Číslo: 13
31.03.1997
Článků: 32

Titulní
Uherskohradišťsko
Ze
Kultura
Pro
Pošta
Horoskop
Humor
Sport

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000


DOBRÝ DEN SLOVÁCKO



Rozhovor týdne: Rudolf Černík
"Za protektorátu se vědělo, kdo je zrádce, kdežto za komunismu to nevěděl nikdo."
Pan Rudolf Černík se narodil v Zbraslavicích u Kutné Hory 10. 2. 1912 a nedávno tedy oslavil 85 let. Po maturitě v Roudnici nad Labem absolvoval abiturientský kurz při Obchodní akademii v Ústí n. Labem. Poté co byl odveden a jako dvaadvacetiletý se rozhodl pokračovat ve studiích na vojenské akademii, aniž tušil, jak tato volba ovlivní jeho budoucí život. Z akademie byl vyřazen v roce 1937 jako pětadvacetiletý poručík s velmi dobrým prospěchem a vzápětí poté putoval k pěšímu pluku v Nitře. V roce 1938 bránil jako velitel opevnění jižní slovenskou hranici před vpádem Maďarů. V kritické situaci, která nastala po 15. březnu 1939 vpádem Němců do Čech a následném rozdělení Československa, byl spolu se svými kolegy deportován ze Slovenské republiky jako občan cizí národnosti. Vrátil se tedy k matce do Roudnice n. Labem a připravil se na vstup do civilu. Během protektorátu začal pracovat na Okresním úřadě v Mělníku jako účetní, kam bylo přiděleno mnoho bývalých důstojníků. Tam se napojil na podzemní činnost na Mě lnicku. 31. 12. 1945 bylo panu Černíkovi oznámeno přeložení do Uh. Hradiště, kde nastoupil službu u pancéřové jednotky. Právě díky angažovanosti v podzemní odbojářské skupině jméno pana Černíka figurovalo na seznamu osob určených k zatčení. Nejkrušnější období svého života, které se odvíjelo od #vítězného února 1948, období komunistických čistek a mocenské zlovůle vám přiblíží z pohledu armádního důstojníka v následujícím rozhovoru.

Co vás čekalo po převratu v únoru 1948 ?
31. 8. 1949 jsem byl bezdůvodně propuštěn z armády a dán na tzv. dovolenou s čekaným, které obnášelo jednu třetinu mého bývalého důstojnického platu, což nestačilo ani k obživě. Od 1. 12. 1949 mě zaměstnali v Mototechně a svěřili mně místo pomocného dělníka , kde jsem setrval až do svého zatčení.

Jak a proč vás vlastně zatkli?
Politická zodpovědnost za rozhodnutím internovat důstojníky propuštěné z čs. armády po únoru 1948 padá na orgány ÚV KSČ. V lednu 1949 rozhodl vojenský komitét ÚV KSČ za účasti Gottwalda, Slánského a armádních generálů Svobody, Drgače, Procházky, Drnce a neblaze proslulého Reicina, že mají být internováni letci, parašutisté a další kategorie armádních důstojníků. První pokus o mé zatčení byl pro StB #neúspěšný. To bylo tehdy, když mě pět mých kamarádů, za které se vydávali, přišlo navštívit do Roudnice, kde jsem byl u matky. Tou dobou jsem však už byl na cestě do Uh. Hradiště. Těchto akcí bylo provedeno pod krycím označením D celkem šest.

Kdy si vás tedy našli?
K zatčení došlo 10. ledna 1950 v Uh. Hradišti (akce D 3), kdy jsem byl v devět hodin večer vyvolán příslušníky StB z divadelního představení. U mne v bytě navíc provedli nezákonnou domovní prohlídku, avšak pátrání po kompromitujících předmětech bylo bezvýsledné. Byl jsem odvlečen na vyšetřovnu StB, kde mě vyslýchali. V časných ranních hodinách následujícího dne mne převezli do hradišťské věznice, s tím, že jsem byl zatčen pro velezradu. Předložený dokument, který to stvrzoval, jsem odmítnul podepsat. Bez jakékoliv soudní procedury jsem byl nařčen z toho, že neskýtám záruky, že budu spolehlivým a zcela oddaným lidově demokratickému zřízení. Ve vězení jsem pobýval do 26. 1. 1950, kdy mně byl předložen dekret komise č. 15 KNV Gottwaldov, podle něhož jsem byl eskortován do Tábora nucených prací v proslulé věznici Mírov, aniž bych před touto komisi vůbec stál.

Nepokoušel jste se o odvolání?
To víte, že pokoušel. Ale to mi bylo obratem ruky zamítnuto.

Znal jste některé své spoluvězně?
Znal jsem jich spoustu, poněvadž to většinou byli moji kolegové z řad bývalých důstojníků. Namátkou bych uvedl gen. Fajtla, plk. Procházku, který byl in memoriam povýšen na generála ( v r. 1941 sestřelen nad Berlínem a dokonce války byl v konc. táboře), plk. Konopického, pplk. Tušku, gen. Šanovce, který byl styčným důstojníkem u americké armády. Chtěl bych, ale upřesnit, jak to skutečně bylo s tzv. Táborem nucených prací Mírov. Ve skutečnosti to nebyl TNP, ale tábor likvidační. Tomu nasvědčoval hla vně fakt, že osoby sem zařazené měly omezenou volnost pohybu, byly neustále střeženy ozbrojenými příslušníky StB, kteří se označovali krycími jmény (O. Kohlíček, velitel tábora se podepisoval jako O. Skála). Pracovalo se velmi málo, což jasně svědčí o tom, že TNP byl pouhou záminkou pro likvidaci armádních důstojníků nepoddajných komunistickému režimu. Nebyli v něm uvězněni pouze příslušníci armády, kteří bojovali za druhé světové války na západní frontě, ale i ti, co přinesli naší vlasti svobodu z východu. Mezi mý mi přáteli, kteří bohužel teror na Mírově nepřežili, byl generál Hrabovský, plk. Souhrada, plk. Dítě.

Přiblížil byste podmínky, v jakých vězni žili a jak se s nimi zacházelo?
Neustále jsme byli vystaveni fyzickému i psychickému tlaku. Mnozí vězni byli biti. Např. plk. Dítě, který byl výborný důstojník zpravodajského oddělení hlavního štábu a za první republiky se osvědčil proti německé špionáži (velezrada škpt. Falouta), se mnou ležel v cele. Hlásil se stále, že je nemocný, ale zdravotnická péče byla mizerná. Ke všemu byl vězeňským lékařem bývalý důstojník SS, a ten měl spíš radost z toho, jak komunistický režim nakládá s čs. důstojníky a neopomínal to připomínat. Ke zhoršení zdravotního stavu vězňů přispívala nezanedbatelnou měrou také velmi chudá strava. Kousek masa jsme dostali jenom v neděli, ale vzpomínám si, že jednou, když měl svátek Adolf, nám vystrojili velký oběd. Kdo si stěžoval na poměry v táboře, bral na sebe značné riziko. Takového dozorci odvedli na chodbu a podle vlastního uvážení ztrestali. Záblesk naděje na svobodu vysvitl až po zdařilém útěku hrdiny SSSR škpt. Buršíka do Anglie, kde vypověděl pravdu o tzv. TNP Mírov. Nebýt tohoto jeho činu, byli bychom zavlečeni do gulagu na Sibiř k likvidaci. O tom svědčí i výpověď velitele tábora Kohlíčka, že ho gen. Reicin přemlouval, aby po zmařeném záměru o likvidaci na Sibiři vyvolal vzpouru a všechny nás postřílel. Po aféře s Reicinem přišla vyšetřovat poměry na Mírově komise. Na každém kroku ji však doprovázeli dozorci, takže se od vězňů nic nedozvěděla.

Tehdy jste prý na sebe vzal velké riziko a vypověděl o poměrech na Mírově pravdu.
Došlo k tomu tak, že když přišla zase jednou komise v listopadu 1950 vyšetřovat poměry na tzv. TNP Mírov, řekl jsem otevřeně pravdu o tom, že strava je mizerná a zdravotnická péče o vězně je nulová. Podotkl jsem také, že je světová ostuda, aby o čs. důstojníky pečovali němečtí lékaři. Velitel tábora mě okřikl, ale vedoucí komise ho vykázal ven, a tím mi umožnil dále pokračovat. Naznačil jsem, že je opravdu ostuda, aby lidé, kteří vybojovali svobodu národa, byli nazýváni nepřáteli lidu. Většina z nás byla zatčena pro velezradu, tak proč jsme nebyli postaveni před soud? Asi proto, že bychom toto lživé tvrzení mohli snadno vyvrátit. Potom se připojili další kolegové, rozpoutala se živá debata a komise nakonec přislíbila, že sjedná nápravu. Po čase přišel na Mírov nový velitel s novými dozorci a zlepšily se poměry. Tábor byl pak likvidován na tři etapy.

Byli nějak potrestáni velitelé TNP?
Velitel Kohlíček i jeho zástupce Carbolov byli v prosinci r. 1950 zatčeni a byl jim vzhledem k jejich násilné a majetkové činnosti vyměřen trest odnětí svobody na tři a čtyři roky v soudním přelíčení konaném vzápětí po jejich odvolání z funkce. V současnosti jsou trestně nepostižitelní, protože chybí doklady dokumentující nezákonný postup soudců.

Nesnažili se vás na Mírově přimět ke #spolupráci?
Mnohé nás nutili ke spolupráci, ale pokud je mi známo, přistoupil na ni jenom jediný, který se domníval, že příslušníky StB převeze a když podával hlášení o plnění úkolů, které mu byly uloženy, dostal infarkt, neboť podal hlášení naprosto zkreslené a nicneříkající. Estébáci si totiž jeho úkoly pečlivě zaznamenali a pak mu dokázali, že je nepravdivě informuje.

Jak na tom byly rodiny vězněných důstojníků?
Většinou byli rodinní příslušníci vystěhováni do pohraničí do přidělených náhradních bytů, které však byly mnohdy v dezolátním stavu a téměř neobyvatelné. Některé manželky neunesly tíhu okolností a rozvedly se, avšak převážná většina zůstala věrná svým manželům.

Čekal jste na rehabilitaci dlouho?
Usnesením Okresního soudu v Uh. Hradišti 16. 1. 1969 jsem byl soudně částečně rehabilitován. Celková výše odškodnění dosáhla po revoluci v r. 1989 třiceti tisíc. Rozkazem ministra národní obrany jsem byl povýšen na plukovníka v. v.

Jakou újmu co do společenského zařazení pro vás pobyt v táboře znamenal?
Po propuštění z Mírova mně byl jako bývalému trestanci znemožněn přístup k práci, která souvisela s obranou národa. Pravý smysl tohoto usnesení spočíval v zamezení přístupu k jakékoli slušné práci. Zaměstnání jsem dostal v brusírně autoválců v ČSAO. V roce 1958 mě předvolali před tzv. prověrku, kterou vyhlásil prezident Novotný. Při předvolání mi prověřovací komise sdělila, že je vidět, že nejsem oddaný lidově demokratickému zřízení, poněvadž nejsem členem ROH ani žádné společenské organizace. Ohradil se tím, že na vojně bylo členství v ROH zakázáno a že do společenské organizace vstoupím. Když mně pak mistr Hrdlička, který byl členem KSČ jenom proto, aby si udržel svou funkci mistra v brusírně, která byla dříve jeho majetkem, řekl: #Víš co, Rudolfe, vstup do spolku dobrovolných hasičů, je to reakční spolek, budeš se tam cítit dobře. Můj švagr Raštica je jeho velitelem. Svou činností jsem uspěl v hasičském výboru a obdržel některá vyznamenání. Nejvíc si cením toho, že jsem byl jako první na okrese jmenován za sloužilým hasičem a mohu docela odpovědně prohlásit, že mně činnost v hasičském sboru přinášela uspokojení, poněvadž to byla činnost lidem prospěšná, dobročinná a to mě na ní poutalo, neboť pomáhat lidem v nouzi je lidsky krásné a ušlechtilé.

Za rozhovor poděkoval Petr Šťastný


Článek ze dne: 31.03.1997



www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund