Číslo: 1
05.01.1998
Článků: 44
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
10. výročí UH SENIOR BANDU
Večer 18.12. 1997 se konal v Klubu kultury v Uherském Hradišti koncert UH SENIOR BANDu k 10. výročí jeho vzniku. Venku mrzlo, ale v klubu navodilo příjemné teplo hezkou atmosféru večera. Orchestr po znělce v novém oblečení se pomalu a jemně rozehrál v první skladbě večera Eager Beaver, sólisté probublali nástroje a snad to bylo záměrem či dramaturgickým počinem, že druhá skladba U Donátů ve Frýdlantu nechala zaznít prvního sólistu Františka Petrželu na barytonsaxofon, který nenechal nikoho na pochybách, že umí a nasadil pro všechny sólisty večera laťku pořádně vysoko. Autor skladby a pan učitel sedící v muzikanském nebi s celou řadou známých jazzmanů, i hradišťských, mohl být spokojen s tím, co tady ukázal po skladbě Hello Dolly, kterou zpíval nestor zpěváků L. Kaluža s fantastickým odpichem v jeho věku, junior a leader trumpetové sekce Jar. Suchánek v nádherné Shanger in Paradise v krásném nosném trumpetovém sóle.
V rychlém sledu se představili všichni kmenoví zpěváci kapely, jemný B. Šopík, lyrické provedení Šumění deště J. Šáchové s klarinet. sólem Fr. Bláhy. První moderátoři v začátcích kapely, pánové J. Gogola a Zd. Pilát, to byla nádherná vzpomínková spoluúčast minulých let. Sál se otřásal smíchem při Gogolou vzpomínaném dětství i vykreslení postaviček našeho regionu, některé žijící, což divákům dávalo možnost vstoupit do děje. Ve skladbě Slow and Blues zpívali všichni zpěváci tak jak na přehlídce ve Vyškově. Ve skladbě Svatí pochodují sólovala celá řada, ať to je kmenový arr. František Bláha - klarinet, J. Bendář - sax, P. Patka - trombon, Antonín Jeřábek - klavír, J. Suchánek - trumpeta, J. Buják - bassa. Po přestávce se představil host kapely Uherskohradišťský dětský sbor za řízení dir. K. Dýnky. Zpěváci nádherně zazpívali České koledy sextetem doprovázejících dechařů kapely.
V další Žádám víc hrál už celý big band, který řídil dirigent sboru. Kmenoví zpěváci přidali své koledy a až se koncert posouval k závěru večera ve Vzpomínkách na Glenna Millera, který orchestr nadšeně vařil víc jak 10 minut, ve kterých se vystřídala celá řada sólistů, což člověk už nestačil sledovat, poněvadž jedna melodie byla krásnější než druhá. Přál jsem si, aby koncert nekončil, opak však byl pravdou. Na závěr proběhlo poděkování představitelů města i klubu orchestru i zpěvákům. Přál bych si, aby tyto krásné melodie různých skladatelů zněly i v příštích letech a doufám, že i v příštím třetím tisíciletí se setkáme s orchestrem UH SENIOR BANDu na některém z těchto koncertů, což jim z celého srdce přeji.
Poděkování patří i všem sponzorům večera a kapely. Byla jich celá řada a bylo by smutné, kdybych na někoho zapomněl. Celý večer uváděl Karel Pistorius. Celý večer zpívali a hráli: J. Šáchová, B. Šopík, L. Kaluža, Uherskohradišťský dětský sbor, Jar. Suchánek, Petr Mlejnský, Mil. Lapčík, Jar. Ulrich - trumpety, Petr Patka, St. Vrtěl, Zd. Pálka, Fr. Nožička - trombony, Fr. Bláha, J. Bednář, Lub. Beneš, M. Falešník, Fr. Petržel- saxofony, Ant. Jeřábek - klavír, J. Buják - basa, Tom Skyba - kytara, J. Špath - bicí. Dirigenti Antonín Šácha a Karel Dýnka.
Josef Dvořák - Břeclav |
|
Betlémské světlo zářilo
Tato pozoruhodná a neopakovatelná událost se stala na Boží hod vánoční 25. prosince 1997 ve večerních hodinách v Kostelanech nad Moravou. Za iniciativy kostelanské mládeže pod vedením a nápaditým řešením Katky Závodové a Pavla Smělíka jejichž symbolikou se stala nově vyhlášená kulturní památka obce Most přes řeku Moravu. Mládež dokázala nashromáždit velké množství sklenic, do kterých byly vloženy svíčky zažehnuté z betlémské pochodně. Tato svítidla byla poté zavěšena jako girlandy na konstrukci mostu. Takto získaný světelný efekt do tmavé noci působil kouzelným dojmem a spolu s odrazem na hladině řeky Moravy dodával neopakovatelný zážitek. Kouzlo celé pointy spočívá ve správné volbě tradičního osvětlení, jehož plamen se k nám dostal po dlouhé cestě až z betlémské kolébky. Pokud se podaří z této mimořádně pozoruhodné akce získat fotografický záznam, bude to významný dokument zanesený do obecní kroniky.
Tímto bych upřímně a velmi rád chtěl poděkovat Katce a Pavlovi za nápad, který tak velkolepě dokázali zrealizovat se svými kamarády za pomoci kostelanské mládeže. Nechť tato mimořádná iniciativa je povzbuzením pro všechnu naši mládež a ve prospěch obce.
Antonín Verbík - starosta obce |
|
Skautské vánoční poselství - betlémské světlo
V Betlémě, na místě bývalého pastýřského přístřešku, kde se narodil malý Ježíšek, dal císař Konstantin Veliký v prvé polovině 4. století vystavět baziliku. Tuto v 6. století přestavěl císař Justián. V jeskyni Narození Páně je před oltářem stříbrná hvězda s latinským nápisem Hic de Virgine Maria Jesus Christius natus est. Tady se z Panny Márie narodil Ježíš Kristus. V bazilice se konají slavnosti a bohoslužby různých církví na památku této významné události. Jako ve všech chrámech světa, hořelo i tam věčné světlo, připomínajíce přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii. Kořeny myšlenky donést světlo z Betléma do Evropy sahají do 11. století, když mohamedánští Seldžokové dobyli v 11. století území Malé Asie a v ní i Palestinu s městami Jerusalem a Betlém. Začali dělat křesťanským poutníkům z Evropy nesmírné těžkosti v přístupu k jeruzalémskému Božímu hrobu a betlémské jeskyni Narození Pána.
To přirozeně vyvolávalo mezi křesťany nevůli, a tak začali organizovat do tehdejší Osmánské říše výpravy, nazývané křižácké podle znaku kříže, který měli vyšitý na oděvech. V italském městě Florencii se chystalo na křižáckou výpravu vícero mládenců. Při rozloučce jeden z nich přislíbil, že jak přežije, při návratě domů donese přímo z Betléma od jesliček plamínek lásky, pokoje a míru. Po třech létech se do Florencie vrátila skupina křižáků. V jejím čele kráčel otrhaný, vychudnutý mládenec, který nesl v ruce rozsvícenou lucernu. Když mu druhové dosvědčili pod přísahou, že jde skutečně o světélko z Betléma, nastala ve Florencii velká radost. Mládenec světélko odevzdal místnímu faráři, který od něho zapálil svíce a od těchto plamínků se rozhořely svíce i ostatních obyvatelů. Tolik staré zápisky.
Tato příhoda zřejmě dala podnět k tomu, že novodobou tradici betlémského světla založil před více jak čtrnácti roky Hornorakouský rozhlas, televizní studio ORF v Linci a Svaz skautů Rakouska v rámci akce Light ins Dunkel. Světlo v temnotách, určené na podporu tělesně postižených dětí. V rámci této akce lásky a naděje jedno z takto postižených dětí - skautka - odletělo před Vánocemi do města Betléma a odtud z baziliky Narození Páně přineslo světélko odpálené od věčného světla hořícího při jesličkách a přivezlo ho do určeného kostela ve Vídni. Každý rok se obřad předávání světla koná v jiném kostele za přítomnosti delegací skautů z Rakouska, České republiky, Slovenska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska, Srbska, Ruska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Rumunska, Itálie, Lichtenštejnska, Švýcarska, Německa a Švédska.
V roce 1997 to bylo 20. prosince ve 14.00 hodin, kdy začala ekumenická slavnost spojená s posvěcením a přebíráním betlémského světla jednotlivými delegacemi, za celebrování papežského nunsia Msgre Dr. Donato Squicciariniho, který žehnal světlo se slovy: ... žehnám toto světlo a ty, kteří je ponesou k lidem ... V průběhu obřadu zástupce každé země přečetl u oltáře ve své řeči z Bible slova Izaiáše: Lid, který kráčí v tmách, uvidí velké světlo se zazpívala píseň: Poznáme jednu cestu, která vede do budoucnosti, ta cesta se jmenuje smíření a vede do Betléma. Potom se skautské delegace rozjely do svých zemí, aby se tento symbol lásky a pokoje dostal do všech měst, vesnic, kostelů, nemocnic, charitních domovů, dětských domovů, domovů důchodců, ale i skautských kluboven, domácností i osamělým lidem.
V České a Slovenské republice bylo betlémské světlo rozváženo rychlíky 21. a 22. prosince. Na všech stanicích čekali skauti a přebírali světlo do svých lucerniček a odnesli je do kostelů a v příštích dnech je roznesli do dalších institucí. V některých městech i vesnicích bývá zvykem, že skauti přinesou Betlémské světlo pod vánoční stromy na náměstí, kde si každý zájemce může připálit svoji lucerničku, nebo krytý kahánek, a tak si přinést kousek vánoční atmosféry do svých domovů. Už tradičně i v loňském roce rozšířili slovenští skauti betlémské světlo i v našem moravsko-slovenském pohraničí. Bylo to 23. prosince, kdy skauti z Nového Města nad Váhom předali zapálenou lucernu skautům z Uherského Brodu za přítomnosti starostů a primátorů z obou stran hranic. Podobně předali toto poselství Vánoc i skauti z Dubnice nad Váhom na hraničním přechodu Vlárský průsmyk skautům ze Štítné nad Vláří. Ať nám přinese toto světlo do našich domovů pokoj, požehnání, štěstí a zdraví všem lidem dobré vůle.
Josef Bojanovský, činovník Slov. Skautingu |
|
Rozhovor týdne: O pátrání po osudu Vojtěcha Bartoše
vypráví Jakub Zajíc - historik a kronikář obce Pašovice
Vojtěch Bartoš se narodil 8. srpna 1914 v Šumicích (tehdy okres Uherský Brod). Po studiu na brodském gymnáziu odešel bojovat do cizinecké legie. Putoval s francouzskou armádou a nakonec se s mnoha dalšími čs. vojáky dostal do Anglie. Po vylodění spojenců byl převelen do armády gen. Pattona. V roce 1945 jej společně s americkými vojáky zastihlo volání pražských povstalců - nesměli překročit demarkační čáru. Po osvobození převelen do Jihlavy. Po únoru 1948 zatčen jako nepřítel socialismu a státu. Jako svolavatel maturitního ročníku 1934/35 jsem spolu s dalším spolužákem Josefem Zemánkem, který od roku 1955 působil na brodském gymnáziu jako profesor, pořídil seznamn jmen všech 35 žáků uvedených v roce 1934/35 v tehdejší oktávě. Vždyť po dvaceti letech bychom si stěží na všechny vzpomněli. V abecedním seznamu stál hned na druhém místě za Karlem Baným Vojtěch Bartoš. A to byl počátek pátrání v době, kdy během 20 let došlo v letech 1940, 1945, 1950 i 1955 k historickým událostem, které značně ochromily živo
ty našich obyvatel.
Přesto se vám podařilo studijní ročník svolat?
Jistě. Z 35 žáků uvedeného studijního ročníku jich přišlo 24. Z těch 11 nepřítomných bylo již několik mrtvých, několik se omluvilo, avšak asi 5 zůstalo naprosto nezvěstných. Mezi ně patřil i Vojta, o kterém nevěděli ani jeho kamarádi z Bojkovska. Tehdy jsem si vzpomněl, že asi v roce 1947 mi vyřizoval jeden můj bývalý žák, vykonávající základní vojenskou službu u dělostřelců v Jihlavě, pozdrav od jejich velitele Bartoše. To mne vedlo k různým dohadům.
Ovšem při dalším setkání maturantů už Vojtěch Bartoš nechyběl...
Před další schůzkou v roce 1960 se mi podařilo, od jeho pravděpodobně sestry, získat adresu. A tak 6. června 1960 se Vojta poprvé po 25 letech objevil mezi námi, o čemž svědčí i společná fotografie.
Jak na vás toto setkání s ním zapůsobilo?
Vojta byl za studií znám jako veselý kumpán. Tehdy na srazu však působil dojmem znaveného, smutného člověka. Když jsem mu při vítání děkoval za pozdrav z Jihlavy, velmi tiše se mě zeptal, zdali jsou mezi spolužáky někteří komunisté. Sám jsem nikdy členem žádné strany nebyl, což jsem mu řekl a o ostatních, že nevím. Sdělil mi, že má nějaké problémy se soudem. Když jsme mluvili o svých rodinách a zaměstnání, Vojta se jen krátce, smutným hlasem, zmínil, že žije sám v Jihlavě, kde pracuje jako dělník na různých stavbách. Poměrně brzy se tehdy s námi rozloučil, že se ještě pojede podívat do Šumic.
Říkal jste, že na další schůzky školy již nepřijel.
Opravdu jsme ho na dalších schůzkách neviděli. Pokud vím, nikdo si s ním ani nedopisoval, a tak se o Vojtovi celkem nic nevědělo. Pokaždé jsme mu co pět let posílali pozvánky na srazy ročníku. Nic. V roce 1985, tedy po 50 letech, jsem se celkem neúspěšně o jeho osudu informoval v Šumicích. Na telefonický dotaz mi však jeho sestra v květnu 1985 sdělila, že v červnu 1982 pomáhal Vojta v Šumicích při sklizni sena. Při ní 6. června 1982 náhle zemřel, zasažen mrtvicí. Zároveň mi sdělila, že je pohřben na hřbitově v Újezdci u Luhačovic.
Po jeho smrti jste asi začal více pátrat po jeho životních osudech, nebo ne?
GYMNAZ.JPG | Sraz maturantů uherskobrodského gymnázia v roce 1960 (po 25 letech). Vojtěch Bartoš první zprava.
Při přípravě oslav 100. výročí založení brodského gymnázia v roce 1896 chystaného na červen 1996, jsem se chystal napsat pro připravovaný sborník o osudech Vojty Bartoše. Scházely mi však údaje o jeho účasti v naší zahraniční armádě.
Ovšem všude asi příliš nadšení nebyli, že?
Jak u jeho rodiny v Šumicích, tak u jakýchsi mluvčích Svazu bojovníků za svobodu jsem narážel na neochotu, a dokonce jsem se setkával s názorem, že podobné reminiscence již nikoho nezajímají. Jako historik a kronikář obce Pašovice (od roku 1945) jsem se v prosinci 1995 obrátil přímo na personální úřad Ministerstva obrany ČR v Praze. Odtud mi přišla zpráva, že moje žádost byla zaevidována pod č.j. 7173/95. Brzy na to, 9. ledna 1996 mi došla odpověď, z níž uvádím: Pokud se týká Vojtěcha Bartoše, nar. 8.8.1914 v Šumicích, máme poznačeno: 15.6.1939 odešel do zahraničí, vstoupil do naší zahraniční armády na západě, ve které sloužil až do konce války. Jeho poslední adresa byla: Jihlava, Komenského 12. O dalším osudu jmenovaného nemáme, bohužel, poznatky. Podpis a razítko.
Vy jste ale pátral také v Jihlavě.
Já ne. Vzpomněl jsem si na synovce Josefa Mrázka, který již řadu let bydlí v Jihlavě. Požádal jsem ho o pomoc. Pustil se do pátrání jako detektiv. Na Městském úřadě v Jihlavě zjistil zajímavé údaje. Městskému úřadu v Jihlavě došel v roce 1994 dopis od nějakého Františka Heřmana, údajně Jihlavana, ve kterém coby vězeň za komunitické totality děkuje zastupitelstvu v Jihlavě za schválení návrhu usnesení o uznání protikomunistického odboje (dne 4.2.1993). Dále v dlouhém dopise pan Heřman vzpomíná na statečného Jihlavana, spoluvězně Vojtěcha Bartoše, o němž vydává svědectví z doby, kdy byl z jihlavské věznice převezen do věznice v Plzni na Borech. Ihned jsem panu Heřmanovi napsal. V jeho odpovědi potvrdil statečnost spoluvězně Bartoše, který byl spolu s ním začleněn do protistátní skupiny, z níž tři nebo čtyři byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. O celém tomto procesu pan Heřman napsal nihu. Zároveň mi poslal opisy o rozsudcích Státního soudu v Brně ze dne 18.2.1950, kdy byl Vojtěch Bartoš podle ő 35, odst.
1 a 2 zákona 231/48 odsouzen na 4 roky vězení, a pak další odsouzení z 21.1.1956. Byl vězněn 6 týdnů a 26.6.1957 dalších 18 měsíců za trestný čin podle ő 117- vyhrožování členu KSČ, a to slovy: Přijde jednou doba, kdy se toto všechno musí napravit a s příslušníky západní armády musí být počítáno. Takových, jako jsem já, kteří jsme ve válečné době byli postaveni do situace na život a na smrt a jsme za dnešního lidově demokratického zřízení zavřeni za to, že s tím nesouhlasíme, je mnoho. Bartošova stížnost z 15. 5.˙1974, podána soudu pro porušení zákona, byla zamítnuta.
Co bylo dál?
Zjistil jsem, že nějaká paní Vávrová chystá k vydání knihu Rytíři Vysočiny, ve které byla jedna samostatná kapitola s názvem Z Anglie na uran věnována kromě dalších 43 vojákům z Jihlavska i osudu Vojtěcha Bartoše. V tomto článku jsou zachyceny nejen podrobnosti o vězení (odtud i název Z Anglie na uran - tzn. do Jáchymovských uranových dolů). Stále mi však chyběly údaje o jeho odboji v řadách západní armády. V té době jsem informoval synovce Zdenka Kozelky ing. Šuranského z Pozlovic o podílu jeho strýce na zakládání jedné z prvních trojek známé Obrany národa i o dopisu ze 20. července 1945, poslaném ještě z anglického Cardiffu. V něm popisuje útěk za hranice v roce 1939 i svou novou emigraci v roce 1949, kdy se se mnou opět přišel rozloučit. Ani další pátrání na Ministerstvu obrany nepřineslo do pátrání nic nového.
V té době jste ale získal zajímavý výstřižek z novin Jihlavské listy...
Byly ze dne 5.8.1994 a stálo v nich poděkování: Dne 8. srpna 1994 by se dožil 80 let pan Vojtěch Bartoš, štábní kapitán západní armády. Zemřel předčasně následkem komunistických útrap. Děkujeme všem, kteří v dobrém vzpomenou s námi. Syn Vojta s matkou.... 20. května 1997 mi paní Bayerová z personálního úřadu MO doporučila obrátit se na Vojenský historický archív v Praze, nebo na Vojenský archív v Olomouci. Dne 30. června 1997 jsem dostal odpověď z Historického ústavu armády České republiky, kde mi v příloze poslali kopie dochované dokumentace.
Co v ní bylo?
V první části kromě známých osobních údajů i informace, že 1.10.1936 nastoupil k výkonu prezenční služby v posádce Olomouc. V příloze bylo kromě Kvalifikační listiny ještě celkem 5 listů s výčtem služebních povýšení. V rubrice Popis činné služby za války stálo ve zvláštní rubrice uvedeno: cizinecká legie - 1 měsíc 25 dnů, Francie - 8 měsíců 28 dnů, Anglie - 1 rok 7 měsíců 23 dny. Celkem - 2 roky 6 měsíců 16 dnů. Vojtěch Bartoš zřejmě mínil zůstat důstojníkem z povolání, když ještě 15.9.1947 byl přidělen k dělostřeleckému pluku 6. Irkutský s určením pro školu na důstojníky dělostřelectva v záloze a 1.3.1948 jako štábní kapitán dělostřelectva byl poslán na dovolenou a zároveň přemístěn k dělostřeleckému pluku 6 KG a 1.3.1950 přeložen výnosem MNO 56.792 - X. odb. do zálohy.
Vyprávění zaznamenala M. Miškeříková
|
|
| |
