Číslo: 10
10.03.1997
Článků: 44
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Obrázky z Kopanic
Víno, humor, zpěv
Ve čtvrtek do divadla
Dechklepy
Rozhovor týdne: Ida Vaculková
Obrázky z Kopanic
(o výstavě M. Zavadilové)
V úvodním proslovu ředitel muzea PhDr. Popelka vyzvedl vpravdě misijní činnost M. Zavadilové v oblasti Kopanic, kde spolu se svým manželem učila na základní škole.
Tradiční náplň učební osnovy Zavadilová zpestřila výukou nových metod výtvarné výchovy, sestavením divadelního souboru a pěveckého sboru. Fotoaparát obdivovala už v dětství jako #čarovnou skříňku, ze které měl vyletět ptáček. Ale ani v dospělosti ji zájem o fotografování neopustil. Právě ve fotografickém dokumentu, jehož je vlastně průkopnicí spatřila pro sebe nejpříhodnější a nejpůsobivější cestu k zachycení života na Kopanicích a provizorní podmínky, ve kterých byla nucena své fotografie vyvolávat jim dodávají snad jen autentický nádech. O dokreslení folklórního pozadí výstavy se při vernisáži postaral svým vystoupením soubor Kopaničář. Svou veřejnou premiéru měl také první větší filmový projekt, na němž se podílelo Muzeum J. A. Komenského Národopisný den v Uh. Brodě.
Film, kterým se režisér Petr Koudela podle svých vlastních slov snažil o zobrazení vlny přirozeného folklóru, je výpovědí o stále živém zájmu členů folk. souborů o seznámení veřejnosti se zvyky, obyčeji a obřady typickými pro jednotlivé oblasti našeho regionu. Hodinový snímek je možno si zakoupit přímo v muzeu za pouhých 300 Kč.
šep
Víno, humor, zpěv
Na zámku v Buchlovicích proběhla první březnovou sobotu již 6. mezinárodní konference Víno a poezie... života. Ozdobou přednáškového bloku bylo vystoupení spisovatele Ludvíka Vaculíka s Petrem Becherem, sekretářem Spolku Adalberta Stiftera z Mnichova a muzikantem Janem Maděričem. Ludvík Vaculík se na svou přednášku o německé a české lidové písni poctivě půl roku připravoval, Peter Becher nejen zpíval, ale i hrál na kytaru a byl nadšen ze spojení umění a humoru. To v Německu neznají a Peter Becher, který i česky hovoří, je rozhodnut ve své vlasti trochu srandy do spisovatelských sedánků vnést.
Odpoledne všichni vespolek koštovali víno, soubory a muziky, byla i aukce vín. Všechno se prodalo a Ludvík Vaculík úspěšně přežil, pronásledován televizními pracovníky, žlučníkový záchvat, aby se potom večer sešel spolu se svou paní Madlou a Peterem Becherem s hradišťskou výtvarnicí Idou Vaculkovou. Na snímku pan Ludvík s paní Madlou.
Dítě
Ve čtvrtek do divadla
Slovácké divadlo uvádí ve čtvrtek hru francouzského dramatika Yvese Jamiaque Pan Hamilkar. Hru nastudovalo Městské divadlo Zlín loni na podzim v režii Karla Semeráda. V hlavních rolích se představí Dušan Sitek a Helena Čermáková.
Yves Jamiaque se jako autor přikláněl k linii #dobře udělané hry s vtipnými dialogy a překvapivými zvraty. Byly to snad i osobní herecké zkušenosti, které ho přiměly myslet při psaní na herce a jejich prostřednictvím na obecenstvo. Říkal, že to, co se dnes nazývá bulvárem, nazýval Moliére prostě - komedií. V roce 1978 se v pražském nastudování Pana Hamilkara představil Václav Voska.
Lidmila Kraváková, která se na zlínském nastudování dramaturgicky podílela, v programu uvádí: #Jde o komedii pro menší počet herců, ale s výraznými charaktery, dílo divácky působivé, vtipné a chytré. Při předběžném listování Jamiaqueovou komedií nás zaujal výkřik Eleonory: Jak čisté a ryzí!... Lžete z plných plic!" a následná Hamilkarova odpověď: " No a? Lež přece dávno nahradila kyslík."
Lístky na představení Pana Hamilkara jsou v prodeji dnes a ve čtvrtek od 15 do 17 hodin. Nenechte si tuto inteligentní zábavu ujít!
Dítě
Dechklepy
DH ZDOUNEČANKA
Kdo by neznal jednu z předních dechovek Moravy. Ano, právem mezi ně patří. A o koho se vlastně jedná? O dechovou hudbu Zdounečanku. Řekněme si nyní něco víc o této muzice. Tradice dechové hudby ve Zdounkách spadá daleko do minulosti. Za počátek nové etapy v životě zdounecké kapely lze označit rok 1976, kdy původní obsazení kapely bylo postupně omlazováno absolventy zdounecké LŠU a 1.května 1976 kapela poprvé vystupuje pod názvem Zdounečanka. S kapelníkem Antonínem Kadlecem a uměleckým vedoucím Jiřím Vránou kapela brzy získává na ohodnocení a rychle roste její popularita. Další převratné změny vnesl do kapely její nový umělecký vedoucí Jaroslav Kubáček, který dechovou hudbu Zdounečanku během necelých dvou let přivedl k vítězství ve "Zlaté křídlovce 1984" v Českých Budějovicích. Toto vítězství, podložené 600 hodinami zkoušek, a bohaté zkušenosti pana Kudláčka daly kapele punc kvality a oblíbenosti.
Kapela ve slušivých hanáckých krojích procestovala celou republiku a vycestovala i za hranice. Rakousko, Německo, Francie - to jsou země s největší frekvencí koncertů a hraní. Představila se i v televizi a rádiu. Všeobecná krize kultury po roce 1989 se odrazila i v činnosti dechové hudby Zdounečanky. Došlo opět k omlazení kolektivu. Kapelník Richard Plachý a umělecký vedoucí Pavel Skopal dokázali kolem sebe soustředit a hlavně motivovat výborné muzikanty a dnes je kapela opět na výsluní své činnosti a s úspěchem účinkuje doma i v zahraničí. Své dvacáté výročí Zdounečanka neslavila, přesně v den výročí 1.května zasedali muzikanti do nahrávacího studia, aby vám mohli nabídnout novou kazetu a CD nosič. Po úspěšném titulu "Setkání" z vydavatelství Gloria přišla na svět kazeta s názvem "Kamarádovi" z vydavatelství AKON. Šestnáct nových písní z vlastní dílny se líbí a některé z nich už hrají i orchestry v zahraničí.
Autorsky se na nich podílí především Miloslav Nauč, František Kohoutek a Richard Plachý. Obohacovat bohatý repertoár vlastní tvorbou je krédem nové Zdounečanky, která věří, že bude i nadále nabízet dobrou muziku, která vnese pohodu a radost do srdcí posluchačů.
Jan
Blahopřejeme jubilantům
5. března oslavil své "Kristovy roky" (33 let) muzikant a kamarád Jaromír Suchánek. Kmenový hráč dechové hudby Zdounečanka a příležitostný hráč mnoha kapel na Hodonínsku a Hradišťsku. Z výčtu kapel, ve kterých hostoval, jmenuji jenom některé: Vlčnovjanka, Boršičanka od Buchlovic, Boršičanka od Blatnice, Straňanka a mnohé jiné. Všichni kamarádi - muzikanti mu dodatečně přejí všechno nejlepší.
Dnes, v pondělí 10. března oslaví své dvacáté deváté narozeniny hráč základního kádru dechové hudby Lipovjanka Josef Machálek. Všichni z kapely mu přejí všechno nejlepší, hodně zdravíčka a chuti do dobré muziky. P.S.: "Za litr halůzkovéj."
Také v dechové hudbě Valaška se oslavuje. Ve čtvrtek 14.března křídlovák kapely Michal Diviš. Všichni, kdo ho znají, kamarádi, muzikanti mu přejí hodně životního elánu k těm jeho třicátým prvním narozeninám. P.S.: " A pusu od zpěvaček na to."
Jan
Rozhovor týdne: Ida Vaculková
Ida Vaculková doma ve svém ateliéru.
Malířka, sochařka a keramička Ida Vaculková se narodila 8. března 1920 v Uherském Hradišti - oslavila tedy v sobotu své 77. narozeniny. Vliv na její orientaci na výtvarné umění mělo kultivované prostředí rodiny, v níž vyrůstala. Otec byl právník, zaměstnanec radnice a nadaný hudebník, který se podílel na kulturním a společenském životě Uherského Hradiště. Po absolvování gymnázia začala Ida Vaculková v roce 1939 studovat v Praze na Vysoké škole technické kreslení v ateliéru profesora O. Blažíčka. Po uzavření vysokých škol se do Prahy ještě jednou vrátila, jinak žije a pracuje stále v Uherském Hradišti. Od konce čtyřicátých let se věnuje sochařství a keramice. Ida Vaculková má za sebou účast na desítkách výstav doma i v zahraničí, získala také spoustu ocenění, například Zlatou medaili na Mezinárodní keramické soutěži v italském Gualdo Taldino v roce 1989.
Jak jste se potkala s výtvarným uměním ?
Na nižším gymnáziu jsem chodila do kreslení, a potom se v pasáži objevila cedulka, že akademický malíř Ruda Kubíček poskytne kondice. Já jsem ostýchavá a bála jsem se tam jít. Tak jsem přesvědčila několik spolužaček, že se mají také rozhodně naučit kreslit, že mají talent, abych tam nemusela jít sama. Kamarádky brzy odpadly, ale já jsem na kondice chodila po celou dobu svých gymnaziálních studií.
V Praze jste studovala hned dvakrát, ale s koncem ne moc dobrým...
Poprvé jsem začala studovat v devětatřicátém roce po maturitě na hradišťském gymnáziu. Na pražskou techniku jsem se hlásila proto, že se tam otevřel obor profesura kreslení. Ale to už bylo za Němců, kteří ještě před uzavřením vysokých škol obsazovali koleje a přepadali studentky, které jen v košilích před nimi utíkaly. Měla jsem štěstí, že jsem bydlela v domě, kde nebyly jenom koleje, protože tam si Němci netroufli. Zbytek války jsem prožila v Hradišti a po pětačtyřicátém jsem pokračovala ve studiu. Končila jsem už za komunistů a dopadlo to tak, že absolutorium profesury kreslení jsem nedostala, protože jsem odmítla podepsat přihlášku do komunistické strany. Řekla jsem jim tehdy, že nejsem ctižádostivá a že klidně můžu dělat servírku.
Začínala jste malováním obrazů. Je možné někde vaše díla vidět?
Já jsem deset roků vystavovala, ale všechny obrazy se bohužel za války ztratily. To bylo v době, kdy se muselo pořád dokazovat, že můžete být na světě. Nemám ani fotky těch obrazů, vůbec nic. A ani to vystavování nebylo zrovna jednoduché. Za Hitlera řekli pořadatelům zlínské výstavy, že je pověsí místo mých obrazů, protože pro nacisty to byla díla protiumělecká a židovská. A ti pořadatelé byli tak slušní, že se mě ptali, jestli trvám na tom, aby mě tam vystavovali... Tehdy jsem několikrát vystavovala ve Slováckém muzeu a na Salónech mladých ve Zlíně.
Jak jste se od malování dostala ke keramice?
V devětačtyřicátém, rok po mém návratu z Prahy, se nám narodila Beta. Pořád křičela a já jsem nemohla dělat nic velkého, jako třeba obrazy, ale jenom figurky. To začalo tak, že když mně komunisté znemožnili vystavovat, manžel dostal stipendium od ÚLUVu a mohl pracovat na keramice. Jednou přišel domů a hodil mně na židli chuchvalec hlíny. K tomu mně dal malou figurku a řekl, takové figurky dělej. Tady máš blato, víc jsem toho nemohl ukrást... Časem jsem potom s tou hlínou začala skutečně pracovat a vžívat se do ní a k malování jsem se nevrátila, protože v keramice už jsem byla myšlenkově dál. Profesor Pečírka mi řekl, že jednou budu ráda, že jsem začala dělat keramiku. Cítila jsem jako protimluv, že jsem potrestaná tím, že nemůžu malovat, a on mně říká, jak mám být ráda. Časem jsem pochopila, oč jde. Protože jsem byla ušetřena dobových kritérií, mohla jsem si v klidu dělat ten svůj #problémek a obstála jsem.
Nedělala jste ale zdaleka jenom malé figurky...
Jednou k nám také přišel náš známý, sochař, a ptal se mě, proč to děláš tak malé, já ti to zvětším. Ale zjistil, že to modelováním nejde zvětšit, že je to cítěné jako točené na kruhu. Sehnal mi kruhaře i kruh, takže jsem v tom mohla pokračovat a dělat ty panáky čím dál větší. Občas jsem potom dělala i reliéfy do interiérů a exteriérů. S keramikou se mně také začalo dařit vystavovat v Praze. Byla jsem totiž zařazena do kategorie průmyslových výtvarníků, na kterou už nebylo pohlíženo tak realistickým měřítkem. Po nacistických kategoriích #odkumštovaného a židovského umění přišli komunisté se socialistickým realismem. Na Balkáně, v Praze i v Rusku byly všechny obrázky stejné. Nechápu, jak se taková psychóza dala vyvolat, že jste nerozlišili, od koho ten obraz je...
Se svým manželem, malířem a sochařem Vladislavem Vaculkou jste se poznala na konci třicátých let.
Manžel, který studoval před válkou na pražské akademii, nahlédl do toho světového kadlubu, kde se vaří moderní kumšt, který řeší určité nové problémy. A měl ještě jako student v devětatřicátém roce v Hradišti výstavu, která tu zapůsobila jako závan moderního umění. A tehdy jsme se právě seznámili. Já jsem v tom roce maturovala na gymnáziu. Byla jsem se na tu výstavu podívat a za dva dny byl Mistr u nás. Až po letech jsem se ho zeptala: Ty, Laďo, když tou výstavou prošlo tolik ženských, jak tě napadlo zrovna u nás se zastavit? A on říkal, no, to bylo lehké. Ony se všechny dívaly na mě a ty obrázky je vůbec nezajímaly. Tys byla jediná, která se zajímala o ty obrázky a ani sis nevšimla, že tam stojím...
Co vás nejvíc oslovuje z práce vašich kolegů či předchůdců?
Nejvíc mě zajímají věci, které se zabývají světovým názorem od pravěku nebo starověku, kdy mytologie začíná chodit po zemi. Počátek kultur, kde začaly, jak začaly, proč začaly, jaký byl ten člověk...
Překvapilo vás něco v poslední době?
Loni mě potěšilo krásnou výstavou Moravská galerie v Brně. Mělo to i dost velký ohlas a děti, které výstavu navštívily, připravily potom výstavu své keramiky, kterou nazvaly Výstava pro paní Idu Vaculkovou. Dělaly židle pro obra a divotvorné zvíře a bylo to moc hezké. Teď v pondělí uvedla na svém 2. programu Česká televize pořad režírovaný Antonínem Přidalem, kde se za doprovodu staročeské hudby #předvedly právě exponáty z brněnských sbírek. Takže na stará kolena je to pěkný závěr po těch drastických čtyřiceti letech perzekvování.
Ale tvoříte dál
Teď od Nového roku jsem byla pořád nemocná, dílnu, kterou jsem tady měla, jsem musela opustit, dílničku pěknou se zahrádkou, do čtrnácti dnů jsem to musela vyklidit. Do Jarošova to mám daleko, doma mám malou pecku, která vypadá jako hrnec na prádlo. Zařídit si celou dílnu znova už nezvládnu, lidé, se kterými jsem spolupracovala, už také nejsou moc zdravotně výkonní. Věci, které jsem měla nadělané na zakuřování, mně také nemá kdo dodělat. Mám dietu, sama vařit, sama uklízet, sama prát, sama žít, to je opravdu těžké pro starého člověka. Potřebovala bych nějakou pomoc. Ale teď, až bude trošičku teplo, se zase do něčeho pustím...
Za rozhovor poděkoval Ivo Vojtík
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
