Jak se vám v Uherském Brodě přednášelo?
Jako všude. Já samozřejmě poznám, jestli je v hledišti učnák, gympl nebo základní škola podle rychlosti reakcí...Tady se mi přednášelo v podstatě dobře, protože se mnou i polemizovali a to mám rád.

Kdy se zrodila myšlenka, že budete psát a mluvit o drogách?
To bylo v době, kdy se nemohly jisté věci psát a na besedách se daly poměrně volně říkat. Mě to bavilo jako volná parketa. Dnes je to pro mě služba a cítím se povinen prostě říct, co jsem v drogovém světě viděl a ostatní ne. Zbytek je na nich. Chytrý člověk pochopí, blbým není pomoci.

Sledujete televizi i jako divák?
Sleduju publicistické pořady, zprávy a cokoliv, co může ovlivnit moji práci. Jinak razím teorii, že třeba seriály jsou zlodějem času, protože všechno se dá vystihnout v rámci celovečerního filmu. To, co se natahuje na více dílů, je byznys a žrout času.

V publicistickém pořadu Na vlastní oči se setkáváte s řadou zajímavých reportáží. Která vás v poslední době zaujala více než ty ostatní?
Velkých témat je několik. Jedním je rezidentura KGB v téhle zemi, další jsou vlivové agentury, lékaři, kteří zneužívají své klienty... Jsou reportáže, které se člověka dotknou více než jiné a my se k nim budeme vracet.

Prozraďte, jaké jsou vaše profesní plány do budoucna?
Udržet vysílání sedmi pořadů, za které zodpovídám. Vlastně šest týdeníků a jeden deník, protože pořad Áčko je denní vysílání. Samozřejmě mám nejradši pořad Na vlastní oči, to je dětátko, na kterém mi záleží nejvíc. Až to všechno skončí, tedy i televize, chci napsat takovou bilanční knížku.

Co děláte, když zrovna nepřednášíte a nepracujete v televizi?
Já vlastně nestíhám nic moc. Z práce chodím večer a dělám i o víkendech. Jediná relaxace, kterou si dopřávám, je víno a to se snažím znát profesionálně. Zajímá mě, jak se krása jednotlivých zemí promítá do krásy vín. Mluvím o Californii, Chile, jižní Africe, jižní Moravě, Novém Zélandu či Austrálii...

Jak jste se k této vášni dostal?
Začalo to jako relaxace, jezdili jsme na Moravu do sklepů a vinař nám po dlouhé době nalil opravdové víno a my jsme mu řekli, pozor, to je něco, co vůbec neznáme. Většina lidí nepila a nikdy ani nebude pít dobré víno. Když se k němu pak někdo dostane, je to úžasná věc. Rád jezdím do sklepa na Velehrad, ochutnávat Ryzlink 99. Spojuji příjemné s užitečným...

Každé ráno cvičíte Pět tibeťanů?
Bohužel ne, ale vždycky mám takový záchvěv. Pokouším se, takže naposled jsem cvičil v sobotu a od té doby mám samé výčitky svědomí. Ale bylo by to ideální. Je to úžasné cvičení, ale není čas. Je zdrcující v tom, že by mělo být pravidelné a vynechání jednoho dne je chyba. Takže pro mě je to zdrcující cvičení, protože ho vynechávám.

Zuzana Vránová

Alexandr Miťkin se tedy do české republiky vrací po deseti letech a vypadá to, že na mnohem delší čas. U příležitosti nové premiéry nám poskytl následující rozhovor.

Proč jste si vybral Jeřábí peří?
Tato hra je velmi blízká mé duši. Proto jsem chtěl, abych mohl ve SD dělat to, co se mi líbí. Chtěl jsem, aby se to povedlo. Je mi blízká svou čistotou a prostotou. A v˙této prostotě se přitom řeší opravdu velké, hluboké a věčné problémy, o kterých musí člověk stále přemýšlet. A já si myslím, že v˙tomto čase, jak v˙Rusku tak v˙Čechách, kdy dochází k˙životním změnám, kde přecházíme od socialismu ke kapitalismu, jsou problémy, které se řeší v˙Jeřábím peří, velmi současné. Nemusíme omezovat kariérou a penězi svou duši, ubíjet jimi svou lásku. Měli bychom se zabývat těmi věcmi, které jsou pro člověka podstatné, bez kterých se skutečně nedá žít, které vedou ke smysluplnému životu. Je mi samozřejmě i blízké, že tuto hru mohu dělat s˙ruským výtvarníkem Valerijem Kovaljovem.

Proč jste si vybral jako scénografa právě jeho?
Chtěl jsem, aby Uherské Hradiště mělo možnost poznat tohoto výtvarníka. Má velmi jasné divadelní myšlení, dobře si rozumíme. Je současným umělcem. Pracuji s˙nim již od roku 1993, tedy sedm let. Už jsem s˙ním připravil okolo sedmi her a byla to vždycky velmi zajímavá práce. Není to pouhý ilustrátor, tím, že je opravdovým výtvarným umělcem, napadají ho řešení, o kterých bych sám nepřemýšlel. A to je pro mne důležité, protože divadlo je kolektivním uměním. Je důležité, aby všichni měli společné myšlení a pak se může zrodit dobré představení.

Co je pro Vás podstatné při spolupráci s˙choreografkou Ladislavou Košíkovou?
Do tance přináší gesta, která dokáží vytvořit japonskou atmosféru. Pohybovala se nějaký čas v˙prostředí Dálného východu, a tak tomuto stylu velmi dobře rozumí. Postavy dětí vytváří svou atmosférou naladění celého představení, nesou s˙sebou japonské aroma a právě v˙tomto hraje Laďka velmi důležitou roli. Je to tvůrčí člověk a to se mi líbí.

Do hlavních rolí jste obsadil Eriku Pláňavskou a Josefa Kubáníka.
Už na některých zkouškách byly momenty, kdy jsem cítil, že je dobře, že hrají tyto role. Ale vždycky se před premiérou bojím o těchto věcech mluvit. Ale musím říct, že se mi s˙nimi dobře pracuje.

Jak se vyrovnáváte s˙českým překladem této japonské hry?
Nejdřív jsem se zeptal aktérů, dramaturgyně Ivy Špundové i skladatele Josefa Fojty, jak se jim text líbí, a oni řekli, že moc. To bylo rozhodující. Od té doby, co jsem v˙Čechách, se navíc velmi zlepšila moje znalost češtiny, takže se v˙textu poměrně dobře orientuji a dokonce již v˙pohodě sleduji i českou televizi.

Nejčastějším slovem Vašeho slovníku je slovo "katastrofa", čím to?
Když jsem pracoval na východě Ruska, žil tam legendární výtvarník Alexandr Kostrov, který už bohužel zemřel. Pracoval v˙divadle od rána do noci. A všichni v˙divadle se mu smáli, protože on vždy před premiérou chodil a říkal "katastrofa, katastrofa". A protože se navíc jmenoval Kastrov, přezdívali ho "Katastrofa". Nakonec vždycky všechno samozřejmě dobře dopadlo. Byl to můj velký kamarád, ačkoliv jsme byli jinak staří. V˙jeho divadle jsem se stal hlavním režisérem a on na tom měl velkou zásluhu. A já jsem na jeho památku převzal ono důležité slovo "katastrofa" do svého slovníku.

Pomýšlíte na další režie v˙Čechách?
Je mi tu dobře, bylo by hezké, kdybych tu měl práci, zatím ale do budoucna nepřemýšlím. Ale líbí se mi v˙Čechách. Líbí se mi vaše bytová kultura, je tu klid. V˙Rusku panuje velká nervozita a mnoho problémů. A pak se mi líbí práce s˙českými herci. Mnozí z˙nich chtějí hodně pracovat, v˙Rusku jsou problémy s˙penězi a herci jsou naštvaní a odcházejí do jiných zaměstnání. Ještě se mi líbí, že se tu mluví česky a ne rusky, a proto si myslím, že mnohem přesněji pracuji než v˙Rusku. Georgij Tovstonogov kdysi říkal, že režisér na zkouškách má málo mluvit. To je zákon, a když mluví málo i herci, pak je to skvělé.