Číslo: 12
24.03.1997
Článků: 42
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Co dělá Ladislav Pešek
Prodejní galerie Dílo
Hana Hegerová v Uherském Hradišti
Dechklepy
Rozhovor týdne: Jiří Nevrlý
Co dělá Ladislav Pešek
Jako hostující režisér jste v této sezóně zdomácněl na Malé scéně SD. Jak se vám pracuje se zdejšími herci?
Už to, že jsem na MS režíroval dvě inscenace za sebou, dokazuje, že spolupráce s herci Slováckého divadla byla (věřím, že pro obě strany) velmi zajímavé a přínosná. Přestože na obou inscenacích pracovali herci #ve svém volném čase, tedy při souběžném si plnění svých povinností na velké scéně, zkoušelo se velmi soustředěně a zaujatě, což je na obou inscenacích (doufám) vidět.
Končíte studium režie a dramaturgie na DAMU Kudy vedla vaše cesta k divadlu?
Byla to taková ta #standartní cesta přes ochotnická divadla. Byl jsem v několika ochotnických souborech, ve kterých jsem prošel spoustou divadelních #profesí, nejdříve jsme svítil, pak jsem (z nedostatku jiných) hrál, režíroval a nakonec psal vlastní hry. Logickým pokračováním tedy bylo, zkusit to dělat profesionálně a tak přišla DAMU. Mimochodem, jedno z těch ochotnických divadel (a pro mě určitě nejdůležitější) bylo tady v Uherském Hradišti. Byl to, bohužel dnes již zaniklý, divadelní soubor ČAPEK, kde jsem poznal, kromě výborných lidí, také jednu z podob divadla. Čím jsem starší, tím radši (a s větší nostalgií) na to vzpomínám.
Kvalita vašich inscenací vám pomohla k práci v Šumperku. Co nabídnete, a proč, tamějším divákům?
Ona to nebyla ani tak kvalita mých inscenací, jako spíš můj kamarád Pavel Štěrba, který tu spolupráci v Šumperku domluvil a zprostředkoval, ostatně, stejně tak jako, zhruba před rokem, domluvil a zprostředkoval mou spolupráci se SD. V Šumperku jsme začal zkoušet hru J. A. Pitínského Pokojíček, a i když nevím, jestli se dá něco poznat po týdnu zkoušení (v této fázi práce se teď právě nacházíme), myslím si, že vzniká naděje, že spolu s herci divákům nabídneme velice intimní podobenství o dnešním světě, o dnešní rodině, o absenci vztahů, touze a zdánlivé neschopnosti své touhy naplňovat.
Kam se chystáte po škole?
I po skončení školy jsem rozhodnut pokračovat v tom co dělám nyní. To je hostování v nejrůznějších divadlech naší vlasti. Programově a zcela záměrně odmítám všechny nabídky stálého angažmá a i za cenu určitého rizika a neustálého stěhování se z místa na místo, se snažím poznávat nové prostředí a nové lidi. Protože to je to, co mě nejvíc inspiruje. Ono to souvisí s mým pohledem a přístupem k divadlu. Mě divadlo zajímá hlavně jako místo, kde mohou být a potkávat se lidé s lidmi. Režisér s herci, herci s divákem atd. A právě v této komunikaci živých s živými vidím šanci divadla v dnešní televizní, kondenzované a instantní době, kdy jsme každý den zahlcováni spoustou naprosto zbytečných informací, kdy rychlost čehokoli je brána jako měřítko kvality a kdy výnosným povoláním je, nutit lidem něco, co vůbec nepotřebují. Divadlo je jednou věcí, která má možnost vymykat se tomuto. A to, že lidé zase, a v čím dál větší míře, začínají chodit do divadel je dokladem potřebnosti i něčeho jiného, než je dočista do čista vyp rané prostěradlo.
Tento týden mohou návštěvníci MS shlédnout váš #minifestival, jak byste přiblížil Růži pro Algernon a Krocana těm, kteří se dosud nestihli s vaší tvorbou seznámit?
Cokoli jsem chtěl těmito inscenacemi říct, je obsaženo v nich samých, takže bych radši pozval diváky, aby se na Růže pro Algernon nebo Krocana (možno i obojí) přišli na MS podívat.
ivon
Prodejní galerie Dílo
adresa: Mariánské náměstí 123 UH, telefon: 0632/3225. Vedoucí galerie: František Frýbort. Otevřeno: pondělí - pátek od 9 do 17.30 , sobota od 8.30 do 11.30 hodin. Galerie je jednou z dvaceti prodejních galerií společnosti Dílo s. r. o. ČFVU Praha. Tato prodejna byla otevřena v 60. letech v domě U Zeleného stromu, kde sídlí dodnes.
Velké prostory umožňují vystavovat nejen grafiku, malbu, plastiku či reliéfy, ale i keramiku, textil, sklo. Galerie svou nabídkou umožňuje uspokojit co nejširší vrstvu veřejnosi. Výstavy s vernisážemi požádají jednou za dva měsíce a snaží se představovat především mimohradišťské umělce. Uvedli výstavy: A. Lamra, V. Matějíčka, P. Hampla, E. Jilemnické, B. Waageové, B. Vrzala, J. Hartingerové. Galerie prezentuje především keramiku z provozovny Dílo. Užitnou vystavují manželé Kletvíkovi a Hanzálkovi, uměleckou pak I. Holešovský. V neposlední řadě prodávají také potřeby pro výtvarníky a funguje zde rámování a paspartování.
ZZ
Hana Hegerová v Uherském Hradišti
V úterý 18. března poctila Uherské Hradiště svou #pracovní návštěvou první dáma českého šansonu Hana Hegerová. Do okresního města se vrátila po několika letech, tentokrát do Slováckého divadla. Vyprodaný sál odměnil výkon Hegerové a skupiny Petra Maláska několikaminutovým potleskem. ( Dítě )
Dechklepy
Topolanka
Mnozí ani nevíte,že známou dechovou hudbu Topolanku už dva roky vede kapelník Blažej Foltýn. Tento muzikantský post přebral od svého bratra Ludvíka, který řídíl tuto populární kapelu od roku 1935, tedy plných šedesát roků. Však tento osmaosmdesátiletý pán říká: Muziku aktivně nedělám, ale s ňú žiju. A i když v současnosti není kapelníkem ani aktivním hráčem je bezesporu pro muziku přínosem. Vede totiž kroniku muziky. A aby kronika obsahovala všechno i to, co se stane i na zkouškách, nechybí tento kronikář kapely ani na jedné páteční zkoušce. Ještě v prosinci si tento kmet Topolanky přišel zahrát na svůj baryton na jeden z posledních pohřbů roku. Takový má dobrý kořínek. A co nový kapelník? Stará se, aby byla náhrada za odcházející letité muzikanty. Však taky Es klarinetistovi, ještě hrajícímu Rudovi Foltýnovi je už také osmdesátčtyři roků. Šest mladých muzikantů, které Blažej Foltýn vychovává brzy doplní kapelu Topolanku, aby omladina za dva roky, společně s kmety a staršími kolegy oslavili 100 let této kapel y. Tož chlapi, ať Vám to hraje.
Túfaranka
Trochu zvláštní název pro dechovou kapelu ze Šardic - samého kraje hanáckého Slovácka. Název se ale vžil do povědomí posluchačů, jako se do povědomí vžila samotná kapela a jí produkované písničky. Repertoár kapely tvoří převážně skladby známých moravských autorů např. Vladimíra Pfeffera, Jana Slabáka, Antonína Žváčka, Josefa Konečného, Bohuslava Kameníka a dalších. Posledně jmenovaný Mirek Kameník je hrajícím uměleckým vedoucím kapely a zároveň i jejím lídrem. Pod jeho taktovkou se Túfaranka stala na celosvětovém festivalu v holandském Kerkrade v roce 1993 absolutním vítězem. Dechová hudba Túfaranka, jak už jste si mohli všimnout, nehraje jen na domácí půdě (jak se říká ve sportovní řeči),ale jezdí za svými posluchači i do zahraničí. Holandsko, SRN, Rakousko. To jsou země, kde dechová hudba koncertuje nejčastěji. Kromě dobré muziky nabízí i MC kazety a CD desky, které tato kapela natočila pod vedením kapelníka Jana Bílka.
Rozhovor týdne: Jiří Nevrlý
#Tenkrát jsem byl tam, teď jsem tady a zítra můžu být zase jinde...
Jiří Nevrlý - fotbalový trenér FC SYNOT Staré Město.
Houslista, absolvent průmyslové školy, odborník na hydrauliku, úspěšný fotbalový útočník, světoběžník (?), v současnosti fotbalový trenér FC Synot Staré Město, který se nechystá do starého železa
Dětství
#Nenarodil jsem se v porodnici, ale doma v podkroví domečku v Náměšti na Hané. Byla neděle. Ještě dnes někdy vezmu mámu a jedeme se na ten dům podívat. Pak si říkám kurnik, to už je let! Do osmnácti let jsem vyrůstal doma společně se svým o dva roky mladším bratrem.
Jaké vzpomínky se ti spojují s dětstvím?
#Werich říká, že hra kuliček... Pro mě je to hlavně Náměšť, škola, fotbalové hřiště, kostel... Pocházím z katolické rodiny. A když jsem byl malý, sestra mojí maminky byla vynikající kůrová zpěvačka. Jednoho dne se obě společně s farářem dohodly, že tam budu ministrovat. Tak se stalo, že jsem značnou část svého mládí prožil v kostele. Což je neuvěřitelné, protože pak se můj život tak zesvětštil, až mě to dnes mrzí.
A co rodiče?
#Těch si nesmírně vážím. Táta už zemřel. Jeho výchova byla dost přísná. Vím, že to, co teď řeknu, bude znít trochu divně: Bohužel mě vždycky vedli k poctivosti, úctě k druhým a pokoře, což se moc nehodí do dnešního světa. Vlastně se to moc nehodilo ani tehdy. Ale skutečností zůstává, že na ně rád vzpomínám. Když jsem se dostal do nějakých problémů, nebylo jich sice mnoho, tak táta nikdy nepřipouštěl, že bych mohl mít pravdu. Tu raději uznal druhým. Když jsme s bráchou dosáhli nějakého úspěchu, za žádných okolností nedával najevo, že má radost a je na nás hrdý. Trošku kuriozně teď může znít, že před mým nástupem na vojnu, to byl právě on - můj táta, který byl zásadně proti tomu, abych sloužil v Dukle Olomouc jako fotbalista. Zastával názor, že by to bylo nepoctivé. Říkal: Stát určil vojnu na dva roky, tak budeš sloužit dva roky. Ale ne, že by mně zase přál, abych někde na hranicích nosil samopal. Nikdy jsem mu to neměl za zlé... S maminkou si někdy přes týden telefonujeme a když je trochu času, snažím se ji navštívit.
Zapomněli jsme na tvé hudební nadání..
#To je tak. Když zemřela tetička v Praze, dělil se mezi rodinu majetek. Na naši rodinu vyšly housle po strýčkovi. Ovšem byly to nějaké housle! Od velkého houslového kumštýře Patočky z roku 1936. Začal jsem na ně hrát. Ukázalo se, že mám talent a brzy jsem začal sbírat ceny na různých soutěžích. Hrával jsem na svatbách, na vítání občánků v zámku v Náměšti na Hané a při jiných příležitostech třeba v Olomouci. Houslím jsem se plně věnoval do deváté třídy, téměř sedm let.
Dospívání
Co první lásky?
#Na to bych raděj neodpovídal. Myslím, že jsem vše prožíval jako každý druhý normální mladý člověk. Se svou manželkou jsem se setkal na koupališti v Náměšti na Hané. Měla dvě sestry, ona byla nejstarší. První léto byla pulec, kterého si chlap v rozpuku moc nevšimne. V tu dobu jsem měl tělo vytrénované cvičením gymnastiky a díval jsem se po jiných. Ovšem za další rok už z ní byla skutečná ženská... Její mamince jsem se asi taky líbil, tak to hned daly dohromady. Ženil jsem se po návratu z vojny v necelých 21 letech. Na tuto událost mám rovněž zajímavé vzpomínky. Svatba byla 7. září 1968 v Olomouci, tři neděle po příchodu Sovětských vojsk. Termín byl stanoven, teď do toho Rusi, všude zmatek, shánělo se máslo,... Všechno se samozřejmě nakonec konalo. Dnes máme s manželkou Marcelou dvě děti: Denisu (20) a Roberta (25), který ze mne před více než rokem udělal dědečka.
Dospělost
Jako čerstvý ženáč jsi ovšem byl už populárním fotbalistou...
#To bych netvrdil. Fotbalový život jsem neměl lehký. Do Dukly Olomouc jsem šel jako talent z okresních soutěží, to je jako bych tady hrál třeba za Jarošov. Byl jsem výrazným útočníkem, který dává branky, ale po příchodu do Olomouce jsem v silné konkurenci musel bojovat o místo v základní sestavě. To trvalo asi půl roku.
Zůstaňme tedy u tvé sportovní kariéry. Co následovalo po Olomouci?
#Dostal jsem dvě nabídky: do Moravské Slávie Brno a Uničovských strojíren. V Uničově pro mě měli byt, tak jsem skončil právě tam. Tři dny po svatbě jsme se ocitli v prázdném bytě 4+1, naším prvním nábytkem byl stůl z bedýnky od ovoce. Protože jsem nebyl profesionál, vedle fotbalu jsem pracoval ve vývojové technologii. Tam jsem plně uplatňoval a rozvíjel své středoškolské vzdělání z olomoucké strojní průmyslovky. Řešil jsem hydrauliku v rypadle.
Ovšem tvé sportovní výkony šly zřejmě nahoru...
#Postoupili jsme až do třetí ligy a v roce 1971 za mnou z prvoligového Třince začala jezdit černá tatra 603 a z Hradce Králové pan Fahner pro změnu v bílé volze. Chtěl jsem do Hradce, ale skončil jsem v Třinci. I v tom se odráží moje povaha... Dal jsem prostě přednost místu s barevnými čmoudíky a první ligou před krásným východočeským městem, jakým beze sporu Hradec je. Dodnes právě na účinkování v Třinci vzpomínám jako na svou nejlepší sportovní kariéru.
Ale po více než čtyřech letech následoval přechod do pražské Sparty.
#Tehdy ale Sparta hrála druhou ligu, kam jsem jí vlastně z té první pomohl i já. Možná si to budou někteří sportovní fanoušci pamatovat. V roce 1975 na konec sezony sehrál Třinec doma zápas s Bohemians, vyhráli jsme 5:0. Ve stejný čas hrála na Letné Sparta s Teplicemi 4:0. Nám ovšem ta jedna branka navíc stačila v zachránění se v lize a Sparta poprvé ve své historii spadla do druhé ligy. No a pán Bůh tomu chtěl, že jsem za půl roku nastoupil do Sparty. A to bylo bleskové rozhodnutí. Když jsme během tří-čtyř dnů měnili bydliště, maminka si myslela, že jsem se zbláznil a táta byl přesvědčený, že jsem nešťastný člověk...
Přeskočme úspěšnou kariéru v Kaučuku Kralupy, Vojkovicích, Mělníku a Spartaku Praha 4- Nuslích. Kdy začala tvá práce trenéra?
#Fotbal jsem hrál do svých 36 let. První trenérské zkušenosti jsem sbíral v Mělníce od roku 1981. V sezóně 1984-85 následovala Tatra Smíchov, 1986 Kralupy. To už jsem začal studovat trenérství na pražské FTVS. Po získání I. trenérské třídy byly pro mě Kralupy málo, tak jsem šel do Motorletu, pak přišla nabídka do Dynama České Budějovice, na dva roky do Rakouska, odtud do Brandejsa a díky životní náhodě do zahraničí, prvoligového Tripolisu. Jel jsem do neznámé země, bez znalosti řeči, nevěděl jsem, co mě tam čeká...
Jak se s tím dá srovnat situace, ve které se nacházíš třeba právě dnes?
#Zastávám teorii, že tenkrát jsem byl tam, teď jsem tady, zítra můžu být zase jinde. Život se prostě vyvíjí a má spád. Nikdo si ho nemůže předem nalajnovat. A v tom je strašně krásný.
Toužíš vůbec ještě po něčem?
#Jako hráč jsem třeba nikdy nebyl v reprezentaci, jako trenérovi mně možná během těch čtyř let malinko ujel rychlík, čehož ovšem vůbec nelituji. Protože ten čas strávený v cizině mi dal tolik, kolik bych doma určitě nezískal. Naučil jsem se mluvit německy a arabsky, poznal jsem mentalitu tamních lidí, mám další zkušenost. Chtěl bych ještě řadu věcí dokázat, proto se nedávám do starého železa.
Nenudíš se?
#Když jsem trénoval první ligu, byl jsem zvyklý celý den trávit na hřišti. Tím, že FC Synot není profesionální klub, je všechno malinko atypické i v tom, že příprava hráčů je denně až od 14.30, dvakrát do týdne se snažím podle potřeby zabrat i dopoledne. Moji hráči nemají den volna. Kromě trenérské činnosti se zabývám publikací v odborných časopisech, občas přednáším na fakultě v Praze, jsem členem předsednictva České fotbalové unie, jezdím na zahraniční stáže, atd. Myslím, že je toho dost, aby se člověk nenudil.
Umíš odpočívat?
#Neumím.
Jakou máš špatnou vlastnost?
#Někdy záměrně jednám s lidmi tak, že mi nerozumí. Ale abych to uvedl do správných kolejí. Mám lidi rád, ale jak už to v životě bývá, nejsme si všichni hned vzájemně sympatičtí...
Čeho si na sobě ceníš?
#Když řeknu poctivosti, tak se mně fůra lidí zasměje, ale ať.
Čeho si ceníš u druhých?
#Serioznosti.
Jsou věci, které si získaly tvůj obdiv?
#Moře - pro jeho hloubku, sílu, moc a dokonalost a letadlo - vlastně skoro pro totéž.
Vojta Johaník
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
