Číslo: 13
31.03.1997
Článků: 32
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Všechno, co nevíte o současném Kunovjanu
V závěru března se ve dvou víkendových vystoupeních hradišťskému publiku představil folklórní soubor Kunovjan. Soubor, jehož uměleckou vedoucí je Romana Habartová, taneční složku připravují David Pavlíček a Veronika Vlasatíková, uměleckým vedoucím muziky je Jaroslav Schottl a primášem Jaroslav Zatloukal. Obě představení se odehrála na jeho mateřské scéně, neboť zřizovatelem souboru je Klub kultury. Na sobotní premiéře se ve velkém sále tísnila téměř tisícovka milovníků cimbálové muziky a tance s ní spojeného, v neděli přišly další dvě st ovky diváků. Romana Habartová připravila s muzikou, tanečníky a zpěváky pásmo Psáno životem. A tuto sobotu, 5. dubna o půl osmé večer, se na pódiu Klubu kultury setká Kunovjan se souborem Úsměv z Horní Břízy u Plzně. Na programu bude předpremiéra Folklórního koncertu Pražského jara 1997. To už je dost důvodů pro povídání s etnografkou Slováckého muzea Romanou Habartovou.
Co předcházelo vzniku nového pořadu Kunovjanu?
První představa o něm se zrodila v mé hlavě někdy kolem roku 1994, když se připravovalo slavnostní vystoupení k 25. výročí Kunovjanu, které bylo poděkováním a zároveň rozloučením s panem Milošem Plachým, dlouholetým vedoucím souboru, mužem, který měl největší zásluhu na existenci i úspěších Kunovjanu. Vždy po dvou až třech letech se představujeme hradišťské veřejnosti s novým premiérovým pořadem, a tak jsem na jaře loňského roku svolala vedení souboru a seznámila je se svou představou. Měla jsem tehdy obrovskou radost, že přišlo na svět nové cédéčko Kunovjanu Ej, u Hradišťa pršalo, které dramaturgoval Jarda Schottl. A protože muzika nás nezasvěcuje do toho, s čím přichází (známe pouze vlastní vstupy), až v ostravském studiu při dotáčkách dívčího #sborku jsem zjistila, že aniž bychom se spolu domluvili, mělo to cédéčko spoustu společného s tím, co jsem měla připraveno já. A muzika myšlenku-scénu se stromem života od jara až do zimy neboli od zrození až po smrt přijala. Bavili jsme se o tom, co by mělo obnášet
které číslo a jak je muzika schopna mi pomoci s hudební stránkou pořadu. Další práce ležela potom na nás tanečnících. A jestli se nám to podařilo nebo ne... Myslím si, že všichni ukázali, že to, co dělají, dělají rádi a že to není přetvářka, ale prožitek. A že jsou rádi, že mohou něco ukázat a obohatit i ostatní.
Už tuto sobotu se do velkého sálu Klubu kultury v Hradišti vracíte. A ne sami...
Půjde o veřejnou generálku na vystoupení v rámci Pražského jara. Je to poprvé v historii tohoto hudebního festivalu, kdy se představí i folklór. Původní záměr ministerstva kultury, který se prozatím nezdařil, byl, že se uskuteční týdenní přehlídka, v níž se prezentují všechny kontinenty se svým folklórem. Letos se tedy představí pouze český a moravský folklór. Pro dva celovečerní pořady byly v konkurzu vybrány dva české a dva moravské soubory. Zlínská Kašava a Kunovjan a z českých Úsměv z Horní Bříz y u Plzně a Vycpálkovci z Prahy. Náš koncert se uskuteční v pátek 30. května o půl osmé večer v Divadle ABC a už dnes je vyprodaný.
Proběhla už nějaká příprava na toto společné vystoupení nebo se sejdete až v Hradišti?
Sešli jsme se s uměleckou vedoucí Úsměvu paní Věrou Bláhovou a rozhodli se zkomponovat program tak, aby byl ukázán soubor ve své činnosti. Program jsme nazvali Když se noty roztančí a je rozdělen do dvou hodinových bloků, z nichž vždy první půlhodina je věnována Úsměvu a druhá Kunovjanu s tím, že se některé bloky budou ptolínat. Na scéně se oba soubory sejdou poprvé v sobotu ráno. Kunovjan se s Úsměvem zná celých 25 let, neboť jsme se setkávali na všech přehlídkách a soutěžích. Po roce 1989 byla společná setkávání ať přehlídkového či soutěžního charakteru zrušena. A protože jsme vždy s Úsměvem měli hodně podobného, těšíme se na sebe navzájem a doufáme, že se nám naše společené #dílo podaří.
Divákům v Praze (a v sobotu v Hradišti) nabídnete jaký program?
Něco z nové premiéry i stará osvědčená kmenová čísla, například Obrázky druhého svatebního dne s kunovským holením a pucováním holének nebo Ej, zelé, zelé na #pracovní téma, Chlapecké hraní, což jsou humorné obrázky z her kluků na louce a na závěr to bude klasické kunovjanské číslo Setkání na Javořině. Taneční a hudební bloky folklórního souboru Úsměv vždy chytly za srdce, byly milé, nápadité, humorné. Prostě řečeno - máme se na co těšit.
Ivo Vojtík
|
|
Galerie manželů Skryjových
Adresa : Na Morávce 20 , UH telefon : 0632 / 555483 otevřeno : pondělí - pátek od 9.00 do 12.00 a 13.00 do 18.00
Ptáme se galeristky Jany Skryjové: Co vás vedlo k otevření vlastní galerie ? # Já sama jsem už od mládí tíhla k umění a po nezdařených pokusech o přijetí na uměleckou školu mi stále zůstávalo přání třeba prodávat umělecké předměty nebo si otevřít vlastní galerii, což jsem si splnila přesně 11.11. 1993. Jaký je záměr vaší galerie, na jaký druh umění se soustřeďuje? #Usiluji o to, aby to byla především galerie pro lidi, kde by si mohl každý vybrat. Třeba studenti, kteří mají hlouběji do kapsy a mohli si udělat radost maličkostí, až po náročnější, pro něž máme oleje p. Zábranského či p. Vavryse, nebo grafiky p. Suchánka, nabízíme také keramiku. Snažíme se každý měsíc pořádat autorské výstavy.#
ZZ |
|
Rozhovor týdne: Rudolf Černík
"Za protektorátu se vědělo, kdo je zrádce, kdežto za komunismu to nevěděl nikdo."
Pan Rudolf Černík se narodil v Zbraslavicích u Kutné Hory 10. 2. 1912 a nedávno tedy oslavil 85 let. Po maturitě v Roudnici nad Labem absolvoval abiturientský kurz při Obchodní akademii v Ústí n. Labem. Poté co byl odveden a jako dvaadvacetiletý se rozhodl pokračovat ve studiích na vojenské akademii, aniž tušil, jak tato volba ovlivní jeho budoucí život. Z akademie byl vyřazen v roce 1937 jako pětadvacetiletý poručík s velmi dobrým prospěchem a vzápětí poté putoval k pěšímu pluku v Nitře. V roce 1938 bránil jako velitel opevnění jižní slovenskou hranici před vpádem Maďarů. V kritické situaci, která nastala po 15. březnu 1939 vpádem Němců do Čech a následném rozdělení Československa, byl spolu se svými kolegy deportován ze Slovenské republiky jako občan cizí národnosti. Vrátil se tedy k matce do Roudnice n. Labem a připravil se na vstup do civilu. Během protektorátu začal pracovat na Okresním úřadě v Mělníku jako účetní, kam bylo přiděleno mnoho bývalých důstojníků. Tam se napojil na podzemní činnost na Mě
lnicku. 31. 12. 1945 bylo panu Černíkovi oznámeno přeložení do Uh. Hradiště, kde nastoupil službu u pancéřové jednotky. Právě díky angažovanosti v podzemní odbojářské skupině jméno pana Černíka figurovalo na seznamu osob určených k zatčení. Nejkrušnější období svého života, které se odvíjelo od #vítězného února 1948, období komunistických čistek a mocenské zlovůle vám přiblíží z pohledu armádního důstojníka v následujícím rozhovoru.
Co vás čekalo po převratu v únoru 1948 ?
31. 8. 1949 jsem byl bezdůvodně propuštěn z armády a dán na tzv. dovolenou s čekaným, které obnášelo jednu třetinu mého bývalého důstojnického platu, což nestačilo ani k obživě. Od 1. 12. 1949 mě zaměstnali v Mototechně a svěřili mně místo pomocného dělníka , kde jsem setrval až do svého zatčení.
Jak a proč vás vlastně zatkli?
Politická zodpovědnost za rozhodnutím internovat důstojníky propuštěné z čs. armády po únoru 1948 padá na orgány ÚV KSČ. V lednu 1949 rozhodl vojenský komitét ÚV KSČ za účasti Gottwalda, Slánského a armádních generálů Svobody, Drgače, Procházky, Drnce a neblaze proslulého Reicina, že mají být internováni letci, parašutisté a další kategorie armádních důstojníků. První pokus o mé zatčení byl pro StB #neúspěšný. To bylo tehdy, když mě pět mých kamarádů, za které se vydávali, přišlo navštívit do Roudnice, kde jsem byl u matky. Tou dobou jsem však už byl na cestě do Uh. Hradiště. Těchto akcí bylo provedeno pod krycím označením D celkem šest.
Kdy si vás tedy našli?
K zatčení došlo 10. ledna 1950 v Uh. Hradišti (akce D 3), kdy jsem byl v devět hodin večer vyvolán příslušníky StB z divadelního představení. U mne v bytě navíc provedli nezákonnou domovní prohlídku, avšak pátrání po kompromitujících předmětech bylo bezvýsledné. Byl jsem odvlečen na vyšetřovnu StB, kde mě vyslýchali. V časných ranních hodinách následujícího dne mne převezli do hradišťské věznice, s tím, že jsem byl zatčen pro velezradu. Předložený dokument, který to stvrzoval, jsem odmítnul podepsat. Bez jakékoliv soudní procedury jsem byl nařčen z toho, že neskýtám záruky, že budu spolehlivým a zcela oddaným lidově demokratickému zřízení. Ve vězení jsem pobýval do 26. 1. 1950, kdy mně byl předložen dekret komise č. 15 KNV Gottwaldov, podle něhož jsem byl eskortován do Tábora nucených prací v proslulé věznici Mírov, aniž bych před touto komisi vůbec stál.
Nepokoušel jste se o odvolání?
To víte, že pokoušel. Ale to mi bylo obratem ruky zamítnuto.
Znal jste některé své spoluvězně?
Znal jsem jich spoustu, poněvadž to většinou byli moji kolegové z řad bývalých důstojníků. Namátkou bych uvedl gen. Fajtla, plk. Procházku, který byl in memoriam povýšen na generála ( v r. 1941 sestřelen nad Berlínem a dokonce války byl v konc. táboře), plk. Konopického, pplk. Tušku, gen. Šanovce, který byl styčným důstojníkem u americké armády. Chtěl bych, ale upřesnit, jak to skutečně bylo s tzv. Táborem nucených prací Mírov. Ve skutečnosti to nebyl TNP, ale tábor likvidační. Tomu nasvědčoval hla vně fakt, že osoby sem zařazené měly omezenou volnost pohybu, byly neustále střeženy ozbrojenými příslušníky StB, kteří se označovali krycími jmény (O. Kohlíček, velitel tábora se podepisoval jako O. Skála). Pracovalo se velmi málo, což jasně svědčí o tom, že TNP byl pouhou záminkou pro likvidaci armádních důstojníků nepoddajných komunistickému režimu. Nebyli v něm uvězněni pouze příslušníci armády, kteří bojovali za druhé světové války na západní frontě, ale i ti, co přinesli naší vlasti svobodu z východu. Mezi mý
mi přáteli, kteří bohužel teror na Mírově nepřežili, byl generál Hrabovský, plk. Souhrada, plk. Dítě.
Přiblížil byste podmínky, v jakých vězni žili a jak se s nimi zacházelo?
Neustále jsme byli vystaveni fyzickému i psychickému tlaku. Mnozí vězni byli biti. Např. plk. Dítě, který byl výborný důstojník zpravodajského oddělení hlavního štábu a za první republiky se osvědčil proti německé špionáži (velezrada škpt. Falouta), se mnou ležel v cele. Hlásil se stále, že je nemocný, ale zdravotnická péče byla mizerná. Ke všemu byl vězeňským lékařem bývalý důstojník SS, a ten měl spíš radost z toho, jak komunistický režim nakládá s čs. důstojníky a neopomínal to připomínat. Ke zhoršení zdravotního stavu vězňů přispívala nezanedbatelnou měrou také velmi chudá strava. Kousek masa jsme dostali jenom v neděli, ale vzpomínám si, že jednou, když měl svátek Adolf, nám vystrojili velký oběd. Kdo si stěžoval na poměry v táboře, bral na sebe značné riziko. Takového dozorci odvedli na chodbu a podle vlastního uvážení ztrestali. Záblesk naděje na svobodu vysvitl až po zdařilém útěku hrdiny SSSR škpt. Buršíka do Anglie, kde vypověděl pravdu o tzv. TNP Mírov. Nebýt tohoto jeho činu, byli bychom zavlečeni
do gulagu na Sibiř k likvidaci. O tom svědčí i výpověď velitele tábora Kohlíčka, že ho gen. Reicin přemlouval, aby po zmařeném záměru o likvidaci na Sibiři vyvolal vzpouru a všechny nás postřílel. Po aféře s Reicinem přišla vyšetřovat poměry na Mírově komise. Na každém kroku ji však doprovázeli dozorci, takže se od vězňů nic nedozvěděla.
Tehdy jste prý na sebe vzal velké riziko a vypověděl o poměrech na Mírově pravdu.
Došlo k tomu tak, že když přišla zase jednou komise v listopadu 1950 vyšetřovat poměry na tzv. TNP Mírov, řekl jsem otevřeně pravdu o tom, že strava je mizerná a zdravotnická péče o vězně je nulová. Podotkl jsem také, že je světová ostuda, aby o čs. důstojníky pečovali němečtí lékaři. Velitel tábora mě okřikl, ale vedoucí komise ho vykázal ven, a tím mi umožnil dále pokračovat. Naznačil jsem, že je opravdu ostuda, aby lidé, kteří vybojovali svobodu národa, byli nazýváni nepřáteli lidu. Většina z nás byla zatčena pro velezradu, tak proč jsme nebyli postaveni před soud? Asi proto, že bychom toto lživé tvrzení mohli snadno vyvrátit. Potom se připojili další kolegové, rozpoutala se živá debata a komise nakonec přislíbila, že sjedná nápravu. Po čase přišel na Mírov nový velitel s novými dozorci a zlepšily se poměry. Tábor byl pak likvidován na tři etapy.
Byli nějak potrestáni velitelé TNP?
Velitel Kohlíček i jeho zástupce Carbolov byli v prosinci r. 1950 zatčeni a byl jim vzhledem k jejich násilné a majetkové činnosti vyměřen trest odnětí svobody na tři a čtyři roky v soudním přelíčení konaném vzápětí po jejich odvolání z funkce. V současnosti jsou trestně nepostižitelní, protože chybí doklady dokumentující nezákonný postup soudců.
Nesnažili se vás na Mírově přimět ke #spolupráci?
Mnohé nás nutili ke spolupráci, ale pokud je mi známo, přistoupil na ni jenom jediný, který se domníval, že příslušníky StB převeze a když podával hlášení o plnění úkolů, které mu byly uloženy, dostal infarkt, neboť podal hlášení naprosto zkreslené a nicneříkající. Estébáci si totiž jeho úkoly pečlivě zaznamenali a pak mu dokázali, že je nepravdivě informuje.
Jak na tom byly rodiny vězněných důstojníků?
Většinou byli rodinní příslušníci vystěhováni do pohraničí do přidělených náhradních bytů, které však byly mnohdy v dezolátním stavu a téměř neobyvatelné. Některé manželky neunesly tíhu okolností a rozvedly se, avšak převážná většina zůstala věrná svým manželům.
Čekal jste na rehabilitaci dlouho?
Usnesením Okresního soudu v Uh. Hradišti 16. 1. 1969 jsem byl soudně částečně rehabilitován. Celková výše odškodnění dosáhla po revoluci v r. 1989 třiceti tisíc. Rozkazem ministra národní obrany jsem byl povýšen na plukovníka v. v.
Jakou újmu co do společenského zařazení pro vás pobyt v táboře znamenal?
Po propuštění z Mírova mně byl jako bývalému trestanci znemožněn přístup k práci, která souvisela s obranou národa. Pravý smysl tohoto usnesení spočíval v zamezení přístupu k jakékoli slušné práci. Zaměstnání jsem dostal v brusírně autoválců v ČSAO. V roce 1958 mě předvolali před tzv. prověrku, kterou vyhlásil prezident Novotný. Při předvolání mi prověřovací komise sdělila, že je vidět, že nejsem oddaný lidově demokratickému zřízení, poněvadž nejsem členem ROH ani žádné společenské organizace. Ohradil se tím, že na vojně bylo členství v ROH zakázáno a že do společenské organizace vstoupím. Když mně pak mistr Hrdlička, který byl členem KSČ jenom proto, aby si udržel svou funkci mistra v brusírně, která byla dříve jeho majetkem, řekl: #Víš co, Rudolfe, vstup do spolku dobrovolných hasičů, je to reakční spolek, budeš se tam cítit dobře. Můj švagr Raštica je jeho velitelem. Svou činností jsem uspěl v hasičském výboru a obdržel některá vyznamenání. Nejvíc si cením toho, že jsem byl jako první na okrese jmenován za
sloužilým hasičem a mohu docela odpovědně prohlásit, že mně činnost v hasičském sboru přinášela uspokojení, poněvadž to byla činnost lidem prospěšná, dobročinná a to mě na ní poutalo, neboť pomáhat lidem v nouzi je lidsky krásné a ušlechtilé.
Za rozhovor poděkoval Petr Šťastný
|
|
| |
