Číslo: 15
14.04.1997
Článků: 41
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Galerie #D Ludmila Dopitová
Všehrdova ul. 267 /budova UMPRUM/, Uherské Hradiště
Tel/fax: 0632/40924
prodejní doba: pondělí - pátek
9.00 - 12.00 13.30 - 17.30 hod
Odkdy a proč existuje vaše galerie?
Až do roku 1993 - tzn. více jak 12 let jsem působila jako vedoucí galerie Díla - podniku ČFVU v Uherském Hradišti. V té době mi nabídlo vedení SUPŠ v UH. Hradišti možnost zřízení soukromé galerie v uvolněných prostorách po policii ČR, za což jsem jim dodnes velmi vděčna. Po provedených úpravách byl provoz zahájen v listopadu 1993.
Jak byste charakterizovala svou galerii?
Za dobu více než tří let se v galerii uskutečnila řada autor. výstav renomovaných umělců. Z mnoha můžeme jmenovat Milana Kyzoura, manžele Evu a Jamese Janíčkovy, Karla Tomana, Bohumila Krátkého, Olbrama Zoubka, Olgu Hudečkovou, Josefa Kiesewettera, Ivana Jakeše, Karla Lepíka, manžele Danielu a Karla Benešovy a mnoho dalších. Každoročně při čtrnáctidenní výstavě představují svá díla výtvarní pedagogové SUPŠ v Uh. Hradišti.
V nejbližší době - 9. května t.r. v 17.00 hod. bude zahájena výstava obrazů a grafických listů významného pražského umělce Adolfa Borna. Koncem května bude otevřena výstava obrazů Jindřicha Zezuly. V průběhu roku se v galerii uskuteční průměrně 15 autorských výstav.
Kromě autorských výstav má galerie tzv. kmenové umělce - to znamená celou řadu špičkových malířů, grafiků, sochařů, keramiků z našeho regionu i z celé republiky, jejich tvorba je v galerii zastoupena celoročně. K jejich vyjmenování by bylo zapotřebí hodně místa, a tak raději využiji tuto příležitost k pozvání všech čtenářů, kteří mají rádi výtvarné umění, k návštěvě galerie.
Ivon |
|
Edith Piaf a Marlene Dietrichová!
Francouzské šansony po česku ve Slováckém divadle
Tento týden ve Slováckém divadle začíná dvojitou porcí Jindřicha VIII. a jeho Šesti žen - na Malé scéně již dnes a zítra - a končí nedělní pohádkovou podívanou od Marie Kubátové o tom, Jak přišla basa do nebe. Chceme vás upozornit ještě na jedno představení: V pondělí 21. dubna se ve Slováckém divadle představí činohra Slezského divadla v Opavě. Maďarská autorka Éva Pataki, spoluatorka scénářů k filmům Márty Mészárosové (např. Deník pro mé lásky), napsala hru Edith a Marlene, která po budapešťské premiéře v roce 1985 byla uvedena v řadě dalších divadel doma a také v Polsku a v Itálii.
Opavského nastudování se ujal šéf tamější činohry Bedřich Jansa a v rolích Edith Piaf a Marlene Dietrichové se divákům v Uherském Hradišti představí Hana Vaňková a Ivana Petrželová. Autory překladů písňových textů jsou Pavel Kopta, Jiří Dědeček, Jiří Suchý, Mirko Halm, Bedřich Jansa a Jaromír Polčík.
Vzhledem k tomu, že představení není dosud vyprodáno, neměli by příznivci Edith Piaf a Marlene Dietrichové zaváhat!
Dítě |
|
Grafik Oldřich Kulhánek (o) sobě
Můj názor, mé přesvědčení je, že umělec by měl ve své práci podat zprávu o sobě, o čase a místě, kde žije. Umělec by měl odkrývat přetvářku (či lež) establishmentu, odhalovat, co se děje s člověkem, manipulaci a dehumanizaci člověka. Umělec by měl podat zprávu o duši současníka.
Po velkém třesku (1989) se mě novináři často ptají, ...a co teď, jaké bude téma vašich grafik, zmizela-li inspirující totalitní hloupost. Odpovídám jednoduše - budu pokračovat ve své tvorbě, neboť moje téma, má inspirace je můj život. To, co ve svých obrazech sděluji, jsou problémy, sny, předtuchy, pocity společné Čechovi, Američanovi či Holanďanovi. Svůj sarkastický humor čerpám z nevysychající studnice lidské blbosti, která nezná geografických hranic.
Akcent této výstavy je na grafikách, které jsem vytvořil v posledních letech, zejména pak cyklus litografií nazvaných Ecce Homo. Fascinuje mě to hrůzně napětí mezi tváří neviňátka a tváří starce. V jednom bodě se kruh života uzavírá - v infantilním pohledu. Na počátku je to výchozí bod pro hledání života, na konci je to tupá propast konečného nekonečna.
Ale jak tak lidská bytost osciluje mezi dvěma krajnostmi, tak i v mé tvorbě je téma existenciální občas vystřídáno tématem bláznivým. Takové jsou moje Funny Money vzniklé jako relaxace po dvou letech nesmírné dřiny, kterou pro mě byla realizace nových českých bankovek.
Na této výstavě mě máte téměř celého, trochu vážného, trochu sarkastického, takového, jaký jsem.
Tedy - How are you? I am fine!
Oldřich Kulhánek, akad. mal.
Oldřich Kulhánek vystavuje své grafiky v galerii #D Ludmily Dopitové, a to do pátku 18. dubna, nikoli do 10.4. jak jsme mylně uvedli v minulém čísle. Rovněž jsme mystifikovali naše čtenáře ohledně údajné vernisáže. K té nedošlo, poněvadž pan Kulhánek je momentálně zaneprázdněn závěrečnými pracemi na monografii, která by mu měla do léta vyjít. A pokud se chystáte do Prahy, třeba na nějaký ten muzikál, pak tedy vězte, že v těchto dnech vystavuje akademický malíř Oldřich Kulhánek své grafiky taktéž v Křížovnické galerii nedaleko Karlova mostu - až do 4. května.
ivon |
|
Rozhovor týdne: Jasmína Davidovič
#Zásadně nic nevzdá-vám bez boje!
Baví se jako všichni její vrstevníci. Poslouchá diskotékovou hudbu, moderně se obléká, je mladá a víc než pohledná. I proto se za ní především, ale nejen, muži ohlížejí. Na svůj věk je k sobě příliš tvrdá a ví, že nic není zadarmo. Značnou část roku tráví cestováním po světě a tvrdým tréninkem. Chce žít tam, kde se jí líbí. Její volba je možná ulehčena tím, že JASMÍNA DAVIDOVIČ JE TENISTKOU.
Co bylo, je a bude....
Myslím, že jsme úplně obyčejná rodina. Maminka hrávala odbíjenou, taťka je spíše pasívním sportovcem. Brácha dělal, ovšem rekreačně, skoro všechno....
Kudy tedy vedla tvoje cesta k tenisu?
V Jugoslávii jsem tenis vůbec nehrála. V chorvatském Bělovaru, odkud pocházím, nebyl dostatek tenisových kurtů, chyběl trenér. Protože jsem byla odjakživa pohybově nadaná, dělala jsem rytmiku a chodila do dance skupiny. Když mi bylo deset let, stala se nejpopulárnější osobností světového tenisu Monika Selešová. V televizi běžely přenosy z ženských turnajů a mně se moc líbilo třeba i to, že hrají v sukýnkách, mají bezvadné vybavení, dovedou se pohybovat, a pak taky Monika měla teprve šestnáct let... Když se blížily mé jedenácté narozeniny, byla volba dárku jednoznačná: Přála jsem si tenisovou raketu. S taťkou jsme pak v obchodě vybírali naprosto odborně - podle barvy. Tak jsem se stala majitelkou růžové rakety s barevným výpletem. Od toho dne jsem nevynechala jedinou příležitost jít si zapinkat proti zdi.
To už ale rodiče věděli, že odejdete kvůli vznikající složité situaci z Jugoslávie...
Díky tatínkově práci jsme věděli, že půjdeme do Česka. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že to určitě nebude na chvilku. Vůbec jsem netušila, jestli budu mít kde a s kým dál tenis hrát. Shodou okolností se brácha v Maďarsku sešel s jugoslávským trenérem Rade Drenovacem, který měl rovněž namířeno do Čech. A já jsem tak získala trenéra. Ze začátku bylo pro něj moje hraní určitě hororem. ...To byla hrůza (vzpomíná a doplňuje trenér Rade). Halu osvětlovaly halogenová světla, každé v hodnotě pět set korun. Jasmíniny rány samozřejmě povětšinou mířily právě tam a já jsem celou dobu trnul. Zatímco 22 dorostenců ve skupině mělo za sebou řadu zkušeností v turnajích, ona byla naprostým začátečníkem...
Ovšem za šest let se z tebe díky tvrdému tréninku stala obávaná hráčka. Kterých svých sportovních úspěchů si nejvíce ceníš?
Tak předně je to místo v jugoslávské reprezentaci, kde se mi třeba povedlo porazit mistryni Evropy v kategorii dorostenek Galustovou z Ruska. Moc pro mne znamenalo i to, že jsem v závěru loňské sezóny nastoupila ve finále ligového mistrovství Jugoslávie družstev v deblu s 62. hráčkou světového žebříčku WTA a spolu jsme dokázaly naše soupeřky porazit. Můj oddíl Vojvodina pak celkově porazil Crvenu Zvezdu Bělehrad. No a před zhruba dvěma týdny jsem se vrátila ze zimního mistrovství Jugoslávie, kde jsem vypadla až v semifinále. Moc jsem chtěla vyhrát, ale zranění kotníku mě na tři měsíce vyřadilo z přípravy na turnaje. Bylo mi to líto...
Co tě v nejbližším období čeká, čeho chceš dosáhnout?
Jsem v dorostenecké reprezentaci Jugoslávie a chtěla bych do reprezentace žen a s ní do Poháru Federace družstev žen. Chystám se hrát turnaje s dotací 10.000 USD, které by mi mohly pomoci vylepšit finanční podmínky. Dosud jsem totiž bez sponzora. Bude to chtít makat a makat, a pak v prvé řadě musí sloužit zdraví.
Jak se vyrovnáváš se slávou?
Jéžiš, já to vůbec tak neberu. Myslím si, že toho budu muset ještě hodně odehrát a vyhrát, abych mohla dojít k názoru, že jsem slavná. Je fajn, že si mě lidi spojují se sportem a víc, než na cokoli jiného se mě ptají, jak bylo na posledním turnaji. Vím, že většina mladých lidí tráví chvilky volna naprosto odlišněji než já. Já ovšem nemám pocit, že o něco přicházím. Naopak.
Máš svůj tenisový vzor?
Tak předně je to stále Monika Selešová a pro svůj kompletní rejstřík úderů Martina Hinghisová.
Jak často jezdíš domů, do Jugoslávie?
Beru to, že doma jsem už tu, i když jsem v tenise zůstala reprezentantkou Jugoslávie. Jezdím tam z důvodu společného reprezentačního soustředění a přípravy před turnaji. A i k vůli studijním povinnostem, protože dálkově studuji střední ekonomickou školu a několikrát do roka musím skládat zkoušky.
Stačíš sledovat český tenis?
Samozřejmě. Myslím si, že díky skvělým tréninkovým podmínkám jsou čeští hráči na světových turnajích tolik vidět.
Víš o nějaké své dobré vlastnosti?
Zásadně nic nevzdávám bez boje. Už se mi mnohokráte potvrdilo, že když se, byť na první pohled prohraný zápas, hraje naplno až dokonce, můžu jej zvrátit ve svůj prospěch. Dokud rozhodčí nezahlásí konec zápasu, mohu vyhrát. I když mimo kurty není tato vlastnost pro mé nejbližší tou nejlepší. Co si umanu, dělám. Neexistují dvě varianty, je jen jedna. Buď tak, nebo nijak. I když, přiznám se, mi to nemusí vždy vyjít.
Baví tě vůbec něco kromě tenisu?
Strašně ráda cestuji. Zajímá mě, jak jinde ve světě lidé žijí, jaké mají zvyky. Proto vím, že v Hradišti nebudu navždy. Mám pocit, že doma jsem všude, kde se mi líbí...
Kdybys nehrála tenis, který sport by u tebe vyhrál?
Určitě krasobruslení. I když je to stejně jako u každého druhého sportu, který se dělá naplno, dřina, není to v konečné podobě poznat. Holky mají krásné šaty, vypadají dobře. A pak se mi líbí kickbox.
Ráda se hezky oblékáš?
Taťka říká, že bych měla čas strávený před zrcadlem věnovat raději učení.
A co kluci?
Žádného nemám. Při mém způsobu života, kdy jsem vlastně denně na tréninku nebo na cestách, to ani dost dobře nejde. Je málo lidí, kteří by měli pochopení pro skutečnost, že v mém životě je jejich místo až za sportem.
Co jídelníček?
Miluju italskou kuchyni a čokoládu. Podle jídelníčku, který mi před téměř rokem sestavil odborník na stravu sportovců, mě neustále vede k usměrňování, což dnes považuju za samozřejmé.
Čeho si u druhých ceníš?
Upřímnosti. Kolikrát mě lidé ani neznají a dokážou tvrdit, že ví, jaká jsem. Už to, že jsme tady cizinci, je v mnohých zakořeněno jako zlo. Nic si z toho nedělám. Vždyť nejsme všichni stejní. Každý má možnost stát se v něčem výjimečný. Moje, byť malinkaté úspěchy, přicházejí po týdnech tvrdé přípravy. Ale jsou tu lidé, a je jich většina, s kterými je příjemné pobýt.
Co tomu všemu říká tvá rodina?
Všichni mně moc fandí a prožívají všechno se mnou. Nevím, jestli jsem někdy dokázala mamince Marii, tátovi Milanovi, bráchovi Dejanovi a švagrové Dianě za to, co pro mne dělají, poděkovat. Tak jestli můžu, děkuji jim teď.
A já děkuji za rozhovor.
Marcela Miškeříková |
|
| |
