Číslo: 15
12.04.1999
Článků: 59
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Pěvecký sbor Svatopluk oslaví několik výročí najednou
Uh. Hradiště - Smíšený pěvecký sbor Svatopluk zve všechny své příznivce na slavnostní koncert, který se koná ve středu 14. dubna v 19.30 hodin ve farním chrámu sv. Františka Xaverského. Na tomto koncertě si chce sbor připomenout a oslavit některá výročí, jež se váží k roku 1999.
Tím prvním je 105 let od vzniku pěveckého sboru Svatopluk. Přátelé sboru i jeho bývalí členové mají jistě ještě v živé paměti oslavy stého výročí založení, kdy byl uspořádán koncert v Klubu kultury, byl vydán almanach, instalována zajímavá výstava z minulého i současného života sboru a kdy se sešli všichni současní i bývalí členové ke společnému posezení, zazpívaní si i zavzpomínání. Tyto oslavy však nebyly pouhým ohlížením se zpět, byla v nich patrná velká činorodost sboru a chuť do dalšího zpívání.
A uplynulých pět let tuto vitalitu Svatopluku jen potvrdilo. V tomto krátkém období absolvoval sbor čtyři náročné koncertní cesty do zahraničí. Dvakrát vedla jeho cesta do Francie, kde jsme zpívali v různých střediscích Savojských Alp, jednou do anglického Windsoru, Londýna a okolí a při zpáteční cestě spojené ještě se zastávkou v německém Mayenu, naposled pak do Švýcarska. Pro sbor jsou tyto koncertní zájezdy velkou motivací k práci i velkým zážitkem.
Je však samozřejmé, že stěžejním místem pro vystupování zůstává naše město a okolí. V tomto posledním období založil sbor v našem městě novou tradici, a to koncertů dušičkových, pořádaných vždy počátkem listopadu. Stalo se pěkným zvykem, že k této příležitosti nastuduje sbor dílo většího rozsahu, vzpomeňme například Requiem G. Faurého, Mši D dur A. Dvořáka nebo Requiem M. Duruflého a tyto skladby byly provedeny za spolupráce s Filharmonií B. Martinů ze Zlína s dirigentem M. A. Machkem. Sbor si této spolupráce velmi cení, neboť se domnívá, že je příjemným obohacením pro hudební život města nabídnout i orchestrální koncert. Stejně milá pro Svatopluk je vzpomínka na spoluúčinkování s Pražským studentským orchestrem, jehož dirigent je rodák z Hluku Stanislav Vavřínek. K dalším pravidelným vystoupením v Uherském Hradišti patří zpěv při svátečních bohoslužbách, zejména o vánočních svátcích.
K těmto výsledkům se může sbor dopracovat jedině značnou pílí, ukázněností a snahou jak všech členů, tak především dirigenta, který musí být tím hnacím motorem a popohánět zpěváky neustále dopředu. A takovým dirigentem Karel Dýnka skutečně je.
A zde jsme u dalšího výročí, jež chce sbor na tomto koncertě oslavit, a to sedmdesátiny svého sbormistra. Karel Dýnka je zapsán do povědomí místních obyvatel jako bývalý učitel základní umělecké školy, sbormistr a zakladatel Svatopluku a dlouholetý sbormistr Uherskohradišťského dětského sboru. Farníci římsko - katolické církve se setkávají s Karlem Dýnkou jako varhaníkem a ředitelem kůru při každodenních bohoslužbách. Za všechnu tuto muzikantskou práci byla Karlu Dýnkovi roku 1997 udělena Cena města Uherského Hradiště.
Na středečním koncertě bude tedy zpívat Svatopluk i k narozeninám svého dirigenta, které oslaví právě v ten den. Zaznějí nejen skladby pro smíšený sbor, ale svým uměním se zde ve třech sólových číslech zaskví i brněnská varhanice Věra Heřmanová, jejíž umění je známo v mnoha místech Evropy a je zachyceno již na sedmi CD.Její vystoupení bude jistě velkým hudebním zážitkem pro posluchače a velmi milým dárkem pro Karla Dýnku.
A aby těch výročí nebylo málo, má Svatopluk ve svém programu zařazeny kromě jiných autorů i dva letošní jubilanty, a to šedesátníka Jana Slimáčka, přítele Svatopluku, jemuž tento skladatel několik skladeb věnoval, a dále čtyři skladby Petra Ebena, jehož sedmdesáté narozeniny koncem letošního ledna neunikly pozornosti hudbymilovné veřejnosti.
Za celý pěvecký sbor Svatopluk si dovoluji popřát našemu sbormistrovi Karlu Dýnkovi k jeho životnímu jubileu vše dobré, ať mu Bůh dává hodně síly, aby mohl i nadále činit svět krásnějším prostřednictvím hudby, kterou tak nezměrně miluje.
Magdalena Uhrová |
|
Rockoví muzikanti jako dinosauři - podruhé
Můžeme klidně říci, že dát šanci je jedna věc a uchopit tu šanci pevně za pačesy, je druhá věc. Každý muzikant si musí uvědomit, že je prvním, kdo přichází do přímého styku s publikem. Záleží tedy na kvalitě každého muzikanta, jak se uvede a jakým způsobem ji dokáže prodat. Prodávat svůj talent je dost těžká věc a je zapotřebí velké odvahy a umu. Spousta hudebníků si myslí, že stačí se naučit pár akordů, pořídit si drahý aparát, vplout do kapely a rázem se z něj stává muzikant. Ještě že to tak lehké není, i když by se dalo říct, že v regionu to tak vypadá. Jmenovat budu až příště! Je až neuvěřitelné, jak některé kapely dělají z lidí blbce! Říká se, že v jednoduchosti je krása, to se ale nedá tvrdit, když jsou téměř všechny kapely jednoduché. Mnozí muzikanti tvrdí, že hrají muziku, kterou lidé chtějí. Snad trocha pravdy na tom bude, ale jak si mám vysvětlit průměrnou návštěvnost 120 lidí!
Možná je to už tím, že jsou lidé přežraní tou jednoduchostí. Taky si myslím, že dnešní hudební produkce můžu srovnat s nejdražší hospodou, přitom když jdu do hospody, tak nemusím platit závratné vstupné. Jedno ale musím přiznat, že za všechno nemůžou jen muzikanti. Různí pořadatelé si svou polívčičku přihřívají také tím, že svojí bezohledností, mamonstvím, vidinou rychlého zbohatnutí, šplhají ceny za obslužnost do závratných cifer.
Vraťme se ale dál k muzikantům. Někteří z nich působí na jevišti jako nájemní vrazi. Působí uměle a snaží se přehrávat svůj herecký projev. Co se týče oblečení na jevišti, je asi nejbolestnější otázkou u 90% hudebníků. Přitom vizuální image pro muzikanta všude ve světě je jedna z nejdůležitějších. Ty naše kárované košile, vytáhaná trička, rozškubané rifle moc lidi nenaladí na tu správnou notu. Oči vnímají daleko více než uši. O divadle se ví, že se bez muziky neobejde, tak si myslím, že je paradoxní, když se hudba chce obejít bez divadla. Přitom stačí strašně málo. Pro mnohé muzikanty je neznámý pojem - fantazie. Jak všichni dobře víme, tak bez fantazie se nedá dělat umění. Umění není úsečka, která ohraničuje něco. Každý hudebník by měl mít na paměti, že on je ten, kdo navrhuje trend. Lidé přijdou rádi na něco nového, co pobaví, upoutá a nechá zapomenout na každodenní starosti. Pokud možno, tak by to neměl být alkohol! Tady je možná chyba, že téměř všechny kapely se snaží hrát to stejné.
Stejný repertoár, který údajně táhne lidi na jejich produkce. Jenže pravda bude asi úplně někde jinde. Muzikanti jsou líní nejen hrát náročnou muziku, ale i přemýšlet dopředu, jaký to může mít dopad pro další působení.
Mnozí muzikanti nepřemýšlejí a berou to, co je jim nabízeno. Mají jedinou touhu. Být na jevišti a sklízet pomyslnou slávu a obdiv. Vůbec nemají představu, za jakého předpokladu by se mělo jít na jeviště. Pak dochází k šokovým situacím toho charakteru, kdybych věděl, že musím zkoušet tak často, kupovat si aparát, podřizovat se, učit se i doma, dojíždět na zkušebnu a nevědět, kdy vlastně budu hrát před lidma, tak bych si to ještě rozmyslel a nešel do toho.
Stačí skutečně jen nadšení a nemít vůbec žádnou představu, alespoň teoretickou, co vlastně provozování hudby obnáší?! Spousta muzikantů nemá ani tuto základní představu. Mnozí začínající jdou jen pozlátkem, za vidinou být regionálně slavný a známý. Musím říci, že těchto bolestných představ má pseudomuzikant daleko více. Jenže, kritizovat je tak jednoduché. Ale ruku na srdce, páni kolegové, mám pravdu nebo si něco namlouvám? Možná by nebylo vůbec špatné si sednout, dát si před sebe zrcadlo a dlouze se na sebe zadívat. Věřím, že spousta zrcadel by bylo poflusaných a možná i poblitých! Tomuto já říkám naprosté individuální sólo pro duši. Kdo z vás to dokáže!!!
Radim Kadlec |
|
Zápis do soutěže Rock Made in Gambrinus 1999 graduje
Region (ap) - V měsíci březnu oficiálně odstartovala své půlroční tažení soutěž pro všechny mladé rockové kapely Rock Made in Gambrinus 1999. Už loňský první ročník dokázal, že někdejší Marlboro Rock in má zdatného nástupce, který dokáže přitáhnout nejenom fanoušky, ale i samotné muzikanty.
Stejně jako loni i letos budou moci kapely posílat své demosnímky do konce dubna na adresu Petarda Production, Nemocniční 13, 702 00 Moravská Ostrava (tel./fax. 069/612 21 40) nebo Družstevní ochoz 48, 140 00 Praha 4 - Nusle (tel./fax. 02/643 14 10).
Zásadní změnou však je, že odborná porota letos sama vybere 36 postupujících skupin, které se v květnu utkají v devíti základních kolech o postup do jednoho ze tří semifinálových klání a následně do samotného finále, které proběhne pouhý týden - 18. června - před začátkem největšího hudebního festivalu v ČR - Noc plná hvězd v Třinci (25. - 26. 4. 1999)
Zda-li se letošního ročníku soutěže zúčastní více než loňská pětistovka kapel, ukáže čas, každopádně motivace pro nejlepší je velká. Na vítěze soutěže čeká nahrání desky ve studiu Hacienda Miloše Dodo Doležala, vydání CD u prestižní firmy Popron Music a následná promo kampaň. Atraktivní ceny však čekají i na další dva finalisty a všechny tři finálové kapely budou moci zažít ten nezapomenutelný zážitek stát a hrát na jednom pódiu s hvězdami domácí i světové scény v Třinci. Hvězdami letošního ročníku budou Mercyful Fate s King Diamond, Helloween, Gathering, Juice, Quiet Riot, Insolence, Sweet Noise i Imt Smale.
Zárukou stoupající prestiže soutěže je i odborná porota, kterou letos povede frontman Arakainu Aleš Brichta. Společně s ním budou rozhodovat Roman Izaiáš (T”rr, Doga), Karel Balčirák (Spark), Jarda Špulák (BigBeng!) a Jarda Hudec (Rock Report).
Celá šňůra soutěžních koncertů po ČR obsahující třináct štací, na kterých se představí soutěžní kapely a také hvězdní hosté večera Arakain a Doga se svými koncertními bloky. Už dnes se dá říct, že tato rocková tancovačka dokonale spojí zkušenost s mládím a odvahou a že díky bezkonkurenční ceně vstupného, jen 99 Kč, budou sály praskat ve švech. Šanci na vítězství mají všichni. Jak kapely, tak i fanoušci, kteří pokud mají básnické střevo a vymyslí nejlepší slogan na spojení piva Gamgrinus a rockové muziky, mohou vyhrát super mašinu Yamaha Virago.
Jak se zdá, soutěž Rock Made in Gambrinus nabrala ty nejsprávnější obrátky a rocková muzika má po delší době opět soutěž, která opravdu stojí za to. Takže neváhejte, hrajte, cvičte, skládejte a pište, ať se spolu setkáme na některém ze třinácti soutěžních koncertů nebo přímo na Noci plné hvězd Made in Gambrinus 1999! |
|
Zlínská jarní house party posetá nejlepšími českými Djďs
Zlín (ap) - Máte-li pocit, že rocková scéna už má období své největší slávy a lesku za sebou, a dáváte-li přednost spíše hudbě elektronické, pak si určitě udělejte čas v pátek 16. dubna, kdy se ve zlínské sportovní hale Novesta sejde elita českých Djďs.
Party rozjedou od devatenácté hodiny Dj Koala a Dj Marguel. Poté se za gramofony budou střídat jen ti nejlepší z nejlepších - Dj Loutka, Dj Bidlo a Dj Tráva. Do patřičného varu všechny také přivede první dáma české taneční scény Dj Ladida.
Naše nejlepší žena za mixážním pultem začala s hraním v roce 1995. Od té doby se s ní stala vyhledávaná osůbka, známá velmi kvalitními sety. Na svém kontě má několik vinylů a tracků na různých kompilacích. Byla také první Dj, který se dostal na monstrózní Mayday party. Kromě hraní dělá také modelku. Spatřit jste ji mohli na různých akcích, ve svých začátcích pravidelně rozjížděla party agentury Planet Alťa, to znamená, že hrála společně s takovými hvězdami jako jsou Jesse Saunders, Josh Wink, Paul van Dyk nebo Takkyu Ishino.
Dj Tráva je již znám od počátku devadesátých let jako resident pražského klubu Bunkr. Dokáže hrát stejně dobře hard house jako drumsďnďbass či dub. Začínal jako punk Dj, později objevil dub a hip - hop a trip - hop, v současné době pak hraje styl, který je založen na křížení a prolínání nejrůznějších rytmů.
Dj Loutka působí od roku 1992 jako první house Dj u nás.
K absolutní špičce české taneční scény právem patří OO Bidlo. Jeho šestiletý vývoj je zaznamenán na několika namixovaných cédéčkách a kazetách, přičemž tou poslední je House Party 8, která nedávno vyšla. A protože nejlepší má tendenci se spojovat s nejlepším, nikoho neudiví, že si jej zve na svá živá vystoupení kapela Liquid Harmony.
Všechny kapacity české house scény se představí během jediného večera na největší taneční party na Moravě nazvané - Spring in the House.
Pro návštěvníky party je zajištěna doprava na akci i zpět. Odjíždí se v 18 hodin od brněnského Janáčkova divadla a v 18 a 19 hodin z autobusového nádraží v Uherském Hradišti. Vstupenky, pokud jste je nevyhráli v naší soutěži, si můžete stále objednávat u Agentury Velryba na telefonu 067/721 88 49. |
|
Míšu Kuklovou všude pronásledoval bodygard a manžel Jiří Pomeje
Uh. Hradiště - Delegace herců a producentů filmové pohádky Zdeňka Trošky Z pekla štěstí přijela ve čtvrtek do kina Hvězda na autogramiádu a odstartovat promítání pohádky v našem městě.
Ještě před autogramiádou se ve foyeru začaly hromadit hloučky malých dětí, které toužebně vyčkávaly na své pohádkové idoly. Zatím mohly maminky nebo tatínci koupit svým ratolestem cokoliv z pestré reklamní nabídky, kterou sebou propagační štáb přivezl.
Blížilo se k páté hodině, když tu k připraveným stolům ve foyer zasedla trojice pohádkových herců - velitel brašnových vojáků Ernesto Čekan, odvážný Honza alias Mirek Šimůnek a křehká Markýtka ztělesněná Míšou Kuklovou.
Roztomilé děti, a nejen ony, lovily od filmových umělců podpisy. Vše ukončil až zvonek, který upozornil, že za chvíli se začne promítat. Přes dvě stě dětí začalo vklouzávat do sálu.
Ještě než promítání začalo, objevil se před pódiem producent Jiří Pomeje, který v kapse ukrýval pro něj prý vzácný dar - flašu slivovice, chopil se mikrofonu a ujal se zahajovací debaty.
Prostě po svém, představil jednotlivé členy pohádkového zájezdu a spáchal s nimi menší rozhovor.
Omluvil Daniela Hůlku, který zrovna zpíval, Sabinu Laurinovou, která se účastnila premiéry v jiném městě, i režiséra Zdeňka Trošku, který prý dodělává seriál z této pohádky. Má mít šest dílů, bude celkem o osmdesát šest minut delší než pohádka a děti se na něj mohou těšit o vánocích roku 2000.
Za zázrak označil, že filmovou pohádku vidělo za čtyři neděle přes 135 tisíc návštěvníků a slíbil, když zájem o ni vydrží, vznikne příští prázdniny i druhý díl.
Tato nejdražší česká pohádka bez zahraniční účasti, z níž podstatnou část peněz spolkla počítačová animace draka, stála přes 75 milionů.
Následovalo ještě pár reklamních nesmyslů z úst pána producenta a promítání nové české filmové pohádky natočené podle předlohy Jana Drdy Český Honza mohlo začít.
Dětí sledovaly pohádku a návštěva pomalu míříla tam, kam většina těch, co přijedou k nám na Slovácko, tedy do vinného sklepa. Než-li se tak stalo, zeptali jsme se jediné květinky obklopené samými muži, hlavně pak svým žárlivým manželem, herečky Míšy Kuklové.
Co se vám nejvíce líbí na klasických českých pohádkách?
Příběh o lásce a příroda v ní. Když projíždíme s Jirkou krajinou, i jak jsme jeli dnes do Hradiště, díváme se na českou přírodu, která je určitě nejkrásnější na světě a dělá pohádky českými.
Četla jste Drdova Českého Honzu?
Ještě jako malá. Já jsem byla vášnivou čtenářkou pohádek. Když dívky v mém věku už dávno četly zamilované románky, já jsem stále ležela u pohádek. K mým nejoblíbenějším patřily právě Drdovy pohádky a pohádky Boženy Němcové. Naopak jsem nezbožňovala pohádky bratří Grimmů, Erben mi taky neseděl a Andersen už vůbec.
Kterou pohádku máte nejraději?
Tři oříšky pro Popelku.
Role Markýtky vám úplně sedne. Je to vaše krevní skupina nebo byste raději hrála jiný druh postav?
Co se týká pohádek, je Markýtka mou vysněnou rolí. Jinak si toužím zahrát nějakou podivnou a škaredou holku. Taková role už je napsána, přímo mně na tělo Vládičkem Drhou ve filmovém hororu Kanibal. Na jatkách pracuje Krla Hetešová, nosí vlasy do culíku, brýle na nose, je nenalíčená a umaštěná. To už je role, která mě zajímá.
Proč chcete před kamerou mermomocí úkrývat svoji krásu?
Nepřipadám si vyloženě krásná, i když lidé mě tak vidí. Já osobně si připadám v rolích krásných holek šíleně svázaná. Vezmeme-li si Markýtku, je to obyčejná, milá, příjemná holka, ale není na ní co hledat. Nemůžu dělat žádné ksichty, tiky, ani kulhat, protože to tu roli shazuje, proto bych chtěla hrát postavu, kterou sama mohu něčím ozvláštnit a jakkoliv ji dotvořit sama.
Pavel Paška |
|
Slovenský soubor Stoka si premiérově sáhne i na Dno
Uh. Hradiště (ap) - Tentokráte se úterní večer stane divadelním dnem v klubu Mír.
V české premiéře uvidíme Dno (Ódu na McWorld) v podání úspěšného slovenského divadla Stoka.
Jeho historie sahá na začátek roku 1991, kdy režisér Blaho Uhlár a výtvarník Miloš Karásek pociťovali bezmocnost běžného divadla při hledání a prosazování nového vidění jako neochotu jít proti zaběhlým postupům.
Od roku 1992 soubor pravidelně hraje ve svém působišti v Bratislavě, uvedl 16 premiér a odehrál přes sedm set představení. Inscenační tvar včetně scénáře je většinou výsledkem spolupráce všech zúčastněných tvůrců. Jeho poetika se dotýká oblastí často velmi křehkých a záměrně přesně nepojmenovaných, budoucích vztahů, momentů lidské existence, které se dají vyjádřit jen přibližně a emocionálně, beze slov.
V Ódě na McWorld nacházíme osoby v běžných situacích, prožívaných skrze média. Okopírované chování z televizního vysílání, úsilí zvládnout komerční mezilidskou komunikaci, průnik reálné surovosti do surovosti skryté pod závoj komerce. Největším jejich problémem je zda nakupovat či nikoli, jejich osobní tragédie nachází uspokojení v široké medializaci. Inscenace používá mnoho slov, která můžeme často označit za nevkusná a vulgární.
Nechejte se strhnout a určitě přijďte v úterý 13. dubna na Mír, ať sál opět nečpí chladem a kulturní prázdnotou! |
|
Věkově nejmladší rocková kapela se narodila v Korytné
Když vám řeknu, že věkový průměr jedné rockové skupiny z Uherskobrodska je dvanáct let, nikdo mi nebudete věřit. Přesto tato, věkově nejmladší kapela hrající v naší republice, existuje. Jmenuje se Vibrace a jejím domovem je Korytná.
Kapelu má pod svými křídly brodský Dům kultury a na vše dohlíží manažer kapely Miloslav Vitásek, otec dvou mladých hudebníků, díky němuž a jeho bigbítové minulosti kapela vznikla.
Svoje jméno získala z počátečních písmen příjmení prvních členů a velkou roli zde sehrál název školní skupiny, s kterou před 20 lety Miloslav Vitásek hrával bigbít, a ta se právě jmenovala Vibrace. Poté ještě působil v letech 1984 - 88 nejprve jako bubeník, posléze jako zpěvák kapely H.B.S..
Proto se nedivil, když za ním jednoho dne přišel jeho syn Petr, že by chtěl bubnovat jako kdysi jeho táta. Přání se mu splnilo a spolu začali zkoušet ty nejzákladnější rytmy. Jejich kotelnou kromě bicích a kytary zněl zpěv, který nalákal i staršího syna Tomáše. Jemu hlava rodiny zakoupila starou baskytaru a jádro kapely bylo na světě, stejně jako několik písniček.
Bylo by škoda, abych vám já, letitý, překážel. Najděte si někoho sobě věkově rovného, prohlásil táta Vitásek. Za pár dní po této výzvě přibyl k sourozencům Vitáskovým, z dolního konce Korytné klávesák Roman a na začátku loňského března i kytarista Tomáš Brulík z Nivnice.
První veřejné vystoupení se uskutečnilo minulé jaro na Folkovém fašanku v Brodě a následovaly odpolední produkce v korytnaňské kavárně. To ještě tvořily repertoár spíše folkové písničky. Vše se změnilo v červnu, kdy na školní besídce v Nivnici samostatně vystupoval Laďa Výmola. Ten se stal posledním kamínkem ve skládačce zvané Vibrace a současná sestava byla na světě.
Na hodové zábavě v Suché Lozi se kluci poprvé představili po boku zkušených Reflexů, zahráli si s Credem a na křtu desky Infanticide v klubu Mír.
Za největší úspěch lze považovat natočení jejich stejnojmenné skladby do televizního pořadu Rozjezdy pro hvězdy, kam se dostali přes konkurz v listopadu 1998.
Na začátku února natočila kapela ve Slováckém divadle první singl skrývající tři písničky - Vibrace, Holky, to je moje a Ztracená láska. Autorsky se na skladbách podíleli, textově Miloslav Vitásek a hudebně, bývalý kytarista Bourbonu Lubor Souček. Křest singlu proběhl na Aprílové diskotéce v brodském Domě kultury. Kmotry se stali členové skupiny Argema Jarda Plšek a Pepa Pavka.
V dohledné době by měli kluci natáčet pro televizi do dětských pořadů. V srpnu budou točit pro brněnské studio do pořadu Babeta, uváděném Petrem Salavou.
Jejich nahrávky proudí do různých soutěží, rádií a samozřejmě mezi lidi. Manažer stále hledá producenta na natočení oficiální desky, která by, podle singlu, mohla být trhákem. Kapela zatím hrává příležitostně, ale všechno se časem může změnit. Kluci mají chuť a odhodlání ukázat, co v nich je a že umí.
Pavel Paška
Příště opustíme rockové vody a vydáme se do říše ..., takže za týden! |
|
Ten dělá to a ten zas tohle...
Ve středu 14. dubna se uskuteční ve farním kostele koncert k 105. výročí založení smíšeného sboru Svatopluk a k 70. narozeninám jeho sbormistra, jedné z nejvýznamnějších osobností našeho města, Karla Dýnky.
Karel Dýnka je rodákem z Částkova, vystudoval salesiánské Gymnasium ve Fryštáku u Zlína. Nastoupil na hudebně pedagogickou školu v Olomouci, obor řízení sborového zpěvu, kterou musel po roce kvůli Státní bezpečnosti opustit. Byl pronásledován a provázely ho politicko - filosofické problémy s režimem. Obrovským balvanem na jeho životě bylo tři a půl roku v PTP. Počínaje rokem 1965 nastoupil jako učitel v Lidové škole umění v Uherském Hradišti, kde vyučoval hře na klavír, akordeon a hudební nauku. Díky Bohuslavu Knitlovi a také díky svému umu zahájil téhož roku studium varhanní hry na brněnské konzervatoři. Školní pěvecký sbor LŠU tvořil základní kámen vzniku Uherskohradišťského dětského pěveckého sboru v roce 1978. Po několika letech výborné práce s dětmi nastoupil roku 1984 na místo sbormistra smíšeného pěveckého sboru Svatopluk po nemocném Oldřichu Halmovi. Nápor práce jej donutil ke konci minulého roku předat žezlo UHDS Filipu Mackovi, absolventu JAMU v Brně. Vyjma sbormistrovství se nadále věnuje varh
anní hře při bohoslužebných obřadech ve farním chrámu sv. Františka Xaverského v Uherském Hradiště
Varhany jsou nevšední a krásný hudební nástroj. Kde vzniklo vaše pouto k nim ?
Musíte je slyšet. Někdo slyší cimbál, jiný slyší housle, a tito lidé tíhnou do Hradišťanu nebo do souborů, které tady jsou. Je to cesta o slyšení a touze. Varhany jsou nástroj harmonický, poskytují také mnoho hlasů v polyfonii. To mě strašně zaujalo.
Chodil jsem do kostela ve Velkém Ořechově. V roce 1946 v něm byly postaveny varhany. Jejich hudba mě nadchla a chtěl jsem se na ně učit hrát.
Jak byla těžká vaše cesta varhanní výuky a kudy vedla?
Začala při studiu na salesiánském gymnáziu, protože salesiáni jsou řehole pocházející z Itálie, která se věnuje velkým dílem mládeži, a ve svých stanovách mají za úkol všemožnými způsoby zaujmout mládež, aby se nemohla věnovat nekalým věcem.
Učil jsem se na housle, klarinet a bylo pro mě obrovským štěstím, že jsem zde mohl hrát v kapele. Cestou přes dechový a smyčcový nástroj jsem se dostal k varhanám, protože tento řád je církevní, byly pravidelnou denní náplní mše. Při nich jsem se seznámil s varhaníkem, který hrával v místní kapli a snažil jsem se k němu dostat, abych se mohl dostat i k varhanám. Díky přípravě na klavír u profesora Bohuslava Knitla jsem začal jezdit do Brna na konzultace a dostal jsem se na brněnskou konzervatoř, kde jsem studoval šest let.
Co podnítilo vaši myšlenku založit vlastní sbor? Jak se z něj vyklubal UHDS?
Na lidové škole umění jsem učil i hudební nauku, jejíž součástí byla intonace a zpěv, proto pro mě bylo přirozené, že jsem se snažil kolem sebe sdružit pár dětí do školního sboru.
Jelikož v republice měla některá města již známé dětské sbory, tak i naše město chtělo mít také takový sbor, a nastala jednání o založení reprezentačního sboru města. Byla to tehdy dobrá myšlenka od města, které se spolu s kulturním střediskem a naší školou podílelo na založení UHDS, a já jsem byl vyzván, abych sbor založil.
Existovala po vašem nástupu do Svatopluku nějaká kontinuita s UHDS, kromě vašeho sbormistrování?
Vždy jsem se chtěl věnovat především dětskému sboru, ale nebránil jsem se spolupráci. Jednou jsme s Oldřichem Halmou udělali tzv. koncert tří generací (děti z UHDS, gymnasiální sbory a Svatopluk). Zpočátku jsem Svatopluk řídit nechtěl. Nastala však situace, kdy Oldřich Halma onemocněl a výbor sboru hledal jeho nástupce. Jejich pozornost padla na mne. Dlouho jsem vzdoroval, ale nakonec mě přemluvili, protože pan dirigent byl opravdu dost nemocný a musel jsem s ním jezdit jako jeho zástupce, kdyby se mu něco stalo, do Bautzenu. A tak to začalo.
S vaším nástupem do Svatopluku se sbor začal omlazovat?
Bylo tomu tak. Převzal jsem sbor Svatopluk v době, kdy se mu říkalo sbor starců. A to byla pravda. Pan Halma byl výborný sbormistr, a dokonce pět let dělal dirigenta Pěveckému sdružení moravských učitelů, ale nepřipustil, aby ho někdo v jeho pozici mohl ohrozit. Udělal tím velkou chybu, protože nedokázal předat sbor dál. Po nějaké době od mého příchodu k nám začaly děti přicházet, protože já jsem do nich zasel semeno sborového zpěvu a oni cítili potřebu provozovat zpěv i nadále.
Momentálně má sbor věkový průměr kolem 37 let, což je mladý sbor ve srovnání s brodským sborem Dvořák, jehož věkový průměr činí padesát let. Příchod mládí byl dosti znát, i díky němu se sbor začal zvedat.
Podělíte se s námi o vaše dojmy a zážitky z vašich zájezdů do zahraničí?
Nejraději vzpomínám na zájezd do Savojských Alp, kvůli krásné organizaci festivalu a mezinárodnímu duchu. Prezident festivalu oplývá myšlenkou sdružovat národy. My jsme třeba prováděli dvě skladby, francouzskou a českou, s finským orchestrem. Dozvěděl jsem se, že vloni využil mé nabídky k hostování zlínský sbor Dvořák a právě zde zpíval Korunovační mši W. A. Mozarta s ukrajinským orchestrem. Samozřejmě se mi nejvíce líbilo v Anglii, zemi zaslíbené nejenom krásné historii. Místní občané jsou distingovaní, ale když jim ukážete naši slovanskou duši, získáte v nich výborné přátele. Měli jsme a máme družbu se smíšeným sborem z Windsoru. Po naší návštěvě k nám vloni přijel jejich sbor. Přátelství s nimi je výborné a chtějí k nám opět přijet. Máme velmi dobré kontakty s Mayenem. Lidé z Mayenu mi připadají velmi blízcí našemu naturelu. Byli jsme tam nejméně třikrát s dětským i smíšeným sborem a vždy nás velkoryse přijali.
Po záplavách města se Němci i Angličané k nám postavili velmi krásně. Mně osobně se ztratila pod vodou obrovská knihovna a archiv, který jsem měl ve sklepě. Nabídli mi cokoliv. To nebyla politika, ale lidský vztah, prostě výsledek dobrých lidí, které hudba velmi sbližuje. S dirigentem z Belgie si dopisuji dosud.
Práce sbormistra je určitě velmi psychicky náročná. Usnadňují vám ji více děti nebo dospělí?
Je to velmi namáhavá práce. Řekl bych, že s dětmi je práce radostnější a snadnější, protože jsou vnímavější. Kdežto s dospělými musíte jednat psychologicky, mít v sobě více taktu a diplomacie. Někdy je to těžké třeba prorazit s některými díly. Snažil jsem se více uvádět autora Petra Ebena a se svým vzděláním jsem přesvědčen, že Petr Eben je moderní autor, a za každou cenu bych jeho díla chtěl dostat do lidí a potom přes sbor do posluchačů. Mám zkušenost, že moje úsilí a námaha se vyplatila. Nakonec se lidé ve sboru k tomu skladateli vracejí a chtěli by ho zpívat.
Vaši námahu a úsilí ocenili i v Uherském Hradišti, když jste jako první získal Cenu města. Jak moc si jí ceníte?
Jsem prvním a možná že posledním nositelem Ceny města, protože jsem slyšel, že tento rok nenašli nikoho, koho by touto cenou ocenili. Byl jsem jí velmi mile překvapen a potvrdilo to moje úmysly a cíle po roku 1989. A víte proč? Dali ji člověku, který tady v městě nenápadně něco budoval, a přitom to není hmotně vidět, a dostal ji člověk, který se obětavě věnuje muzice ve sborovém zpěvu. Byl jsem hrozně rád, že si toho někdo všiml, nemyslím mé osoby, ale sbormistra, který tuto práci dělá. Cenu pokládám za čest sbormistra sboru.
Jaká hudba a kteří autoři jsou vašemu srdci nejbližší?
Mám rád především hudbu vokální, hlavně pak sbory nebo díla, která se zaměřují na duchovní obsah. Nemusí mít zrovna církevní obsah, duchovní obsah je třeba ve filozofickém poselství. Takovým dílem je Vokální symfonie Vladimíra Somra, která uvádí úryvek z Dostojevského. Z moderních muzikantů mám rád Šostakoviče a Petra Ebena, který je v současné době náš největší skladatel vážné moderní hudby. Mezi mé oblíbené skladatele také patří J. S. Bach, Ludwig van Beethoven, W. A. Mozart a Antonín Dvořák. Libí se mi básnické texty J.V.Sládka, Jana Zahradníčka, Václava Renče, Paula Claudea a M.I.Rilka.
Kam budou směřovat vaše i další kroky sboru Svatopluk?
Letos v polovině září zazpíváme s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín krásnou Slavnostní mši k poctě sv. Cecílie, patronky hudebníků, od francouzského romantického autora Charlese Gounoda, známého oblíbenou operou Romeo a Julie, nebo Faust a Markétka.
Za prestižní považuji i pozvání brněnské agentury v souvislosti s Památky zesnulých, kdy v starobrněnské bazilice provedeme Duruflého Requiem se zlínskou filharmonií.
Chceme nahrát profilovou desku z období patnácti let, co sbor řídím. Bude to takový obraz dirigenta, který bude odrážet moji práci za toto období. Po revoluci jsem měl představu o uplatnění sboru, které je možné jenom v duchovní prostoru i s ohledem na zájezdy do zahraničí, protože prestižní zpívání nebo festivaly se většinou dějí v kostelích, proto jsem dramaturgický plán zaměřil na duchovní tvorbu.
Závěrem bych se vás zeptal, co je pro vás, jako člověka, nejdůležitější?
Aby člověk mohl dělat práci sbormistra dobře, a platí to i pro další obory, je strašně důležité zázemí. Za velmi mnoho vděčím své ženě a celé rodině. Zdůraznil bych, že obětavost zpěváků ze strany rodinných příslušníků je úžasná věc. Nastanou pro mne psychické momenty, že přijdu zničený ze zkoušky a žena mne musí podržet, nebo když s ní zrovna nejsem, protože se věnuji hudebně umělecké činnosti a ona je o mne ochuzena.
Text: Pavel Paška |
|
Jak se žije v Suché Lozi
První písemná památka o obci je z roku 1261. Název Suchá Loz prošel několika změnami a nynější pojmenování se začalo užívat až v 50. letech tohoto století. Podle různých pramenů je odvozen od suchého proutí. Celou obcí protéká potok, dříve zvaný Bystřička, dnes z neznámého důvodu uváděný jako Nivnička. Rokem 1866 se zde podle dochovaných údajů přestala šířit morová rána a v obci byla postavena kaple zasvěcená sv. Rochovi, patronu morové rány.
Dominantou obce se stal nový kostel
Obec s výstavbou kostela pouze pomáhá církvi tím, že provádí svépomocí veškeré pomocné práce a byla také odhlasována částka z obecní pokladny ve výši 300 tis. Kč. Ta byla použita na nákup zvonů a věžních hodin, říká starosta František Kunovský. Protože v této obci není kostel, museli dříve chodit věřící do Bánova. Poté obec postavila obřadní sín na místním hřbitově, kde začal od roku 1994 bánovský farář Vrba sloužit mše. Ve stejný rok se začalo se stavbou kostela a v letošním roce na hody, které budou 22. srpna, by měl být slavnostně vysvěcen. Podle sdělení starosty na tuto stavbu přispěli nejvíce samotní občané, kteří každý měsíc stále přispívají částkou pohybující se okolo třiceti tisíc korun. Do dnešního dne bylo na tuto stavbu vynaloženo asi 11 mil. Kč.
Dnes už do škol nezatéká...
Nejvážnější akcí před pěti lety, kdy jsem nastupoval do funkce, byla rekonstrukce základní školy.
Byla zde rovná střecha, do které neustále zatékalo i po několika opravách, které nás stály téměř 80 tisíc korun. Proto jsme přistoupili k rekonstrukci střechy na sedlovou, aby do budovy nezatékalo, i když jsme věděli, že náklady budou velké, říká starosta. Nakonec se podařilo získat od ministerstva školství dotaci ve výši asi 1,1 mil. Kč a obec doplatila zbytek částky do 2,5 mil. Kč. Tuto školu navštěvují děti do šesté třídy, ti starší už jezdí do Bánova. V letošním roce se dokončuje fasáda mateřské školy, která byla postavena před osmnácti lety. Za tu dobu se podle starosty dostala do velmi špatného stavu a při povodních byly také podmáčeny sklepy, které si na opravu ještě počkají. Rekonstrukci rovné střechy na sedlovou i opravu budovy jsme už dokončili, nově je provedena fasáda školy i úprava zahrady, řekl starosta.
V programu obnovy vesnice byla zařazena také oprava vozovek, která byla rozdělena na dvě etapy. První obec provedla v roce 1994, o dva roky později přistoupila k okrajové části a položila asfaltový koberec u odloučených domů. Tato část silnice stála obec asi 900 tis. Kč, stejně jako prodloužení silnice k pramenu kyselky. V této době už jsou podle starosty všechny ulice, kromě jedné části, která si vyžádá ještě renovaci, v dobrém stavu.
Od ministerstva zemědělství se nám podařilo získat dotaci na rozšíření zdroje pitné vody, uvádí starosta. Obec má vlastní zdroj pitné vody, který je do domácností odváděn samospádem. Následkem velmi suchého počasí však docházelo k tomu, že po létě až do konce roku býval nedostatek vody ve výše položených domech. Proto jsme provedli prodloužení z bánovského vodojemu a protáhli vodu až k okraji naší obce, uvedl Kunovský. Polovinu nákladů ve výši téměř jednoho milionu korun hradila obec, druhou polovinu tvořila dotace ze státního rozpočtu. Obec také plánuje opravit dům služeb s hasičskou zbrojnicí, která je ve velmi špatném stavu.
Do katastru obce patří také osada Volenov, která je od Suché Loze vzdálená necelý kilometr. Před čtyřmi lety zde obec nově vybudovala osvětlení, které místní usedlíci velmi uvítali. Od doby, co zde lidé žijí neměli nikdy veřejné osvětlení a i pár kroků na zastávku autobusu bylo v noci nebezpečných, uvedl starosta. Na vybudování těchto čtyř světel vložila obec částku ve výši asi 40 tis. Kč. Pro místních devět rodin bylo také v minulých letech provedeno prodloužení vodovodní sítě z Loze.
Léčivý pramen stále pomáhá
Slatina pro nás v této době představuje trochu problém, prodtože stále není dořešeno vlastnictví pozemku, na kterém se nalézá, prozrazuje starosta. V minulých letech tato půda patřila panu Součkovi, poté mu byla státem odebrána a dnes ji žádá zpět. šetřením na pozemkovém fondu však bylo zjištěno, že majitelem bude pravděpodobně Pivovar Brno, podle vyjádření starosty však tato záležitost probíhá už několik let a stále není dořešena. Obec však nadále provádí údržbu a případné opravy vybudovaného zastřešení. Tento pramen je volně přístupný nejenom místním, ale jezdí k nám i přespolní. I když se její kvalita postupem let zhoršila, stále je to dobrá voda, která má podle lékařských vyjádření pozitivní účinky na zdraví člověka, uvádí starosta. Mimo jiné by měla pomáhat proti nechutenství, revmatismu, kornatění tepen, při horečnatých nemocech, pálení záhy nebo dně. Podle dokumentů je tento pramen znám od roku 1580. Voda zvaná Loza byla vyznamenána na zemské výstavě v Kroměříži zlatou medailí v roce 1908 a na Třetí me
zinárodní lékárnické výstavě ve Vídni o pět let později byla oceněna nejvyšším vyznamenáním. Po částečném vyhoření budovy, která stála na tomto místě a také díky jejímu špatnému stavu byla nakonec asi v sedmdesátých letech zbourána. Pramen byl později zastřešen malým altánem, aby nedocházelo ke znečištění vody, říká Kunovský.
Děti budou mít svoje hřiště
V blízkosti slatiny se nachází místní sportovní hřiště, které je v majetku TJ Sokol a mimo sportovní aktivity slouží i k pořádání letních zábav. Máme zde fotbalisty od nejmladších žáků až po první mužstvo a myslím, že si nevedou špatně, hodnotí starosta. V programu obnovy venkova si obec také naplánovala vybudování hřiště v blízkosti základní školy, které by mělo sloužit i dětem z mateřské školy. Podle starosty se k tomuto kroku rozhodli také proto, že díky stavbě kostela už v obci není park ani místo pro hry dětí.
Sucholožská nebo bánovská?
V letních měsících nemají místní občané daleko k přehradě, která sice patří sousednímu Bánovu, ale vzdáleností je blíže k Suché Lozi. Proto se jí někdy říká také sucholožská. Ta se stala nejbližším místem ke koupání i rybaření také pro okolní obce. Kromě toho máme malou vodní nádrž v části Březina, která slouží místnímu zemědělskému družstvu, a nedaleko je také bývalý pionýrský tábor, kam se chodí lidé rekreovat, říká starosta.
Počet obyvatel stále klesá
Mladých lidí v obci nám spíše ubývá a vidíme, že se stěhují blíže k místu, kde najdou práci, což není pro nás dobrý jev, stěžuje si starosta. V průběhu několika posledních let se podle něj odstěhovalo asi 150 lidí. Obec by tomu chtěla zabránit udržením různých firem a podnikatelů, kterých podle starosty není mnoho. Velkou část místních žen zaměstnává firma zabývající se šitím obuvnických svršků, část obyvatel nadále pracuje v zemědělském družstvě a také na Volenově, kde se vyrábějí letadla. V obci také sídlí stavební firma, která prováděla rekonstrukci mateřské školy a dobře se daří i několika drobným zemědělcům.
Nářečí se vytrácí, památky však zůstávají
K velké škodě naší obce u nás nemáme žádný folklorní kroužek ani dechovou hudbu, posteskl si starosta a zavzpomínal na své dětství, kdy dechovka ještě existovala. V místním kulturním domě se podle něj mnoho akcí nepořádá, ale mladí lidé pro pořádání zábav spíše využívají sportovní hřiště. Jako v každé obci se i tady udržuje tradiční fašanková slavnost, stavění máje i třídenní hodové oslavy v srpnu. Podle starosty však i tyto tradice trochu upadají, protože o ně občané ztrácejí zájem. Stejně jako místní suchouožské nářečí, které už děti nebo mladí lidé prakticky nepoužívají. Stále se však chodí na pouť k místní kapli sv. Petra a Pavla, která byla postavena nedaleko obce. Podle údajů z kroniky se zde nachází rozsáhlé pohřebiště občanů, kteří si sami brali život a nemohli být pohřbeni na hřbitově. Významnou památkou je podle místního kronikáře Martina Beníčka také pomník postavený v roce 1908 ke cti a slávě boží a k 60. výročí korunovace císaře Františka. |
|
| |
