Číslo: 18
05.05.1997
Článků: 36
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Májový slet čarodějnic
Na Filipojakubskou noc (30. dubna) se do Kunovic sletěly čarodějnice z širokého okolí. Okolo šesté hodiny místním nahnal strach předvoj - čarodějný potěr a okolo osmé hodiny se na hřiště TJ Sokol snesl roj o pár stovek let starších čarodějnic, z nichž jsou na fotografiích zachyceny ty nejlepší exempláře. Ačkoliv poslední průzkumy ukázaly, že v našich domácnostech, na pracovištích a zejména na úřadech se objevuje čím dál tím víc čarodějnic, v Kunovicích se jich ve své skutečné podobě nechalo spatřit jen několik desítek. Přesto, že se nepodařilo upálit ani jednu, tradici bylo učiněno zadost a magický rituál pro letošní rok zajistil ochranu úrody a hospodářství a očistil polnosti od zlých čar a kouzel. |
|
Novinky na knižních pultech
BOROVIČKA V. P. - Smrt Hitlerova jasnovidce - Pravdivý a napínavý příběh okultisty E.J.Hanussena.
CIMICKÝ J. - Oběti života - Příběh dvou přátel - Žida a Němce - které rozdělí válka.
WARNER P. - První světová válka - Vyčerpávající informace o vzniku a průběhu 1.sv.války.
FIEBAG P. - Mimozemská svědectví - O spojitosti starých kultur s mimozemskými civilizacemi.
MAURIEROVÁ D. - Uherská královna-Nový román z anglo-francouzského prostředí z 18.století.
TŘEŠTÍK D. - Počátky Přemyslovců, SVOBODOVÁ J. - Slavníkovci musí odejít-Dvě historické práce (odborná a beletristická) z raného období našich dějin.
BROEDER S. -J ak se chytá candát - knize o štice další velká návnada pro rybáře.
TREPKOVÁ, VONÁŠEK - Vůně a parfémy - Publikace seznámí zájemce s historií, výrobou i nejznámějšími druhy parfémů.
ZÁZVORKOVÁ St. - Recepty z Vlachovky - Od Werichovy krůty přes Štěpánkovu polévku, různá prsíčka, biftečky a ryby až po sladkosti. Mňam! |
|
Rozhovor týdne: Vladimír Franz
Právník, který se živí především skládáním hudby a malováním obrazů
Vladimír Franz se narodil 25. května 1959 v Praze, v roce 1982 absolvoval právnickou fakultu University Karlovy a je oprávněn nosit titul doktora práv. Poprvé vystavoval své obrazy už jako šestnáctiletý, po listopadu 89 i v New Yorku a švédské Lulee. Celkem má za sebou přes čtyři desítky výstav (právě probíhá výstava jeho obrazů v galerii U Sovy na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti). Vladimír Franz je zastoupen v galeriích a soukromých sbírkách v několika státech, je autorem scénické hudby k více než půlstovce divadelních inscenací. Podrobnější zpráva o tom, co bylo a co bude, následuje...
Vystavujete obrazy, které předtím namalujete, složil jste hudbu k filmu Kamenný most, ale to nejsou zdaleka všechny vaše kulturní aktivity...
Zabývám se divadelní hudbou, pro současné zlínské divadlo jsem udělal sedm inscenací, z nichž dvě byly nominovány na Radokovu cenu. Shodou okolností obě byly pracemi Zdeňka Pitínského: Osm a půl a půl a Její pastorkyňa. Dá-li bůh, tak k Její pastorkyni dotvoříme právě se Zdeňkem Pitínským filmový scénář. K tomu se věnuju pedagogické činnosti: mám na starosti kabinet scénické muziky na pražské AMU. Zároveň mám bohužel i práci úřední, kdy dělám předsedu Akademického senátu celé AMU, kdy se musím vyjadřovat k zákonům, běhu školy a podobným věcem.
Co máte právě za sebou a co vás v nejbližší době čeká?
Jenom od ledna do této doby jsem udělal sedm inscenací, včetně třeba brněnského Fausta, ke kterému vyšlo cédéčko, což je v divadelnictví nóvum a čemuž jsem velmi rád. Teď mě čeká nahrát Kočičí hru pro ostravské Národní divadlo a Zkrocení zlé ženy pro Činoherní klub v Praze. Do toho bude mít premiéru moje skladba Tractatus Pacis, což je volná skladba na text mírového návrhu Jiřího z Poděbrad, ale je to prokombinováno, protože jsem skeptik, texty z Apokalypsy, které jsou tam použity jako říkadla. Premiéra bude při vernisáži rektora AMU Jaroslava Maliny 13. května v galerii HAMU v Lichtenštejnském paláci v Praze. (Tamtéž budu mít vernisáž 10. června.) Potom budu dělat hudbu k hodinovému česko-francouzskému filmu o remešské katedrále a remešském evangelistáři a poté přijde hudba k českému dokumentárnímu filmu Josef Sudek, Bohdan Kopecký a Karel Šiktanc a severní Čechy.
No a nastává květen a to je nejvyšší čas, abych začal malovat. Abych se do toho dostal, protože to je pro mě taková lomová doba, vždycky pět neděl, než se to znovu naučím. To mě pak bude čekat znovu v říjnu s muzikou. Ale tentokrát ji nemůžu totálně vypustit a zapomenout, protože si už přes léto musím připravit hudbu na příští leden, kdy budu dělat se Zdeňkem Pitínským v pražském Národním divadle Durychovu Valdštejnskou trilogii a hned nato s režisérem Zbyňkem Srbou. Což jsou dvě velké klády a navíc na Durychovi se budu asi trošku podílet i na scénáři. A ještě musím dočistit partituru mého oratoria Ludus Danielis, což je hodinová skladba pro sbor a orchestr, kterou studuje Art Brunensis a která by měla mít premiéry včetně nahrávky v listopadu v Brně a v Praze a posléze i v Mnichově. Toto oratorium na téma Svědomí mocných je už šest let staré a mělo by být provedeno i s pohybovou spoluprací Těatru novogo fronta...
Co vás v umění kolegů inspiruje či těší?
Já, ač zdánlivě občas disponuji soudy velmi tvrdými, mám rád v podstatě jakoukoli kreativitu, která je nějakým zůsobem vnitřně pozitivní a dává mi trochu pocit přežít na tomto světě. A v hudbě v současnosti takový pocit dává hudba Dvořáka a Suka. Kdybych měl nějaký vzor, tak by to mohl být třeba Bohuslav Martinů, ale nikoli z hlediska tvorby, ale spíše životní cesty, kdy to bylo pomalé, ale šlo to pořád poctivou cestou a tím pádem to mělo možnost neustále stoupat. Mám rád Francise Poulenca pro jeho smysl pro humor a zároveň jeho naprostou čitelnost, aniž by slevil, a zároveň schopnost dojít od bodu A do bodu B tou nejkratší a nejšarmantnější cestou. Dále bych mohl mít rád Dmitrije Šostakoviče pro jeho úžasnou schopnost stavět a tektonicky působit...
Stran výtvarného umění: Člověk si protrpěl fůru malířů i kolegů, ale to tak do dvaceti let a od té doby ne že by mě to nezajímalo, ale nebyl by to pro mě inspirační zdroj. Mě inspiruje třeba návštěva technického muzea v Mnichově nebo když vidím nějaký film. Vzhledem k tomu, že nemám televizi a do kina chodím tak dvakrát do roka, tak je pro mě film vždycky obrovský zážitek.
Veřejnosti jsou známa vaše velká plátna. Mezi obrazy vystavenými v galerii U Sovy taková díla nenajdeme. Proč?
Při přípravě této výstavy jsme vyšli z prostoru galerie, který je komorní, takže tady víceméně představuju komorní část svého výtvarného díla. Nazval jsem to Dotýkání, protože se jedná o věci, které vznikají třeba bezprostředně, přímo na místě. Proto je tam třeba hodně vody, hodně tůní, protože v létě je člověk u vody. Z toho pak vznikají i větší realizace, kdy dělám formáty dva, tři metry, kde se snažím věci kodifikovat do obecnější polohy. Třeba studně, kameny, tůně. Tu zónu, civilizaci, která tam zanikla. Maluju na Šumavě, kde
mám ateliér, v místech, kde František Vláčil točil filmy Údolí včel a Marketu Lazarovou. Čili to je ta zóna, která je mým tématem. Příroda a člověk, který ji nějak ovlivnil a jak si to příroda bere zase zpátky.
Co vás přivádí na daleké Slovácko?
Přece jen Slovácko má daleko bližší vztah k přírodě nežli je tomu v Čechách. Jen když si vezmeme vztah k půdě, k vínu, vztah k těmto darům. A je-li blíž k přírodě, jsou lidé citově otevřenější a spolupráce zde je mnohem kreativnější a radostnější.
Jinak polovina mé rodiny pochází z Moravy. Jeden pradědeček, který byl kroměřížským advokátem, zakládal v Novém Jičíně první českou reálku a první české gymnázium, připravoval Valašsko jako volební obvod pro T.G. Masaryka při parlamentních volbách. Takže i takto jsem lehce svázán se zdejším regionem.
Stejně jako pradědeček i vy jste vystudoval práva. Jak k tomu došlo?
Odmalička skládám i maluju a nedovedl jsem se rozhodnout, co budu dělat raději. A tak jsem zvolil práva, která mně dávala možnost, že jsem se tím vždycky půl roku nemusel zabývat a potom se jenom naučil na zkoušky a nebyl jsem vázán nějakou praktickou činností jako třeba na medicíně. Navíc na právech i v dobách dávno temných byla aspoň stopa třeba z dokonalého práva římského, tedy ten systém a řád nebo způsob uvažování. A mně se to v tvorbě daleko víc hodí, než kdybych byl regulérním absolventem ať už hudební nebo výtvarné umělecké školy. Navíc jsem měl možnost se na právech potkat s vynikajícími osobnostmi, jako byl například profesor Jaromír Kincl, což byl jeden z největších odborníků evropského formátu na římské a vizigótské právo a zároveň vynikající pianista a hudební vědec. Se spolužáky jsem založil divadlo, jehož členem byl i nynější ředitel Národního divadla Jiří Srstka. Čili tam bylo možno v tom kvantu spolužáků najít pár velmi slušných a zajímavých lidí, takže to nebylo úplně marné. No a člověk měl
v tom půlročním čase prostor, aby mohl navštěvovat Karla Součka na Akademii nebo s ním chodit malovat, vlastně jsem ho užil skoro víc než jeho regulérní žáci. Posléze přišel další velký tvůrce, což byl Andrej Bělocvětov, který bohužel nedávno zemřel. Také jsem mohl chodit na hodiny skladby a paralelně se zabývat hudební i výtvarnou kunsthistorií.
Při úvodní řeči pana Svobody jste vypadal trošku nesvůj...
Já, přestože jsou mi přičítány různé formy extravagancí či exhibicionismu, jsem člověk velice plachý a nejsem masmediálním klaunem.
V kontextu s tím, co jste právě řekl, na vás vaše tetování obrací možná víc pozornosti, než byste chtěl.
To je sice pravda, ale já osobně svoje tetování považuju za svůj osobní, soukromý majetek, takže to vnímám tak, jako by někdo nahlížel přes plot.
Ivo Vojtík
|
|
| |
