Již od svých pěti let hrajete na housle, což bylo zajisté zásluhou vašich rodičů. Čím se stalo, že jste v hraní na housle našel i své životní povolání?
Víte, já jsem měl obrovské štěstí v tom, že jsem se setkal s výbornými pedagogy. Můj otec, který byl povoláním veterinář, zastával názor, že každý by měl umět noty a taky na něco hrát. Takové základní vzdělání, jako čtení a psaní. A navíc jsem byl velice temperamentní dítě, tak bylo potřeba, aby se energie nějak zužitkovala na něco jiného než na to zlobení. Všechno byla shoda náhod, že jsem byl už ve 12 letech mimořádně přijat na pražskou konzervatoř, pak v 16 let na AMU. Otec původně chtěl, abych dělal medicínu, a já chtěl být pilotem. Ani jedno z toho jsem nakonec nedělal a zůstal jsem u muziky, protože už jsem byl tak daleko, že by byla škoda toho nechat.

Když se člověk rozhodně dělat muziku vrcholově, tak se musí zříci některých zajímavých sportů. Nemrzelo vás to?
To ano. Houslisté nesmějí hrát volejbal ani tenis, protože ruka houslisty musí být uvolněná, kdežto při tenise pevná. Pokud pomýšlí houslista na vrcholovou dráhu, nesmí hrát tento bílý sport ani na amatérské úrovni. Já jsem hrál hodně fotbal, než jsem si několikrát narazil prsty, i hokej jsem miloval. Ten ale taky nebyl ideální, protože puk létá a může vás trefit do ruky.

Svůj nástroj si berete s sebou na dovolenou. Znamená to, že si hraní neodpustíte ani tam?
V případě houslity ty udržovací dvě hodinky denně se bohatě vyplatí, jednak se na dovolené nenudíte, protože já jsem člověk, který během sezóny denně něco má, ale když najednou někam přijedete a nic neděláte, máte z toho stres. Jestliže čtrnáct dní nevezmete housle do ruky, tak se to nevyplatí. Já jsem to jednou udělal. Musím říci, že mě trvalo dva měsíce než jsem se vrátil zpátky do formy.

Již 21 let spolupracujete s klavíristou Petrem Adamcem. V čem shledáváte pozitivum dlouhodobé spolupráce?
V případě partnerů muzikantů je to trošku jako v manželství. Jde hlavně o profesionální zdatnost, ale Petr je výjimečně slušný člověk, se kterým si rozumíme. Jsem hrozně rád, že jsme se úplně náhodou setkali a začali spolupracovat. Můj tehdejší pianista začal dirigovat a partner Petra Adamce zase odjel na dlouhodobé angažmá do zahraničí. Nejdříve to byl vlastně záskok a po něm jsme zůstali jako hlavní partneři. Teď jsme spolu natočili nové CD, které by mělo vyjít v druhé polovině května.

Každoročně pořádáte v nedalekých Luhačovicích Mistrovské kursy. Co je jich náplní?
Dělám je společně s Bohumilem Kocmanem, který nyní působí v Brně. Ti zájemci, kteří projdou sítem, chodí buď k oběma pedagogům nebo jenom k jednomu. Vždycky se něco naučí. Protože je to prázdninová aktivita, sedneme si poté do vinárny, což studenti ocení. Sponzor věnoval minulý rok mistrovský nástroj Ivance Kovalčíkové z Valašských Klobouků, která se mnou absolvovala turné dvaceti vánočních koncertů. Musím říct, že je zvládla naprosto fantasticky. Zkušenost z profesionálního turné jí ukázala obrázek o tom, jestli chce takový život vést. Zatím pilně cvičí.

Vzpomenul jste taky svoje CD, které by mělo spatřit světlo světa za 14 dní, na co se mohou posluchači těšit?
Album se jmenuje Suvenýr a já jsem ho zaměřil trošku na ženy a lásku, takže jsou tam skladby jako např. Holka modrooká od Otokara Ševčíka nebo Lásky žal, Lásky potěšení, Suvenýry. Všechno jsou to původní skladby. Hudba, která se hrála na přelomu století a kterou většina skladatelů sama hrála. To už se dneska vůbec nedělá. Pouze se upravavuje všechno možná

Zuzana Vránová

Finanční částky z benefičních koncertů Václava Hudečka:

Koncem března se dva z vašich svěřenců umístili na krásných místech v oblastním kole v Prostějově. Jak jste jejich úspěch vnímal?
Úspěch je krásná věc a vždycky jej člověk vnímá s radostí. Jelikož se jednalo o Ladislava Bělánka, velmi mi záleželo na tom, aby dopadl co nejlépe, protože to je žák, který by sem chodit nemusel. Stala se ale nepříjemná věc, měl nárok postoupit do ústředního kola, ale poté bylo řečeno, že ne všechna první místa z finančních důvodů mohou postoupit. Ladislav pochází z Bystřice pod Lopeníkem, odtud mám všeobecně šikovné žáky. Jeden dokonce hraje i v Karlových Varech.

Vyučujete přes 25 let. Kdybyste měl porovnat pilnost žáků, kteří k vám chodí na hodiny dnes, s těmi, které jste učil před dvaceti lety, jak by to dopadlo?
Jelikož moje manželka také učí, diskutuje se u nás o problémech školy. Pokud bych měl porovnat, tak před dvaceti lety přece jenom děti měly více času, kdežto dnes se na žáka nedá naléhat, aby se věnoval. Mluvím s kolegyněmi, které mají nároky na děti cvičit denně čtyři hodiny. Ale kdy budou dělat angličtinu a počítače? Kladu na děti trochu mírnější nároky a myslím si, že to je ten důvod, proč tady žáci na tyto nástroje ještě hrají.

Jaký máte vztah se svými žáky?
Snažím se, aby byl kamarádský. Je potřeba si také s dětmi popovídat, zeptat se, co bylo ve škole, co se mu podařilo a co naopak ho trápí. Dnes jsou děti individuality, mají vlastní sebevědomí a to musí učitel brát v potaz.

Máte před sebou nějaké další soutěže?
Je bohužel pravda, že soutěží není tolik. Soutěž, které jsme se zúčastnili v Prostějově, se koná je jednou za tři roky. Potom existují různé festivaly, ale ty jsou také zřídka nebo se týkají úplně jiného regionu. Takže akcí, kde se žáci mohou jistým způsobem prezentovat, je velmi málo.

Zuzana Vránová

Proč Rudé kostry?
Název Rudé kostry vznikl v Pipinově hlavě. Původně to nebyl název pro kapelu. Pavel Mores vzpomíná: S Pipinem jsme společně chodili na základku. V šesté třídě se vymýšlel název pro pionýrský oddíl. I když jsme s Pipinem nebyli pionýři, chodili jsme na schůzky, když bylo evidentní, že se bude hrát fotbal. Pipin si ze všeho dělal srandu a jedním z jeho navrhovaných názvů byly i Rudé kostry. Nakonec jsme tento název převzali, protože se nám zdál hodně výrazný. Je to prostě název. Líbil se nám, protože když třeba přijedeme na Mír, tak nás pozdraví: Ahoj Kostry! To je v pořádku.

Je nezvyklé, když kapela natáčí album a těsně předtím vymění baskytaristu. Nenastaly žádné problémy?
Neukázalo se to jako zásadní problém. Kdyby s námi hrál Fredy déle, určitě bychom skončili dříve, ale na nahrávce se to nijak nepodepsalo. Ještě bych se ohradil proti termínu album. Je to spíše demo obsahující pět skladeb, které vyjde jenom na CD.

Z čí autorské dílny skladby pocházejí?
U nás se pod písničku nepodepisuje jeden člen kapely. Je sice pravda, že někdo musí přijít s prvotním impulsem nebo skeletem písničky, ale my nemáme pocit, že tohle stačí pro podepsání se pod skladbu. Všechny věci složily Rudé kostry.

Najdeme na demo nové písničky, nebo jsou tam věci známé z vašich koncertů?
Všechny jsou obehrané z koncertů. Skladbu Mechanický panNic jsme v Hradišti už minimálně jednou hráli, Slepý pes je známý, stejně tak Vlk. Dvě skladby doposud nemají jméno. Pomalejší věc se asi bude jmenovat Něco neklidného, protože název Tequila bude pravděpodobně zavrhnut. Metalovější skladba ponese nejspíš název Voda.

Nahrávku si vyžádalo vaše publikum nebo vám jen chyběl potřebný materiál pro vaši prezentaci?
Tímto demem chceme vyřešit bezprostřední problém získávání koncertů, musíme se něčím prezentovat. Hlavně proto bych tomu říkal demo nebo promonahrávka, protože není ani primárně míněno pro posluchače.

Absolvujete více křtů, nebo privilegium získalo jen Hradiště?
Nebudeme křtít vícekrát. V Hradišti jsme doma a jsme zde poměrně známí. Taky jsme zde hráli nejčastěji, tak proč nekřtít právě tady.

S hosty večera se dobře znáte. Proč zrovna Leden a SAD Harmony?
Členové obou kapel jsou našimi kamarády a my jejich hudbu milujeme.

Nabízíte hudbu, která vykrývá určitou skulinu v nabídce. Je to záměr?
Příliš se nenecháváme ovlinit tím, co nabízejí ostatní kapely. Skládáme určitý typ muziky, to je otázka intuice. Políbí mě múza a atmosféra, kterou nastolí, je daná. Tak jdu za ní. Myslíme si, že na trhu není zase tolik kapel, se kterými bychom se mohli cítit jako souputníci, v horším případě konkurenti. Naše hudba je rozhodně metal, ale když hrajeme na metalové akci, uslyšíš, že Kostry nehrají zas tak pravověrný metal. Kdežto když hrajeme s nějakou klubovou kapelou, tak uslyšíš, že to není žádná funky-jazzová záležitost. Přesto, že jsme se o to nesnažili vědomě, strefujeme se do hudební mezery na trhu. Je otázka, jestli někdo na zaplnění této mezery čeká. To my nevíme.

Stylový úlet Rudých koster tedy nehrozí?
Jsme kapela, která má rpogramovou nestylovost přímo v zakládací listině. Nevyjadřujeme jenom jednu emocionální polohu jako třeba Slayer, který patří k našim vzorů. To nechceme. Chceme zohlednit, že nikdo z nás nezažívá neustálou depresi, ani melancholii, ani snad permanentní euforii. Člověk prochází určitou škálou pocitů a my si nechceme z ní vybrat jenom jednu úzce vymezenou oblast. V tomto směru jsme doposud vyčerpali jen nepatrnou část inspirace.