Rozhovor týdne: Josef Koller
#Dostalo se mi té cti, že mě Kožík oslovoval intimní příteli.
 |
| František Kožík a Josef Koller, dva uherskobrodští rodáci při prvním setkání. |
8. března 1994
Vážený příteli,
hned po vašem odjezdu jsem se dal do výběru básní a napočetl jsem,
že by jich mělo být 32. Vím, že vy máte dobrou vůli a že byste to rád
uskutečnil. Přece jen se vás táži, jestli to považujete vůbec za možné.
Mně by to udělalo velkou radost a spojilo by mě to konečně s Uherským
Brodem. Ale to znamená najít nakladatelství nebo aspoň tiskárnu a nevím,
jak by bylo drahé vydat knížku řekněme v 300 nebo 500 výtiscích...
Mám představu takové čisté bílé knížky s nejlepšími z mých veršů, hodně
je věnováno rodičům. Těším se na vaši zprávu.
Váš František Kožík
Toto je text jednoho z mnoha dopisů Františka Kožíka, nedávno zemřelého spisovatele, panu Josef Kollerovi, Kožíkovu dlouholetému příteli z Uherského Brodu. Dopis připomíná rok 1994, kdy se hlavně díky Josefu Kollerovi a dále Muzeu J. A. Komenského podařilo vydat autorovu poslední, sto sedmnáctou knihu, a to sbírku nazvanou prostě Básně. Pan Koller (51), považován svými blízkými za jednoho z posledních uherskobrodských patriotů, se zabývá snad vším od sportu, přes sběratelství až po kulturu. Je fotografem, jednatelem filatelistů, sběratelem automobilových veteránů, obdivovatelem a znalcem literatury i výtvarného umění, sportovním střelcem a vzpěračem, trenérem Orla, je majitelem malé firmy na zpracování dřeva a je také majitelem cenných vzpomínek na přátelství či setkání s mnoha významnými osobnostmi, ať už se jedná o socialistického hrdinu kosmonauta Remka, nebo vysoké církevní hodnostáře, umělce anebo třeba, lépe řečeno hlavně, spisovatele Františka Kožíka. A právě nad jednou ze stránek deníčku Josefa
Kollera, na té s dvěma vpisky tohoto romanopisce, jsme se zastavili.
V březnovém dopise z roku 1994 Kožík píše, že by se chtěl konečně spojit s Brodem. Co tím myslel?
Občas jsem mu totiž vyčítal, že ve svých knihách vzpomíná na Uherské Hradiště, na prožitá studentská léta a lásky, a že k Uherskému Brodu, svému rodišti, zas až tak velký vztah nemá. Na druhé straně se mu nemohu divit, vždyť odsud odešel, když mu byly čtyři roky.
Jak jste se s Františkem Kožíkem vlastně seznámili?
Bylo to v roce 1972 u příležitosti 700 let založení královského města Uh. Brodu. K tomuto výročí jsem uspořádal výstavu historických fotografií, a na její vernisáži byla poprvé uvedena Kožíkova báseň Uherskému Brodu. Báseň měla velký úspěch, lidi to ohromně chytlo, a tak mě napadlo, že o tom panu doktorovi napíšu. On mi odepsal a od té doby se rozvíjelo naše přátelství.
Celá léta shromažďujete materiály týkající se života i díla Františka Kožíka. Vedlo vás k tomu hlavně přátelství se spisovatelem?
Víte, nikdo se sběrem těchto materiálů nezabýval a já jsem měl pocit, že by měla být pro příští generace uchována památka na tak významného uherskobrodského rodáka. Každé město si svého rodáka váží a Brod nic. Vždycky jsem si říkal, že až tu pan doktor nebude, tak už může být pozdě shromažďovat jeho knihy a rukopisy, už nemusí být kompletní. A Kožík si toho byl vědom a byl nakloněn mému počínání. Mám jeho knihy všechny a všechny jsou s věnováním. Vzpomínám si, že Kožík mě dokonce jednou v dopise žádal, abych mu jednu ze svých, vlastně jeho, knih zapůjčil, že on sám ji nemá.
Vy vlastníte i některé jeho rukopisy?
Některé mi věnoval. Mám rukopisy jeho divadelních her Anděl míru, Neznámý vojín žije, Pět procent z života a Deburau, z nichž některé nebyly zatím vůbec uvedeny. Byl to neuvěřitelně plodný autor. Když teď vidím všechny ty knihy, uvažuju, že by byla nadlidská síla jen je všechny přepsat tak, jak se kdysi přepisovaly bible. A co teprve ta mravenčí práce nad historickými prameny. Co všechno musel prostudovat, přetřídit a urovnat v hlavě. To zaslouží obdiv.
Často jste pana Kožíka navštěvoval. Vzpomenete si, jak vypadala jeho pracovna?
Měl tam obrovský obraz z Francie s Kašparem Deburea a obraz od Jožky Uprky, stejný jako mám já v ložnici. Jeho pracovní sůl byl zavalen materiály a když něco hledal, tak se v tom ještě víc zamotal.
Vraťme se do roku 1994, kdy jste vydal jeho poslední knihu Básně. Jak k tomu došlo?
Tahle sbírka vznikla spíš náhodně. Původně jsem totiž chtěl vydat jeho vánoční poezii, jeho péefka. Mám je od roku 1965 všechny a jsou tak překrásné. Je to úplná kronika. Přečtěte si jeho přání z roku 1983, kdy byl vážně nemocný. To už se Kožík loučil se životem a PF datoval 1983 - 2000. #Mnohokrát jsem tak přišel, jak věrný přítel a přinesl jsem v dlani vločky něhy. Jak zpívaly nám v tání ty předloňské sněhy. Práce je krutá láska, času nezbývá mi, odpusťte, že se hlásím letos naposledy. Kožík ale vydání péefek nepřál ze dvou důvodů. Říkal: #Když už jste ochoten udělat mi radost, tak mi vydejte básničky, které mám nejradši. PFka ještě nejsou ukončena. Tak jsem mu slíbil, že až ukončena budou, vydám je. Jestli k tomu ještě dojde nevím.
Tak jste mu vydal ty skutečně nejmilejší básně?
Pan doktor vybral 32 básní a z nich se pak sestavila sbírečka. Kožík knížku dostal k 85. narozeninám, které slavil v pražském divadle Labyrint a na které jsem byl také pozván. Nejrůznější herci a blízcí přátelé tam pronášeli zdravice a vzpomínali mimojiné i to, že Kožík napsal 116 děl. Tak jsem k němu na pódium přistoupil, dal jsem mu Básně do ruky a řekl jsem mu, že už je to historie, že už jich má 117. Pan doktor z ní měl ohromnou radost. Vždyť v jednom dopise si mně stěžoval, že mu přes 40 let nikdo nechce vydat básně, že po něm pořád chtějí jen životopisné romány. V úvodním slově sbírky Básně se Kožík vyznává: #Letos mi Uherský Brod dokazuje, že na mne nezapomněl a že mě stále považuje za svého syna. Jsem za to vděčný. Romány jsou svědectvím o velké práci. Ale verše svědčí o citu, o duši, o srdci. A tak je vydání tohoto výboru z poezie svědectvím mého pokrevního příbuzenství s rodným městem.
Jak často jste se s Františkem Kožíkem setkávali?
Každý rok několikrát, nejčastěji v jarní prázdniny. Vzpomínám si na jedno krásné setkání, kdy jsem Kožíka seznámil s jiným uherskobrodským rodákem, rytcem Josefem Herčíkem. Navzájem o sobě věděli, ale neznali se. Ani jeden netušil, co se na ně chystá a když jsem je představil, byl přítel Herčík zaskočen, že nemá Kožíkovi co dát za knihu, kterou od něj dostal. Počítal jsem s tím, vzal jsem jednu z rytin, které mi kdysi daroval, a za zády jsem mu ji dal do ruky. Tak se ti dva spřátelili. A vybavují se mi i jiná setkání. Například hned to z roku 1972, kdy jsem se s Kožíkem setkal poprvé. Chtěl jsem podepsat báseň Uherskému Brodu a on se při pohledu na ni zhrozil, že byla vytištěna s dvěma chybami. V textu chyběla čárka a místo #Ej Brode, nech ať ožije... tam bylo jen #nech ožije. Tehdy s ním byla v Brodě přítelkyně Olga, která byla jakousi jeho češtinářkou. Dokázali víc než 20 minut diskutovat o smyslu té maličké čárky, na které tolik lpěl. Vždyť on měl jednu z nejkrásnějších #češtin, mohu-li to tak říct. Byl to
úplný literární kroužek. Ani jsem tomu nerozuměl.
O čem jste se spolu nejčastěji bavili?
Samozřejmě o literatuře. My jsme se nad knížkami i povadili. Vzpomínám si například na to, jak se pan doktor trošičku čertil, když jsem se ho ptal, jaké má důkazy toho, o čem psal v knize Světlo v temnotách. To je kniha o J.A. Komenském, který umřel v roce 1670 v Amsterodamu a Kožík v závěrečné kapitole dedukuje, že pochovával Holanďana Rembranta, který tam také žil a zemřel o rok dříve. Pan doktor mně tehdy trochu rozčileně vysvětloval, že většina z toho, o čem píše, jsou fakta, ale že si dopřává i špetku literární fabulace. Rozhovor jsme zakončili tím, že vyloučit se ta jeho spekulace nedá. On byl ale jinak velmi uvážlivý a klidný člověk. Sečtělý, inteligentní a hrozně zamilovaný. Měl obrovské srdce. Nazval mě intimním přítelem a já ten vztah nechávám ještě uzrát. Kožík byl někdy kritizován, že prozrazoval ve svých knihách i intimnosti. Já sám o nich vím hodně, ale to všechno je ještě příliš živé, ještě o tom nemohu mluvit.
Když už jste vzpomněl kritiky, Kožíka někteří jeho odpůrci nařkli z jakési spolupráce s bývalým režimem. Mluvili jste spolu o tom?
Týkalo se to popravy 5000 důstojníků v Katyňském lese. Dnes se všeobecně ví, že tuto špičku polského národa zlikvidovali po válce sami Rusové. Chtěli ale svět přesvědčit o tom, že to udělali Němci, a tak na místo činu naaranžovali německé helmy, patrony a jiné údajné důkazy. Pak svolali mezinárodní komisi, která měla dosvědčit, že to skutečně udělali Němci. Kožík byl mezi nimi. Byl zneužit. Tehdy uvěřil předloženým důkazům a později to velmi těžce nesl. Vždyť jeho tvorba byla apolitická. Jak na to mohl reagovat? Nijak. Měl ale přátele a při své inteligenci věděl, že my o pravdě jednou podáme svědectví a očistíme jej od pomluv o spolupráci s režimem.
Lidé vás obdivují, co všechno dokážete stihnout. Co je hnacím motorem vašich aktivit?
Řídím se dvěma motty. To první je: #Važme si práce našich otců - je to nápis nad žudrem Potomákova muzea v Popovicích a druhou inspirací je mi citát Palackého: #Slávu národa nutno hledat v minulosti. A já dodávám, že nejenom v minulosti královských rodů, ale i těch docela obyčejných rodů. Já sám jsem nikdy nebyl schopen sám malovat, ale maluje moje dcera, ani se vyjadřovat literárně či herecky, herec je zase můj syn, ale nikdo mi nebránil, abych aspoň vnímal tu krásu, kterou vytvořili jiní. Proto se zabývám literaturou, výtvarným uměním a hudbou.
Pavlína Křůmalová
