19.05.1997
Článků: 40
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
 | S Adolfem Bornem mezi vernisážemi |
| Magie a náboženství |
| Jak se rodí divadelní představení |
| Rozhovor týdne: Libor Soldán |
|
Pro mladé jste znám především jako spoluautor Macha a Šebestové, ti odrostlejší hltali Boříkovy lapálie. K těmto pracím vedla jaká cesta?
Nejhorší doba, kterou jsem ve svém životě zažil, trvala od roku 1949 do roku 1955. To byla doba, kdy při zaškobrtnutí šlo o život, a to bez přehánění. Potom došlo k jakési první oblevě, která sice z dnešního hlediska žádnou oblevou nebyla, ale v době, kdy jsem dělal se Steklačem Boříka nebo s Doubravou a Macourkem Macha a Šebestovou, si už člověk mohl pustit fantazii na špacír jakkoli, ta doba už neskrývala nějaké záludné léčky. Šlo o léta, kdy v dětské ilustraci bylo dovoleno všechno a kdy také ilustrace dětských knih dospěla do určitého kulminačního bodu. Začal ji po válce Jiří Trnka, kterého považuju za stále ještě nedoceněného klasika z oblasti ilustrace a animovaného filmu. Trnka vlastně vytvořil v těchto oblastech evropský směr, konkurenční americkému, a na jeho odkazu, pateticky řečeno, pracovaly spousty dalších tvůrců.
Neúprosné zákony trhu příliš nepřejí ilustrovaným knihám. Nemáte proto v této oblasti méně práce?
Jestliže je méně ilustrovaných knih, tak je bezesporu méně ilustrovaných knih pro dospělé. U nás byla dřív jakási móda ilustrovat knihy i pro dospělé, což bylo ojedinělé i v tehdejších takzvaných bratrských státech a všichni nám to záviděli. Samozřejmě teď z ekonomických důvodů se ilustrují pouze bibliofilie a beletrie pouze ve vzácných výjimkách. Zatímco knížky pro děti se ilustrují dále a vzniklo i více nakladatelství, takže možná celková nabídka je o malinko menší, což se dotýká hlavně mladých, začínajících výtvarníků.
Dva dny po vernisáži v Uherském Hradišti odjíždíte do Francie...
Mám trošku zvláštní výstavu ve městě Nantes. Organizátoři se totiž obrátili i na Krátký film, takže tam budou nainstalovány tři velké scény z loutkových filmů, na kterých jsem se podílel. Ani u nás, v zemi loutkového filmu, většinou lidé nevědí, jak vypadají filmové loutky, natož ve Francii. Takže to bude pro publikum určitě zajímavé. A jinak tam samozřejmě budou vystaveny moje grafiky a návrhy k filmům atd.
Rozhovor s ředitelem a režisérem Slováckého divadla Igorem Stránským
 |
Jako bývalý herec občas zašilhám po tom, že bych si zahrál. Ale při práci režiséra (navíc těch inscenací dělám poměrně dost, až je mi někdy vytýkáno, že prý zbytečně přepínám své síly) na to není ani čas. Takže když si zahraju, tak je to většinou záskok za nemocného herce v inscenaci, kterou sám režíruju.
Kromě toho, že se v jarních měsících vrátily na jeviště po mateřské dovolené Anna Slezáková-Míková a Ludmila Forétková, odchází z divadla Jorga Hrušková. Bez náhrady?
Jednáme se zajímavou pražskou absolventkou AMU Nikol Koksteinovou. Pokud získáme pro ni stipendium od Nadace Literárního fondu, které je nabízeno všem absolventům středních a vysokých uměleckých škol odcházejícím do angažmá, a pevně tomu věřím, tak se ve SD objeví nová tvář.
Režírujete hru Eugena OďNeilla Měsíc pro smolaře. Můžete nám ji blíže představit?
Začnu trochu šířeji. Já se ve své režijní práci v poslední době zabývám něčím, co podle mne v naší společnosti trochu chybí. A to je lidský vztah, pohled do hloubi člověka, do jeho nitra. Stále víc a víc vnějších věcí na nás působí, vláda peněz vítězí místo toho, abychom se dokázali chytit za ruce a vytvořit lidský řetěz, jako jsme to dokázali v osmdesátém devátém. Měsíc pro smolaře, tato poslední OďNeillova hra, je zvláštní rekapitulací člověka, který je na konci svých sil. Mezilidské vztahy jsou vyostřeny a přitom nám v této hře voní lidé se svými malými problémy, což jsou důvody, pro které jsme po této inscenaci sáhli. Chci takovéto inscenace (patří k nim i nedávno uvedená Stromy umírají vstoje) dělat také proto, že z televize na nás útočí přemíra akčních filmů a násilí vůbec a obyčejná smradlavá lidská člověčina tam chybí.
Viděl jste nějaké dřívější nastudování Měsíce pro smolaře?
Já jsem se s touto hrou setkal na počátku sedmdesátých let v Divadle Petra Bezruče, před šesti lety ji dělala Mahenova činohra v Brně. Takže jsem ji viděl v době, kdy jsem vůbec netušil, že bych ji mohl někdy dělat. Jsem rád, že jsem si mohl do této hry vymyslet své věci, svá řešení a nemám pocit, že bych opisoval.
Jaká je cesta divadelní inscenace od rozhodnutí, že bude nastudována, až po její premiéru?
Vznik inscenace má několik fází. Na počátku je tvorba dramaturgického plánu, který se ve Slováckém divadle chystá vždy na jaře pro následující kalendářní rok. Přitom se zároveň stanoví inscenační týmy pro jednotlivé hry, tzn. režisér, výtvarník, choreograf, autor hudby atd. a pracuje se dále tak, aby vše bylo v září definitivně jasné. Měsíc až dva před nastudováním konkrétního titulu se výše uvedený tvůrčí tým spolu s dramaturgem sejde nad modelem inscenace a k zahajovacím zkouškám (v případě Měsíce pro smolaře to byl první duben), aby byly hotovy návrhy scény a kostýmů. Inscenace se studuje šest až deset týdnů, tentokrát jich bylo sedm, i vzhledem ke komornímu obsazení hry. Při přípravě Měsíce pro smolaře se herci sešli k sedmatřiceti čtyřhodinovým zkouškám, vzhledem k náročnému úkolu několikrát obětovali i svůj volný čas. Dramaturg má za úkol měsíc před premiérou připravit koncepty programu a plakátu a včas je předat propagačnímu oddělení.
Jak se rodilo herecké obsazení Měsíce pro smolaře?
Maličko se vracíme na začátek. Při sestavování dramaturgického plánu musíme samozřejmě vědět, zda máme na tu či onu hru herce. Když tu nemám Hamleta, tak ho prostě nemůžeme hrát. Čili já jsem určitou základní představu měl. Ale: tato hra se zkouší proti Feydeauově komedii Brouk v hlavě, kterou režíruje hostující Ján Fila, jako dvojačka. To znamená, že část uměleckého souboru zkouší jednu hru a část uměleckého souboru zkouší druhou hru. Takže s kolegou režisérem jsme se v tomto případě sešli nad licitací, kdo kterého herce víc potřebuje.
Pod vaším vedením Slovácké divadlo v roce 1995 oslavilo své padesáté narozeniny a za dveřmi už stojí třetí tisíciletí. Mohl byste na závěr trochu poodhalit roušku nad svými dalšími plány?
Já jsem strašně pověrčivý člověk a když něco řeknu dopředu, tak se mi to většinou nesplní. Takže dovolte, abych byl v tomto trošku tajemný. Ale upřímně řečeno, dělal jsem si rekapitulaci, co všechno bych ještě chtěl dělat, a přišel jsem na to, že bych potřeboval režírovat asi do svých 105 let, což už asi nezvládnu...
Ivo Vojtík
#Rád bych na Slovácku zůstal, ať už jako hráč nebo trenér.
 |
Odkdy se datují tvé fotbalové začátky a kdo tě k fotbalu přivedl?
Narodil jsem se v Kunčině u Moravské Třebové. Jelikož tenkrát nebyly na vesnici vlastně žádné žákovské kategorie jako jsou dnes, začal jsem hrát asi v osmi letech, samozřejmě načerno, protože regulerně bych mohl nastupovat až od deseti let. No jinak mě k fotbalu přivedla taková rodinná tradice. Mám dva starší bratry, kteří také hráli fotbal, otec rovněž, takže jsem dál pokračoval v jejich šlépějích.
Měl jsi nějaký svůj vzor?
V mládí snad ani ne. Později jsem obdivoval hráče, kteří se umějí prosadit v koncovce např. Van Bastena, protože moje místo bylo nejčastěji v útoku. Ale vysněný idol jsem neměl.
Kolik klubů jsi v dosavadní kariéře vystřídal?
Moc jich nebylo. Od nás z vesnice jsem přešel ve čtrnácti letech do dorostu v Moravské Třebové, kde se hrál krajský přebor. Tady mě #ostaršili, chvíli jsem hrál za muže a po vojně v Kroměříži jsem zamířil do Považské Bystrice. Zde jsem hrál, s vyjímkou ročního angažmá v Olomouci, čtyři roky. Pak následovaly čtyři roky v Brně. V současné době působím již třetí sezonu na moravském Slovácku.
Za tvého působení v celku #bobíků se ti povedlo, tuším na Bohemians, vstřelit gól roku. Jednalo se o náhodu nebo jak to bylo?
Byla to vyloženě náhoda. Jarda Navrátil, který v současné době působí v Jablonci, zahrával trestný kop a já jsem ho chtěl jen prodloužit přes hlavu do vápna. Trefil jsem ho tak šťastně, že přeletěl Koubu a spadl mu do brány. Takže vyloženě náhoda. Na tuto #nešťastnou trefu se mě ptá spousta novinářů, i v anketě Gól desetiletí mi byl položen tento dotaz.
Mimochodem, jak jsi se umístil?
Moc slavně to nedopadlo. Myslím desátý, ale lepší než deváté místo to nebylo.
Již nějakou dobu ligu nehraješ, ale jistě ji sleduješ. Změnila se naše liga?
Určitě je rychlejší, agresivnější. Dnes se totiž klade důraz na fyzickou kondici, takže se v lize prosazují více i mladí kluci, kteří mají hodně naběháno, škoda jen, že nepadá více branek.
Co počet týmů v naší nejvyšší soutěži. Připadá ti optimální?
Vzhledem k ekonomické situaci nejen ve fotbale, ale v celé společnosti, by se mělo uvažovat o snížení počtu klubů na čtrnáct. Kdyby všech šestnáct v současnosti existujících týmů zabezpečilo svůj rozpočet na odpovídající úrovni, pak máme dostatek kvalitních hráčů, kteří by ligu naplnili. Bohužel dnes, a je to smutné, nerozhoduje kvalita soutěže, ale ekonomická stránka.
Ty pamatuješ i federální ligu. Chybí konfrontace se slovenskými mužstvy?
Ano, samozřejmě. Takové zápasy se Slovanem, Trnavou, Interem i jinými mužstvy měly svou atmosféru. Ale zřejmě vzájemné zápasy více postrádají na Slovensku.
Minulý týden propukla menší aféra v souvislosti s korupcí v řadách fotbalových rozhodčích. V České televizi se vysílal pořad #Na doraz, ve kterém tuto situaci komentoval pan Masopust a pan Vízek. Posledně jmenovaný byl poté vyloučen z řad delegátů ČMFS. Jaký máš na to názor?
Zrovna tento pořad jsem nesledoval, ale zhruba vím, o co šlo. Jako aktivní hráč se k tomu můžu jen těžko vyjádřit, protože s tím nepřijdu do styku. To by ses musel zeptat jinde.
A co se týče tebe samotného?
To bylo ještě za angažmá v Brně. Když jsme padali z ligy, tak přijela mužstva, která opravdu zkoušela nějakým způsobem ovlivnit výsledek. Neděje se to jen u nás. Například ve Francii byl nedávno odsouzen Bernard Tapie, bývalý prezident Olympique Marseille nebo aféra s uplácením zápasů ve spojitosti se sázkovými kancelářemi v Anglii, ve které figuroval známý brankář Bruce Grobelaar a je známa celá řada dalších a dalších případů. Ani v dnešním druholigovém pelotonu není všechno v pořádku. Stačí se podívat na některé výsledky nebo srovnat hráčský materiál ostatních celků okolo nás, které najednou začaly vyhrávat. Za sebe mohu říct, že v Hradišti se hraje čistě a všechny výsledky si musíme uhrát na hřišti, což je bohužel většinou málo. Na druhou stranu je třeba říct, že tak jako se uplácí ve fotbale, tak se korumpuje i ve společnosti. Můj názor je takový, že se to dělalo vždycky a dělat se to bude. Ve sportu jsou ale takové aféry více sledované a někdy se v médiích zbytečně nafukují.
Do Uherského Hradiště jsi přestoupil z Brna, dá se říci zavedeného mužstva nejvyšší soutěže. Byl to velký skok?
Pokud uvažuju o finanční stránce, tak ano, jelikož jsem si polepšil! Je to zajímavé přestoupit z ligy do druhé ligy a přitom si polepšit. Teď jsou v Brně nesrovnatelně lepší podmínky. Po fotbalové stránce to taky nebyl k mému překvapení zvlášť velký seskok. Byl tady výborný kádr, solidní zázemí, zkrátka všechno fungovalo. Vyhrávalo se zápas od zápasu, byla radost tady hrát, prostě všechno bylo perfektní.
V sezóně 1994/95 se mužstvu, ve kterém jsi hrál, podařilo postoupit do naší nejvyšší soutěže. V Hradišti zavládla obrovská euforie a doslova jsme žili fotbalem. Jaké pocity jsi prožíval ty?
Bylo to velice pěkné období, rád na něj vzpomínám. K tomu se váže jedna příhoda. Za mého působení v Považské Bystrici jsme postoupili do ligy, ale hned jsme se poroučeli, přešel jsem do tehdejší Zbrojovky a spadli jsme taky. Vzápětí se ve Sportu objevila moje fotka s velkým titulkem #Nosič smůly. Ale abych navázal na dobu postupovou. Už tehdy se mi na Slovácku zalíbilo a postup, ať je z jakékoliv soutěže, o to víc, že to bylo do ligy, je vždycky krásný.
Po vzestupu následoval pád. Před začátkem i během soutěže buď odešlo nebo se zranilo několik klíčových hráčů. Mezi fotbalovou veřejností převládal názor, že kdyby tým zůstal pohromadě, liga by se bez problémů udržela.
S tím musím plně souhlasit. Postoupilo se, kádr byl vynikající, ale začaly ekonomické potíže a mužstvo bylo postupně rozprodáváno. Odešli nebo se zranili Sanický, Podaný, Kufa, Hekerle, Irovský a další a nebyla za ně adekvátní náhrada. Navíc, nechci nikomu šahat do svědomí, ale na klub, o kterém někdo prohlásí do novin, že nemá peníze, se všichni dívají jinak. Nikdo nebude držet v soutěži insolventní, a tím pádem problémový klub.
V současné době jste i přes značné zlepšení na chvostu druholigové tabulky, vylosování moc příznivé není. Co s tím?
To je to, co jsem říkal před chvílí. Ti pod námi a kolem nás vyhrávají, takže pořád visíme nad propastí. Já už to tady nejmíň týden počítám, třicet dva bodů by nám mělo stačit. To předpokládá uhrát ve zbývajících čtyřech kolech šest bodů. Snad se to povede. V hráčském kolektivu všichni věří v záchranu. Ohledně vedení můžu říct, že pro záchranu dělají maximum, mají velký zájem na zachování druholigové přís-lušnosti.
Proslýchá se, že spoustě hráčů končí hostování a smlouvy. Po sestupu by asi bylo složité tým udržet pohromadě, nemyslíš?
Co vím já, tak deseti klukům končí smlouvy a hostování, včetně mě.
Máš zájem na jejím prodloužení?
Záleží na tom, co bude dál. Jestli sestoupíme, tak to bude zlé. S vedením klubu jsem o tom hovořil v únoru. Pokud přistoupí na požadované podmínky, rád smlouvu prodloužím.
Existují nabídky od jiných klubů?
Nějaké jsou, ale nerad bych je konkretizoval.
Ani úroveň soutěže nám neprozradíš?
Jedna je z druhé ligy, dvě ze třetí a ostatní z divize.
Přejděme k věcem nefotbalovým. Nedávno utrpěl tvůj #image dost velkou ránu. Ze které strany přišla?
Hlavní zásluhu na tom má moje přítelkyně Olinka. Ta nedávno prohlásila: #To jsem zvědavá, jak by ti slušely krátké vlasy? Tak jsem to vyzkoušel a prý jsem omládl. (Můžeme potvrdit, pozn. red.) A konečně ubylo uštěpačných poznámek na mou adresu.
Je ti 33 let. Přemýšlel jsi, co bude, až fotbal nebude?
Zatím si s tím hlavu nezatěžuji, protože ještě nějakou chvíli fotbal hrát chci. Jinak mám druhou trenérskou třídu a chystám se i na studium jedničky. Takže po skončení aktivní činnosti bych rád pokračoval jako trenér.
Hodláš svou budoucnost spojit s tímto regionem?
Ano, to každopádně. Právě proto mě mrzí, že je situace taková, jaká je. Rád bych tady zůstal, ať jako hráč nebo později jako trenér.
Asi se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že na tvé rozhodnutí zůstat na Slovácku má velký vliv přítelkyně.
No samozřejmě. Olga odtud pochází, líbí se jí tady stejně jako mně. V nejbližší době se chceme vzít, založit rodinu a zůstat zde.
V době našeho rozhovoru máš teprve před sebou důležitý sobotní souboj se Zlínem. Jaký je tvůj tip na derby?
Ono je to spíš přání. Vyhrát jakýmkoliv způsobem a jakýmkoliv rozdílem, hlavně aby tři body zůstaly doma. Díky za rozhovor.
Evžen Slavík
