Číslo: 21
26.05.1997
Článků: 39
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
LISTOVÁNÍ VE ZPĚVNÍKU
Tak je nazván večer plný folku a country, na kterém se sejdou bývalí členové Kominíčci, Trimi a Amalgam. Zazní skladby z doby největší slávy Kominíčků i písně současné. Akce se uskuteční v pátek 30. května v 18.00 hod. na nádvoří galerie Slov. muzea v Uh. Hradišti (jen za příznivého počasí). |
|
Pavel Dobeš na skok v Uherském Hradišti
Ve středu 21.5. byla ve velkém sále Klubu kultury v Uh. Hradišti odstartována trojice velkých folkových koncertů. Pavel Dobeš se posluchačům představil s mladým kolegou: Miloše Dvořáčka vystřídal Tomáš Kotrba. Tato nová dvojice hrála převážně skladby z nejnovějšího Dobešova alba Průzkumný let.
Co jste viděl při průzkumném letu a co o tom zpíváte na své nejnovější desce?
Průzkumný let se jmenuje jedna z písniček a byla jako název desky zvolena zcela náhodným výběrem, kdy Tomáš vzal tužku a zabodl ji do seznamu písniček. K tomuto způsobu jsme přikročili poté, co deska byla na světě a ještě neměla jméno. Mohlo to být klidně O Zouharovi...
Jak se vám momentálně žije a tvoří?
Žije se mi dobře, mám dvě malé šikovné děti. Kluk má osm roků, chce být Bruce Leem a dostat se k filmu, tak chodí do karate. Dělá to poctivě, pózuje před zrcadlem... Holka půjde do první třídy, začala chodit do sboru, učí se zpívat a dost ji to baví. To jsou takové moje radosti. Tvoření ani moc nemám, desku jsme udělali a nápady nejsou...
Udělali jste desku a začalo promoturné...
Teď jsme třetí den na cestě, budeme hrát šest dnů v týdnu (a sedmý den odpočívat po práci) - takhle to půjde to konce června. Tomu předcházelo nahrávání desky. Tomáš chodil ke mně domů, kde jsme to vymýšleli a nahrávali. Manželka vždycky napsala, kdy má pochůzky po městě a s dětmi do kurzů, a tehdy vznikala nová deska. Potom jsme nahrávky odvezli do Prahy, kde jsme ji nasypali do dalšího zařízení a tam se to všechno smíchalo. Následovalo vyřazování písniček (zase Tomáš tahal z klobouku) a seřazování těch, co zůstaly. Když se vracím z turné, tak zase já chodím s děckama do kurzů a při čekání si někde poblíž dám kafe. I když teď nastane změna, protože budou prázdniny, takže pojedeme na chatu mezi komáry. Tam mám prkýnka a budu řezat, tesat a vyrábět. Dětem také rozdám kladívka a hřebíky a budeme pracovat na tom našem letním sídle. A koncem srpna jedeme na týden do Itálie k nám nejbližšímu moři, ale musíme se stihnout včas vrátit, protože Apolenka půjde do první třídy a těší se na to už od Vánoc.
Kdy a jak začala vaše spolupráce s Tomášem Kotrbou?
S Tomášem hrajeme od 1. ledna minulého roku, kdy skončila moje dohoda o spolupráci s Milošem Dvořáčkem. V té době existovala v Hradci Králové čtyřčlenná skupina, ve které hlavní role patřily Jirkovi Relichovi a právě Tomáši Kotrbovi. A tito mladí kluci hráli některé naše písničky, a to tím způsobem, že Jirka Relich se učil hrát moji kytaru a zpívání a Tomáš zase Dvořáčka. Takže jsme plynule pokračovali a protože až toto je naše první společná deska, tak u starších věcí Tomáš dodržuje Dvořáčka a teprve teď hraje svůj styl...
Který spočívá v čem?
Já muzice moc nerozumím, ale Tomáš mně říká, že víc inklinuje k jazzu a jeho oblíbenými kytaristy jsou Al di Meola, Pat Metheny, John McLaughlin, Luboš Andršt - toho jediného znám. Změnilo se toho hodně, když teď jedeme spolu autem, tak poslouchám takové šílenosti... Ovšem já nemůžu Tomáši vyhovět a napsat nějakou takovou muziku, protože to neumím. Ti kytaristé hrají strašně dobře, už jsem si na to zvykl a líbí se mi to. Já mám na koncertě plné ruce práce s texty a akordy. Je to fakt rozdíl, nahrát celkem v pohodě desku ve studiu nebo u nás v obýváku a na jevišti to potom zahrát. Myslím si, že se nejvíc naučím na jevišti, že by mně nepomohlo v kuchyni půl roku cvičit, protože přijdu na jeviště a je všechno jinak, napětí a tréma, takže my to řešíme takhle za pochodu. Možná jsme si vzali těžké sousto, že nových písniček jsme zařadili moc, že jsme mohli být ve větším klidu, kdybychom hráli starší. Ale říkáme si, že musíme něco vydržet a je to i trochu vzrušující. Stejně nemáme čas zkoušet: Ivan Mládek říkal, že
ten, kdo cvičí, nástroj ničí, tak jsme z toho vyšli.
Zítra se postavíte před televizní kamery...
Odjíždíme spát do Brna, protože ráno v devět se sejdeme u hotelu s televizním štábem, abychom natočili dvě písničky z nové desky. Až u kafe se dozvíme, co a kde se bude odehrávat, takže budeme určitě překvapeni.
Jste vlastně jediným spoluautorem poslední desky Jarka Nohavici. To se stalo jak?
Nevím. Netuším, jak přišel k té písničce - myslíte Černé papírové boty?
Na desce se to jmenuje jinak...
To se jmenuje jinak? Aha, no, my jsme spolu kdysi dělali, protože jsme mysleli, že uděláme společný projekt. Přinesl jsem k Jarkovi pár písniček a on mi některé pomáhal dopisovat, jako třeba Kuvajtského šejka nebo Jumbo jet. Tehdy jsme spolu strávili pěkný týden na horách - Jarek tehdy neuměl lyžovat, půjčili jsme mu lyže a on se to docela naučil. Ráno a po večerech jsme psali písničky. Někde tam zazněly i Černé papírové boty a on to dotvořil trochu jinak, než jsem si já myslel, že by to mělo být. Ale líbí se mi to, stejně jako celému národu. Chtěl jsem ji dát na Průzkumný let, ale řekl jsem si, aby nebyly dvě. Já nevěděl, že on to dává na desku...
Dítě
|
|
Rozhovor týdne: Adolf Born
...karikaturista, grafik, ilustrátor, scénograf, filmový výtvarník a režisér
Adolf Born se narodil v rodině železničáře 12. června 1930 v Českých Velenicích, o tři roky později se všichni stěhují do Chebu a po dalších dvou letech do Prahy. V roce 1955 dokončil studia na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Antonína Pelce. O rok později vychází první knížka s jeho ilustracemi (spolu s Oldřichem Jelínkem): Kolt bez pozlátka od Jiřího Brdečky. Od té doby ilustroval stovky knih, vystavoval v desítkách zemí po celém světě (a spoustu zemí také procestoval), je autorem několika scénických návrhů, podílel se na mnoha animovaných filmech. Tvorba Adolfa Borna byla častokrát oceněna - například v roce 1974 v Kanadě cenou Karikaturista roku, opakovaně uspěla v soutěži o Nejkrásnější knihu roku, včetně Ceny H.Ch. Andersena (IBBY) v roce 1986. Minulý týden skončila výstava grafika A. Borna v galerii #D Ludmily Dopitové v Uherském Hradišti a právě probíhá velká výstava ve francouzském městě Nantes...
S jakými dojmy jste se vrátil z Francie?
Byl jsem tam moc spokojený, i proto, že se jedná v celkovém rozsahu o jednu z mých největších výstav. Kromě čtyřiceti rámovaných grafik je tam nainstalována jedna velká a tři malé scény z loutkového filmu Robinson Crusoe, dále dřevěné plastiky a kreslené návrhy k loutkám. Ještě před vernisáží jsem měl zajímavý rozhovor s dětmi přibližně ze 3. třídy. Přistupoval jsem k tomu velkoryse, jako že děti, bude legrace apod. Ale: všechny ty děti měly připraveny otázky a bloky, do kterých si zapisovaly moje o dpovědi. A jejich otázky byly naprosto inteligentní, např. jestli cestuju na vernisáže sám nebo s manželkou, jaké výtvarné techniky používám... Učitel jim potom něco vykládal a děti si dělaly poznámky nebo si po svém kreslily můj obraz. To u nás postrádám a pevně doufám, že i u nás jednou budou děti vedeny k samostatné činnosti. Například k jedné mé grafice napsaly povídku, kterou mi potom věnovaly.
Jak jste vnímal svá dětská putování po vlastech českých?
No, dítě je a) přizpůsobivé, ale b) také někdy nerado opouští místa. Já jsem se nestěhoval tak příliš často; nejčastěji jsem se stěhoval po Praze, kam jsem s rodiči dorazil v těsně předškolním věku.
Kdy jste zjistil, že byste byl nešťastný, kdybyste se nemohl živit výtvarným uměním?
Mám pocit, že většina lidí si právě v době, kdy dělá přijímací zkoušku na vysokou školu, uvědomí, že by byla hrozně nešťastná, kdyby se tam nedostala. Takže pevně doufám, že když se tam někteří nedostanou, tak nejsou celý život nešťastní. Já jsem si uvědomil, že bych chtěl být ilustrátorem či malířem okolo svých patnácti let. To byla doba, kdy jsem po tom intenzívně zatoužil a později jsem už nespekuloval o nějaké jiné alternativě.
První rok svých vysokoškolských studií jste strávil na pedagogické fakultě. Jak jste se tam ocitl?
Upřímně řečeno, protože nikdo z rodiny nebyl umělecky orientovaný, neměl jsem dokonalý přehled o tom, kam bych se mohl hlásit. Chtěl jsem dělat ilustraci a i když o Akademii všichni říkali, že je bezvadná, měl jsem tušení, že to není pro mě to pravé ořechové. Takže na to, aby se mladý člověk rozkoukal, pedagogická fakulta byla prima v tom, že nabízela mnohé. A dnes s velkým studem přiznávám (protože jsem studoval kombinaci historie s výtvarným uměním), že v 1. ročníku byl například učen celý starý Egypt, což dnes vidím jako strašlivě zajímavé, ale tehdy jsem si toho nevážil. Chtěl jsem být velký umělec a bohém a jenom jsem čekal, jestli si vyberu Umprum nebo Akademii... Ale to vyberu bylo samozřejmě mladicky přehnané, protože to znamenalo pokorně dělat zkoušku. Tenkrát bylo zvykem, že když chtěl člověk studovat u některého profesora, tak šel za ním a představil se, ukázal mu své práce a řekl, že by chtěl jít k němu z toho a z toho důvodu. Já měl pouze dva takové idoly. Františka Tichého jako podle mě našeho n
ejlepšího ilustrátora všech dob a Antonína Pelce, který dělal karikaturu, která mě také vždycky zajímala. A protože Františka Tichého v té době zrovna vyšachovávali ze školy, tak jsem šel za profesorem Pelcem.
Jak jste se za studií v raných padesátých letech jako zarytý antistraník vyrovnával s tehdejšími poměry?
Všechno to bylo velmi absurdní. Měli jsme s mým přítelem Jelínkem štěstí, že jsme byli relativně mladí, protože být o jeden, dva roky starší, dostávali bychom se už do naprosto konfliktních situací. I tak jsme stáli nesčíslněkrát před nazdobeným pódiem, na kterém sedělo předsednictvo svazu mládeže a byli jsme plísněni za to, co jsme právě provedli. Tam jsme se vždycky hrozně káli a když jsme vyšli ven, tak jsme si říkali, že příště musíme dávat lepší pozor. Ale nikdy jsme větší pozor nedávali, protože člověk se těžko může změnit.
Ve škole jste také asi probírali spíše pokrokové umění z východu...
Veškeří umělci, které jsme milovali, ať už to byli tuzemští František Tichý a Jan Zrzavý nebo zahraniční Renoir, Degas, Miró a Klee, byli tenkrát zapovězeni jako představitelé úpadkového umění a normální mladí lidé tehdy žili jako Jekyll a Hyde. Ve škole si prohlíželi reprodukce sovětských umělců a doma se dívali na reprodukce jiných, dělali ve škole tak a doma zase jinak. Ale to je jen líc mince, jejíž rub skrýval mnohá nebezpečenství.
Mohl byste být konkrétnější?
Od toho nejnevinějšího, že člověk mohl být vyhozen ze školy (na této hraně jsme s mým přítelem balancovali), až po konflikty s policií, kterým jsme se naštěstí vyhnuli. Například z gymnázia ze svého maturitního roku 1949 si pamatuju, že o dva roky mladší sextánka byla za to, že u ní v lavici našli leták, označený tehdy za protistátní (obsahující z dnešního hlediska velmi nevinné povídání), bez velkého přelíčení odsouzena ke dvěma letům vězení. Přitom šlo o jemnou, obtloustlou, doma velmi hýčkanou dívku a její rodiče potom vždy v neděli chodili k pankrácké věznici na místa, o nichž se říkalo, že by je tam mohla jejich dcera vidět. To byla nebezpečí, do kterých jsem zaplaťpánbůh nezabředl.
Na začátku svého působení ve svobodném povolání jste se živil jako karikaturista. Jaké jste v té době nacházel možnosti v tomto choulostivém oboru?
Začínali jsme s kolegou Jelínkem, který absolvoval se mnou, a asi rok a půl jsme vystupovali jako dvojice a dělili si honoráře. Chodit po redakcích a nabízet svoje produkty vyžaduje určitou suverenitu, která nám chyběla, a my jsme takto dodávali jeden druhému odvahu. Začali jsme tedy jako karikaturisté a ilustrátoři povídek v časopisech, jako byl např. Dikobraz. Samozřejmě, tenkrát karikatury na téma filosofické či erotické, to chraň pánbu, ale vítána byla jakási komunální satira, tzn. že si člověk mohl dělat legraci z toho, že jsou zedníci, kteří nedokáží postavit zeď, nebo montéři, kteří nedokáží opravit auta. Takže v těchto mantinelech se to asi pohybovalo a vím, jak jsme byli rádi, když jsme dostali přibližně v roce 1956 svou první knížku, kterou jsme ilustrovali ještě spolu a která pojednávala o nějakém ostrově, kde bydleli černoši a bílí Američané tam chtěli vybudovat nějakou továrnu, která by jejich ostrov zničila. A my byli nadšeni, že konečně můžeme dělat pomalované černochy s oštěpy a kopími, že můž
eme dělat exotiku. A jako druhou či třetí jsme dělali pro pana Brdečku, který podobně kličkoval životem, ale už ve zralém věku, v Mladé frontě knížku Kolty bez pozlátka, neboť pan Brdečka velmi miloval dobu divokého Západu. Takže to se na nás tenkrát usmálo velké štěstí. Šlo to tedy vždycky poněkud klikatými cestičkami, ale vždycky v nějaké vlnovce člověka potkala hezká knížka nebo něco takového...
Jedním z pojmů v ilustraci knih pro dospělé je váš Sherlock Holmes. K jeho vytvoření vás vyzvala redakce nebo nabídce předcházela vaše tvorba?
Nabídka vyšla od redaktorů, ale protože Praha je vlastně maloměsto, tak touhy a způsob nazírání lidí pracujících v určitém oboru jsou už redaktorům notoricky známy. Mě vždycky lákaly v ilustraci dva proudy. Jeden, který je možno nazvat lehce hororový, reprezentovaný třeba E.A. Poem (toho jsem vášnivě miloval od svých asi sedmnácti let), a potom proud humorný (ilustroval jsem třeba Klub Pickwickovců, Haškovy povídky, povídky Miloše Macourka a Františka Nepila atd.). Někdy se oba tyto proudy kupodivu setkávaly, třeba i v díle E.A. Poea je spousta povídek zabarvených zvláštním druhem humoru. A Sherlock Holmes samozřejmě patří právě přesně do oblasti, kde se oba tyto proudy setkávají. Jednak je to komická figura nešikovného Watsona, ale také nádherná viktoriánská doba, móda a kluby lordů a jiných výše postavených lidí. Ta zvláštní anglická atmosféra, nabitá z pohledu nás, Evropanů, spoustou humoru. Vždycky jsem toužil po Sherlocku Holmesovi a také třeba po E.A. Poeovi a Robinsonovi. Kupodivu se mi podařilo všechn
y tyto mé touhy realizovat, protože jsem ilustroval dvakrát Robinsona Crusoe (a dělali jsme navíc se Stanislavem Látalem celovečerní loutkový film), ilustroval jsem Sherlocka Holmese (teď mi vyjde v Albatrosu Pes Baskervillský) a ilustroval jsem samozřejmě i E.A. Poea pro nakladatelství Odeon.
Nezbyl vám už nikdo, na koho ještě nepřišla řada?
Mám ještě touhu, kterou jsem nerealizoval. Raději ilustruju beletrii než poezii, ale mám strašně rád absurdní básně Christiana Morgensterna, které bych jednou rád ilustroval.
Za léta, která jste znám v uměleckém světě, vás kolegové i kritici počastovali různými přívlastky. Jak byste se charakterizoval vy sám?
Myslím si, že jsem relativně pilný, ale spousta mých kolegů je stejně pilných, takže je to vlastně jakýsi závod. Řekněme, že mám rád svoji práci a cestování, což je často spojeno vernisážemi někde venku. A těmto dvěma vášním podléhám už hodně let.
O vaší práci už byla řeč. Co se cestování týče, Vídeň a Istanbul jsou vašimi...
Milovanými městy. Já jako zavilý monarchista samozřejmě považuju Vídeň za centrum Rakousko-Uherského mocnářství a mám to město strašně rád, i když vím, že geografická poloha i střed města Prahy jsou zajímavější. Vídeň je ale také velmi kouzelná a u mě je spojena s leskem uniforem a s hudbou Johanna Strausse a vším, co tvořilo tehdejší atmosféru. A stejně tak právě miluju evropský Orient, Turecko, Istanbul, kde se pojí tyto dvě kultury takovým zvláštním způsobem. Moje žena, protože je naladěna na stejnou vlnu, vždycky říká, že kdybychom nebydleli v Praze, tak bychom byli ochotni bydlet v Istanbulu...
Ivo Vojtík
|
|
| |
