Číslo: 21
25.05.1998
Článků: 67
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Ivan Hlas chystá nový film
Vernisáž s Jiřím Suchým nadchla
Co takhle dát si detektivku?
Přijďte na třetí ročník Retrorocku
Montserrat Caballé zpívala pro Moravu
Molavcová si pochvalovala hradišťské děti
Pozvánka na výstavu
Handrláček odjíždí do Litvy
Komedianti jdou do nebe
Jak se žije... sběrateli autogramů
Ivan Hlas chystá nový film
Uh. Hradiště - Na oslavách čtyřletého vysílání AZ Rádia vystupoval jako host také Ivan Hlas. Položili jsme mu pár otázek:
Vystupoval jste už někdy v Uherském Hradišti?
Já už hraju pětadvacet let, takže určitě ano, ale opravdu si to nepamatuju.
Mohl byste nám prozradit, co připravujete nového?
Se stejnou partou, která dělala Šakalí léta, chystáme nový film. Tentokrát to ale nebude muzikál. Připravujeme film s písničkami, který se začne natáčet už v červnu. Dokončen by mohl být v příštím roce.
Šakalí léta dosáhla velkého úspěchu, čekali jste něco takového při jejich natáčení?
Nejdřív nás všichni zrazovali, český muzikál snad ani po Starcích na chmelu nejde natočit, ale už když jsem viděl námět a pak pohodu, která panovala při natáčení, tak jsem doufal, že se tento film stane klasikou. Hodně mě překvapilo, jak ten film vzali mladí lidi.
Nechystáte se na další muzikál?
To ne, protože po Praze je jich tolik, že by to snad nemělo smysl. Ale ten připravovaný film je s písničkami a hodně se to k muzikálu přibližuje.
Prozraďte nám něco víc ...
Je to situaované do let, které mám moc rád, takže konec šedesátých let. Proti Šakalím létům jsme o deset let postoupili.
Kdo bude tentokrát v hlavních rolích?
Účast zatím přislíbil pan Kodet, Donutil a Polívka. Musím dodat, že se jim hlavně líbil scénář.
A nechcete nám ho prozradit?
Nerad, ale aspoň přibližně. Je to o dvou rozdílně smýšlejících rodinách, které bydlí ve stejném domě, a kolem toho všeho je parta dětí. A jsou to zase moje milované Dejvice.
Jindra Váverková
Vernisáž s Jiřím Suchým nadchla
Uh. Hradiště (JiV) - K úplné spokojenosti všech přítomných proběhla vernisáž výstavy výtvarných prací Jiřího Suchého, která byla spojena také s miniaukcí na obnovu Slovácké búdy. Jiří Suchý do této aukce věnoval šest grafik, které byly předmětem zájmu přítomných a jejichž cena se během licitování až ztrojnásobila. Největší zájem však milovníci umění projevili o kuchyňské prkýnko, které původně sloužilo k odklepnutí ceny. Na toto prkýnko pak Mistr nakreslil svůj autoportrét i s podpisem a jeho cena se z vyvolávacích tří set korun vyšplhala až na 1 600 korun. Celkově se podařilo na obnovu Slovácké búdy připsat necelých deset tisíc korun. Kuriozitou této dražby bylo i to, že cena u jedné z grafik zůstala nižší a sama vydražitelka ji těsně před odklepnutím povýšila, za což sklidila velký aplaus a poděkování. Jiří Suchý nám k tomu řekl: Tato dražba byla nejpodivuhodnější ze všech, které jsem kdy viděl a odnáším si z ní ty nejkrásnější dojmy.
Celá akce proběhla těsně před uvedením Divadla Semafor v prostorách Klubu kultury v podvečer 14. května.
Co takhle dát si detektivku?
Uh. Hradiště (AnK) - Kdo by se rád nepodíval na dobrý detektivní příběh, k tomu ze staré Anglie a ještě od výborného anglického autora. A právě něco takového pro vás tentokrát připravilo Slovácké divadlo. V sobotu 30. května v 19.30 hodin se můžete přijít podívat na poslední premiéru této sezóny a nejedná se o nic jiného než o jeden z nejlepších detektivních příběhů, čtyřikrát zfilmovaných a nesčetněkrát odehraných na jevištích po celém světě - hru Patricka Hamiltona Plynové lampy. Klasická detektivka se na jeviště Slováckého divadla dostává opět po delší době, a tak byste si takovou příležitost rozhodně neměli nechat ujít.
Plynové lampy nás zavádějí do jednoho dlouho opuštěného domu ve starém Londýně. Kdysi se zde odehrála loupežná vražda, ale dnes tu bydlí mladí manželé Manninghamovi. Pan Manningham vystupuje jako řádný muž vycházející ze staré gentlemanské školy a snaží se co nejtrpělivěji snášet manželčinu rozvíjející se duševní chorobu. Jen kdyby neodcházel každý večer ven a nenechával svou ženu trpět při poslouchání záhadných kroků na zabedněné půdě a sledování pohasínajících plynových lamp. I to však může být jen výplodem její chorobné mysli.Když se u ní jednoho dne zjeví postarší detektiv - pan Rough, začínají všechny věci nabývat jasných souvislostí.
V hlavních rolích uvidíme Jaroslavu Tihelkovou, Karla Hoffmanna a Roberta Bellana. Režie se ujal Ivan Krejčí za dramaturgické přípravy Andrey Koukolské, výpravu navrhl Ilja Hylas. Jako vždy bude premiéře předcházet v pátek 29. května v 10.00 hodin veřejná generální zkouška.
Přijďte na třetí ročník Retrorocku
I Reflexy (originál) vystoupí na letošnín Retrorocku
UH. Hradiště (Mac) - Již tuto sobotu se v Klubu kultury představí osm regionálních rockových kapel.Od 18.00 hodin se kapely vystřídají v půlhodinových intervalech. V dnešním čísle vám představíme zbývající čtyři kapely.
Rocková skupina Gong byla založena v lednu roku 1978 v sestavě Otto Bílek (kapelník, basová kytara), Miroslav Šmídek (kytara, vokal), Oldřich Berka (klávesy), Antonín Hanáček (bicí) a Radek Zimčík (kytara). Po odchodu Zimčíka, Berky a Hanáčka přichází Petr Opočenský, Petr Černíček a Roman Stašek - Máčala. Bez Černíčka tato sestava se stále měnícími se bubeníky funguje až do roku 1982. Po delší odmlce se skupina schází až v roce 1990 a svou činnost obnovuje v roce 1993 v sestavě Miroslav Šmídek (kytara, zpěv), Petr Opočenský (kytara, zpěv, flétna), bratři Habartové - Pavel a Víťa (oba bicí) a od loňska nový baskytarista Aleš Bajgard.
Téměř rok se skupina připravuje na své dvacáté výročí, které oslaví 27. června v Kunovicích. Na letošním Retrorocku budou ke koupi také nové CD a MC s názvem Gong vám oznámí přesný čas. Na desce najdete nejenom staré pecky, ale úplně nové věci, zatím ještě nikdy nehrané.
Už je tomu přes dvacet let, co se v Boršicích u Buchlovic sešla skupinka kluků, aby si spolu zkusili zahrát. Svého prvního vystoupení se Reflexy dočkaly v roce 1975. Během těch dvaceti let došlo v kapele k mnoha změnám, muzikanti odcházeli a přicházeli, aby se nakonec v Klubu kultury sešli v sestavě: Evžen Klega - zpěv, Jiří Kocman - kytara, Evžen Cop - baskytara, Honza Gajdošík - klávesy a Roman Doležal - bicí.
V roce 1986 se Reflexy umístily na 2. místě v krajském kole Rockfestu v Brně. Na Retrorocku vám zahrají staré dobré věci, které pamatují i jejich první posluchači.
Lady Bětka vznikla zhruba před dvěma lety. Začalo to náhodou jako příležitostné hraní s Alžbětou Kobzovou. Postupem času se začali dávat dohromady ostatní členové kapely: Alžběta Kobzová - zpěv,klávesy, Petr Opočenský - kytara, zpěv, Aleš Bajgard - basová kytara, zpěv, Marek Matuška - bicí, Víťa Klofáč - trubka a Tomáš Martinák - saxofon.
Mezi žánry skupiny patří blues, jazz, soul, které se snaží podat po svém.
Kapelu můžeme nejčastěji vidět v Uherském Ostrohu, stálé místo ovšem nemají. Společně s kapelou Gong se Lady Bětka představí na festivalu v Rakousku. Dechová sekce, která účinkuje s Lady Bětkou, spolupracovala na nahrávání CD skupiny Gong. Radim Kadlec založil v lednu tohoto roku novou skupinu Radim Kadlec Group. Se skupinou zabrousil do klasického heavymetalového stylu. Na svých koncertech chce nabídnout divákům prvky vizuálního ztvárnění s nádechem divadla.
Hraje heavy metal, Iron Madein, Helloween, King Diamond, Black Sabbath, v sestavě Martin Paček - klávesy, Radim Brňák - kytara, Radek Žák - kytara, Jiří Sedlačík - baskytara, Jiří Straka - bicí a Radim Kadlec - zpěv.
Kdo si zakoupí nové CD skupiny Gong, má vstup zdarma.
Montserrat Caballé zpívala pro Moravu
Uh. Hradiště (Mac) - Na pozvání Pragokoncertu, Nova Promotion a společnosti Graddo vystoupila v Kongresovém sále Paláce kultury v Praze v pondělí 11. května světoznámá španělská zpěvačka Montserrat Caballé s celovečerním recitálem písní a operních árií od baroka do součastnosti. Nekonvenční program, mnohdy v Praze dosud neprovedených děl, uchvátil vyprodaný sál Paláce kultury do značné míry a publikum dlouhou dobu aplaudovalo umělkyni ve stoje a žádalo si další přídavky.
Ani pokročilý věk neubral zpěvačce na hravosti, líbeznosti a koketerii jak v klasických operních áriích, tak v líbezných melodiích španělského jihu. Montserrat Caballé, tentokrát překonala svůj rekord v návštěvnosti a navázala na památný benefiční koncert, který v pořadatelství Pragokoncertu věnovala Výboru dobré vůle Olgy Havlové v Národním divadle v Praze září 1994.
Perfektní klavírní doprovod poskytl klavírista Manuel Duroudrac, který ji doprovází již od roku 1991 na všech světových turné.
Po koncertu byla na počest umělkyně uspořádána party, na níž byl jménem Pragokoncertu a Nova Promotion slavnostně předán charitativní dar Dětskému domovu Naděje v Otrokovicích, které patřily k nepostiženějším oblastem při loňských záplavách. Po jediném vystoupení v České republice odcestovala Montserrat Caballé do Athén, kde ji čeká řada koncertů v nejvýznamějších městech Řecka.
Molavcová si pochvalovala hradišťské děti
Uh. Hradiště (JiV) - Po představení ... mé srdce je Zimmer frei jsme si zašli na pár slov za jeho hlavní představitelkou Jitkou Molavcovou.
Dělávala jste v televizi hodně pořadů pro děti. Jak to vypadá teď?
Pro děti dělám hodně i nadále, ale je pravda, že v televizi už se to tolik neobjevuje. Tyto pořady jsou divadelní a jenom tady v Hradišti za ty dva dny přišlo třikrát sedm set dětí. A bylo to jako vždy tady v Uherském Hradišti moc pěkné. Jsou tu totiž kulturní diváci a i děti jsou zvyklé chodit do divadel a to je hned poznat.
Je tedy rozdíl mezi českým a moravským publikem?
Mám pocit, že Moraváci jsou daleko vstřícnější a mají víc srdce na dlani. I v Uherském Brodě bylo velice příjemně. Pro děti jsem napsala dvě pohádkové knížky, ta první už je dávno vyprodaná.
Velký úspěch jste měla v Hallo, Dolly. Jak se vám přitom pracovalo?
Z toho mám velkou radost, protože ta skvělá atmosféra ze zkušebny se přenesla na diváky a máme pořád vyprodáno.
Chystáte něco podobného znovu?
Na podzim připravujeme s Jiřím Menzlem v Semaforu hudební komedii a bude se to jmenovat Hotel Pré. Premiéra by měla být někdy v listopadu.
Divadlo slaví v příštím roce čtyřicet let od vzniku. Chystáte nějaké oslavy?
Určitě, navíc já v té době budu mít u Semaforu třicetileté výročí, ale já na to oslavování moc nejsem. Na videokazety se bude točit historie celého období divadla Semafor a měl by vzniknout i televizní program, snad i nějaký divadelní večer k výročí.
Paní Molavcová, jak to, že jste po tolika létech dlouhovlasosti změnila účes?
Chtěla jsem trochu změnu a osvěžení. Dlouhé vlasy už nosit nebudu, tohle je navíc i pohodlné. Ale žádnou další změnu už opravdu nechystám.
Pozvánka na výstavu
Zveme vás na výstavu výtvarných prací žáků staroměstské školy, kterou připravili jejich vyučující. Na radnici ve Starém Městě uvidíte zajímavé práce dětí v kresbě, malbě a netradičních technikách. Výstava potrvá do konce května a přístupna bude v pracovní dny od 8 do 16 hodin.
Handrláček odjíždí do Litvy
Uh. Hradiště (Mac) - V úterý 26. května odjíždí na mezinárodní festival do Litvy konající se ve městě Kaunas kunovický soubor Handrláček. Přes třicet dětí ve věku 9 - 13 let s pěti muzikanty vystoupí se svým programem společně s dalšími pěti domácími soubory a šesti zahraničními v hlavním městě. Handrláček pracující pod Městským úřadem v Kunovicích zpracovává materiál uherskohradišťska a moravskoslezských kopanic. Děti se z festivalu vrátí 2. června ve večerních hodinách.
Komedianti jdou do nebe
Pondělky kulturně žijícího Uherského Hradiště patří vždy Malé scéně Slováckého divadla. Tak i pondělí 18. května stalo se divadelním, a především premiérovým (již 37. premiéra MS) pondělím Malé scény. V kabaretním vystoupení pod názvem Komedianti jdou do nebe se představila komediantská čtverka tvořená Alenou Pavelkovou, Luďkou Forétkovou, Jiřím Vobeckým a Jaroslavem Kynclem. U všech hudebních čísel za doprovodným nástrojem zvoucím klavír seděl a mnohdy i slovem provázel Ivo Kučera, objevila se i krásná Manon Lescaut v podání Zuzany Zvěřinové a sem tam se herecky velmi zdatně mihl Karel Hoffmann mladší. Ale především byl ve všech směrech nepřéhlednutelný otec celého tohoto kabaretního počinu, který předváděné scénky vybrané ze Ziegfeldových a Rutových kabaretů upravil, sám něco i dopsal a všechny režíroval - Karel Hoffmann.
Co tvoří kabaret? Především písničky, tanečky a humorné scénky předkládající nepokřivené zrcadlo pokřivené společnosti. Měl by upozorňovat na neuralgická místa společnosti, zobrazovat její slabůstky, nedokonalůstky, trapnůstky a nonsensy, a to formou nikterak urážející, nýbrž humornou. Obecenstvo by se pak mělo smát, až za břicha popadat, notovat si jednotlivé popěvky písniček cestou z divadla, být veselo až rozjařeno, a především uspokojeno. Mělo by docházet k jakémusi vnitřnímu očistění diváctva a vypořádání se s tím, co ho na společnosti trápí, co pociťuje jako nesprávné, nepravdivé, nespravedlivé...
Naše doba by tím pádem měla být přímo živnou půdou pro divadelní kabarety!
Vždyť tzv. nesympatických míst našeho společného soužití v tomto státě, které by právě kabaret mohl odkrývat a upozorňovat na ně a zcela odvázanou humornou formou je překládat divákovi nezabalené do krásně navoněného kvítečkového papíru, je tolik, že by nestačilo deset dnů nepřetržitého hraní.
Kabaret Komedianti jdou do nebe byl bohužel především kabaretem počátku našeho století. Ačkoli jisté styčné body mezi počátkem a koncem námi žitého století byly zřejmé, významotvorný oblouk, který by propojoval etapu dvacátých, třicátých let a let devadesátých, chyběl. I když, našla se témata stále živá a promlouvající, jako například skvěle zahrané a i vypoentované tři vstupy Jaroslava Kyncla, nazvané Reklama. To, co k současnému divákovi promlouvalo, tomu se opravdu upřímně smál, to, co už je dávno pasé, se stalo v kabaretu hluchým místem.
Především první půlka představení byla daleko lépe vystavěna a více promlouvala než půlka druhá. I samotné zarámování celého kabaretu do jakéhosi snu komediantů, kterým se zdá o tom, že jsou v tzv. komediantském, nebi, bylo bezúčelné, a především nevýznamotvorné.
Chvályhodné ovšem zůstává, s jakou chutí a nasazením všichni interpreti zpívali a hráli na jevišti a na nástroje. Bylo to moře energie, které vrhli v řady diváků, aby je potěšili a pobavili. Kéž by nás tato tolik potřebná energie neopouštěla!
Jak se žije... sběrateli autogramů
Stanislav Mlýnek z Kněždubu je nejen majitelem hospody U kočky v Ostrožské Nové Vsi, ale také vášnivým sběratelem autogramů všech druhů. V jeho sbírce je jich již více jak tisíc.
Jak jsi se vlastně k tomuto druhu sběratelství dostal?
Autogramy sbírám zhruba deset let. Vše začalo tím, že jsem tak v patnácti, šestnácti letech hodně chodil do filmových klubů ve Veselí nad Moravou a Uh. Hradišti. Sledoval jsem filmy Felliniho, Formana a dalších a zatoužil jsem po tom napsat těmto lidem a získat od nich fotografii. Tak jsem po nich pátral. Potom jsem nahodile dostal kontakt na Miloše Formana, který měl údajně žít v Central Parku v New Yorku. Zkoušel jsem mu psát a on mi k Vánocům poslal svoji fotku i s věnováním. To mě tak hrozně nadchlo, že jsem se na to soustředil a začal jsem pátrat po adresách a kontaktech na tyto lidi. Taky jsem se zajímal, jestli je u nás v republice nějaký klub těchto sběratelů, protože se o něm a vůbec těchto sběratelích moc nepsalo. Nakonec jsem jej našel v Praze, kde byl tehdy jediný celostátní klub, vlastně spíše sdružení nadšenců, který byl limitován asi dvěma sty padesáti členy. Půl roku jsem pak čekal na přijetí. V rámci klubu se pak člověk dostane mezi staré sběratele, kteří sbírají třeba padesát nebo šedesát le t, nebo kteří svoji sbírku zdědili. Tento klub si vydává i čtyřikrát ročně svůj časopis a dvakrát za rok se v Praze pořádá setkání sběratelů spojené s autogramiádou významných osobností a burzou. Tady si vyměňujeme navzájem autogramy, podpisy a radíme si, kdo píše, komu a kam.
Co jsi začal sbírat nejdříve?
Nejprve jsem začal sbírat filmové herce. Pak jsem to rozšířil na filmové představitele filmů pro pamětníky, na období první republiky. To jsem začal dělat ve větším měřítku a teď se to snažím posbírat všechno. V současné době mám asi sto padesát našich herců z této éry. Vše se prolínalo a já se dostal až k našim prezidentům, které mám ve sbírce už všechny. To zase souviselo s literaturou, takže jsem se pustil i do spisovatelů. Neustále sbírku rozšiřuji. Zaměřil jsem se na Národní divadlo a jeho vznik. Jdu vlastně pozpátku od současnosti do minulosti. Zpětně se vracím a sbírám autogramy z druhé poloviny osmnáctého století. To znamená obrození, vznik filmu, otevření Národního divadla. Stejně je tomu i v malířství. S ohledem na region jsem například pátral po Úprcích, Cyrilu Mandelovi, Muchovi, zkrátka po všech malířích, kteří měli vztah ke Slovácku. Vždycky na něco natrefím, potom k tomu náhle patří nějaký podpis nebo věc, která mi dříve nic neříkala. Proto se potom začnu o tyto věci více zajímat. Doma mám vel ké množství encyklopedií a slovníků. Z nich zjišťuji, že je z historie zajímavých spousta lidí, o kterých jsem třeba v životě neslyšel. Když třeba najdu nějaký rukopis, už pátrám, čí to je, kdo ten člověk byl a co dělal, tak se vlastně má sbírka neustále rozšiřuje.
Nemáš v tak velkém množství informací a materiálů chaos?
Všechno mám pečlivě sběratelsky zpracované, roztříděné v archívu, rozdělené na obory a zaevidované. Získáním podpisu celá práce teprve začíná. Musím sehnat o daném člověku informace, fotku, obrázek, zjistit, kdo byl, čím byl zajímavý, čím se zabýval. Až potom všechno zpracuji do sběratelských archů. Samotné podpisy současníků se sbírají podle jakéhosi nepsaného pravidla. To znamená na kartičku formátu pohlednice, u těch nežijících se sbírá cokoliv, ústřižek z novin, z dokumentu, z dopisu, potvrzení z úřadu.
Takže to není jen obyčejné sbírání podpisů.
To, že má někdo doma v krabici pod postelí dva tisíce podpisů, je mu docela nanic. Jsou lidé, kteří sbírají podpisy na množství. Žijí tím, kolik mají podpisů ve sbírce. Kdežto já to dělám jinak, když jsem například pátral po našich prezidentech, chodil jsem do různých archívů, antikvariátů do té doby, až jsem všechny materiály posbíral. Takže nyní mám nejenom jejich podpisy, ale také jejich rukopisy. Od každého mám nějaký dopis nebo přání. Snažím se k nim také přidat i jejich rodinné příslušníky, korenspondenci manželek a další. U T.G. Masaryka jsem kompletoval celou rodinu, mám všechny jeho děti, korenspondenci a manželku. Stejně je tomu i u Beneše. Tak se moje sbírka pomalu, ale jistě rozrůstá.
Máš ve sbírce i sportovce?
Zajímám se i o sport. Když byla olympiáda, začal jsem shromažďovat informace o současných olympijských vítězích, a nejen to, zajímalo mě taky, kdo byl před tím vítězem, kdo vyhrál za první republiky, kdo byl u vzniku olympijských her u nás. Dnes tedy dělám naše vítěze olympijských her od vzniku olympiády po současnost. To už budu mít zkompletováno. Také jsem posbíral všechny sportovce roku od 50. let a teď to rozšiřuji o všechny naše medailisty. Neustále jsou okruhy, co by člověk chtěl sbírat a co ho zajímá. Stejné je to i se současnými herci. Je pár oblíbených herců, které jsme doslova uctívali. Byli to například představitelé Vinetoua a dalších mayovek. Snažil jsem se jim psát a kolikrát se mi stalo, že přišel pouze nějaký tištěný podpis. Je pravdou, že ne každý odepíše. Nenechal jsem se ale odbýt a napsal znovu a žádal skutečný podpis. Teď začínám sbírat nositele Oscarů. Američané však začínají v poslední době místo podpisů používat autopeny, které sice uznávají i jako platné podpisy, na smlouvách a jinde, ale pro sběratele nejsou cenné, protože jsou vytvořeny počítačem.
Kolik jsi už nasbíral podpisů?
Zpracováno jich mám asi tisíc a pět set dalších mám doma nachystaných různě po obálkách a složkách a čekám, až k nim budu mít další materiály. Dnes není problém nasbírat materiál, to znamená rozhovory a články současníků, mnohem horší je to ale s věcmi, které jsou sto nebo dvě stě let staré. Než se k těmto materiálům dopátrám, tak to trvá velmi dlouho. Sehnat obrázek, fotku nebo životopis je kolikrát problém. O některých osobnostech se i málo psalo a jsou zcela zapomenuty. Spoustu věcí mám tedy i nezpracovaných a čekám, až na něco nového narazím.
Jakým způsobem získáváš autogramy a fotografie z ciziny?
Píšu dopisy, všechny anglicky, bez ohledu, ať už je adresován do Maďarska, Polska, Ruska nebo Německa. Kolikrát adresy seženu nahodile. Dá se říct, že polovina oslovených z ciziny odepíše, což je velký úspěch. U nás, v České a Slovenské republice, odepíší téměř všichni.
Vypadá to, že máš ve sbírce téměř každý obor, co například modelky?
Modelky nemám, ty zajímají spíš mé dcery, které už taky začínají sbírat. Starší dcera napsala například Claudii Schiffer. Ta jí ale ještě neodepsala. Holky mají deset a dvanáct let a sbírají současné zpěvačky, věci, které jsou přiměřené jejich věku a které je zrovna teď zajímají. Také se mnou byly dvakrát v Praze na autogramiádě, byly nadšené, fotily se s Luďkem Sobotou a s Markétou Hrubešovou. Moc se jim to líbilo. Když jim tedy nějaká herečka nebo zpěvačka odepíše, mají z toho velkou radost.
Kolik ti sběratelství zabere času?
Pro mě není sběratelství jen koníček, ale doslova kůň a ten zabere neuvěřitelné množství času. Jelikož nemám přes den čas, pracuji na sbírce převážně po nocích. Jednak si musím vytipovat, komu chci psát, sehnat si adresu, buď přes kolegy sběratele, nebo přes novinové články. Taky když je v časopise rozhovor, obrátím se přímo na šéfredaktora časopisu a požádám jej, jestli by nedoručil osobnosti můj dopis. Většinou mi redakce vyjde vstříc, protože přímo adresu na osobnost v zájmu ochrany jejich anonymity nemůže sdělit. Takto jsem získal mnoho odpovědí a kontaktů. Psával jsem také hodně na Barrandov, když u nás točí nějaký zahraniční herec. Když je filmový festival v Karlových Varech, napíšu přímo na hotel Pupp, kde jsou většinou zahraniční herci ubytováni. Odtud mi přišel například Michael York. K podpisům se dostávám různým způsobem, kolikrát se stane, že mi dopis přijde zpátky, s tím, že je adresát neznámý, nebo že se můj dopis mine a herec mezitím odcestuje.
Na co jsi ve své sbírce nejvíce hrdý?
V podstatě si považuji každého, kdo odepíše. Ať je to současný herec, zpěvák, prezident, nositel Oscara nebo Nobelovy ceny, každého si považuji, když odpoví a je to problém říct, koho si považuji méně a koho více.
Zažil jsi nějakou zajímavou historku?
Historek je spousta, rád vzpomínám, jak jsem se seznámil s režisérem Zdeňkem Troškou, který točil sérii filmů Slunce, seno.. V roce 1989, když se točil první díl, jsem mu napsal dopis. On mi na něj odpověděl, že pokuď mě zajímá film a věci kolem něj, tak mě zve na Barrandov a přímo k němu domů. Po telefonické domluvě jsem k němu později opravdu přijel. Následně mě provedl po celém Barrandově a seznámil s mnoha herci. Další tři nebo čtyři roky jsme k němu jezdívali s rodinou na dovolenou. Takže bych chtěl říct, že i v této branži jsou ještě někteří lidé ochotní a solidní.
Co ti ještě ve sbírce chybí?
Čím déle podpisy, fotografie a další materiály sbírám, zjišťuji, že mi toho chybí stále víc. Vždycky když některý okruh uzavřu, u dalšího zjistím, že bych jej chtěl zkompletovat. Baví mě sbírat materiály o lidech, kteří něco dokázali.
Díky za rozhovor, Karin Kuchtová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
