Číslo: 23
09.06.1997
Článků: 41
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Pět her ve Slováckém divadle
Dvacátá třetí Letní filmová škola se hlásí
Hradišťská galerie - oáza klidu
Útok i koupel barev
Rozhovor týdne: Jiří Anderle
Pět her ve Slováckém divadle
V posledních předprázdninových týdnech se můžete ještě pětkrát podívat na inscenace Slováckého divadla. (Pokud nejste dítko školou povinné, protože pro školáky odehraje soubor SD v závěru června několik představení v dopoledních hodinách).
Na Malé scéně se sejde hned šest žen, navíc tam bude Jindřich VIII. a dva další pánové. K tomu všemu Alena Pavelková přislíbila obnovení svých překvapujících výstupů! Krocan v režii hostujícího Ladislava Peška se představí hradišťskému publiku úplně naposled. Takže, přátelé divadla, neváhejte! V tomto případě se totiž jedná o pozoruhodné nastudování Mrožkovy hry, které lze vidět i vícekrát. Velké divadlo nabízí pohádkovou dívánku Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe, Měsíc pro smolaře, nejčerstvější hru Slováckého divadla, a Divotvorný klobouk v překladu pánů Voskovce a Wericha.
Ivon
Dvacátá třetí Letní filmová škola se hlásí
Duše letní filmové školy Jiří Králík (na snímku vlevo i vpravo...) Foto: Dítě
Už příští měsíc otevře Uherské Hradiště svou pohostinnou náruč, aby v několika kinosálech přivítalo účastníky XXIII. Letní filmové školy.
Ta letošní se uskuteční v termínu 25.7.- 3.8. 1997 a jak se stalo již tradicí, zúčastní se jí opět rekordní počet milovníků filmového umění. K 1. červnu bylo potvrzeno již 1100 přihlášek, vzhledem k rozšířené kapacitě sálů se ještě nohou čtyři stovky zájemců rozhodnout prožít přelom prázdninových měsíců na Slovácku.
Co tedy čeká letos účastníky LFS? Dochází k dalšímu rozšíření kapacity kin. Osiří staroměstský Sputnik a ožije Klub kultury v Uh. Hradišti, kde budou filmové projekce probíhat ve dvou kinosálech - hlavním (kapacita 500 míst, možnost promítat i širokoúhlé filmy ve verzi Dolby stereo a velkoplošné video) a konferenčním (150 míst, filmy 35 a 16 mm i velkoplošné video). Takto se pořadatelům zdařil plán dvou běhů LFS - hlavní proběhne v kinech Hvězda a Mír, paralelní v sálech Klubu kultury. Na rozdíl od lonského náhradního programu se dva letošní prakticky nebudou lišit.
Rozpočet filmové školy se pohybuje kolem 2,5 milionu, největší část peněz pochází od generálního sponzora SPT Telecom. Novinkou letošní LFS jsou Ozvěny LFS, které proběhnou začátkem srpna v Praze.
Základní poslání filmové školy, seznámení publika se základními díly světové i naší kinematografie, zůstává zachováno. Stejně jako dříve budou filmy uváděny lektory, projekce budou doplněny besedami, filmový program doprovodí další kulturní akce - vystoupí Laura a její tygři, Bez ladu a skladu, Vltava, Vašek Koubek, Jan Burian a další. Vystaveny budou fotografie k tématu Film a náboženství, setkají se také ředitelé filmových archívů zemí střední a východní Evropy.
Letošní program bude rozdělen do následujících cyklů:
1. Zlatý fond české i světové kinematografie - uvedeny budou snímky autorů, kteří slaví letos kulatá výročí, např. Pasolini, Bresson, Capra či Lamač a Brichta.
2. Filmové osobnosti - nejatraktivnější cyklus posledních let. Opět by se v Hradišti mělo objevit několik světoznámých osobností od nás i ze zahraničí. Prakticky stoprocentní je účast japonského režiséra Sinody a Conrada Rookse, autora Siddharthy, stejně jako spisovatele Josefa Skvoreckého. Pokračují jednání s Milošem Formanem, W. Wendersem, J. Jarmuschem a dalšími.
3. Současná domácí a zahraniční filmová tvorba - v předpremiéře bude promítnuta Vojnárova Cesta hlubokým lesem a možná i Sulíkův Orbis Pictus.
4. Krátkometrážní filmová a televizní tvorba - vrcholem cyklu bude 40 filmů ke 40. výročí KF Praha. Tradičně budou uvedeny naše studentské snímky, letos navíc z Izraele a Kanady.
5. Ozvěny festivalů - kromě zahraničních budou připomenuty festivaly z Karlových Varů, Zlína či Trenčianských Teplic.
6. Hudba a film - pokračování osvědčené formy uvádění klasických němých filmů s živým hudebním doprovodem (vystoupí např. Vašek Koubek, manželé Havlovi a Američan Robert Israel).
7. Neznámá filmová teritoria - letos to bude setkání s chilským a íránským filmem.
8. Setkání s generací čtzřicátníků - z české strany Vorel, Steindler, Hanák, Nikolaev, Koliha, ... ze zahraničí snad L. von Trier, T. Liang.
9. Film a náboženství - hlavní cyklus letošní LFS. Budou uvedeny převážně náboženské filmy, které vzbudily velké diskuse a církev je ne vždy příznivě přijala: Kněz, Poslední pokušení Krista, Dablova past, filmy o Johance z Arku, Farářův konec, dokumenty o Papeži, Pasoliniho dokument o natáčení Evangelie sv. Matouše, Siddhartha, Bratr Slunce, sestra Měsíc... Navíc proběhne diskuse na toto téma, připravuje se knížečka k tomuto tématu.
10. Film a literatura - další hlavní cyklus bude zaměřen především na prezentaci českých filmů, které dokazují pozitivní spolupráci filmu a literatury. S diváky by se měli sejít H. Bočan, J. Stránský, A.J. Liehm, J. Škvorecký, J. Herz, A. Lustig, O. Vávra...
A protože přes dosavadní obrovský zájem jsou tři stovky míst na filmové škole dosud k dispozici, neváhejte, lidé domácí, a navštivte kancelář hradišťského kina Hvězda (tel. 0632-553617)!
Red
Hradišťská galerie - oáza klidu
Vedle zmiňované výstavy si zaslouží, aby díky jim ožily výstavní sály galerie v otevírací době, která je v úterý až v nedělí od 9 - 12 hodin a od půl jedné do pěti popoledni.
Uh. Hradiště (GINT) - Návštěva zrenovované budovy galerie přináší příjemné zážitky sama o sobě. V této bývalé zbrojnici jedné z nejstarších budov v Hradišti najdete mezi tlustými barokními zdmi i v nejteplejších dnech vzácný chládek. Interiéry architekti vyřešili velmi citlivě. Pamatovali i na unavené nohy diváků a připravili pro ně posezení u zahradních stolků mezi pokojovými rostlinami jako v zimní zahradě. Přes všechna milá překvapení se to zde návštěvníky zrovně nehemží, a tak k plusům těchto prostor patří i dokonalý klid uprostřed města.
Velký výstavní sál zaplnil skleněnými objekty Pavel Hlava. Geometricky pojaté abstraktivní tvary pracují už díky vlastnostem materiálu se světlem. To rozsvěcuje barevné plochy, láme se na hranicích bloků a tím vytváří pohyb i prostor. Objekty zdůrazňují zvláštní povahu skla, materiálu, který je průsvitný jako vzduch a zároveň těžký a hustý jako kov. Kusy barevných tvarů jsou spojeny do masivních objektů, a přesto zachycují lehkost světla a hloubku prostoru. Totéž se nedá říct o pastelových náčrtcích na stěnách, které se o prostor a prosvětlení ani nesnaží. Autor je zřejmě vystavil jen pro představu diváků o vzniku objektů.
Na díla se vzhledem velkých šperků nenásilně navazuje další expozice Drahé kameny v pravěku Moravy a Slezska. Výstavu s bohatým slovním doprovodem připravovali odborníci na pravěk, jeden z nich RNDr. Ivan Mrázek napsal o tématu knihu Drahé kameny v pravěku. Uvidíte paleolitické nástroje z drahých kamenů nefritu a jadeitu a zjistíte, že na amulety a závěsy na krk našim předkům stačila obyčejná břidlice. Mramorové korále staré deset tisíc let i jiné ozdoby z jantaru a kamenů se svou krásou vyrovnají nebo předstihují současný moderní šperk. Srovnání se můžete provést sami přímo na místě. Uprostřed Malého výstavního sálu jsou ukázky z dílen autorů moderního šperku. Na rozdíl od tvůrců z pravěku, o nichž mnoho nevíme, lze v galerii zjistit adresy jednotlivých autorů a nechat si zhotovit šperk na zakázku.
Tyto výstavy trvají do 15. června.
Útok i koupel barev
Veselí nad Moravou - Pod historickými klenbami veselského dvora našla na prvních patnáct červnových dnů domov skupina prací Margity Titlové - Ylovski a Richarda Konvičky. Starobylými okny neproudí do galerie Ve dvoře dostatek světla, a tak jsou výstavy dosvěcovány halogenkami.
Na popartově barevných obrazech Richarda Konvičky umělé osvětlení vůbec nesnižuje sílu výkřiku o agresivitě civilizace. Vystavená plátna z posledních šesti let Konvičkovy tvorby vycházejí z prožitků a pocitů člověka ve velkoměstě anebo jedince naplno zasazeného do současného deště informací a vlivů. Na některých lidských archetypech křičí červeně namalované písmeno #R, že jde o malíře Richarda. Malby připomínají graffitti jasnými barvami, zářícími podpisy, ostrými hranami, tvary zapadajícími do sebe i symboly. Neznamená to však, že Konvička je primárně ovlivněn spreji na betonových zdech a zašlých vlakových soupravách, spíš silně vnímá tep současnosti, její hektičnost a spontánně na ni reaguje. Plátno ho vyzývá svou plochou tak, jako pustá zeď volá děti a tvůrce graffitti k zanechání stopy.
Expresívní malby s námi vtipkují, například #Zvědavá ruka vytvořená na potištěném textilu hravě využívá dětské vzorečky látky v kompozici obrazu. Uvádí nás do chápání zákonů naší civilizace v jiných souvislostech než je běžné.
Jinou řečí a o jiných věcech mluví čerstvá kolekce Margity Titlové, která celá vznikla v tomto roce. Je zaměřena na přírodu, konkrétně na vztahy vody a země. Jediná socha ukazuje modrou rozbrázděnou zemi oplodňovanou semínkem. Plátna jsou vskutku samá voda a její průzračnost, rozpíjení, vsakování, stékání a lámání světla. Solidnosti a pevnosti země tu objevíme nepoměrně méně. Některé věci jsou malovány na pravém hedvábí, barvy se však lépe rozpíjejí na obyčejném plátně. Voda rozkládá světlo do duhy na obraze #V úžasu, na malých plátnech kmitá odraz paprsku v čarovných ornamentech, které lze vidět na čeřené hladině... Po rozpálených dramatických obrazech R. Konvičky vodní ochlazení s radostnými duhami přijde k duhu, přesto jsou anilinkově zbarvená díla asi jen krátkou epizodou v rozmanité a barvité tvorbě M. Titlové.
Díla našich předních výtvarníků můžete vidět v pracovní dny od 9 do 17 hodin a v neděli ve veselské galerii Ve dvoře do 15. června.
GINT
Rozhovor týdne: Jiří Anderle
Malíř a grafik: desítky ocenění a zastoupení v galeriích celého světa
Rozsáhlá výstava grafik na zámku v Buchlovicích (do 2. července)
Jiří Anderle se narodil 14. září 1936 v Pavlíkově u Rakovníka. V patnácti letech byl přijat na Vyšší školu uměleckého průmyslu, od roku 1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, studia ukončil v roce 1961. Poté začalo jeho osmileté působení v Černém divadle, které založil jeho kolega ze studií Jiří Srnec. Při zájezdech na Západ se setkává s díly Kleea, Dubuffeta, Ernsta, Wolse a dalších moderních umělců. Nezapomenutelné je Anderleho setkání s Josefem Šímou. Od poloviny šedesátých let samostatně vystavuje, v roce 1967 se účastní Mezinárodního grafického bienále v Lublani a má samostatnou výstavu v G”ttingenu. V roce 1969 končí u Černého divadla, následujících dvacet let spolupracuje s Baukunst Galerie v Kolíně nad Rýnem. Řada grafických cyklů byla v této době oceněna na mezinárodním fóru. V devadesátých letech se tvorba Jiřího Anderleho projasňuje.
Co nejvíc ovlivnilo vaše směřování k umělecké dráze?
To jsou takové ty věci dané osudem, spousta náhod a od dětství posedlost kreslit. Určitý zlomový bod byl v tom, že jsem se jako dítě rozhodoval mezi dráhou hudebníka a malíře. Když jsem se učil hrát na violoncello a všechno se začalo hrát v basovém klíči, tak jsem se na hudbu naštval (i když jsem u ní nakonec zůstal, protože dodnes máme kapelu Grafičanka, se kterou se vyřádíme) a nakonec malování převážilo.
Po škole jste skončil u Černého divadla Jiřho Srnce. Jaká byla vaše role v tomto divadle? Bral jste tuto práci jako určité intermezzo na profesní cestě výtvarného umělce nebo jste tehdy neměl na vybranou?
Začínal jsem jako kulisák a skončil jako herec. Mé působení v Černém divadle si vynutila situace, protože po absolvování Akademie v podstatě člověk visí ve vakuu a já jsem to přijal jako zajímavou změnu, netušil jsem, že mně to zabere tolik času, že se z toho stane jedna z nejdůležitějších životních etap, která mně přinese bezbřehou inspiraci.
V posledních letech jste opustil depresívní grafiky a začal se věnovat poměrně veselejším malbám. V Buchlovicích budete vystavovat grafiky. To jsou nějaké novější práce?
Ne, jedná se o retrospektivní kolekci grafik od osmdesátých do devadesátých let. Tématicky je tam zastoupeno několik cyklů. Horacius, Vanitas, Il Musici...
Mohl byste přiblížit, proč jste se rozhodl právě takto pojmout tuto expozici?
Chtěl jsem, protože se nejedná o až tak rozsáhlou expozici (bude tam asi čtyřicet grafik), aby tam byla zastoupena hlavní témata, od každého něco. Nejmladší práce z roku 1990 se ještě váží k depresívnímu cyklu Appassionata humana, kterým jsem uzavřel tuto výstražnou tématiku.
Na čem momentálně pracujete?
Teď delší dobu grafiku nedělám, protože pracuju na rozsáhlém cyklu obrazů na téma současný život na pražských ulicích. Co se kolem nás děje, co souvisí se změnou, která potkala tuto zemi. Teatrum mundi, které můžeme každodenně vidět, mě tak fascinuje, že jsem každý den ve městě, třeba dole na Václavském náměstí a sbírám si materiály. Vzniká nový cyklus, který se pracovně jmenuje Náměty z Prahy. Od 5. června bude v Českých Budějovicích ve výstavní síni Alšovy Jihočeské galerie u Černé věže měsíc vystavena redukovaná retrospektiva uvedená dříve v Císařské konírně Pražského hradu. Tam budou jenom obrazy, zejména nově vzniklé obrazy na pražská témata.
V minulém režimu vaše pozice, kdy jste byl v mírné nemilosti, vás netrápila. Dnes je to trochu jinak. Nikomu nevadíte, v podstatě je těm nahoře jedno, co děláte. Projevuje se tato změna ve vaší tvorbě?
Totalitní tlak byl vystřídán jiným tlakem. Tlakem diktátu obchodu a tržního hospodářství. Takže jestliže jsem byl v mírné nemilosti u minulého režimu, tak dnes díky tomu, že jsem zůstal programově svůj a kunsthistorici mě nemůžou nikam zařadit, tak nejsem ani ve veliké milosti u těch vedoucích kunsthistoriků, kteří určují, co je dobré, a co je špatné v dnešním umění. Možná, že daleko od Prahy to tak nevnímáte, ale opět je proti čemu bojovat. Protože co se dneska prosazuje? Módní trendy, každý rok je nová móda. Líp se kunsthistorikům obhajují rozsypané saze ve výstavní síni, než tradičně pomalované plátno, což je můj případ. Doba, která se změnila, pád železné opony a svoboda, vedla k naprostému zlomu v mé tématice. Do obrazů se určitým způsobem dostalo i to, po čem jsem vždycky toužil: životní jas. Ovšem ty obrazy mě tak pohltily, že já nemůžu přestat. Mám rozpracovaný obrovský cyklus obrazů a jsem teprve někde na začátku. Všimněte si, že o grafice nemluvím, proto že na grafiku mně nezbývá čas. Jsem teď vtažený do malby, která je diametrálně odlišná od grafiky. Můžu se vyjadřovat barvou, můžu obraz ladit do akordů, a to v grafice nejde.
Ještě v tom grafickém období vznikal váš doprovod k Dantově Božské komedii...
Tehdy byly jenom použity již vzniklé grafické listy z osmdesátých let jako výtvarný doprovod knihy. Vybrala je redakční rada, z některých vzala detaily, čili to nebyly samostatné ilustrace. Já jsem kromě Kafkových povídek a některých bibliofilií Bohumila Hrabala neilustroval nic.
Hrabal vás zmiňoval ve svých knihách. Oplatil jste mu to ve svém výtvarném díle?
Dělal jsem dva portréty, Tichý monolog Bohumila Hrabala a Hlučný monolog Bohumila Hrabala, grafiky ze sedmdesátých let. Jinak jsem výtvarně doprovodil Libeňské artikule - zapadlý text, o kterém ani Bohumil Hrabal nevěděl, že existuje. To bylo bibliofilské vydání, asi před třemi lety.
Dá se nějak popsat úspěšný umělec těchto dnů?
Jako tomu bylo vždycky, i dneska se dělají obrazy, které takzvaně letí. Teď je to obhroublá malba, která koketuje s etnickými motivy. Obrazy stejného typu, které vznikají jak v Buenos Aires, tak v Soulu, v Rize... Masová média a výtvarné časopisy chrlí to, co letí. A samozřejmě, když někdo chce být úspěšný, tak sleduje výtvarné časopisy a ví hned, co má malovat. Já ani jeden takový výtvarný časopis neodebírám.
Tvorba kterých autorů je vám blízká, kterých kolegů si vážíte?
Z těch nestorů je to především Jan Smetana, člen legendární skupiny 42, potom si osobně vážím Ivana Ouhela, jako malíře i jako člověka.
Vy se osobně řadíte spíš ke tvůrcům, kteří byli někým ovlivněni a na někoho navazovali nebo se cítíte jako solitér, který prostě nemůže jinak a necítí bližší vazby k nějakému hnutí či tradici?
Já jsem se ocitnul svým programem, za kterým jdu jako beran, naprosto osamocen. Protože ta moje výtvarná řeč, která se skládá v zásadě z opticky viděné reality, doplněné určitou metaforizující imaginací. Ctím jak renesanci, tak Picassa a netrápím se tím, že jsem se svým programem naprosto osamocen. To považuju za velkou doménu. Jsem samozřejmě kritikou jak hanoben, tak veleben, což mě v podstatě nezajímá, protože kritika se naprosto zdiskreditovala. Objektivní a konstruktivní kritika přestala existovat. Takže být v milosti u kritiky ani nechci.
I za normalizace jste byl pravidelně na krátký čas vypouštěn za železnou oponu. Cítíte se spíše světoobčanem nebo jsou vaše kořeny pevně v této středoevropské zemi?
Mám naši zemi strašně rád a jsem hluboký patriot. To si člověk uvědomí, až procestuje celý svět křížem krážem, jako se to stalo mně během osmi let v šedesátých letech s Černým divadlem. Proto jsem nemohl nikdy emigrovat, protože ty kořeny jsou nesmírně hluboké.
Ivo Vojtík
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
