Číslo: 25
23.06.1997
Článků: 36
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
S Vlastou Redlem o holkách, slávě a muzice
Obrazy Jiřího Hudečka v galerii #D L. Dopitové
Projekt 100 v Hradišti uspěl
Rozhovor týdne: Lubomír Málek
S Vlastou Redlem o holkách, slávě a muzice
Květnová zpívání v hradišťském ledovci završil svým koncertem Vlasta Redl s Pepou Šobáněm a dalšími kamarády. V šatně po vystoupení se zrodilo následující povídání.
Váš koncert na Vysočině byl inzerován jako AG Flek a Vlasta Redl. To jste hráli v jiné sestavě než teď v Hradišti?
Ne, patrně jenom nějaký pořadatel ze strachu, aby nepřišlo málo lidí, tam dal starý název. My už s AG Flekem nechceme nic mít. Jsme všichni dospělí a chceme mít vlastní kapelu. Pepa Šobáň odehrál v AG Fleku prakticky dvacet let, já čtrnáct, ostatní zakládající členové postupně odpadali a hleděli si svého. A teď, když se znovu dali dohromady, tak jsme jako správní pionýři uvolnili místo starším občanům. Já hraju na jevišti a nezodpovídám za to, co kdo napíše na plakáty. Podle smlouvy a instrukcí, které dáváme pořadatelům, se jmenujeme Každý den jinak...
Nedávno jste se vyjádřil v tom smyslu, že muzika je to jediné, co vám zbývá...
Přesněji řečeno, muzika je jediná věc, která mě nikdy nezklamala.
Nejslavnější jste byl na začátku své muzikantské kariéry. Nestýská se vám po těch časech?
Tehdy mně bylo čtrnáct, ale to byla taková ta sláva v jednom městě. Třinácti a čtrnáctileté holky jsou daleko spontánnější, takže nám to dávaly dost znát, což bylo příjemné. Čtrnáctiletá holka často ještě neví, že nesmí běhat za klukama a že musí počkat, až kluk začne běhat za ní. My jsme nevěděli, že existuje svět a více měst. Věděli jsme to, ale nevěřili jsme tomu...
Váš koncert v Hradišti končil dost slavně...
Když se koncert dobře zahraje, tak jsou lidé vždycky trošku zdivočelí. Ale sláva je něco jiného: když vás lidé tahají na ulici za rukáv. A to já vůbec nezažívám, protože se schválně trošku ovládám. Dodneška nemám žádný plakát, ze kterého by se díval na každém rohu můj obličej, neukazuju se tolik v televizi, a když, tak se nějak zamaskuju... Takže já můžu chodit tři týdny po Praze a nikdo mě tam nepozdraví, kromě kamarádů, které potkám. Lidé, kteří nás znají z koncertů a někde se k nám potom hlásí, se k nám chovají velice pěkně, takže já ten rub slávy neznám. Hlídám si to, protože jsem viděl na svých kamarádech (Plíhal, Nohavica, Pastrňák), jak dopadli, že nemůžou ani na ulici.
Mezi dvěma samostatnými projekty jste nahráli desku s Hradišťanem. Nechystáte něco podobného?
Ta deska vznikala šest nebo sedm let, jak písně postupně přibývaly. Do té další, pokud nějaká bude, nám chybí ještě čtyři roky. Takže až se nasbírá materiál, tak věřím, že se sejdeme, protože to byla vždycky vzácná setkání, jak lidsky, tak muzikantsky. Druhá věc je, že chceme, aby ta deska byla úplně jiná, aby nás někdo nenařkl z toho, že děláme Smrtonosnou past II.
Dá se nějak srovnat vaše nová deska s tou předchozí?
Pro mě je hodně důležitá její textová stránka. Muziky jsem postupně hodně vyhodil, ale způsobem práce, cílem, který jsem sledoval, se hodně podobá desce Na výletě. Jenomže jsem o osm roků starší a už nemám takovou chuť řvát anebo se předvádět, takže tam například není tolik sól. Ale ono je to tak, že v určitém věku musí člověk udělat určité věci. Po různých deskách s Hradišťanem, se Zuzkou Homolovou, s Janouškem, Samsonem a dalšími, které jsem dělal v podstatě na klíč, je tato deska zase moje vlastní. Chtěl jsem zanechat nějakou stopu, podle které bych se dal poznat. Protože co kdyby mě někdo hledal.
Na další vaši sólovou desku se bude čekat zase tak dlouho?
Teď to nebude nutné, protože natočíme s Kapelou skupinovou desku. Na podzim začneme a pokud to půjde dobře, tak na jaře by mohla být hotová. Jinak budu dělat pro Mahenovo divadlo hudbu ke hře bratří Mrštíků Rok na vsi, na což se celkem těším, protože přijdu zase mezi jiné lidi... Teď, když mám tu svou navštívenku čerstvě vytištěnou, tak necítím potřebu myslet na to, že bych měl dělat něco stejného. Protože to bude chvíli platit: je to, jako když se člověk vyfotí. Až se zase změní, tak po nějakých sedmi letech potřebuje nové doklady. Já teď určitě nebudu dělat nic ryze svého, protože všechno, co jsem měl na srdci, jsem dal do té desky. Samozřejmě jsem na sebe neprozradil úplně všechno, nejsem přece blázen.
Stíháte při koncertování polní práce na vašem hospodářství v Tramtárii?
Mám tam teď skleník, takže jak zpívám v jedné písni, kdo zasil v prosinci banány, tomu už zrají...
Ivo Vojtík
Obrazy Jiřího Hudečka v galerii #D L. Dopitové
Hradišťský malíř Jiří Hudeček představí svým příznivcům nová zátiší a "dětské" obrazy.
Do úterý 24. června si ještě můžete prohlédnout práce několika učitelů místní Umprumky, ve středu 25. června 1997 v 17 hodin bude vernisáží za účasti autora v hradišťské galerii #D Ludmily Dopitové otevřena expozice obrazů Jiřího Hudečka. Součástí podvečera bude úvodní slovo M. Potyky a kulturní program.
Hradišťský malíř Jiří Hudeček se zvláště pozorně věnuje tématu dětí s jejich světem neustálého hledání, poznávání a objevování všeho nového a neznámého. Druhým významným tématem Hudečkovy tvorby je malba zátiší. Ta vychází z předmětů každodenního užívání (zátiší s brýlemi, dýmkou, barvami, ovocem či léky).
Red
Projekt 100 v Hradišti uspěl
Koncem května se ve slovenských kinech uzavřela v pořadí už třetí filmová přehlídka Projektu 100 - Zima 1997. Bylo uvedeno celkem 10 celovečerních a 10 krátkometrážních filmů, které byly uváděny jako předfilmy. Každoročně se zvyšující zájem o kvalitní filmy se potvrdil i letos: Přehlídka se konala v 60 kinech ČR (loni ve 46). Celkem proběhlo 633 filmových představení, které navštívilo takřka 38.000 diváků. Neočekávaným propadákem byl americký film Kdo se bojí králíka Rogera.
Nejúspěšnějším filmem se stal Smoke, který přilákal téměř osm tisíc lidí a jeho projekce v průměru sledovala více než stovka diváků. Následovaly Výstřely nad Broadwayí W. Allena, Altmanův snímek Pret a Porter, Michalkovův Unaveni sluncem a legendární Antonioniho Povolání reportér.
Nejnavštěvovanější byly pražské projekce, nás může jen těšit, že v konkurenci velkých měst se uherskohradišťské kino Hvězda prosadilo do první desítky s průměrnou návštěvou 76 diváků na film.
Dítě
Rozhovor týdne: Lubomír Málek
primáš cimbálové muziky Olšava, která o víkendu křtila cédéčko Dívča z Javoriny - "Věděl jsem, že jednou budu taky hrávat!"
Mým velkým kamarádem je Mirko Dudík. To taky zrovna posloucháme a jak se zdá, jsme spokojeni.
Narodil se před dvaapadesáti lety v Korytné jako jeden ze dvou synů manželů Málkových. Bratr Václav žije ve Strání a na rozdíl od svého syna, který hraje na housle ve Stráňanské muzice, folkloru nepropadl. Lubomír Málek má dvě dcery Táňu a Jitku, které mají se svým otcem hodně společného: věnují se lidové muzice a jsou nedílnou součástí cimbálové muziky Olšava z Uherského Brodu.
Jak jste se vlastně dostal k folkloru?
Už jako malý kluk jsem v rádiu poslouchal lidovou muziku. Tehdy hrály cimbálové muziky Jožky Kubíka, Antonína Jančíka z Brna, Břeclavan, cimbálová muzika Slávka Volavého a Hradišťan. Víc souborů se tehdy neobjevovalo. Strašně se mi to líbilo a utvrzoval jsem se v myšlence, že jednou budu také určitě hrávat...
Takže v začátcích vašeho muzicírování nemají prsty rodiče?
Ne. Maminka sice pocházela z rodiny, kde se velice zpívalo, ale to byly chrámové zpěvy, strýc byl varhaník.
Takže kdo vás chytil pro muziku?
V době mé školní docházky přišel na důchod do Korytné pan dr. Stivar, někdejší generální prokurátor tehdejší Československé republiky. Byli jsme trochu příbuzní, takže jsem mohl k němu domů chodit na soukromé hodiny hudební výchovy. Chodilo nás tam víc kluků z dědiny. Honoráře spočívaly v tom, že občas se mu přinesla vajíčka či jiné zemědělské produkty. Paní doktorová někdy připravovala pro rodiče dětí přehrávky u nich na zahradě, kde jsme my, nastrojení a vyžehlení předvedli, co jsme se za tu dobu naučili. Takové byly začátky. Až po přechodu na školu do Uherského Brodu jsem začal docházet do Lidové školy umění.
Vy jste ovšem ještě předtím byl u zrodu místního souboru v Korytné.
V padesátých letech, kdy jsem chodil na obecnou školu, byl v Korytné folkor velice živý. Iniciátorem zrodu souboru Korytňan, který fungoval necelých deset let, byl právě dr. František Stivar. Protože Korytná je malá dědinka, tak aby soubor šlapal, byl v něm zapojen snad každý. Ze začátku tam s námi hráli dědáci, kteří hráli v původní smyčcové muzice, a ty pak vystřídali mladší muzikanti.
A pak už přišla Olšava?
K té jsem se dostal díky docházce na měšťanku v Nivnici, kde jsem se poprvé seznámil s tehdejším primášem Olšavy Mirkem Procházkou, mým učitelem. Viděl muzikanta, takže jsem mu při každé příležitosti v kabinetu opisoval noty. Po ukončení docházky na osmiletku jsem nastoupil na uherskobrodskou strojní průmyslovku a v září 1958 začal hrát v Olšavě. A zůstal jsem tam celých devětatřicet let až dodnes.
Jaké bylo vaše uplatnění v Olšavě?
Začal jsem jako kontráš. Do hudebky jsem docházel na klarinet i na housle současně. Původně jsem totiž chtěl jít na konzervatoř a jevilo se, že u klarinetu zůstanu. Všechno nakonec dopadlo jinak. Podle potřeby jsem v Olšavě střídal klarinet nebo housle. Po odchodu Procházky jsem po vojenské prezenční službě převzal od něj primášské žezlo.
Vojnu jste si také zpříjemnil muzicírováním?
Rukoval jsem do Michalovců, kde jsem strávil jeden rok. Druhý rok jsem už hrál ve vojenském souboru Jánošík, dnes profesionální Ondráš. K tomu jsem se taky dostal poměrně kuriozně. Bylo zrovna pětadvacáté výročí osvobození a my jsme pochodovali po náměstí v Košicích při příležitosti vojenské přehlídky. Jánošík tam zrovna v tu dobu vystupoval, takže jsem se honem šel představit jejich náčelníkovi a opravdu jsem se k nim dostal. Ovšem jako basista.
Jak se na vás dívá bývalý primáš Procházka teď?
Jsme spolu ve stálém kontaktu. Jeho dopisy a pohlednice mě přivádějí k záchvatům smíchu. Teď právě mi poslal pohlednici, ve které mi gratuluje k sedmadvaceti letům, co vedu Olšavu. On teď žije v Polné, kde zdědil dům, takže mě nenápadně sleduje, ale pravidelně píše.
Jaké mají dnes, v tržní ekonomice, folklorní soubory možnosti?
Neuskutečňují se brigády socialistické práce, nejsou prvomájové oslavy, není žádný velký zájem o vystupování souborů. Dříve byl podle mne folklor uměle prosazovaný, ale současná doba masovému folkloru nefandí. A já si myslím, že je to dobře. Dříve, i díky sdělovacím prostředkům, se jednotlivé soubory příliš ovlivňovaly, a to nebylo dobré. Za komunistů ještě existoval i mezi soubory jakýsi konkurenční boj, protože stimulem pro každého byly zahraniční zájezdy. Na ně se dostávaly špičkové soubory, které musely projít sítem angažovaných soutěží. Olšava dnes žije jen z toho, co si vydělá a co dostane od svých sponzorů. Největšími patrony muziky byly Slovácké strojírny a Česká zbrojovka.
Přejděme k Vašim dcerám. Pochlubte se.
Starší Jitka ukončila studium hudebních věd a vloni dostudovala pedagogickou fakultu v Brně. Mladší Táňa studuje pátým rokem housle na konzervatoři v Kroměříži. Obě s Olšavou zpívají, Jitka ještě teď tančí. Obě dvě mě těžce usměrňují, kritizují a poučují, jak už to u dětí bývá. Naproti tomu já jim do ničeho mluvit nemůžu, protože jednak jsou houslistky daleko zdatnější a mají hlubší znalosti. A jsou to hodné holky. Pro Táňu, když se připravuje na nějaký koncert, je rodina prvními diváky. Ke společnému hraní se přes rok moc nedostaneme, snad jen o Vánocích si všichni tři zahrajeme.
Pojďme tedy k cédéčku, které mělo v sobotu svůj křest.
Nápad nahrát nosič vznikl vloni ve Strážnici, kde jsme v pořadu věnovanému Uherskobrodsku s Olšavou vystupovali. Několik lidí se podivovalo nad skutečností, že dosud nemáme nahrávku rodinného zpívání. Holky právě ve Strážnici získaly ocenění Laureátky Strážnice ď96 za zpěv a já jsem taky prapůvodem zpěvák. Oslovil mě vydavatel z Brna, ale potřeboval nějakou pomoc. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Když jsme ale průzkumem zjistili, že by o nahrávky byl zájem, šlo se do toho. Kvůli komerčnosti se na Dívčati z Javoriny objevují vedle nahrávek Olšavy i BROLN a O•UN. Natáčení proběhlo v dubnu v Ostravě a dnes je k prodeji připraveno po třech tisícovkách kompaktů a kazet.
Tak ať jdou na odbyt a daří se Vám!
Marcela Miškeříková
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
