Číslo: 26
29.06.1998
Článků: 71
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Proměny stolování v muzeu
Letošní hudební festival má již vítěze
Svátek hudby v Brodě
Argema ve studiu Shaark
Soutěž! Soutěž! Soutěž!
Vzpomínka na loňské povodně
Art Garfunkel - velký nejenom postavou
XXIV. Letní filmová škola je za dveřmi
Jak se žije... v Indonésii
Proměny stolování v muzeu
Uh. Hradiště (Mac) - Od čtvrku 18. června můžete zhlédnout v hlavní budově Slováckého muzea ve Smetanových sadech výstavu s názvem Stolečku, prostři se! Tato putovní výstava, jež je projektem devíti moravských muzeí, je věnována proměnám prostřeného stolu v průběhu sedmi staletí. Jsou zde představeny dochované muzejní sbírky stolního nádobí, kdysi běžně užívané v lidovém, měštanském či šlechtickém prostředí. Výstava, rozdělená do dvou částí, seznamuje návštěvníky s příbory, hrníčky, sklenicemi, miskami, nádobami z kameniny, porcelánu, skla a kovu. Součástí této výstavy, která potrvá do 13. září, jsou i ukázky prostírání stolů. Vystavené reprodukce obrazů starých mistrů dokreslují atmosféru stolování v minulých letech.
Letošní hudební festival má již vítěze
Zlín (Mac) - Vítězkou třetího ročníku mezinárodního hudebního festivalu Zlíntalent 98 UPS Technology, který proběhl v pátek 19. června v Městském divadle ve Zlíně, se stala sedmnáctiletá Markéta Foukalová z Prahy. Celý festival zahájila Dasha, vítězka prvního ročníku hudebního festivalu, kterou uvedl moderátor celého večera Martin Hrdinka. Celkem 12 finalistů se tak představilo zlínskému publiku a posluchačům Českého rozhlasu 1- Radiožurnál, jenž vysílal celý večer přímým přenosem. Také náš uherskohradišťský region zde měl své zástupce. Jako první vystoupila se svojí písní Radmila Šnajdarová z Uherského Hradiště. Třiadvacetiletá zdravoní sestra v současné době zpívá ve folkrockové kapele Second Band z Uherského Brodu. Druhým reprezentantem byl Jan Gajdošík z Velehradu, zpěvák bigbítové kapely S.C.U.D., který si odnesl Cenu novinářů.
Porota se letos, podle slov jejího předsedy Miloše Skalky, na jménu vítězky jednoznačně shodla. Hlavní cenu, kterou Markéta obdržela od hudebního vydavatelství Eso Music Production, je smlouva na natočení vlastního hudebního nosiče.
Divákům se kromě finalistů představili také hosté a zároveň členové poroty: Věra Špinarová, Denisa Marková, Michal David, Jiří Korn. Za doprovodu známého hudebního skladatele Pavla Větrovce se v recitálu představil také Karel Gott. Na závěr si vyprodaný sál zlínského divadla společně se všemi finalisty a členy poroty zazpíval píseň Jaroslava Ježka Život je jen náhoda.
Svátek hudby v Brodě
Uh. Brod (ES) - V rámci 4. ročníku Svátku hudby, který se slaví současně v 87 zemích světa, a Evropského dne hudby se v neděli 21. června konal v Dominikánském kostele v Uherském Brodě koncert duchovní hudby. V krásném pořadu účinkoval Smíšený pěvecký sbor pod vedením dirigenta Veselky a basové sólo přednesl ing. Jiří Veselý, jinak uherskobrodský starosta.
Argema ve studiu Shaark
Bzenec (Mac) - Uherskohradišťská bigbítová kapela Argema, která před nedávnem oslavila 15 let svého působení na hudební scéně, se 8. června zavřela do nahrávacího studia Shaark ve Bzenci, aby zde natočila další ze svých dlouhohrajících alb. Za zvukové režie Petra Nejezchleby a Pavla Hlavici nahráli kluci šestnáct nových písniček, z nichž každá má šanci stát se hitem. Většinu písniček z nově vznikajícího alba můžete slyšet na jejich vystoupeních.
Jejich původci, hudebníci Argemy, v těchto dnech začínají míchací práce. Závěrečný mastering proběhne v pražském studiu ADK. V úterý
30. června dvorní fotograf kapely David Kraus nafotí kluky z Argemy na obal alba, na nové pohlednice a plakáty, které budou během prázdnin v prodeji. Nová deska, která nemá zatím žádný pracovní název, vyjde v pondělí 14. září. Na hudební trh vyjde pod křídly společnosti Monitor EMI. Tomuto aktu budou předcházet proma po časopisech a rádiích celé České republiky.
Co se týká natáčení ve studiu, nálada byla skvělá, ale času bylo málo. Skupina kromě nahrávání vystupovala, a tak jen málo času za poslední měsíc strávili hudebníci se svými rodinami a v klidu domova. K celkové pohodě ve studii přispíval pejsek dingo - Áron.
Noví členové skupiny zpěvák Jarda Plšek z Horní Lidče a kytarista Tomáš Janyška z Valašského Meziříčí svými některými přednostmi a nápady dost pomáhají při vzniku desky. Jardův čistý hlas a melodičnost skladeb vrací hudební styl k prvnímu albu skupiny s názvem Poprvé, které se dodnes výborně prodává. Oba se také na desce autorsky podílí.
Soutěž! Soutěž! Soutěž!
Bzenec (Mac) - Na 25. července se připravuje Metal fest Bzenec. Chcete-li se zúčastnit festivalu, není nic jednoduššího, než odpovědět na naše tři soutěžní otázky. Abyste měli větší šanci vyhrát, otázek bude celkem ještě šest, tzn. dalších deset vstupenek. Máte se tedy na co těšit! A teď otázky:
1. Na festivalu vystupuje kapela ROOT. Její zpěvák je největší představitel satanské církve u nás. Znáte ho z televizních pořadů Áčko, Snídaně atd... Je znám pod jménem BIG BOSS. Jaké je jeho civilní jméno?
a) Will Smith
b) Jiří Waltr
c) Jan Zvelebil
2. Na festivalu vystoupí skupina ARAKAIN společně s Alešem Brichtou. Arakain byl kmotrem kazety jedné naší uherskohradišťské kapely. Které?
a) Credo
b) Sacond Band
c) Reflexy
3. Které skupiny vystoupí na Metal festu Bzenec? (Nejméně 5).
Správné odpovědi zasílejte na adresu redakce. Ze správných odpovědí vylosujeme 5 výherců.
Vzpomínka na loňské povodně
Uh. Hradiště (Mac) - Pod názvem Dny vody - happeningové připomenutí loňských povodní se připravuje mimořádná vzpomínková akce na loňské povodně. Městská kina v Uh. Hradišti se tak rozhodla oslavit první výročí povodní v červenci roku 1997 unikátní filmovou přehlídkou spojenou s dalšími doprovodnými pořady. Přehlídka se uskuteční v kině Hvězda a klubu Mír ve dnech 6. až 15. července. Smyslem této akce, která by kromě promítání filmů s vodní tématikou měla v sobě zahrnovat i kolektivní výstavu loňských povodní, divadelní představení a filmový večer burzy příchozích (video, diapozitivy aj.) je odlehčené, happeningové připomenutí loňské události. Přes tragičnost událostí roku 1997 se tak na ně můžeme ohlédnout s nadhledem a vírou, že može byt aj hůř. V rámci Dnů vody můžete v kinech zhlédnout filmy jako: Dobrodružství Poseidonu, Čelisti, Před deštěm, Vodní svět, Jezerní královna, Člověk obojživelník a také neméně proslulý Titanic.
Art Garfunkel - velký nejenom postavou
Art Garfunkel přijíždí do Zlína na jediné letošní vystoupení v České republice. - Foto: archiv
Zlín (Mac) -Již tuto neděli se mohou těšit všichni fanoušci na světovou legendu folk-rocku Art Garfunkela, jehož jméno je nerozlučně spjato s jeho stejně populárním přítelem Paulem Simonem. Art Garfunkel přijíždějící do Zlína na pozvání Agentury Pragokoncert a Graddo, a.s. a vystoupí ve zlínské sportovní hale. Uctívaná a respektovaná osobnost šedesátých let nepřijíždí jako exponát ze Síně slávy rockďnďrollu, kam byl s Paulem Simonem zapsán se všemi poctami v lednu roku 1990. V pětapadesáti letech ještě zdaleka nepomýšlí na odchod do penze a intenzivně koncertuje se svojí kapelou.
Newyorský rodák se poznal s Paulem Simonem v jedenácti letech na škole. Když po letech zkoušení a natáčení vydali první singl Hey, Schoolgirl, bylo mu šestnáct. Jejich první společné album Wednesday Morning, 3:AM z roku 1965 propadlo a zklamaný Simon odjel do Velké Británie. Producent desky Tom Wilson se nevzdal a bez vědomí interpretů remixoval a elektrizoval akustickou nahrávku The sound of silence, která na singlu dosáhla milionového prodeje a prvenství na americké hitparádě a dal ty dva na pět let dohromady. Tu neuvěřitelnou pětiletku stačí popsat některými dalšími tituly písní, které se hrají a vysílají dodnes: Homeward bound, I am a rock, The dangling conversation a další. Samotnou kapitolou je pak Garfunkelova filmová kariéra, do které lze mimo jiné zařadit jeho největší úspěch, filmovou podobu slavného románu Hlava XX.
V roce 1989 jsme měli možnost poznat Art Garfunkela jako poetu klidných vod. Jeho sbírka básní nesla titul Still Water.
Je samozřejmé, že diváci ve Zlíně uslyší opět nezapomenutelné Soud of Silence, Mrs. Robinson a desítky dalších Garfunkelových evergreenů. Začátek koncertu je ve 20.00 hodin.
XXIV. Letní filmová škola je za dveřmi
Uh. Hradiště (VaMP) - Po loňské jihlavské odmlce, kterou zavinila stoletá voda, jež se nevyhnula ani našemu největšímu kinu, se Letní filmová škola stěhuje zase domů, do Uherského Hradiště. Doufejme, že to letos proběhne v daleko větším klidu a především opět v Hradišti, doufá ředitel LFŠ Jiří Králík. Po povodních se pracovníkům Městských kin podařilo velmi rychle obnovit provoz nejvíce zatopeného kina Hvězda, ve kterém se navíc podstatně vylepšil interiér, čehož si jistě povšimli všichni, kdo do Hvězdy zamířili.
XXIV. Letní filmová škola je letos plánována na termín 24. července až 2. srpna. Hlavním místem konání filmových projekcí a odborných seminářů se pochopitelně stane kino Hvězda a Mír. Kinem se ovšem na čas stane i Klub kultury, Slovácké divadlo a Slovácká búda.
Stejně jako jindy určují i letos charakter a vyznění ročníku LFŠ hlavní programové cykly. Letos to jsou: 1. Film a divadlo, 2. Film a venkov, 3. Rok 1968, 4. mexický film, 5. 100 let české kinematografie: V tomto cyklu chceme uvést méně známá nebo zapomenutá díla naší kinematografie, kdy ve Slovácké búdě bude připravena projekce nejstarších českých filmů v originální historické podobě, prozradil Jiří Králík.
Tzv. standardní cykly jsou rovněž na programu každé LFŠ. Pro rok 1998 si organizátoři připravili: Zlatý fond světové kinematografie, krátkometrážní a TV tvorba, ozvěny filmových festivalů, současná zahraniční a domácí tvorba. Doprovodné akce jsou pak již tradiční součástí programu LFŠ a jejich hlavním cílem je především regenerace sil účastníků, kteří intenzivně sledují přece jenom jednostrannější filmový program. Kromě tradičních hudebních koncertů připravujeme sérii živých divadelních představení, doplnil Králík.
Během XXIV. ročníku LFŠ je v plánu uvést celkem 120 celovečerních filmů a 100 filmů krátkometrážních, přičemž některé atraktivnější tituly budou hrány dvakrát. První projekce začnou denně v 8.30 hodin, poslední by měla skončit do 01.00 hodin v noci.
Snad nebudeme příliš předbíhat, když prozradíme, které slavné a zajímavé osobnosti LFŠ přivítá. Měli by to být: P. Brook, T. Stoppard, T. Jones, A. Holland, J. Stuhr, A. Jodorowsky, F. Arrabal, G. Oldman, J. Menzel, R. Činčera, J. Jakubisko, D. Hanák a možná ještě někdo další...
Jak se žije... v Indonésii
Paní Eva Gunawanová, rodačka z Kunovic žije již třiadvacet let v Djakartě, hlavním městě Indonésie. Využili jsme tedy její návštěvy v České republice a trochu ji vyzpovídali.
Jak jste se vůbec tak daleko od svého rodiště ocitla?
Můj manžel Gunawan Sakri Soemargono studoval v Brně v dřívějším Československu vysokou školu a já jsem pracovala u konstrukce v Letu. Tam přišel můj budoucí manžel na praxi a seznámili jsme se. Několik let jsme se kamarádili. V roce 1969 pak odešel do Německa, řekl, jestli bych jela s ním a nabídl mi sňatek. Dlouho jsem se rozhodovala, moc se mi nechtělo. Zvláště, když se dříve nemohlo moc cestovat. Dodala jsem si ale odvahy a nakonec jsem do Německa jela. Po pěti letech, kdy manžel získal v Německu zkušenosti, aby mohl budovat v Indonésii industriální a leteckou továrnu, jsme se rozhodovali, zda odejít do Djakarty. Měla jsem z odchodu trochu obavy, neboť jsem Indonésii znala jen z knih a filmů. Po pěti letech, kdy jsem měla již dvouletou dceru Vidiarti, která se narodila v Hamburku, jsme se odstěhovali do Djakarty.
Jaký byl Váš první dojem z Indonésie?
První dojem? Byl to strach i radost, tyto pocity ve mně byly smíchány dohromady. Životní styl, kultura, všechno je zde jiné než v Evropě. Po nějaké době jsem se začala učit i řeč - indonéštinu a začalo se mi tam líbit. Indonésie je po přírodní stránce krásná země. Lidé jsou tady sympatičtí a srdeční.
A začátky? Nový dům, noví lidé, nová řeč, jak jste vše zvládla?
Manžel pracuje stále ve své profesi jako hlavní šéf výzkumných a zkušebních prací týkajících se letadel. Já jsem v domácnosti. To pro mě bylo ze začátku něco nového, protože jsem byla vždycky zvyklá pracovat. Měla jsem v tu dobu malou dcerku a manžel nechtěl, abych pracovala. Potom už to nešlo, a ačkoliv jsem pracovala dříve v letecké konstrukci, letecká firma byla vzdálena dvě stě kilometrů od Djakarty, kde jsme bydleli. Dojíždět tak daleko bylo pro mě nemožné. Jelikož jsem byla tedy doma, začala jsem se zajímat a angažovat se v místní sociální a ženské organizaci. Snažila jsem se jim pomáhat a zapadla jsem tak lépe mezi Indonésany.
Bydlí v Indonésii ještě nějací Češi?
Uplynuly dva roky od nastěhování a já jsem zjistila, že přímo v Djakartě bydlí patnáct českých žen. V celé Indonésii je jich asi pětadvacet. Všechny mluví česky a scházíme se jedenkrát za měsíc. Tyto ženy si vzaly také jako já Indonésany.
Jaké máte koníčky, co podnikáte ve volném čase?
V Indonésii mám v domě dvě pomocnice. Takže se starám o děti, sama o sebe a o manžela. Ráda hraji tenis, ten jsem pravidelně hrála s Indonésankami. Byla jsem s nimi takto ve styku a naučila se lépe jejich jazyk. Kamarádské vztahy s nimi vydržely dodnes. Mnoho času mi také zabírají různé manželovy společenské události. Oblíbila jsem si i cestování. Bohužel musím cestovat sama, protože manžel nemá na cestování čas. Jeho práce je i jeho hobby.
Jak si rozumíte s manželovou rodinou?
Manžel pochází z Indonésie, kde má rodiče a šest sourozenců. Rodiče jsou staří a snažíme se jim pomáhat. Velice dobře si s nimi rozumím a dobře s nimi vycházím.
A Vaše děti umí česky?
Dcera Vidiarti má pětadvacet let a nyní skončila studium v USA. Syn Adimir nastoupí po prázdninách do druhého ročníku střední školy. Děti rozumí česky, ale jejich výslovnost je špatná. Tím, že v Indonésii moje děti vyrůstaly, měly kamarády, chodily do školy, do zájmových kroužků a pořádaly různé oslavy narozenin, byly neustále v kontaktu s okolím a mluvily indonésky. Když jsem pak u večeře s nimi začala mluvit česky, odpověděly, ale dál už konverzovat nechtěly. Vidiarti mluví německy, protože se tam narodila. V USA se naučila anglicky a nyní začala i více studovat češtinu. Syn se snaží, ale tvrdí, že česká výslovnost je těžká. Mně indonéština dělala také problémy. Slova v ní jsou zvláštní, nepřipomínají ani němčinu, ani angličtinu, bylo to pro mě něco úplně nového. Indonéština není však těžká po gramatické stránce, protože zde není žádné skloňování, rody a množné číslo se vyjadřuje číslicí. Výuka tohoto jazyku mi trvala o něco déle i z důvodu, že v době nastěhování se do Djakarty nebyly žádné česko-indonéské knihy. Mnoho jsem se naučila i při hovoru s pomocnicemi v domácnosti.
Máte rodiče v Kunovicích, není Vám občas smutno?
Ano, mám rodiče tady v Kunovicích, jsem ale takový typ, který si rychle zvyká. Domů se vracím ráda a hlavně když člověk stárne, už jenom kvůli podnebí, mám ráda chladno a zimu. Když jsem tenkrát odcházela z Československa, řekla jsem si, že to zkusím. Smutno mi trošku samozřejmě bylo. Při odchodu z Německa jsem však nebyla sama a současně se s námi do Djakarty stěhovaly dvě německé rodiny. Jedna rodina bydlela dokonce naproti nám a stýkali jsme se. Na teplé a vlhké podnebí jsem si také zvykla. Ze začátku jsem ale neměla odvahu, vzhledem k mým slabým znalostem indonéštiny, chodit na trhy. Když jsme se nastěhovali do Djakarty, neměla jsem například odvahu chodit na trhy. Dříve zde nebylo moc supermarketů a samoobsluh. Na trzích se muselo smlouvat, nebyly tam pevné ceny. Ty tam nejsou dodnes. V Indonésii mi také chyběl chleba, na který jsem byla z domova zvyklá. Indonésané jí jak na snídani, tak na oběd i na večeři rýži. Jejich kuchyně je podobná čínské, maso na nudličky, rýže a hodně zeleniny.
Popsala byste našim čtenářům blíže Djakartu?
Djakarta, hlavní město Indonésie, má dvanáct milionů obyvatel. Je přelidněná. Když jsme přijeli před třiadvaceti lety, bylo tam pouze pár hotelů a žádná vysoká budova. Od té doby je již vybudováno mnoho nových budov. Vyrostla obchodní centra, silnice, dálnice. Jsou blízko hory a pouze po dvou a půl hodinách jízdy autem narazíte na pěknou pláž a čisté moře. V každé domácnosti jsou minimálně dvě auta. Doprava v Djakartě je pro Evropany šokující. Autobusem bych dnes už asi nejela, jezdí v nich mnoho lidí, dokonce tolik, že až doslova visí z autobusu. Policie však všechny přestupky neuhlídá. V Indonésii je také velký třídní rozdíl. Všichni lidé jsou ale pěkně oblečení a mají dostatek jídla. Dokonce ve škole, aby se nedělaly rozdíly, mají všechny děti stejnokroje. V Djakartě je mnoho zajímavostí. Úřední jazyk je indonéština, ovšem na okolních ostrovech se stále ještě ve školách vyučuje nářečí, které je ostrov od ostrova rozdílné. Proto se stává, že Javanec Sumatranovi nerozumí. V Djakartě je také velký lodní přís tav, který se má dále zvětšovat. Djakarta je moderní a krásné město. I na dalších ostrovech se lidé snaží stále budovat nové budovy. Všude je hezky. Na každém ostrově. Každý ostrov má svoje kouzlo, svoji charakteristickou výstavbu, svůj styl. Je to velmi zajímavé, rozdílný styl oblečení, rozdílné stolování. Škol je v Indonésii hodně, ale vzhledem ke stále se zvyšujícímu počtu obyvatel málo. Se školstvím jsou ještě trochu problémy. I když nové rodiny již nejsou tak početné jako dříve, kdy bylo v každé rodině sedm a více dětí, je obyvatel mnoho. Největší zájem je o studium na Indonéské univerzitě, která by se dala srovnat s Karlovou univerzitou v Praze. Základní škola je na šest let. Od tohoto roku by měla být ale výuka prodloužena na devět let. Dětem z chudých rodin většinou stačí i těchto šest let a poté jdou pracovat. Po základní škole je možnost přejít na vyšší stupeň, to je něco jako dříve v ČR měšťanka. Další stupeň je již jako gymnázium a nastupují zde jenom ti žáci, kteří hodlají později absolvovat univ erzitu. Čeho je velmi málo, to jsou akademické školy a různá učiliště s konkrétním zaměřením. Proto se hodlá nynější nová vláda zaměřit právě na tento problém. Děti mají prázdniny pouze měsíc, to je ovlivněno náboženstvím - islámem, které tady převažuje. Jinak jsou ale zastoupena všechna náboženství, a ačkoliv je jich mnoho, nemají mezi sebou rozbroje. Vláda nikdy nechtěla a nechce přistoupit, aby bylo v zemi pouze jedno náboženství. V islámu je Ramadan, který je měsíc před prázdninami. Je to půst, který je jednou za rok, v této době mají děti tři týdny volno. Moje děti a manžel věří v Islám, já jsem křesťanka a slavím Vánoce. Děti jsem nechala svobodně rozhodnout, jaké náboženství si zvolí. Já jsem si nechala i státní příslušnost. V Indonésii je dále hodně bank, olejové koncerny. Lidé z nižších tříd se živí hodně jako opraváři. Doslova na každém rohu je opravna. Lidé velmi často jezdí na motorkách. Dále se Indonésané živí provozováním malých restaurací a trhy.
Děkuji za rozhovor, Karin Kuchtová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
