Číslo: 31
04.08.1997
Článků: 36
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Devět otázek pro ředitele LFŠ Jiřího Králíka
V sobotu 2. srpna, krátce před závěrem XXIII. Letní filmové školy v Jihlavě, jsme vyzpovídali jejího ředitele Ing. Jiřího Králíka.
Co tě nejvíc potěšilo?
Že se to zvládlo.
Co tě nejvíc zklamalo?
Chování některých lidí, kteří si neuvědomili, že LFŠ děláme někde jinde a za těžkých podmínek. Neměli jsme dostatek vhodného ubytování a museli jsme řešit daleko důležitější úkoly než se starat o to, jestli někdo bydlí sto metrů od kina nebo tři sta.
Co tě překvapilo?
Naopak spousta lidí, kteří naše těžkosti chápali, byli tolerantní a děkovali za to, že Škola vůbec je nebo pokud nepřijeli, nechtěli vrátit účastnický poplatek a drželi nám palce. A takových bylo víc než stěžovatelů.
Jak jsi spokojen se svými kolegy ze štábu?
Nestěžuju si. Měl jsem určité problémy, ale ty se řešily za chodu, takže zásadní konflikt, že bych se někoho musel zbavit, nenastal.
A co novináři?
To jsou právě lidé, kteří jsou zvyklí na větší komfort a už ne na podmínky, jaké v Jihlavě byly. Někteří tedy nepříjemně překvapili, další jezdí na LFŠ již dlouho, dokáží přemýšlet a vědí, v jaké situaci jsme se ocitli a byli naopak velmi vstřícní.
Tvé dojmy ze závěrečné tiskové konference?
Byl jsem příjemně překvapen, protože jsem očekával daleko více ostřejších a kontroverzních názorů. Vcelku to byla klidná konference, na které jsme se přátelsky bavili a vzájemně si nabízeli pomoc a návrhy na různá zlepšení. Byl jsem překvapen také počtem zúčastněných a přátelským duchem, který tam panoval.
Tvůj největší zážitek?
Asi úvodní večer. Hlavně po přijetí starosty Uherského Hradiště Ing. Šupky a promítnutí filmu o záplavách u nás jsem byl dojat jako už dlouho ne. Průběh celého večera, během kterého se kombinovalo veselí s dojetím, radost s pocitem zodpovědnosti, byl velmi kontrastní. Na jedné straně tragické záběry z Hradiště, na straně druhé převeselý a optimistický belgický film.
Největší hvězda Letní filmové školy?
Tou byl asi íránský režisér Abbás Kiarostami, vítěz Cannes. Velmi zaujal Japonec Masahiro Šinoda, Conrad Rooks svým filmem Chappaqua, příjemně překvapily všechny domácí návštěvy.
A za rok?
V Hradišti...
Ivo Vojtík
|
|
Když do Prahy, tak na U2!
V rockovém světě se stává prestižní záležitostí navštívit Prahu, pozdravit se s Václavem Havlem a vyprodat strahovský stadion. Podařilo se to Rolling Stones a Pink Floyd, nyní jsou na řadě irští U2. Kapela, která od svého vzniku v roce 1978 hraje prakticky ve stejném složení, patří k nejlepším kapelám uplynulého dvacetiletí.
Největší oblibě se těší extravagantní zpěvák Bono; kytarista The Edge, bubeník Larry Mullen a basista Adam Clayton mají také svůj podíl na celkovém zvuku a image U2.
Mezi nejskvělejší alba patří The Joshua Tree a Achtung Baby, nejnovější nahrávka Pop obsadila okamžitě první místa světových hitparád. Jedná se opět o velmi propracovanou a mnohovrstevnou hudbu.
Turné, které kapela zahájila v Las Vegas, vyvrcholí 14. srpna v Praze! Sto tisíc návštěvníků přivítá projekční plátno o rozměrech 18x53 metrů, aparatura o kompletním výkonu 4 milióny W, muzikanti mají v plánu představit během necelých tří hodin 23 písní. Na pódiu se objeví jedenáctimetrový citrón, z něhož se vylíhnou členové U2. Světelná show dosáhne do výše 2 km (ve Spojených státech způsobila hlášení spořádaných občanů o UFO). Předkapelou budou možná Prodigy.
Zájezd do Prahy na koncert U2 pořádá CK ITS Company (stará Delta v Uh. Hradišti, tel. 7797, 556502). Odjezd z Hradiště 14.8. v 9 hodin - areál Strahova bude otevřen již od 14 hodin!
Pepa |
|
XXIII. Letní filmová škola minulostí
Po jihlavském intermezzu za rok opět v Uherském Hradišti...
Jihlava - Totální balalajkovou show na hlavním jihlavském náměstí (též Masarykovo) byla završena v sobotní noci XXIII. Letní filmová škola. Více než týdenní maratón projekcí, besed a doprovodných (převážně hudebních) akcí úspěšně proběhl v Jihlavě, která poskytla v dané situaci maximální podmínky pro zdárný Školy běh.
O zahraničních hostech se zmínil v rozhovoru J. Králík, doplňme tedy jen, že z domácích tvůrců nechyběli Tomáš Vorel, Petr Koliha, Juraj Herz (žijící nyní v Německu), Ivan Vojnár nebo Igor Chaun (uspěl s pozoruhodným dokumentem o Miki Volkovi), Eva Borušovičová představila svůj pozoruhodný debut Modré z neba. Nechyběli ani režisér Hynek Bočan a scenárista Jiří Stránský, k vidění (a slyšení) byli například Jan Burian, Jiří Dědeček a Vašek Koubek.
Do Jihlavy se v hektickém čase popotopním stěhoval z Hradiště stohlavý organizační štáb. I v Jihlavě pod vedením Jana Lukeše vycházely Filmové listy - o jejich grafickou tvář se staral Michal Stránský, fotila Martina Gogolová, jako zázrakem se ve foyer Domu kultury odborů v Jihlavě (hlavním stanu Školy) zjevilo hradišťské knihkupectví U Sovy, i za barovými pulty nacházeli účastníci LFŠ známé tváře ze Slovácka. Klub Mír se dočasně přemístil do místního AMC klubu, zvaného Áčko.
Přes problémy s velkou vodou se poprvé objevil katalog, seznamující frekvantanty LFŠ podrobně s připraveným programem. Vyšly také publikace k hlavním letošním cyklům: Film a náboženství a Film a literatura. Naprosto dostačující byla kapacita promítacích sálů, nabízející celkem 1850 sedadel pro asi tisícovku nakonec přišedších filmových fanoušků. Hlavní štáb a redakce Filmových listů našly klidné útočiště v rozsáhlých prostorách Domu kultury odborů.
Dítě |
|
Rozhovor týdne: Pepa Nos
... folkový skladatel, kytarista, zpěvák a jogín
Vaše oblíbené přísloví?
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Bohužel se mi v minulých dnech vrchovatě potvrdilo.
Člověk může mít milióny, ale musí umět o ně během hodiny přijít a zůstat znovu nahý, případně s fíkovým listem nebo v trenkách.
Do Uherského Brodu jste dorazil z nedaleka. Ve Vlčkové, což je asi patnáct kilometrů od Zlína (směr Lešná), jste si postavil dům. Zůstal ušetřen velkou vodou?
Na zahrádce mám asi třičtvrtěmetrovou vrstvu bahna, písku a podobně. Přijel jsem tam v pátek večer a dva dny jsem to uklízel. Předtím jsem byl v Černovíru u Olomouce, který patří vedle Troubek k nejpostiženějším obcím v republice, každé druhé či třetí stavení se zhroutilo. Tam jsem hrál právě pro ty, kteří přišli o všechno nebo byli vyplaveni, v tělocvičně místní školy. Takže jsem psychickou první pomoc poskytoval přímo v terénu a mám z toho velice silné zážitky. Ptal jsem se lidí, jaké peníze od státu obdrželi, a ukázalo se, že to se ještě nikomu nestalo. Moc nevěřili ani sbírkám, které se rozbujely po celé republice. Myslím si, že hlavně finanční pomoc postiženým může čekat velice dlouhá cesta a je velké nebezpečí, že se spousta peněz na té cestě ztratí. Tohle mi ten večer probíhalo hlavou.
Hrál jste svůj obvyklý koncert nebo jste se přizpůsobil netradičnímu publiku?
Celý týden jsem lízal obrazovku, protože mám v záplavové oblasti dům a navíc mí rodiče a sestra žijí v Jeseníkách ve Vidnavě. Tou protéká říčka Vidnávka, která se také umí hodně moc rozlít (dodnes jsem se tam nedostal). Protože jsem tím hodně žil, řekl jsem si, že by bylo záhodno vyjádřit své emoce hudbou. Tak vznikla písnička nazvaná Potopa, která má nejen aktuální, ale i biblický rozměr. Hrál jsem ji také na závěr svého koncertu v Černovíru. Nejdřív jsem ale lidem řekl: Heleďte se, mám tady písničku, která ve vás může vyvolat velice bolestné pocity, ale dopředu vás ubezpečuji, že je to záležitost terapeutická - jednoho dne se budete muset na záplavy podívat s nadhledem a odstupem, já o tom můžu mluvit už teď. Ale kdyby to bylo pro vás nesnesitelné, kdykoli mě zaražte a řekněte dost, už to nechci slyšet.
Tak jsem začal zpívat, lidé to znovu prožívali, ticho jako v kostele, ale vyslechli si písničku až do konce a věřím tomu, že to mělo terapeutický účinek, který jsem si sliboval. A podle velice silného potlesku usuzuji, že to je dobrý lék pro takto postižené lidi.
Hrát na benefičním koncertu, kam přijdou nepostižení lidé, je něco úplně jiného. Ale i tady v Uherském Brodě píseň Potopa zazní.
Ničivé záplavy pociťujete jako vrtoch přírody nebo jako signál, že jsme to my lidé poněkud přehnali?
To druhé, bezesporu. Mimochodem o těchto signálech mluvila velice dávno Sibyla ve svých proroctvích. Obecně se o tom píše také v Bibli a je možno se leccos dočíst také u Nostradama. Takže co se proroctví a vizí týče, mohl na to být každý nějakým způsobem připraven. Já už asi dva roky zpívám písničku Rok 2000, kde jsou tyto věci naznačeny.
Je to určité varování. Tyto obrovské záplavy se škodami na majetku i životech jsou varováním, že pokud budeme žít tak jako dosud, přijde ještě něco horšího. Čili to neznamená, že to s námi jde z kopce, ale znamená to: Pozor, je tady něco, co musíte začít brát velice vážně.
Co to je?
Je to skutečná hodnota lidského života, hierarchie hodnot, která má daleko od konzumu a ideálů tržní ekonomiky, jak se to u nás rozjelo na plné pecky. Klaus jezdil po světě a učil západní ekonomy zásadám tržního hospodářství, což je trošku směšné hlásat v krajinách, které tím žijí odjakživa.
To je jeden aspekt věci. Potom je to morálka a etika, které berou u nás, ale i ve světě dost za své. Čili pokud se jimi někdo nebude v této republice vážněji zabývat - kromě Havla, který o tom mluví při každé příležitosti - pokud se jimi nebudou zabývat speciálně politici a nebudou to přenášet na lidi, pokud nebudou morálka a etika součástí naší kultury, může být další varování ještě horší. Tohle jsou věci, které mi poslední asi dva roky lítají hlavou a to, co se teď děje, mi velice razantně potvrzuje moje úvahy. Fenomén Co nejvíc ukrást, co nejvíc urvat se najednou promění v hromadu bláta. Čili jogínské Nebudeš ulpívat, ať už je to majetek nebo konzum, z této společnosti v posledních letech úplně vymizelo a naopak neustálým zdůrazňováním konzumu reklamou apod. se téměř ztratila citlivost lidí a morální a etický aspekt, který se bude muset obnovit, ať tato společnost bude chtít nebo ne. K tomu nás přinutí sama příroda, protože moment, kdy některý člověk přišel o všechno, není regionální. Časem se to může
stát každému a nemusí přijít zrovna velká voda.
Už patnáct let praktikujete jógu. Co vás k tomu přivedlo?
Rozhodnutí věnovat se 24 hodin denně vnitřnímu životu. Už předtím jsem občas trochu cvičil, nějaké ásány, ale ještě nešlo o totální rozhodnutí. Spíš o snahu zabývat se věcmi mezi nebem a zemí, které člověka spíš jen polechtaly.
Ale rozhodnutí ze 16. května 1982 (které následovalo po setkání s mým prvním duchovním učitelem) znamenalo to, čemu se říká totální změna osobnosti. Podstatné je, že k takovému rozhodnutí musí člověk dozrát. Spousta věcí se potom stává nesmírně jednoduchými a otázka smyslu života se jeví daleko snáze řešitelnou. Otázky, co je narození, co je život, co je láska, co je odchod ze života, mají jednodušší odpovědi. Je to rozhodnutí konkrétní a kroky, které člověk na své cestě podniká, velice konkrétně a jasně souvisejí s důsledky, které tyto kroky přinášejí.
Viz třeba tyto povodně. Měl jsem na Zlínsku starý baráček, který stál blízko potoka. Nový, který jsem začal stavět před deseti lety, má základy o metr výš, než mají sousedé kolem, pro případ, že by přišla obrovská voda. Lidé se mi smáli, že stavím kdesi pod hrbem. Po letech přišla veliká voda a můj nový baráček je v pořádku.
Toto je konkrétní výsledek rozhodnutí pro vnitřní život. Nejde o totálně idealistické rozhodnutí začít žít duchovně a blbnout hlavu lidem ve svém okolí. Jde o vnitřní rozhodnutí člověka pro správnou cestu, se kterou souvisejí i každodenní čistě materialistické, finanční záležitosti. Vidím dnes a denně, že to funguje. Když potřebuju peníze, tak je najednou mám, když je nepotřebuju, tak je nemám. Od roku 1982 se skutečně nemusím starat o majetkové a finanční věci v takové míře jako dřív. Jak to potřebuju já a moje rodina, tak peníze a majetek přicházejí.
Chtěl bych třikrát podtrhnout, že duchovní probuzení nesmírně souvisí s existenčním zajištěním člověka, který se rozhodl pro duchovní cestu. Nejde o žádnou chiméru, nesouvisí to s idealismem, každý krok je jasně měřitelný. Přestávají pochyby, protože věci, které se dějí, jsou totálně přesvědčivé a není jiné vysvětlení, než že se člověk vydal na správnou cestu.
Já třeba, když jdu k autu, které nechám přes noc zaparkované někde venku, tak si říkám, Bože, buď tak hodnej a nech mi ho ještě. Vidíš, že ho potřebuju na cesty, abych mohl zpívat lidem. Neříkám si, jestli mi ho někdo ukradl, tak to bude pěkný průšvih. Většina lidí, když jim je něco odcizeno nebo zničeno, tak se hroutí, protože pro ně je majetek součástí jejich bytosti. A to je přesně proti všem duchovním zákonitostem.
Třeba v Bibli je psáno, dejte i život za mne, a získáte život věčný. To už se vůbec nenosí v dnešní době, aby lidé dávali život za morální nebo etické: Tak dobře, my ti ten život vezmeme...
Ivo Vojtík
|
|
| |
