Číslo: 32
11.08.1997
Článků: 35
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Archeologické hovory s Jiřím Pavelčíkem
Necelé čtyři týdny poté, co Uherské Hradiště zasáhla patrně největší záplava v jeho historii, byly obnoveny archeologické práce na průzkumu nádvoří Reduty. S vedoucím archeologického oddělení Slováckého muzea Dr. Jiřím Pavelčíkem, CSc., který se vrátil z cesty po Anglii a Skotsku, jsme si povídali o jeho čerstvých zážitcích a také o odstraňování následků škod, které velká voda způsobila v archeologickém depozitáři umístěném v suterénních prostorách františkánského kláštera.
Likvidace škod potrvá ještě týdny
Pracovníci Slováckého muzea se zachovali velmi prozíravě, cenné sbírky byly před záplavami zachráněny. Dočkal se nějakých ochranných opatření i depozitář ve sklepeních františkánského kláštera?
Byli jsme připraveni podle všech předpisů. Byly zachovány protipovodňové kanálky, stoletá voda se očekávala do výšky maximálně 60 centimetrů. Proto jsme všechno přemístili nad tuto úroveň, navíc jsme řadu věcí vystěhovali do přízemí, zejména celé nádoby a kovy. Pytli s pískem jsme zajistili všechny dveře i okna, bohužel nikdo nepočítal s tím, že hlavním zdrojem potopy se stane kanalizace. V pátek ráno jsme zjistili, že záchodová mísa i vodovody se změnily v gejzíry (v té době ještě vodu stačily odvádět protipovodňové kanálky). Nakonec se celé sklepení naplnilo vodou, jen u stropu zůstaly bubliny stlačeného vzduchu. Veškerý archeologický materiál, který byl (a naštěstí zůstal) uložen v krabicích, se tak ocitl pod vodou.
Co se nyní dělá pro jeho obnovu?
Probíhá asanace zasažených prostor a zároveň se veškerý materiál postupně převáží do Topolné, kde Slováckému muzeu patří dvě selská stavení, u nichž jsou postaveny repliky stodol, které jsou upraveny jako depozitáře. Zde se vše umývá, dezinfikuje a suší. Na těchto pracech se podílejí prakticky všichni pracovníci muzea. Uvažuje se o tom, že by zde nejcennější archeologické sbírky měly zůstat, i když to s sebou přinese určité organizační komplikace. Škody, které muzeu vznikly, nejsou sice obrovské, ale určitě nemalé. Těžko by je bylo možno nahradit bez pomoci zvenčí.
Reagoval někdo na problémy Slováckého muzea?
Velmi ochotně nám nabídla pomoc muzea z okolí: Uherský Brod, Zlín, Vyškov, Kroměříž, Kyjov, Prostějov, Olomouc, Nový Jičín. Do tamějších muzeí postupně převážíme poškozený materiál. Například dnes jsme jeli do Prostějova a Vyškova, v pondělí přijedou z Olomouce a Nového Jičína. Celkem se jedná o 1400 krabic a téměř 400 000 předmětů. Pražský Archeologický ústav Akademie věd ČR nám poslal Avii plnou krabic, kterých máme nedostatek. V týdnu od 18. srpna by konečně mohli na chvíli opustit zaměstnanci muzea svou vyčerpávající práci v Topolné, protože z Plzně nabídl svou pomoc v Uherském Hradišti dobře známý františkán bratr Šebestián se svými mladými přáteli. Pokud by někdo další měl zájem nezištně pomoci, bude vítán, žádné odborné kvalifikace není třeba! (Týká se i archeologického výzkumu na nádvoří Reduty). Obrátíme se také s žádostí o pomoc na mezinárodní instituce UNESCO a program PHARE, aby bylo možno zaplatit práce spojené s likvidací následků povodně.
Stonehenge a Králův stůl
Letošní dovolenou jste prožil v Anglii a Skotsku. Jistě jste si nenechal ujít některé archeologické lahůdky...
Celý den jsem například strávil v archeologické části British Museum, také jsem byl v archeologickém muzeu cambridgeské univerzity při McDonalds Institut of Archeological Research, kde jsem poprvé mohl vidět pozůstatky sinantropů či olduvajského člověka a jejich nástroje. Jedna věc se během zájezdu nepovedla: Lochnesska se nám odmítla ukázat!
Ovlivnil vás přímý kontakt se Stonehenge a dalšími záhadnými archeologickými místy ve vašem pohledu na Králův stůl?
Je samozřejmě rozdíl vidět něco na papíře a in natura. Stavba Králova stolu byla značně poškozena a některé detaily zůstanou nejasné. Lze říci, že kolem centrálního Králova stolu byl prstenec kamenů a stranou tzv. patní kámen neboli směrník. Ani dnes se neodvažuji tvrdit, co to bylo a k čemu to bylo. Je to pochopitelně něco jiného než stavby v Anglii, ale základní idea byla společná. Protože Obecní úřad na Modré chce okolí Králova stolu upravit, je třeba určit, kam by mělo být zasazeno zbylých šest kamenů, které naši předkové z obvodového prstence odstranili.
(roz) hovory vedl Ivo Vojtík
|
|
Fotograf M. Stibor vystavuje v Buchlovicích
Ve výstavní síni zámku v Buchlovicích se v roce svých sedmdesátých narozenin představuje výstavou Tělo a kámen světoznámý olomoucký fotograf Miloslav Stibor. K výstavě byl připraven plakát, za stejnou, spíše symbolickou cenu 15 korun si můžete koupit na severu Moravy k této výstavě připravený katalog. Letošní výstavy (a bude jich nakonec čtrnáct) pořádá Miloslav Stibor jenom v místech, ke kterým z nějakého důvodu cítí vztah. Jejich linka začala v pobaltské Rize, přes severomoravská města Olomouc, Opavu a Ostravu vede k Novému Hrozenkovu, kde má fotograf chalupu a snaží se místním po kulturní stránce pomáhat. I proto byl Miloslav Stibor právě zde před týdnem jmenován čestným občanem obce. Expozici Tělo & kámen uvidí také např. v rakouském Linzi nebo v německém Wrzburgu, které M. Stibor považuje za jedno z nejkrásnějších německých měst a váží se k němu jeho početné pracovní zážitky...
A teď Buchlovice... To také není poprvé. Mně se velmi líbí zdejší galerie, i když leží trošku mimo zámecké jádro. Stejně jako mě i ostatní zaujme zahrada před vchodem plná fuchsií.
Jak vzniklo spojení Tělo & kámen pro vaši jubilejní výstavu?
Vlastně po celý svůj fotografický život jsem se hlavně zabýval dvěma tématy, což jsou právě kámen a tělo. Kámen, to jsou hlavně historické kameny, historické epochy jako Egypt, Řecko, Řím, Přední Asie, ale nakonec i dolmeny a menhiry ve francouzské Bretani. A protože jsem začal fotografovat řecké sochy, např. Praxitelova díla v Aténách, která se vyznačují ohromnou prací s rouchem. Tyto rozevláté postavy mě inspirovaly k tomu, že jsem později začal fotografovat i tělo (to jsou zejména mé cykly s antickými názvy, kde využívám prvky drapérie).
Na čem právě pracujete?
Pokračuju v zahraničních cyklech Kamene. Znovu se chystám do Turecka, abych navázal na své předchozí výstavy, jako byl třeba Apollón a půlměsíc, kde Apollón představuje řeckou stránku věci a půlměsíc symbolizuje Turecko. Mám velmi rád starou řeckou kulturu a tomu, kdo ji chce stoprocentně poznat, Řecko nestačí. Je třeba navštívit pravlast Řeků, což je současné území Turecka (Trója, Efes, Halikarnass). Co se Těla týká, pokračuju v souboru s názvem Volucra, což se dá do češtiny přeložit jako V pohybu nebo Létající.
Stejně jako Uherské Hradiště i Olomouc byla postižena záplavami. Jak jste na tuto tragickou situaci jako fotograf reagoval?
Přiznám se, že jsem záplavy fotografoval, jenom pokud se mě to bezprostředně dotýkalo. Například tchýně byla totálně vyplavena a její byt jsme museli úplně zlikvidovat; voda se zastavila 100 metrů od domu, ve kterém bydlím. Tyto situace jsem dokumentárně zachytil, ale: samozřejmě znám olomoucké fotografy a vím, že už probíhá v galerii César výstava těžící vlastně z utrpení a neštěstí druhých. Abych řekl pravdu, mně se tohle trošku příčí. Jsou fotografové, kteří se v tom vyžívají a hledají určitou senzaci. To já nemohu a je mně to naprosto cizí. Také vím, že tyto dokumenty udělají jiní mnohem lépe, než bych to udělal já.
Dítě
|
|
Rozhovor týdne: Jiří Plšek
basketbalista, účastník Second World Scholar Athlete Games
Ve dnech 22. června až 2. července si na II. Světové studentské sportovní hry v americkém státě Newportu #odskočil i student třetího ročníku Integrované střední školy v Uherském Brodě Jiří Plšek (18 let). Jirka je odchovancem brodského basketbalu a své hráčské schopnosti spojil i s účinkováním v dorostenecké lize za Uherské Hradiště. Má mladší sestru a malého brášku, kteří ho společně s rodiči všemožně ve sportu podporují a fandí mu. Na Second World Scholar Athlete Games, které pořádal Institute for international sport v areálu University Rhode Island se Jirka dostal jednak díky výkonnosti v jeho nejoblíbenějším sportu basketbalu, ale i jeho úspěchy ve skoku vysokém (176 cm) byly pro organizátory výpravy zárukou skvělé reprezentace českého sportu na americkém kontinentu.
Jak se může mladý basketbalista dostat do Ameriky hrát basketbal?
Ve Spojených státech amerických se koncem června konal druhý ročník Světových studentských her mládeže, na který vyslaly své reprezentanty země celého světa. U nás tato akce byla pořádána Asociací sportu pro všechny, která také všem našim účastníkům, kterých bylo celkově čtrnáct, platila letenky. Odtud jsem na základě výkonnosti dostal prostřednictvím pana Miličky přihlášku. Po jejím vyplnění, na mě ještě čekala práce se sháněním sponzorů na účastnický poplatek, který činil rovných 440 dolarů. Na rodičích zůstalo zaplacení kapesného. Když se všechno povedlo, sedl jsem společně s celou českou výpravou do letadla přes Curych směr Boston.
Ve kterém městě se hry odehrávaly a za jaké účasti?
Hry se konaly od 22. června na univerzitě v Rhode Island, blízko města New Port. Ubytovaní jsme byli na studentských kolejích, tam jsme se ostatně i stravovali. Já jsem bydlel s Američanem, který se zúčastnil soutěží v plachtění. Celkem se na tuto akci ve Spojených státech sjely na dvě tisícovky mladých sportovců ve věku od šestnácti do devatenácti let. Ti všichni se pochopitelně zúčastnili i slavnostního zahájení her na fotbalovém stadionu Univerzity Rhode Island, na kterém nechyběla ani poslední Miss státu Rhode Island.
V jakých sportech probíhaly soutěže?
Bylo jich několik. V prvé řadě samozřejmě basketbal, pak volejbal, plavání, atletika a nechyběl ani tenis. Jednotlivá družstva byla organizátory Světových her sestavována z účastníků různých zemí naprosto náhodně. Basketbalisté byli v naší výpravě hned tři, ale konkrétně v mém družstvu jsem byl jenom já sám.
Takže se celou dobu jen sportovalo?
Pochopitelně se všechno točilo kolem sportu. Ovšem našly se i momenty, kdy nešlo jen o něj. Některé výpravy s sebou přivezly i umělecky tvořící mladé lidi, kteří pak soutěžili ve svém oboru a své výkony předvedli všem na závěrečném večeru.
Jakým systémem probíhala soutěž v basketbalu a jak ses uplatnil?
Celkem bylo sestaveno dvacet čtyři družstva chlapců, kteří hráli ve dvou skupinách po dvanácti. Na závěr soutěží se hrálo systémem play - off. Určitě jsem měl štěstí v tom, že našim trenérem byl Čech, pan Petera. Hrálo se ve dvou pětkách, které se pravidelně střídaly, takže jsem si určitě zahrál více než dost. Průměrně jsem dával tak okolo šesti - sedmi bodů za zápas.
Hrálo se podle evropských nebo amerických pravidel?
Byli jsme v Americe, takže se samozřejmě hrálo podle amerických. Největší rozdíl byl, je a bude podle mne asi v tom, jak rozhodčí posuzují fauly. Oproti našim soutěžím se v americké lize hraje mnohem tvrděj, což se promítlo i do utkání na Světových hrách. Takže se podle mne hrálo hodně tvrdě, ale zase ne zákeřně. Abych byl přesný: Hrálo se tvrději o míč. Co se hry týče, neexistoval v našem mužstvu žádný herní systém, ani o taktice nemohla být řeč. Hrálo se, jak je v Americe zvykem, každý na sebe. Tím, že zdejší basketbalisté vyrůstají doslova na ulici, jsou to mnohem větší individuality než u nás a jejich hra je nesrovnatelně lepší, než na jakou jsem byl zvyklý v dorostenecké lize v Uherském Hradišti. A to už nemluvím o černoších, kteří pod koši doslova kouzlili.
A čím jste si zpříjemňovali volný čas? Chodili jste na diskotéky apod.?
Nebyla moc možnost, protože zápasy jsme hráli většinou odpoledne a večer, někdy až do deseti večer. Dopoledne probíhaly diskuze na různá světová témata, např. ozonová díra, problémy hladovění ve světě a tak. Tyto debaty probíhaly pochopitelně v angličtině a zúčastňovali se jich určitě všichni účastníci, nebo jejich značná většina.
Měl si možnost poznat kousek Ameriky?
Ani ne, volno jsme měli až poslední den, kdy jsme jeli na nákupy, protože každý si chtěl něco přivézt domů a taky pořídit svým nejbližším nějaký dárek. Na zpáteční cestě jsme měli před odletem celé čtyři hodiny volno v Bostonu, ten jsme si prohlédli.
Jaký byl tvůj největší zážitek na těchto Hrách?
Ohromný byl zahajovací ceremoniál, když celou atmosféru ještě umocňovalo vystoupení skupiny Beach Boys, kterou zřejmě znají hlavně naši rodičové. Ovšem i pro nás byla jejich muzika srozumitelná a více než přijatelná. A druhým zážitkem bylo asi jídlo. Stravovali jsme se sice v obrovské jídelně, ale jídlo bylo typicky americké, samé hamburgery, smažené hranolky a spousta zeleniny, pořád to samé, což mi moc nevyhovovalo. Vlastně se už teď vůbec nedivím, že Američané, a hlavně mladá děvčata, jsou tak příšerně tlustí. Zlaté krásné české holky!
Chtěl by ses ještě podívat do USA?
Moc se mi tam líbilo, určitě budu chtít ještě někdy Spojené Státy navštívit. Příští ročník těchto Studentských her se ale koná až za čtyři roky, a to už přesáhnu předepsaný věkový limit. Takže na příště mi nezbude nic jiného, než muset jet soukromě. Líbí se mi, jak Američané jsou ke všem přátelští a na ulicích Newportu mě i dospěláci zdravili #ahoj, což se u nás určitě nevidí. Rád bych se sem jednou podíval i proto, že zdejší Univerzita Rhode Island disponuje například čtyřmi fotbalovými hřišti, krytou halou na basketbal s atletickým oválem, má obrovský plavecký bazén, hřiště na americký fotbal, baseball, čtyřiadvacet tenisových kurtů, další čtyři tréninková basketbalová hřiště, volejbalové kurty a hřiště na beach volejbal. Co tu může sportovci chybět?
Vraťme se ještě ke shánění sponzorů. Protože jsi mohl odcestovat, určitě jsi nějaké našel...
To ano. Proto bych chtěl moc poděkovat těm, kteří mi umožnili zúčastnit se této velké akce. Bez nich bych se tam určitě nedostal. Pomohly mi firmy Česká zbrojovka Uherský Brod, Basketbalový klub, Lidová tvorba, stavební firma Hanáček, VOMA, Integrovaná střední škola. No a pak taky moc děkuji svým rodičům.
Bohdana Smržová
|
|
| |
