Číslo: 35
06.09.1999
Článků: 68

Titulní
Uherskohradišťsko
Brodský
Kultura
Z
Pro
Humor
Sport

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000


DOBRÝ DEN SLOVÁCKO


Metalové nivnické hody ovládla smrtící hudba
Regionální hudební okénko - melancholy pessimism
Regionální boj o posluchače dechové hudby
Na Malé scéně se bude vraždit naposledy
Nové tváře Slováckého divadla
Realista s hlubokým lidským cítěním
Klenoty umění - Galerie Slováckého muzea
Když se sem vracím, je to, jako bych spadla do peřin, říká Dana Zátopková
Jak se žije v Traplicích





Metalové nivnické hody ovládla smrtící hudba
Nivnice (pa) - Pestrou paletu hudebních odnoží nabízely hodové akce o uplynulém víkendu v Nivnici. Kromě krojované veselice, taneční zábavy, country bálu, kolotočů a cukrové vaty se v pátek večer v Besedě uskutečnila kvalitní metalově hodová přehlídka.
Festival měla zahajovat brodská formace Chaos In Head, která dva dny před akcí zrušila svoji účast. Jak jsme se dozvěděli, hlavní důvodem byla nesmyslná ješitnost kytaristy Jirky Hasíka. Zbytek kapely se do Besedy přišel jen podívat, škoda!
A tak se na start postavila kapela Absurd Conflict ze Sebranic. Z pódia se začal hrnout kvalitní death metal plný technických prvků zdatných kytaristů a hnací síly nejmladšího člena kapely, bubeníka Jirky Staňka. V současné sestavě hraje kapela skoro tři roky a před rokem vydala výborné demo "Hopeless Despair", postavené na sociálně zaměřených textech z dílny basáka a vedoucího kapely Milana Prudkého. Závěrečná death balada vypíchla vysoko kvalitu hráčského obsazení a uzavřela skoro půlhodinový pohled do očí smrti! Jejich pódiový nástupce, slovenská brutální čtveřice Sepsa z Partizánského, vůbec nezklamal. Kouzelný morbidní hrdelní hlas zpěváka Miro Magáta vévodil celé brutální death smršti. Ze sousední země přijela i početná skupina jejich příznivců. I přes problémy s basou nevynechali úchvatnou "nekonečnú budúcnosť" a pro další kapely se laťka kvality vyhoupla proklatě vysoko!
To vycítila i hradišťská extraligová death-grindová formace Melancholy Pessimism. Jejich vůdce, energický tanečník a hlasově impulzivní hrobník Vlastimil Mahdal nezapomněl ani na svůj typický humor. Mezi dvanácti skladbami nechyběla ani zlidovělá "Keď sa bůček zeleňá, prasiatko sa červeňá..., a řada dalších, které zněly až po vystoupení před Besedou v Killyho podání podporovaném zbytkem hudebníků z Infanticide a náhodnými kolemjdoucími.
Hardcorové kořeny, trashový kmen a pestrá koruna cyberpunku, řada etnických větví, to vše obklopeno a ovlivněno kosmickým prostorem. I tak lze charakterizovat kultovní brněnské trio, známé už dvanáct let pod hlavičkou Insania. Zpívající strunné duo Poly - Klíma posazené na rytmu bicích Black Druma před nedávnem vydalo sedmé EP s názvem Woodoo Astrology.
Zpátky na zem, ale jen obrazně, nás poslala bzenecká skupina Urschullum, kterou na pódium přivedl nesmírně energický zpěvák s ofačovanou hlavou a rozpoutal lavinu šílené a dosti ostré core hudby. Rozpoutané podpódiové tornádo a skočnou atmosféru narušoval jen nesymetrický metrákový basák. Po skladbách věnovaných Jamesi Bondovi s číslem 007, prezidentovi a prožidovské písni od Prodigy nastaly nicotné technické problémy. "Hrajeme později, ale přijeli jsme brzy, takže to šňůry nevydržely," prohlásil kytarista Aleš Nejezchleba.
Na závěr vydařeného festivalu se představila formace SAD Harmony z Velké nad Veličkou. Přijela po koncertu v hradišťském klubu Mír, kde spolu s kapelou Rudé kostry zahajovala jeho novou klubovou sezonu. Po etnicky nasáklém intru nabídla stylově pestrá, jednoznačně nezařaditelná kapela řadu melodických prvků zasazených do tvrdého podkladu. Jejich přechody hranice od žhavého rocku snad přes všechny odnože těžších odrůd sklidily zasloužený potlesk.
I když burčák chutnal jako mošt, na záchod jste museli do skoro dvě stě metrů vzdáleného Snack baru, protože sousední hospoda byla zavřená, se akce vydařila. Spokojený byl i pořadatel, který slíbil, že podobné akce na sebe nenechají dlouho čekat. Takže když nepojedete za čtrnáct dní do Dubňan, třeba za rok v Nivnici na hodech!







Regionální hudební okénko - melancholy pessimism

Death-grindové sdružení vzniklo v lednu roku 1992 a první demo "Melancholy Pessimism" se narodilo během pár měsíců. Kapela odehrála asi 250 koncertů po zemích českých a slovenských, podívala se i do zahraničí - Švýcarsko a Portugalsko. Písně z jejich tvorby byly použity na mnoha výběrových kompilacích po celém světě. Jejich debutní CD s názvem "Recompense To Saints" vyšlo až v roce 1996.
Pak následovaly časté personální změny, takže o kapele nebylo slyšet až do vydání jejich druhého alba "Inconsistent World" letos v červnu. Materiál vznikal od loňského roku, v srpnu natočili vzorek. Některé nápady na desku si donesli kluci ze svých bývalých kapel. Album vzniklo v undergroundovém studiu Šopa v Lipově na přelomu roku a závěrečné úpravy probíhaly v bzeneckém Shaarku.
"Na bookletu jsme se poprvé v životě ocitli v roli boháčů na hostině. A na fotkách uvnitř obalu, to jsou naši místní kolegové bezdomovci a podobně. To je realita dnešního dne, je to smutné, ale je to tak," hodnotí Killy. Když se zamyslíme nad textovou stránkou, již tak legrační není. "Inspirace k jejich psaní mám dost všude kolem. Dnes jsi v pohodě, ale během krátkého okamžiku můžeš přijít o vše a stát se homelesákem, aniž by sis to předtím připouštěl," předkládá Killy.
V současné době hraje v Melancholy Pessimism na basu Jan "Flegin" Kráčal, kytary Jindra "Otýn" Tománek a David Menšík. Na bicí tluče Olda Vytrhlík a zpěvačka se jmenuje Killy!
(p)

Kontakt: Lukáš Macháček,

Palánek 3/44, Vyškov 682 01
tel.: 0507/ 211 13 & 0603 71 53 83







Regionální boj o posluchače dechové hudby
"Na Valašsku a Zlínsku se pravidelně na několika místech konají festivaly dechových hudeb. V našem regionu jenom v Hluku, a tak jsme se rozhodli uspořádat nový festival v Kněžpoli. Chceme dát základy pro další tradici a prostor regionálním dechovým kapelám," prozradil Petr Hubáček, vedoucí DH Kněžpolanka a pořadatel festivalu. Festival pořádaný ve spolupráci s místním obecním úřadem započne ve 14 hodin průvodem obcí za účasti zlínských mažoretek a všech účinkujích kapel. Před třetí hodinou dorazí průvod k sportovnímu areálu, kde se uskuteční hlavní pořad. V něm se představí Velký zlínský dechový orchestr, dechová hudba Novovešťanka, Kněžpolanka a Stříbrňanka. Program ukončí společný koncert všech kapel.
"Posledních dvacet let dochází na Hradišťsku ke snižování počtu muzikantů i žáčků na dechové nástroje. Doufáme, že touto akcí alespoň trochu napomůžeme budovat vztah k této muzice," dodává Petr Hubáček. Něco navíc: Dechové hudby Stříbrňanka a Novovešťanka se představí tuto sobotu 11. září pět minut po poledni na televizních obrazovkách kanálu ČT1 v pořadu Znovu Na Vlachovce, uváděném Pavlínou Filipovskou.







Na Malé scéně se bude vraždit naposledy
Uh. Hradiště - Ačkoliv se derniéra úspěšné inscenace Malé scény Vražda na Uhelném trhu ohlašovala již na duben tohoto roku, pro velký zájem diváků a neúnavnou chuť zúčastněných herců se odehrálo nakonec ještě několik představení navíc.
Nyní k˙nám však doráží zpráva o definitivním konci vraždění na Malé scéně, neboť jeden z˙hlavních představitelů Zdeněk Kupka, idol to mnohých hradišťských dívek, odchází do města slavného filmového festivalu a do čerstvě otevřeného divadla v˙Karlových Varech. Pro neznalé připomeňme jen stručně, že v první části večera podnikavý Gaskoněc Dardard všem přítomným ukáže, jak snadno lze překonávat všechny problémy a překážky, když člověk jedná v˙permanentní časové tísni, i když výsledek nemusí být vždy stoprocentní. Po přestávce se všichni dočkají oné slibované vraždy, avšak přestože půjde o život (či spíše o životy), krev nepoteče a nepoteče. Naopak nervy jednoho nejmenovaného počestného občana budou na pochodu a není divu, když ohnisko nejvyššího ohrožení ztělesňuje vlastní manželka. Prozrazovat něco více z˙děje obou nečekaně se vyvíjejících zápletek by nebylo moudré. Připomeňme jen, že tato fraška je také výjimečně zdařilým režijním debutem Davida Vackeho, od kterého nadšení diváci již dlouho očekávají další inscenaci. Davida jsem se proto zeptala, jaké si dává v˙budoucí sezoně cíle?
"Rád bych obhájil prvenství v˙šipkařské Grand Prix v˙divadelním klubu a především dovedl naše Fotbalové tragédy alespoň k˙jednomu vítězství."
A mohl bys nám alespoň trošku přiblížit, jak vypadalo zkoušení s˙odcházejícím Zdeňkem Kupkou, po kterém bude tolik dívek plakat. Určitě jste zažili spoustu veselých historek?
"Tak tohoto dotazu jsem se nejvíce obával - ale teď, když Zdeněk odchází, to snad již mohu prozradit. Na diváka působí Kupka na jevišti jako neobyčejně temperamentní a energický člověk - ovšem opak je pravdou. Tak například Zdeněk nebyl ochotný zkoušet dříve než v˙jedenáct dopoledne a později než v˙pět večer, prý aby se mu nenarušil jeho citlivý biorytmus. Ale ani v˙tomto vymezeném časovém úseku neměly zkoušky normální průběh. Za každé prudší gesto či přechod přes jeviště vyžadoval "mistr" drobnou odměnu. Nejdříve stačil kousek čokolády, potom kolečko salámu a asi dva týdny před premiérou již zabíral pouze na šunku a kaviár.
V˙generálkovém týdnu (poslední fáze zkoušení) přestal na odměny reagovat úplně a vymínil si, že celou hru odehraje leže v˙posteli, do které měla být umístěna i slečna nápovědka s˙textem. Nezbylo mi nic jiného, než abych, s˙povolením divadla, přistoupil k˙mírným tělesným trestům - avšak vyplatilo se a sám Zdeněk Kupka mi po úspěšné premiéře děkoval, že jsem ho doslova vybičoval k˙takovému výkonu."
Na jevišti uvidíme také další výborné herce Slováckého divadla, Martina Vrtáčka, Roberta Bellana, Irenu Vackovou, Michaelu Scheibovou a Jiřího Krause. S˙těmi se však naštěstí budeme shledávat i v˙následující sezóně. Zbývá jen dodat, že derniéra této inscenace se bude konat v˙sobotu 11. září v 19.30 hodin a kdo má zájem, ať si urychleně zakoupí vstupenku, neboť to vypadá, že představení bude brzy vyprodáno.
Andrea Helmichová







Nové tváře Slováckého divadla
Již všichni víte, že ze Slováckého divadla odešlo na konci loňské sezony několik výborných herců, kteří tvořili dobré jádro souboru a po kterých se nám určitě bude stýskat. Ale již málokdo ví, že na počátku nové sezony přišlo několik nových herců, o kterých všichni doufáme, že budou časem taktéž výborní a dobré jádro souboru se tím opět zacelí.
Redakce Dobrého dne, Slovácko se proto rozhodla, že Vám Josefa Kubáníka, Juru Pepřeného, Jakuba Leiera, Barboru Kožušníkovou, Tomáše Šulaje a Zdeňka Trčálka postupně představí. Hned na začátku musím upozornit, že všichni postupně dostanou stejné otázky, a že také všichni dostanou stejný úkol - napsat svůj stručný životopis.

Dnes tedy zahajujeme Josefem Kubáníkem, který o sobě napsal toto:

Jsem narozen jako kozoroh v˙Uh. Hradišti ve 21.20 jednoho sychravého zimního dne.
Mám: velké ambice, malý plat, 2 maturity, 1 sestru, modrou knížku, pár dobrých přátel, čas, chuť a nejraději roli "vola" z˙Nové komedie o Libuši v˙režii J. Morávka.
Nemám: co jíst a pít, řidičský průkaz, výtvarný talent, zelené oči.
Umím: odpovědět na pozdrav, telefonovat, jíst příborem, udržet slib.
Neumím: šplhat, plavat, číst v˙jízdních řádech, sekat dobrotu ani dříví, lhát.

S˙jakými pocity do Slováckého divadla vstupujete?
Do SD jsem nastoupil čistě oblečen, učesán a oholen, s˙pocitem, že je to na mně znát, ale očekávám, že to se mnou nepůjde takhle dál.

Na jakou inscenaci se v˙této sezoně nejvíce těšíte?
Nejvíce se, při své výšce 183 cm, těším na velké role. (h)








Realista s hlubokým lidským cítěním
Malíř Jiří Hudeček žije a tvoří v Uherském Hradišti. S tímto městem jsou těsně spjaty jeho pracovní, tvůrčí i životní osudy. Svým naturelem patří k rodu těch malířů, kteří svou uměleckou výpověď korigují prizmatem hluboké lidské pokory a úcty k životu, jeho základním humanistickým principům a ideálům. Především je to široké téma života rodiny v každodenních intimních okamžicích vzájemného vztahu rodičů a dětí, ve chvíli pohody a poznávání, klidu, citu i životních tragédií.
Zvláště pozorně se Jiří Hudeček věnuje tématu dětí s jejich světem neustálého hledání, poznávání a objevování všeho nového a neznámého. Vznikají tak figurální kompozice čerpající ze vzpomínek, jež mapují odrůstání vlastních potomků či vzpomínek na vlastní dětství. Velmi citlivé jsou pak náměty generačních vztahů dětí, rodičů a prarodičů vycházející z každodenního rodinného života umocněného zrozením a smrtí, zdravím a nemocí, štěstím a neštěstím. Vždy se jedná o lidsky hluboce prožitou a malířskými prostředky citlivě ztvárněnou sondu do lidských osudů.
Druhým významným tématem Hudečkovy tvorby je malba zátiší. Ta vychází z předmětů každodenního užívaní. Jsou to vlastně rekvizity dějů jeho figurálních kompozic. Věcí, ke kterým má osobní citový vztah daný vlastním užíváním a právě onou souvztažností k dějům rodinného žití.
Hudečkova tvorba se nese v duchu zachycení pomíjivé atmosféry i v námětech krajinářských. Jsou mu tedy blízká zákoutí lesů, idylické meandry řek či nostalgicky otevřené krajiny moravské. Zajímá jej zachycení atmosféry letního dne před bouří, stejně jako uklidňující letní podvečer.
Se stejným zádumčivým pohledem se zaměřuje na zákoutí starých dvorků, zavádí nás do opuštěných kůlen a dílen, ukazuje mizející svět svého dětství s nostalgickým pohledem moudrého pozorovatele. Jiří Hudeček je tedy malířem nálady, intimní výpovědi, střežící lidský život a svět kolem něj.
Josef Fantura







Klenoty umění - Galerie Slováckého muzea
Historie a vývoj umělecké sbírky ve Slováckém muzeu III. díl
Do slibného vývoje však zasáhla II. světová válka, jejíž důsledky postupně zcela omezily činnost muzea. Když se ve druhé polovině roku 1945 mohlo navázat na předchozí práci, prvořadým úkolem se stalo odstraňování válečných následků. Opět se jako kustodové sbírky umění - Kubíček a Heřman, ujali svých povinností a kromě nápravy vzniklých škod se snažili o obnovení výstavní činnosti.
V˙roce 1946 dosáhla sbírka umění počtu 231 kusu, přičemž v 87 případech se jednalo o pozůstalosti zděděné státem a konfiskáty. V celkové činnosti přibývalo výtvarných výstav. V˙roce 1949 byla navázána spolupráce s˙Národní galerií v˙Praze, která ze svých sbírek uvolnila jako dlouhodobé deponáty větší počet prací regionálních umělců. Tento aktivní vývoj jako by předjímal nástup 50. let, kdy se situace výrazně změnila, a ve své druhé polovině byl již nenávratně přehodnocen dosavadní styl muzejní práce.
V˙roce 1952 byla do Uh. Hradiště převedena ze Zlína Uměleckoprůmyslová škola a s˙ní pochopitelně přišla i skupina pedagogů, kteří se mimo své pracovní povinnosti věnovali vlastní volné tvorbě. Slovácké muzeum v˙rámci svého uměnovědného zaměření navázalo s těmito autory pracovní kontakty (V. Hroch, J. Jaška, S. Mikuláštík, J. Habarta, J. Blažek aj.) a je tedy přirozené, že i výstavní a sbírkotvorná činnost byla tímto faktem ovlivněna. Spolupráce se školou se promítla i do nárůstu sbírkového fondu.
Zásadním mezníkem pro výtvarný obor se stal rok 1955, kdy nastoupil na místo historika umění a posléze ředitele Slováckého muzea PhDr. Vilém Jůza. Pod jeho vedením se dostalo umělecké sbírce maximální pozornosti. Ještě v˙témže roce byl výtvarný materiál soustředěn do samostatného depozitáře a postupně rozčleněn do jednotlivých vývojových období. Dr. Jůza se začal zabývat myšlenkou o svébytném osamostatnění umělecké sbírky. Oživil snahy svých předchůdců, kteří již na počátku 40. let uvažovali o získání budovy bývalé zbrojnice v˙Otakarově ulici. Konec 50. let tedy konečně přinesl realizaci původních záměrů.
Na počátku 60. let došlo k˙nové profilaci a skladbě umělecké sbírky muzea. Mimo to, že tento obor dostal vlastní prostor, zlepšila se i četnost přírůstků. V˙roce 1961 vykazovala přírůstková kniha pro umění 1.366 kusů. Kromě úzké specializace na umění jihovýchodní Moravy byly do sbírkového fondu získány artefakty, které mapovaly české a moravské umění 20. století převážně v˙kresbě a grafice. K˙novému oživení došlo i ve vztahu s˙umělci a místními sběrateli. Reálný doklad o životaschopnosti městské galerie podnítil pozornost a zájem široké veřejnosti. V˙letech 1962-65 přibylo do sbírky dalších 397 artefaktů, což svědčí i o promyšlené koncepci zkvalitňování a rozšiřování uměleckého fondu. Necelé desetiletí Jůzova odborného působení znamenalo pro obor dějin umění v˙mnoha směrech šťastnou etapu, kterou trvale dokladují desítky kreseb a grafických listů od významných autorů, dnes už těžko dosažitelných (např. C. Bouda, J. Čapek, F. Duša, L. Jiřincová, F. Kobliha, J. Konůpek, E. Milén, A. Procházka, J. Rambousek, M. Švabinský).
Ve druhé polovině 60. let se tempo nárůstu sbírky poněkud zpomalilo, nicméně v˙roce 1970 dosáhl počet 1.885 kusů.
(pokračování příště)







Když se sem vracím, je to, jako bych spadla do peřin, říká Dana Zátopková

Uherské Hradiště - Hradišťské gymnázium ve středu slavilo. A bylo co. Od roku 1884, kdy škola existuje, neměla tělocvičnu s důstojnými rozměry. Nyní se jí dočkala. "Je to moc dobře. Vždyť v té staré jsem cvičila ještě já. A to jsem maturovala v roce 1941," podotkla s nostalgickým úsměvem Dana Zátopková. Olympijská vítězka v hodu oštěpem, dvojnásobná šampionka Evropy, několikanásobná světová rekordmanka, patnáctinásobná mistryně Československa a účastnice čtyř letních olympiád patří mezi nejslavnější absolventky gymnázia. Ve středu slavnostně přestřihla pásku u nové tělocvičny.


Paní Zátopková, berou Vás lidé spíše jako manželku slavného běžce, nebo ve Vás také vidí slavnou atletku?
Mám pocit, že teď se častěji mluví více o mně než o Emilovi. Je to ale dáno tím, že manžel má zdravotní problémy, zatímco já se stále pohybuji v atletickém dění. Jsem v olympijském výboru, trénuji tři mladé a nadějné oštěpaře.

Nebyla jste dříve přece jen spíš až ta druhá ve Vaší rodině?
Byla. Ale nikdy mně to nevadilo. Emila jsem vždycky uznávala jako vynikajícího atleta. Sama jsem se také snažila to naše rodinné zlato rozšířit nějakou medailí.

Rodin, které by se mohly pochlubit podobnou bilancí jako Zátopkovi, na světě příliš není...
Na nedávno skončeném mistrovství světa v Seville nás ohrožovali Jonesovi. Kdyby se něžnější polovina páru nezranila, byli jsme v nebezpečí, že nás trochu zastíní. I když my máme pět zlatých a dvě stříbrné. To nás hned tak nedoženou (smích).

Oba dva jste hodně známí. Jak se Vám žije se slávou?
Jako všechno na světě má také sláva rub a líc. Když máte úspěch, lidé vás uznávají, zajímají se o vás média. Zvlášť ve sportu ale dvojnásob platí, že světská sláva je pouze polní tráva. Běda těm sportovcům, kteří si toho nejsou vědomi.

Dokázala jste někdy své popularity využít?
Ale ano. Ono je příjemné, když přijdete do obchodu a prodavačka vám vybírá to nejlepší zelí, které má na skladě...

I vy jste ale zažili jiná než slavná období...
Po osmašedesátém se o nás nesmělo psát. Byli jsme takříkajíc v šuplíku. Kolikrát jsme si ale říkali, že se tam vlastně máme dobře. Odpadla nám spousta jiných starostí. Nemuseli jsme být třeba neustále ve střehu, kdy a co říct, aby toho někdo nezneužil.

Po roce 1989 vstupovala řada populárních osobností do politiky. Vy jste o tom neuvažovali?
Vůbec ne. Jakýmsi způsobem jsme se angažovali v osmašedesátém. Nakonec jsme ale přišli k celkové životní filozofii. Bojujeme, bojujeme, a pak se divíme, co jsme vybojovali. Idea, za kterou se člověk žene, může být třeba dobrá. Jenže pak se všechno naráz zvrátí. Objeví se lidé, kteří to nemyslí dobře a myšlenku nakonec přeorají tak, že už se jedná o něco úplně jiného. Navíc po revoluci jsme už přece jen byli za zenitem své životní výkonnosti. Člověk si musí uvědomit, že už tady zase tak dlouho nebude. Jsou tady mladí, kteří mají o budoucnosti třeba úplně jiné představy než my. Oni na ní musí pracovat.

Procestovali jste s manželem celý svět. Věříte na něco, čemu se říká národní povaha?
Určitě ano. Každý národ je něčím typický.

Jak by v pomyslném srovnání dopadli Češi?
Fakt je ten, že jsme dost hádaví a závistiví. Podobných scén jsme zažili hodně. Mám pocit, že zejména mladým lidem chybí i zdvořilost. Ale pořád ještě máme šanci se napravit.

Co pověstná slovácká nátura? I ta je něčím výjimečná ?
Jsme sice jeden národ, ale jižní Morava má svůj specifický charakter. Myslím, že je to dobrý charakter. Vztahy jsou tu jakési hřejivější než třeba v Praze, kde žiji. Tam postrádám u lidí tu schopnost udělat si pohodu. Snad je to dáno i tím, že na Moravském Slovácku se lidé hodně znají. I to má ovšem svou stinnou stránku. Zase se víc pomlouvají. Ale když se sem vracím, je to pořád, jako bych spadla do peřin. Jsem tady moc ráda.

Jezdíte sem poměrně často. Jak na Vás dnes působí město?
Všechno se u nás teď mění. Opravují se domy a to se mně velice líbí. Kdybych aspoň dva dny byla Pánem Bohem, nechala bych opravit všechny domy v republice. A konkrétně Hradiště? Abych pravdu řekla, trošku mě mrzí to vydlážděné náměstí. Dřív tam byly lípy a alej. Teď ten prostor vypadá trošku pustě. Dala bych tam ještě aspoň nějaké kašny. Jenže opravdu fungujících kašen je málo po celé republice. Škoda, dělají svěží dojem.

Mládí jste strávila tady. Prozradíte dnešním - náctiletým, kam jste chodili s Emilem na rande?
Prozradím. Za nemocnici, kde byla lipová alej. Tam to bylo moc hezké. Když kvetly lípy, rozkvétala i naše láska. Tam mě Emil požádal o ruku. Já jsem o tom ale tehdy ještě nepřemýšlela, a tak jsme to nechali až do října uležet.

Na gymnáziu jste maturovala v roce 1941. Pak se škola zavřela. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Zažila jsem tady moc hezkého. Bylo to nádherné studium. Na některé profesory dodnes ráda vzpomínám. Češtinář mě nadchl pro Seiferta a Biebla. Tělocvikář měl zase spadeno na holky. Zvlášť když nám něco nešlo. To nám doporučoval dát si kytku do hlavy a jít vařit zásmažku. Gymnázium mně dalo hodně. Po obsazení Němci jsem tady navíc zažila to správné národní probuzení.

Odhalili už tehdy tělocvikáři Váš talent?
Na tělocvikáře jsem měla štěstí. Každý nás naučil něco. Dostala jsem skvělou všestrannou přípravu. Od jedné profesorky gymnastiku, druhá zase dělala atletiku. Byla tady bohužel pouze jeden rok. Můj talent tak zůstal neodhalen.

Sama jste už zmínila světový šampionát v Seville. Byla jste spokojena s výkony českých atletů?
Největší radost mně udělala Formanová. Tu mám velice ráda. Znám ji díky Jarmile Kratochvílové, která je stějně skvělá. Jarmila měla i štěstí, že chytla dobrého koně. Ne každému se to podaří. Od Dvořáka jsme čekali, že bude dobrý, a on to potvrdil. Pochopitelně mě potěšil Železný. Je to přece jen oštěpař a příslušnost k tomu klanu je ve mně hluboce zakořeněna. Vrátil se po zranění a bronz je skvělý.

Co Vám v poslední době udělalo největší radost?
Kluci, které trénuji. Žádní světoví rekordmani z nich asi nebudou. Ale jeden si hodil krásný osobák. To jsem se opravdu moc radovala.

Co Vás naopak trápí?
Trápí mě Emil. Už není tak zdravý, jak býval. Byli jsme zvyklí jít spolu třeba běhat, ale dnes už to nejde. Trošku brzdí a zaostává. Nedá se nic dělat. Každý se narodí se svým životním stroječkem. A ten už je nařízený na určitou výkonnost, na určitou dobu. Člověk se s tím musí smířit.
Text: Marek Tvrdoň
Foto: Pavel Paška







Jak se žije v Traplicích

Kniha o Traplicích bude slavnostně pokřtěna na hody.
Obec Traplice se rozprostírá podél Jankovického potoka, osm kilometrů od Uherského Hradiště. Traplice patřily velehradskému klášteru a podle všeho byly založeny již před 13. stoletím. Útisk poddaných v regionu osvětlují i zápisy v Černých knihách buchlovského loveckého práva, kde se nachází několik rozsudků nad osobami z Traplic. Obec byla známá hrnčířstvím a kamnářstvím.
V současné době mají Traplice 1112 obyvatel, starostou obce je již druhé volební období neuvolněný Pavel Chrástek, zastupuje jej uvolněný Jiří Kolařík, který vykonává svoji funkci první volební období.


Prozatím je obec bez znaku
Prozatím Traplice svůj znak nemají a nedochovala se ani pečeť. "Připravujeme však již zadání pro jeho zhotovení. Vše je ale otázkou financí. Na znaku by se dle historických pramenů měla nacházet radlice a vinařský nůž, neboť obec je známá výbornými vinařskými výsledky," upřesnil zástupce starosty Traplic Jiří Kolařík. Plynofikace záklaní školy byla jednou z největších akcí tohoto roku V obci se nachází základní škola, kterou navštěvuje na 320 žáků od 1. až po 9. ročník nejen z Traplic, ale i Jankovic, Sušic a Košíků. Ačkoliv je škola v dobrém stavu, jedním z velkých úkolů letošního roku bylo ji plynofikovat. To se obecnímu úřadu zadařilo a po nákladu více než dvou a půl milionu korun je již plynová kotelna ve škole v současné době ve zkušebním provozu. V budoucnu hodlá prostory školy obec více využívat k pořádání kulturních akcí. Traplice mají i svou mateřskou školu, kde je přihlášeno 37 dětí. "Problémy s malým počtem dětí by zde neměly nastat, neboť se u nás narodilo tento rok již dvanáct nemluvňat a dalších pět by mělo přijít na svět do konce roku. Zajímavé je to, že jsou to vesměs děvčata," pousmál se Jiří Kolařík. V obci nechybí ani další potřebná zařízení, ve zdejším zdravotním středisku nastálo působí obvodní a zubní lékař. Dětský a ženský lékař do obce pravidelně dojíždí.

Místo kostela je zvonice
Kostel ani hřbitov v obci není a je místním k dispozici v blízkém Jalubí. Zvonice, která byla opravena, se nachází před obecním úřadem, spolu s pomníkem padlým hrdinům a sochou Panny Marie.

Do prosince bude hotová "kabelovka"
Obecní úřad počítá s tím, že do konce listopadu by měla být dokončena kabelová televize. V současné době je zřizována hlavní stanice a ukončovány domovní rozvody. I plynofikace Traplic je již hotova. "Bohužel jsme na plyn nedostali žádnou dotaci a obec se musela zatížit úvěrem ve výši 4 milionů korun," dodává Kolařík. Investovat budou muset Trapličtí i do třicet let staré kanalizace. "Do kanalizace bychom se chtěli pustit postupně, podle financí. První krok její obnovy by měl nastat při inovaci středu obce, kdy budou současně spraveny i chodníky, vozovka a vybudována nová lávka přes Jankovický potok. Záměrem této akce, která obec vyjde na sedm milionů korun, je i kabelizování nízkého napětí, které se zde nachází," řekl dále zástupce starosty.

Termín pořádání hodů jsme posunuli
V Traplicích se pravidelně pořádají slovácké hody, které podporuje svou účastí mnoho krojovaných párů i dětí. "Protože původní termín hodů byl až na Martina, kdy bylo pro krojovanou mládež již dost zima, rozhodlo minulé zastupitelstvo o posunutí hodů na 2. a 3. října," vysvětluje Jiří Kolařík. O tom, že obec žije skutečně kulturou, svědčí i kniha o obci, kterou jsme měli čest si jako vůbec první prohlédnout, slavnostně pokřtěna má být totiž právě až na hody. Kniha podrobně vypráví o životě v Traplicích za posledních sto let.

Na naše vinaře jsme pyšní
Ačkoliv jsou aktivity v Traplicích slabší, dobře dle slov zástupce starosty fungují zahrádkáři, kteří pravidelně pořádají výstavy vín, v nichž dosahují výborné výsledky místní vinaři. Svou činnost vyvíjí i tělovýchovná jednota, bohužel i v těchto oblastech vše souvisí s dostatkem peněz. Proto se snaží obec tyto aktivity podporovat i finančně. Jednou z posledních vydařených akcí byl sportovní turnaj pro mládež, kterého se zúčastnily i celky z ostatních obcí. "Všem se akce líbila. Děti od nás dostaly diplomy, sladkosti a každé mužstvo pak kopací míč," dodal Kolařík. Podnikatelům vychází obec vstříc "Snažíme se s místními podnikateli vycházet si navzájem vstříc. Mezi naše největší podnikatele patří kovovýroba, která se nachází v areálu zemědělského družstva. Ta zaměstnává pětatřicet občanů. Společnými silami jsme k družstvu vybudovali novou příjezdovou komunikaci. Dále tady máme autoopravnu značky Renault a několik drobných zemědělců, zedníků a klempířů," upřesnil Jiří Kolařík. Ani za nákupy nemusí obyvatelé Traplic jezdit daleko, v obci jsou jim k dispozici tři obchody s potravinami a smíšeným zbožím, obuví, květinami a novinový stánek. Nechybí ani soukromé pohostinství a bar, kde se pořádají diskotéky.
Text: Karin Kuchtová
Foto: Pavel Paška







www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund