Číslo: 4 26.01.1998 Článků: 47 REDAKCE ARCHIV minulých čísel Rok 1996 Rok 1997 Rok 1998 Rok 1999 Rok 2000

 Rozhovor týdne: Ing Karel Kredba Flereti se Žízní si v sobotu zahráli na Klubu Inspiraci nehledám kolem sebe, ale v sobě Písničkář Jan Burian na Míru! Bedřich Jan Loydolt - známý i neznámý  Rozhovor týdne: Ing Karel Kredba velitel 2. mobilizační základny a velitel Posádky Uherské Hradiště Na úpravně vody v Ostrožské Nové Vsi probíhá nepřetržitá služba. - Foto: Kk Zrovna první otázkou bych se ráda dostala k tomu, co se v poslední době v médiích hodně probírá. Myslíte si, že bez vstupu do NATO bychom se v budoucnu neobešli? Když se koncem roku 1989 zřítila železná opona mezi Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou, zavládla na starém kontinentu euforie. Existoval všeobecný názor, že Evropa se stane jednou velkou rodinou a že nyní, když neexistují zábrany, jí půjde vše samo. Když se pak před sedmi lety v březnu rozpouštěla Varšavská smlouva a Evropa se stále nacházela v opojení, mnozí předpokládali (a to i na Západě), že zanikne i NATO jako její protiváha. Celá Evropa se domnívala, že uspořádání poměrů a vlastní bezpečnost je možné realizovat a opírat se o Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), nynější OBSE. Vycházelo se z předpokladu, že vše se zajistí určitou formou součinnosti všech evropských zemí za přihlížení USA a Kanady. V té době nikoho nenapadlo, že zánik Sovětského svazu bude doprovázen řadou větších či menších konfliktů i válek a že nebývale krvavý bude i rozpad Jugoslávské federace. Přichází rozčarování a Evropa jako by si s těmito závažnými mezníky nevěděla rady. Zánikem biopolarity dochází u vnitř NATO ke strukturálním změnám z vojensko-politické na politicko-vojenskou organizaci. Ta jediná se stává zárukou bezpečnosti v Evropě. Pozvání ke vstupu do NATO je v každém případě historická událost. Už proto, že za sedm a půl roku po pádu berlínské zdi začne atlantická šestnáctka do svých řad přijímat bývalé nepřátele. Tím NATO prakticky zahájila budování nové bezpečnostní architektury Evropy jedenadvacátého století. Mám-li vyslovit svůj názor na tzv. objasňovací kampaň, pak jednoznačně mohu říci, že byla absolutně podceněna. Představa drtivé části veřejnosti je taková, že vstup do NATO pro nás znamená nakoupit novou techniku. Přitom příklady z mírových operací v Bosně ukazují při vycvičenosti našich vojáků absolutně srovnatelné parametry. Co je ovšem horší, a prokazují to i průzkumy veřejného mínění, je téměř hysterické uhýbání před otevřenou diskuzí o kladech a záporech členství. To ovšem není úkol armády, to by mělo být doménou politiků, především těch, jež reprezentují politické strany, které ve sv ých programových prohlášeních mají vstup do obranných struktur. Jaký je váš názor na neutralitu země? Tady se nevyhnu určitému teoretizování, ale musíme vyjít ze základního postulátu neutrality - tedy nevměšování se do sporu jiných. Jinak řečeno neutralita státu představuje mezinárodní statut pro zemi programově odmítající a stojící mimo vojensko-politické aliance a vyhýbající se účasti v mezinárodních konfliktech. Bývá smluvně garantována a politicky akceptována velmocemi, respektive státy začleněnými do paktů. Budete souhlasit se mnou, že státy mohou vydávat na svoji obranu tolik, kolik jim vlastní ekonomika dovolí. Evropská bezpečnost je nedělitelná a výbušná situace kdekoliv na starém kontinentu znamená vždy nebezpečí ničivé války. Je nesporné, že vstup do Severoatlantické aliance a slovo vstup ještě jednou podtrhuji, je pro každého náročný a tedy i nákladný. Rozhodně však je podstatně jednodušší a hlavně levnější, než zajištění individuální obrany, tím spíše pak neutrality. Uvědomme si, že pro stát naší velikosti je vybudování a udržování konkurenceschopné moderní armády - včetně protivzdušné a protirake tové obrany, strategického zpravodajství nebo potenciálu na účinné odstrašení, k individuální účinné obraně prakticky nemožné. Zatímco při zapojení do Aliance lze díky společným opatřením dosáhnout relativních úspor na výdajích jednotlivých členů. Mohu to dokumentovat údaji Mezinárodního ústavu strategických studií v Londýně, že např. neutrální Švýcarsko vydává na svou obranu přibližně dvakrát víc než srovnatelné, ale strategicky exponované Portugalsko. Ekonomicky silné, ale vojenskostrateticky méně zajímavé Švýcarsko má téměř stoletou zkušenost neutrálního státu. Málokdo ví, že miliční systém obrany Švýcarska je založen na hlubokém přesvědčení bránit svou zemi. Proto není nic neobvyklého, že celá řada udržuje na svých pozemcích okopy a další obranné stavby, že je část zbraní svěřena starostům obcí, kteří jsou zároveň i velitelé atd. Nedovedu si zatím představit, že bychom do příhraničních obcí u nás přidělili zbraně pro mužskou populaci. Myslíte si, že zkrácení základní vojenské služby bylo pro armádu přínosem? To není tak jednoznačné. Radikální snížení počtů osob v armádě všech kategorií mohla veřejnost sama sledovat. Snížení počtů a zkrácení délky služby je postupně vyvažováno službou na čas, tedy určitou poloprofesionalizací. Existují odbornosti, jejichž výcvik není tak náročný a při určité intenzitě se dá zvládnout za půl roku. máme ovšem další funkce, o nichž se domnívám, že zkrácení vojenské služby jim neprospělo. Jsou to například řidiči tanků, BVP a jiné speciální techniky. Tuto mnohamilionovou techniku by měl mít na starosti zkušený voják po několik let a stejně tak by měli družstvům, osádkám a obsluhám velet starší a zkušení lidé. Tady se otevírá možnost poddůstojníkům v další službě se závazky na několik let. Takto organizovaná služba by se proporcionálně vyvážila, ale bohužel k ní chybí legislativa. Máte dojem, že pro mladé je možnost být vojákem z povolání perspektivní? Jednoznačně říkám, že ano. A teď zdůvodním proč. Za prvé: je tu možnost dosažení vzdělání. Programově by měl mít každý důstojník vysokoškolské. Otevírá se celá řada možností studia v zahraničí, dnes máme již absolventy vojenských škol v USA, Kanadě, SRN, Belgii, Holandsku. Za druhé: u některých vybraných svazků AČR - jako příklad vezmu brigádu rychlého nasazení - je výcvik velice náročný, velice intenzivní a je založen na individuálních vlastnostech vojáků. Modelově se provádí výcvik přibližně tak, jak je vidět v některých akčních filmech. Tento způsob výcviku přitahuje mladou generaci a tato brigáda má nejvíce poddůstojníků na čas a stala se srovnatelným elitním svazkem. Za třetí: jestliže se postavení důstojníka, praporčíka a poddůstojníka dostane na stejně srovnatelnou společenskou úroveň, o což se právě usiluje, včetně sociálního zabezpečení, pak věřím, že bude tato služba vlasti atraktivní a žádaná, s obrovskou perspektivou. Co je momentálně největší problém v armádě? Tato otázka by příslušela spíše ministrovi, ale pokusím se o vlastní názor. Nebudu rozebírat, zda rozpočet pro armádu je dostačující či ne, jestli jsme měli zakoupit takové letouny či ne, nebo jestli je sedmý ministr za sedm let to pravé nebo ne. Na tento problém se podívám z hlediska mladého muže, který do armády přichází k výkonu základní služby anebo toho, který službu bere jako svoji celoživotní profesi. Mladý muž, který do armády přichází, je odrazem životního stylu mladé generace, výchovy v rodině i představitel určitých hodnot. Publikované výzkumy veřejného mínění nám ukazují, že pravicově orientovaná mužská populace souhlasí se vstupem do NATO daleko výrazněji než levicově založení. Přibližně stejné poměry jsou při řešení otázky financování těchto kroků. Paradoxem však zůstává, že více pravicově zaměřených osob hledá raději civilní službu než základní vojenskou službu v armádě. Posláním vojáka 21. století by mělo být: ochraňuj, pomáhej, zachraňuj. Kdesi jsem četl, že myšlení a jednání vojáků v čistě vojenských kategoriích již není dovoleno. Máme na toto připravený důstojnický a poddůstojnický sbor i vojáky základní služby? Ale abych dopověděl: armádě by podle mě velice prospělo rychlé dokončení transformace a zahájení její stabilizace. K nové tváři armády by pochopitelně přispěly i mezinárodní zkušenosti získávané v mezinárodních misích UMPROFOR, IFOR nebo SFOR. Teď se zeptám osobně. Kdy jste dospěl k tomu, že chcete být voják z povolání? Nerad bych tvrdil, že to bylo moje vysněné povolání. Přijímací zkoušky jsem dělal na víc středních škol a zpráva o mém přijetí na vojenskou školu byla první v pořadí a já jsem jen potvrdil svůj nástup na ni. Při studiu vysoké vojenské školy postupně začaly studovat i moje sestry a určitým způsobem jsem odbřemenil část povinností svým rodičům. Vlastní uvědomění si profese vojáka z povolání nastalo až příchodem do reality každodenního života. Kde jste studoval? Středoškolské vzdělání jsem dosáhl na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové, Vysokou vojenskou školu se specializací tankového vojska jsem absolvoval ve Vyškově. Později jsem absolvoval postgraduální studium na Vojenské akademii v Brně. Čeho byste chtěl v životě dosáhnout? Z profesního hlediska především toho, aby moje práce a práce podřízených měla určitý smysl a řád. Nemalý úkol bude i to, o čem už byla řeč, tedy připravit vše potřebné pro vstup do obranných struktur Severoatlantické aliance. Chtěl bych dosáhnout i toho, abych byl nejen já, ale i mí podřízení spokojeni se svou odvedenou prací. Z hlediska svých soukromých cílů zabezpečit roa napomoci dětem při vstupu do života. Děkuji za rozhovor, Jindra Váverková  Flereti se Žízní si v sobotu zahráli na Klubu Mnozí vás znají až od písničky Zafúkané. Jak to vlastně bylo s vámi předtím? Naše kapela už zažila několik vrcholů. První byl, když jsme dělali s Vlastou Redlem písničky typu Letiště, Sbohem galánečko, to už je nejmíň tak deset let, to jsme za sebou měli celostátní Porty. Další vrchol nás potkal asi po osmi letech, to bylo právě to Zafúkané. Že to byla úspěšná písnička, bylo vidět i na prodeji desky. No a teď čekáme na další vrchol. Kterou desku máte nejradši? Ke všem máme dobrý vztah, ale asi je to vždycky ta poslední. Teď je to právě Z húry dané. Že je asi dobrá, je vidět i na jejím prodeji. Díky tomu si můžeme dovolit natočit další klip. A v pátek jdeme točit další desku. Kde točíte? Všechny desky děláme ve Zlíně ve Studiu V Ivoše Viktorina. Velká většina vašich písniček je zpívána valašsky. Nazpívali jste taky něco spisovnou čestinou? Jo. Ale opravdu jen několik málo. Texty nám hlídá Libor Mysliveček a nesnažíme se dělat je jenom valašsky, ale ty naše nám jdou zkrátka líp z huby. I když teď jsme po doporučení vsadili zrovna na písničku se spisovnou češtinou, která se objeví právě na nové desce. Je to příjemná bigbítová věc. Jak jste došli k tomu, že s vámi zpívá Jarmila Šuláková? Nápad byl můj, ale tenkrát jsem nevěděl, kolik má Jarmila roků. Už ale můj otec, který je v důchodu, vzpomínal, že jako kluk ji slyšel v rádiu. Tak jsem si řekl, že to bude určitě velké eso, když pořád zpívá v rádiu a přes Lubora Tokoše jsem si sehnal adresu. Když jsem pak uslyšel její hlas, tak jsem si řekl, že se nám musí podařit aspoň jednu písničku s ní udělat. Přímo pro ni vznikla písnička Doma najlepší, jí se moc líbila a navíc ji dokázala nazpívat napoprvé. Ta byla na albu Zafúkané a tak se nám spolupráce s ní líbila, že ani ne do roka jsme udělali další - Fleret a Jarmila Šuláková. Jak snáší koncertování s vámi? Velice dobře, ona je naprostý profesionál a už si zvykla. Ona nás určitě stejně všechny přežije, protože její maminka už má přes devadesát roků a pořád je čiperná a Jarmila bude asi po ní. Chystáte tedy další desku? Už to vlastně můžu prozradit, v květnu či červnu budeme mít patnáctiny naší kapely a nechceme dělat žádný monstrkoncert, ale jen pár koncertů po republice a zakončíme to na Valašském frgálu ve Vizovicích. Tam by s námi měl být Vlasta Redl, který by nám to měl křtít. K datu 13. června vydáme desku Tož vitajte, ogaři, což je první deska v reedici. Tam taky dotočíme tři písničky, které Fleret dělal. Letiště, Večer při plamenu svíček a Sbohem, galánečko. Jak jste vlastně začínali? Klasicky bigbítama, dělali jsme původně tzv. čistý folk a text s valašským nářečím jsme měli dva roky v šuplíku, než jsme si dovolili ho udělat. Na koncertech to obrovsky zabíralo, hlavně v Čechách. Pak si nás všimli kritici, kteří nás označovali jako tvrdý valašský folk, a teprve potom jsme si uvědomili, že tím nářečím se vlastně odlišujeme a už jsme tomu zůstali věrní. Ale na Portách jsme byli kapela, která údajně nejlíp šlapala. Ta energie tam prý byla - možná právě z té valašské slivovice. Co považujete za největší úspěch kapely? Asi to, že jsme mohli dělat předkapelu Jethro Tull a žádní Pražáci nás nedokázali vytlačit. Jezdíte i do zahraničí? Do Bretaně na keltské festivaly,kde se nám moc líbilo, protože to tam vypadá jak na Valašsku, jenom mají navíc moře. Hodně jezdíme do Polska na velké folkfestivaly a na tyto jezdíme právě s Jarmilou Šulákovou. Občas taky do Německa. A co Vizovice? Znáte to pořekadlo o tom, že doma nebývá nikdo prorokem ... Teď už je dobře, ze začátku na nás chodilo tak nanejvýš sto lidí, ale poslední dva roky, snad je to tím, že nás dávají v televizi a rádiu, tak to už míváme na náš vánoční koncert plný kulturák. Vedoucímu kapely Zdeňku Hrachovcovi děkuje za rozhovor Jindra Váverková  Inspiraci nehledám kolem sebe, ale v sobě V galerii v Panském domě v Uh. Brodě byla otevřena výstava obrazů a objektů ing. Jana Svobody. Na vernisáži této výstavy mi autor poskytl krátký rozhovor. Všechny Vaše obrazy mají zvláštní, jakoby snovou náladu? Kde berete inspiraci? Já to nevím a ani po tom raději nepátrám. Kdybych po tom moc pátral, mohl bych se dočkat toho, že by žádná inspirace nepřišla. Podnětem k mému malování je pocit. Pocit toho, jak obraz má na mě působit. A když tak působí i na ostatní, je to bevadné. Jaké jsou vaše výtvarné vzory? Mé malování vychází spíše, nebo alespoň já to tak cítím, z potřeb duchovních než výtvarných. Je to možná trochu nesrozumitelné, ale pro mě je výtvarný svět trochu mimo toho, co dělám. Mé vzory jsou v jiné oblasti než ve výtvarné. Dostal jsem snad nějaké výtvarné nadání, a tak se snažím svoje názory vyjadřovat takto. Vybrané duchovní aktivity mně pomáhají orientovat se ve světě a má díla jsou jen jakýmsi vedlejším produktem této činnosti. Máte také zajímavou techniku. Vypadá to jako podmalba nebo jako by byly dva obrázky na sobě. To jsou, někdy i tři. Je to technika vymývání, při které nanáším spoustu barev, které vymývám a znovu nanáším. Pořád dokola, až jsem spokojený a cítím, že je to to pravé. Děkuji za rozhovor, Elen Sladká  Písničkář Jan Burian na Míru! Známý pražský písničkář a spisovatel vystoupí ve čtvrtek, 29. ledna, od 20. 00 hodin v klubu Mír. JAN BURIAN zpívá své písně za doprovodu klavíru či elektrického piána, recituje své texty, odpovídá na všechny dotazy z publika, diskutuje a vypráví především o svých cestách. V posledních letech navštívil Francii, Ameriku, Dánsko, Island, Jihoafrickou republiku a další, pro nás Středoevropany, exotické země. Své dojmy a zkušenosti stihl zachytit v cestopisných reportážích, na kazetě vyšla Soukromá zpráva z Paříže, knižní podobu mají jeho zápisky Cokoli o Dánsku a Sága o cestě na Island. Pobyt v Kapském městě mapuje televizní film Silvestr dobré naděje režiséra Petra Stinga. Za dobu své hudební činnosti nahrál šest dlouhohrajících desek a natočil přes padesát pokračování televizních půlhodinek s názvem Posezení s Janem Burianem. Se svými pořady, které sám nazývá jako BURIANOVY KULTURNÍ OZDRAVOVNY, s úspěchem jezdí už několik let po městech celé republiky, ve čtvrtek tedy zavítá do Uherského Hradiště. (jok)  Bedřich Jan Loydolt - známý i neznámý 31. ledna tomu bude 90 let, kdy se v Brně narodil (1908) Bedřich Jan Loydolt, člověk, jemuž život přinesl mnohé radosti, ale i velká zklamání, a těch, obávám se, bylo více. Každý z nás si na svět přináší nějaké vrozené nadání a je pak otázkou i souhry mnoha náhod, zda je dostatečně rozvine a uplatní. V Loydoltově případě byla příroda obzvlášť šťědrá. Téměř v rovnováze byl u něj zřetelný cit jak pro hudbu, tak i pro výtvarné umění. Připočteme-li obdivuhodnou hlasovou a zpěvní dispozici, taneční a pohybovou lehkost, schopnost písemného i řečnického projevu a široké rozmezí výtvarného vyjádření, pak by se dalo mluvit o šťastném osudovém předurčení. Mimo to byl obdařen téměř aristokratickým vzhledem, v němž převládala noblesa a šarm. V dalších vlastnostech bychom nalezli také zvláštní duchovní pokoru spojenou s výrazným křesťanským cítěním. To vše se nevylučovalo s přirozeným citem pro humor, nadsázku a karikaturním viděním světa. Po studiu na brněnské reálce odešel na mnichovskou výtvarnou Akademii (ateliér Olafa Guldbranssona) a současně pokračoval v hudebním vzdělávání. Už v Brně docházel k profesoru Černíkovi na soukromé hodiny hry na klavír a zpěvu, v Mnichově se pak zdokonaloval u profesora Knotteho. O několik let později se vrátil domů a byl přijat do angažmá olomoucké opery. Jeho výraz lyrického barytonu mu umožnil ztvárnit několik významných operních rolí, které byly tehdejší kritikou hodnoceny nadmíru uspkojivě (např. Alessandro v Hipolytě). V této době se zároveň věnoval i scénickým návrhům, které byly realizovány jak v Olomouci, tak i např. v Brně. Mimo to pravidelně spolupracoval s Vilímovými Humoristickými listy a přispíval svými ilustracemi do dětského časopisu Anděl strážný. 30. léta s předzvěstí blížící se 2. světové války pomalu uzavírala zdánlivě šťastné období úspěchů. 1. března 1939 nastoupil B.J. Loydolt do koncernu Baťa, kde se jako návrhář hraček uplatnil v napajedelském závodě Fatra. Po několika úspěšných návrzích měl nastoupit do baťovské filiálky v Anglii. V tom mu ale zabránilo vyhlášení války. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem na základě udání, že nakreslil několik karikatur zesměšnujících německou Říši. Od deportace do koncentračního tábota ho zachránila nezištná pomoc několika lidí, kteří mu poskytli možnost úkrytu. po válce se usadil se svojí ženou Olgou v Uh. Hradišti. Malý zahradní domek ve Štepnicích se stal jejich domovem na dobu 20 let. Tehdejší vedení nemocnice ho navíc zaměstnalo jako pomocného laboranta na rentgenu a dalo mu k dispozici malou místnost, kde mohl výtvarně tvořit. Tyto provizorně přijatelné podmínky však netrvaly dlouho. V poměrně početném okruhu uherskohardišťským výtvarníkům se našlo několik, kteří využili svého politického postavení a dosáhli toho, že B.J.Loydolt přišel nejen o zaměstnání, ale i o trvalou možnost prezentace své výtvarné tvorby. Dlouhotrvající psychický nátlak se pochopitelně projevil na zdravotním stavu, který po zbytek života více či méně ovlivňoval Loydoltovu existenci. K objektivnímu pohledu na celoživotní umělcovu výtvarnou tvorbu je třeba dodat, že se nikdy neztotožnil s oficiálním diktátem socialistického realismu. Stále setrvával v poloze staromilsky poklidného a uhlazeného výrazu. Pro své přátele maloval portréty a figurální kompozice v romanticky laděném novoklasickém stylu, v němž se soustřeďovala jemnost s oduševnělostí téměř antikizující. Také rostlinná a ovocná zátiší byla příliš poetická a nemohla se ani zdaleka srovnávat s dynamickým projevem jeho ideově uvědomělejších současníků. S odstupem času a při poznání celoživotní Loydoltovy tvorby je nutné přiznat, že přes všechny své schopnosti se nepokusil o razantnější využití nových projevů ve vývoji moderního umění. Ne snad proto, že by je nevnímal a neznal. V několika případech vytvořil obrazy zcela moderně působící a s patrnou změnou v lehkosti a strukturálnímu výrazu, což v kontextu celoživotní tvorby působí nadmíru překvapivě. Nicméně převažujícím a charakterickým znakem Loydoltova výtvarného snažení byla jemnost vycházející z jeho osobního povahového založení. I když tedy nepatřil k osobnostem, které do českého umění přinášely nové prvky, přesto jeho dílo nacházelo pochopení u mnoha soukromých sběratelů. Ještě dnes se s obrazy tohoto autora setkáváme v rodinných sbírkách. Bedřich Jan Loydolt žil v Uherském Hradišti dostatečně dlouhou dobu (zemřel 18.1. 1982), je tedy přirozené, že si zaslouží občasné připomenutí. Žil sice v ústraní a v určité izolaci od místního výtvarného života, ale nebyla to jen jeho záležitost. Jeho práce přinášely potěšení mnoha lidem, proto by nebylo spravedlivé nechat jeho jméno upadnout do zapomenutí. Příležitostí ke vzpomínce je tedy letošní 90. výročí jeho narození. Marie Martykánová



---

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund