Číslo: 43
26.10.1998
Článků: 59
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Další rozjímání nad novým muzikálem Šumař na svatbě
Snažím se naplňovat svůj úkol, stejně mně nic jiného nezbývá
Divadelní podzim Setkání ď98 Stretnutie počtvrté ve Zlíně
Ctitelé starých tradic míří na Hlucké folklórní dny
OTÁZKA TOHOTO TÝDNE
Režisérka Irena Pavlásková přemýšlí nad Časem kruhů
V našem městě vystavuje světoznámý umělec
S Grafičankou si zazpívali i návštěvníci
Pohádka by měla nahrazovat lidskou výchovu
Jak se žilo ... na expedici MONOXYLON II (5. část)
Další rozjímání nad novým muzikálem Šumař na svatbě
V minulém čísle jste se mohli dočíst o první osobě, která stála u zrodu nově připravovaného muzikálu Šumař na svatbě dramaturgyni Andrei Helmichové. Tento muzikál bude mít premiéru ve Slováckém divadle již 7.listopadu 1998 v 19.30 hodin. Dnes vám chceme představít další dvě velmi důležité osoby, které se nezanedbatelnou měrou také podíleli na tvorbě tohoto muzikálu. Michala Stránského, autora písňových textů a Miloše Štědroně, který napsal hudbu, čímž z textů prozaických učinil texty písňové.
Miloše Štědroně, mimochodem velmi milého a chytrého pána, oplývajícího jak tituly, tak humorem, jsem zcela náhodou zastihla doma. Miloš Štědroň je nejen vynikající hubedník a skladatel, ale i profesor na Masarykově universitě a také na Janáčkově akademii múzických umění. Bydlí v Brně a tvoří pro všechna možná divadla v České republice.
Jak vznikla Vaše spolupráce se Slováckým divadlem? Kdy to vše začalo?
Začalo to již za studií, jelikož jsem se současným ředitelem Slováckého divadla Igorem Stránským společně studoval na JAMU, čili se dobře známe ze studentských let a teď vlastně učím jeho dceru Martu na Filosofické fakultě obor hudební věda. Ale má první hudební spolupráce začala až na hře V. Renče Císařův mim. Hodně jsem dělal divadelní hudbu v sedmdesátých letech také ve zlínském divadle za působení Alojse Hajdy, což je do Slováckého divadla jen kousek.
Do jaké míry vás oslovuje hlavní téma tohoto nového muzikálu Šumař na svatbě a vůbec celá dramaturgická úprava, kterou učinila Andrea Helmichová?
Gorina, z jehož hry Motlitba pro zemřelé dramaturgyně vycházela, mám rád a dokonce jsem se s ním i osobně setkal, což je sice relevantní, jelikož on se setkal se spoustou lidí. Ale vůbec tuto plejádu ruských dramatiků sedmdesátých a osmdesátých let mám rád a něco jsem načetl i v originále a Gorin patřil k těm nejlepším. V poslední době jsem přišel s Gorinem do styku víckrát, jelikož jsem dělal muziku ke Keanovi IV. v Divadle bratří Mrštíků v Brně a tak jsem samozřejmě uvítal, když mi Igor nabídl tuto práci ve Slováckém divadle na muzikále Šumař na svatbě. Navíc se mi dramaturgická úprava velice líbí a myslím si, že je to šťastně uděláno a i verše Michla Stránského se mi líbí, takže se mi hudba dobře psala. Jen nevím, jak dalece jsem se do toho strefil, ale jidiš hudba je mi blízká. Už tak dvacet let čtu většinou chasidskou literaturu od Babela až po Singera a Gorin se k tomu samozřejmě váže. Měl jsem k tomuto zkrátka dobrý vztah.
Jak se vám spolupracovalo s Michalem Stránským? Jak tato spolupráce probíhala?
Velice dobře se mi s ním spolupracovalo. Vůbec jsem k tomu nemohl mít žádné připomínky, to se psalo samo. Přibral jsem k tomu i svého syna, který letos končí skladbu na JAMU, abych měl jakési mladé zrcadlo před sebou. Napsal zhruba třetinu a myslím si, že se do toho trefil kolikrát lépe než já. A jinak jsme zvolili malou kapelu, kdy na housle hrál Jan Beránek, vynikající současný hoslista, na klarinek Lubor Pokluda, čerstvý absolvent JAMU, na čelo hrál Bedřich Havlík, profesor JAMU a jeden z nejlepších čelistů vůbec, na klavír jsme se střídali se synem, každý hrál ty svoje písničky a na flétnu hrála Petra Klementová, mladá velice šikovná dívka. Myslím si, že tato sestava byla celkem vyvážená.
Přijedete se podívat na premiéru?
Já si myslím, že určitě ano, 7.listopadu. Už to organizuji a těším se.
A chtěl byste třeba i žít v Uh. Hradišti? Jak se vám toto město líbí?
Přiznám se, že Uh. Hradiště neznám tak dobře, spíše jen průjezdně. Buď přejíždím do Zlína nebo někam na Slovensko. Ale co by ne, klidně bych žil i v Uh.Hradišti. Přiznám se, že docela by mě bavil život v malém městě, protože města jako jsou Brno, Praha, jsou velká a je tam všeho plno. Já jezdím do Nedvědic, což je malé městečko, kde se mi hrozně líbí právě proto, že je tam všechno tak malé. Člověk ho přejde za chvilku. Uh.Hradiště je pro mě středověké město pořád, já v něm vidím takový ten základní duktus středověkého města. Cítím z něho příjemnou atmosféru.
-gal-
Snažím se naplňovat svůj úkol, stejně mně nic jiného nezbývá
Nyní vám představíme autora písňových textů Michala Stránského. Michale, tvoje práce na Šumařovi není ve Slováckém divadle první. Před několika lety jsi psal písňové texty pro kabaret na Malé scéně Kleštěnec z˙pralesa, který režíroval také Igor Stránský.
Mimochodem, jedná se pouze o shodu jmen, nebo jste příbuzní?
Nejsme příbuzní. Ale známe se už nějakou dobu # myslím, že jsme se seznámili vlastně během událostmi nabitých týdnů těsně po listopadu 1989.
Jak bys porovnal svou tehdejší a dnešní spolupráci?
Je pravda, že už si na to moc nevzpomínám. Tehdy dělal ve Slováckém divadle dramaturga pan Gogola, který mě oslovil. A protože to byl víceméně kabaret, tak jsem dostal velmi volné pole, vlastně jenom zhruba zadané okruhy, čeho by se texty měly týkat. Ale těsnější kontakt se vznikem té inscenace nenastal.
A jak jsi tedy v˙tomto ohledu vnímal spolupráci na Šumařovi?
Se Šumařem to bylo mnohem intenzivnější. Jde o ucelený tvar, je to o pět let později a jistě hraje roli i skutečnost, že jsem teď na divadelní škole. Takže mě to mnohem víc zajímalo, už i s˙jakousi znalostí věci. Navíc, teď to bude poklona, se mi dobře spolupracovalo s˙tebou. Myslím, že se to s˙prací na textech pro Kleštěnce moc nedá srovnávat. Moc mě ta práce bavila.
Že jsme se potkávali spolu, to už jsi čtenářům prozradil, určitě jsi se potkal i s˙panem režisérem, ale mě teď zajímá, jestli tě nějak ovlivnilo setkání se skladatelem Milošem Štědroněm?
Samotnou práci na textech to setkání neovlivnilo. Ale jedním z˙důvodů, proč jsem nabídku pracovat na Šumařovi přijal, i když opravdu nemám času nazbyt, byla právě možnost potkat se s˙Milošem Štědroněm, osobností, která mě už léta zajímala. A v˙tomto smyslu jsem spokojený.
Některé texty písní k˙muzikálu vznikly tak, že jsi přepracoval svou dřívější poezii. Jaké to bylo podívat se na své básně jinýma očima?
Doufal jsem, že vzhledem k˙časové tísni těch básniček budu moci využít mnohem více. Ale nakonec se ukázalo, že to moc nejde. V Šumařovi vše určuje židovský svět, do kterého bylo třeba se ponořit. Nejsem katolík a nehlásím se ani k˙žádné jiné křesťanské církvi. Ale i když jsem jaksi samozřejmě věřící člověk, v˙křesťanské kultuře vyrostlý, nikdy by mě nenapadlo, jak moc mám křesťanské obrazy, symboly, rčení pod kůží.
Když jsem pročítala tvoje básničky psané pro děti, bylo mi moc líto, že je schováváš jen tak v šuplíku. Nechystáš vydání knihy?
Nechystám, protože nemám na takové myšlenky čas. Občas se k˙těm básničkám vrátím, občas si je také přečtu, a nejen ty pro děti. Někdy zažívám zvláštní, příjemný pocit, že se z˙nich něco důležitého dozvídám a připadá mně vlastně nepatřičné myslet si, že jsou ta slova moje. A občas si říkám, že by to čtení možná i někomu jinému udělalo radost, když to tak pracuje se mnou. Ale abych já chodil po nějakých nakladatelích, obesílal časopisy, na to nemá čas, a proto ani chuť. I když je pravda, že jsem ani neplánoval dělat texty do muzikálu - a už jsou tady.
Když jsem tě poprosila, abys mi vyjmenoval všechny své aktivity, napsal jsi mi na papírek:
jsem rodič a manžel, pracuju v Prázdninové škole Lipnice a jsem student (4. ročník dramatické výchovy na JAMU). Živím se jako grafik (např. časopis Městských kin Ne) a jako instruktor Outward Bound - Česká Cesta.
Většinu těch činností si dovedu představit, ale v˙čem spočívá tvá práce instruktora?
Z˙které strany začít? Velkou část mého volného času vyplňuje práce v˙občanském sdružení, které se jmenuje Prázdninová škola Lipnice. Toto sdružení se zabývá hledáním nejrůznějších forem výchovy v˙přírodě a pořádá o prázdninách kursy, dnes už pro všechny věkové kategorie. Tyto kursy jsou zaměřeny na všestranný rozvoj člověka, posílení jeho sebevědomí a schopnosti spolupracovat, spolužít s˙druhými. A s˙tímto sdružením jsme založili před pěti lety, poté, co jsme se stali členy mezinárodní vzdělávací organizace Outward Bound, společnost s˙r.o. Česká cesta. Vytvořili jsme pak řadu vzdělávacích programů zaměřených na rozvoj týmové spolupráce, tvůrčích přístupů k˙řešení problémů, rozvoj schopnosti vést a motivovat druhé. Naše metoda by se asi nejlíp dala shrnout pod pojem výchova zážitkem # takže vlastně pracujeme se zážitky.
Kdysi jsem si řekla, že divadlo je pro mne pouze cestou, jak se dostat někam dál za naplněním duše. Až pro mne přestane takto fungovat, zvolím si jinou cestu. Možná to má hodně společného.
Asi ano. Nevím, jestli je dobré tímto způsobem veřejně mluvit, ale jsem blíženec. A mojí úlohou je syntetizovat různost i protiklady, skládat je dohromady, stmelovat, hledat v˙nich společný smysl. A tak se jenom snažím naplňovat svůj úkol, protože myslím, že mně stejně nic jiného nezbývá.
Připravila Andrea Helmichová
Divadelní podzim Setkání ď98 Stretnutie počtvrté ve Zlíně
Zlín (hou) - Letos již počtvrté je zlínské Městské divadlo hlavním pořadatelem významné divadelní přehlídky s názvem Setkání ď98 Stretnutie. Během pěti dnů (3.-7. listopadu) se tu představí devatenáct divadel z Čech, Moravy a Slovenska.
Dramaturgie festivalu se tentokrát zaměřila na prezentaci novinek - uvidíme tedy hry, které zatím neprověřil čas. Uvádějí je nejen menší experimentující soubory, ale i takzvaná větší či velká divadla kamenná. Oba vývojové proudy budou na zlínském festivalu tradičně zastoupeny.
Setkání ď98 Stretnutie je očekáváno s napětím, zvídavostí a zvědavostí. K účasti jsou co nejsrdečněji zváni diváci z širokého okolí, včetně odborné veřejnosti.
Ctitelé starých tradic míří na Hlucké folklórní dny
Hluk (PA) - V rámci Hluckých folklórních dnů jste všichni srdečně zváni na výstavu děl malíře a grafika Dominika Černého a krejčího krojů Jana Mitáčka, kterou naleznete v obou sálech Hlucké tvrze. Navštívit ji můžete od soboty 31. 10. do pondělí 2.11. vždy mezi 9 a 18 hodinou. Vernisáž se uskuteční v neděli 1. listopadu ve 14 hodin. Úvodní slovo pronese starosta města, Jan Šimčík.
Dominik Černý - učitel, malíř a grafik. Žil v Hluku a svými obrazy psal výtvarnou kroniku tohoto města, třebaže se v něm nenarodil. Měl zájem o dějiny a národopis, proto po studiích volí za svoje působiště slovácký kraj. Studoval kroje, zobrazoval lid a jeho zvyky, v roce 1937 vystavuje na výstavě Slovácko již první větší obrazové kompozice jako Jízda králů v Hluku,Svatba v Hluku,Pouť u sv. Antonínka,Jarmark v Uh. Hradišti a jiné. Na počátku války byl pověřen vedením umělecké školy v Hroznové Lhotě. V roce 1942 byl za účast v národním odboji zatčen gestapem a vězněn. Výsledkem tříletého věznění je autorovo výtvarné svědectví o všem, co prožil a co ho tíží. Místo po štětci a barvě, sahá však po dlátu a ryje do dřeva obrazové dokumenty lidského utrpení za poslední války. Z malíře se stává grafik, který vydává dva soubory dřevorytu: Osvětim a Dora-Sangerhausen, oba věnované památce všech, kteří se nevrátili.
Následuje třetí soubor Stará tvrz v Hluku, který je nejen doplňkem Kožíkova románu, ale také svědectvím o duševním vyrovnání, vůli k životu a další práci autora. Při příležitosti oslav 700 let založení Uh. Hradiště vydává čtvrtý soubor dřevorytů Okolo Hradiště, ve kterém jsou zobrazeny kulturní a historické památky města a blízkého okolí. Svou výtvarnou prací, svými obrazy zachytil D. Černý kus našeho života i života svého, a tak přispěl nejen do kroniky města Hluk, ale svou hřivnou obohatil i výtvarnou kulturu našeho kraje.
Jan Mitáček se narodil 26. 2. 1904 v chudé rodině v Hluku, měl jednu sestru. Po ukončení školy se rozhodl vyučit krejčím u svého strýce Matúše. Šili nohavice, korduly i takzvané sedlcké kabáty. U něj zůstal do roku 1932 kdy se oženil. Po svatbě se osamostatnil a doma šil obleky, mužské i ženské kroje. V roce 1950 ho znárodnění jeho půdy vyhnalo za prací do Uh. Hradiště, kde se stal jedním z prvním pracovníků družstva Slovač. I když byl mistrem svého oboru, díky politické neuvědomělosti musel odejít do Letu Kunovice. Tady pracoval až do důchodu. Šil oblečení pro piloty a různé věci do letadel. Až v důchodu měl čas na svou zálibu. Vyšíval zástěrky, rukavice, ubrusy a šil pro celé okolí kroje, také pro hluckou cimbálovou muziku, soubor Dolňácko a pro Jízdu králů. Jeho nohavice, korduly a lajble vždy zářily mistrovskou kresbou ornamentu. Jezdci Jízdy králů mu přijeli poděkovat vyvolávkou před dům na Lán Hýlom, hýlom - V tomto domě dědáček Mitáčkův žijů, co najpěknější kroje na Slovácku šijů. Hýlom!
Pan Mitáček zemřel 1. dubna 1990 a kněz k němu na pohřbu v kostele pronesl:Zde by mohly stát stovky slováckých šohajů a děvčic, které oblékl mistr do kroje. A Hlučané ho na jeho poslední cestě doprovodili v krojích, které pro ně s láskou ušil.
Ctitelé starých tradic i vy, kteří budete při příležitosti uctění památky zesnulých jen Hlukem projíždět, zastavte se a zajděte se podívat na výstavu dvou významných kulturních osobností našeho krásného kraje - Slovácka.
OTÁZKA TOHOTO TÝDNE
Byla jste někdy na hradě Buchlově? Jistě ano a pak tedy věříte na Bílou paní a na duchy všeobecně? Věříte na předpovídání budoucnosti?
MUDr.Jaroslava Maláčová, primářka transfuzního oddělení.
Ani návštěva hradu Buchlova mě nepřesvědčila o existenci duchů. Na možnost předpovídání budoucnosti nevěřím a myslím si, že je pro všechny zakryta tajemstvím. I když asi něco jako osud existuje...
Mgr.David Pavlíček, tanečník, choreograf a vedoucí Kunovjanu, moderátor folklórních akcí, učitel.
Na hradě Buchlově jsem samozřejmě byl a na duchy věřím i na předpovídání budoucnosti a strašně se toho bojím. Určitě něco takového existuje. Strašně rád bych chtěl vědět, jaký je můj osud, ale nemám odvahu si ho nechat předpovědět, protože si myslím, že v ten moment, kdy se dovím něco dopředu, tak už to budu očekávat a to není ono.
Režisérka Irena Pavlásková přemýšlí nad Časem kruhů
Irena Pavlásková v zajetí novinářů v Internet kavárně. - Foto: Gal
Uh.Hradiště (HaG) - O tomto výkendu zavítala na oficiální premiéru v Uh.Hradišti v kině Hvězda známá česká, mladá, krásná a ambiciózní režisérka Irena Pavlásková, jejíž filmy jako Corpus delicti nebo Čas sluhů jistě velkou část divácké obce oslovily a považují je za to lepší, co se v naší kinematografii za posledních pár let natočilo. Její nový snímek, volné pokračování Času sluhů, Čas dluhů, však dychtivě očekávající diváky a především kritiky dosti zklamal. Vedle roviny zcela vážné, a jak sama režisérka Irena Pavlásková řekla: film je vážný a měl by se brát vážně, běžela i rovina druhá, rovina komická (někdy balancující až na pokraji trapnosti), zcela nezapadající do koloritu celého filmu a jen narušující celkový divákův dojem. Především nebylo jasné poselství nebo aspoň hlavní téma navoněného filmu, který chtěl něco sdělit, být nějak nový, ale nesdělil skoro nic a spíše byl krokem zpět. Dosti však kritiky, poslechněme si samotnou tvůrkyni, režisérku Irenu Pavláskovou:
Jaký byl rozpočet vašeho filmu?
Rozpočet filmu, bez reklamy, byl jednadvacet miliónů, plus Nova, která se podílela na tvorbě, do toho dala ještě asi milion a půl nebo dva milióny. Jinak jsem si peníze sháněla převážně sama, jelikož jsem i producentem svého filmu, a to zcela klasickou formou, kdy jsem chodila ode dveří ke dvěřím a přesvědčovala velké podniky, aby investovaly do mého filmu své peníze. A to trvalo vlastně celý rok, než jsem sehnala potřebné peníze a mohlo se začít točit.
Vy jste nejenom režisérka a producentka, ale i scénáristka. Kde berete náměty na své filmy?
Čerpám z toho, co se děje kolem mě, co se událo mě, mým přátelům, kamarádkám, z osudů zajímavých lidí. Samozřejmě, že potom dochází k určité fabulaci, domýšlení jednotlivých postav, nebo spojení dvou postav dohromady nebo dvou osudů. V podstatě je ta základní inspirace ze života.
Když píšete scénář, vidíte svůj film okamžitě takový, jaký bude pak na plátně, čili střihově nebo máte ucelený děj, který necháváte plynout a až ve střižně určujete jednotlivé střihy?
Na úplném počátku vidím zcela přesně jednotlivé scény, i s muzikou, kterou k tomu slyším, prostě se vším všudy. Pak samozřejmě k tomu třeba dotvářím nějaké věci. Takže některé představy mám naprosto jasné a k těmto představám se snažím dost přesně si zrekonstruovat, jak půjde potom všechno okolo. Na place už tedy jen realizuji tuto svou zcela přesnou představu, málokdy improvizuji.
Váš film má otevřený konec. Nechala jste si tím vrátka na případné třetí volné pokračování, nějakého dalšího Času?
Ivanka Chýlková si dělala legraci, že třetí díl bude Čas kruhů, kdy Ivana bude despotický trenér a bude nutit Karla Rodena, aby soutěžil ve všech disciplínách na olympiádě, proto Čas kruhů, a bude ho bičovat za každý neúspěch, a když nepřinese medaili, tak ho bude různě trestat a vymýšlela proto tresty pro Karla Rodena. Ale to jen tak ze srandy. Nějaké nové náměty sice mám, ale o dalším pokračování Času dluhů již neuvažuji.
Co říkáte na kritiku, která se o vašem filmu vyjádřila ne zrovna pochvalně?
Vůbec si toho nevážím a hlavně to nečtu. Dost dlouhou dobu považuji značnou část pražských kritiků za mafiány a lidi nekopetentní, kteří filmu, jak se mi osvědčovalo již po několik let, nepříliš rozumí a mají hlavně své mafiánské zájmy a své vyvolené režiséry. A týká se to nejem mě, ale i Zdeňka Titze, Oskara Reifa, dokonce i Tomáše Vorla. Jde o totální nepochopení filmů těchto tvůrců a neumí je ohodnotit. Nerozumí tvůrci. Tvůrce se může samozřejmě mýlit, není dokonalý, já také nejsem dokonalá a nemyslím, že je všechno správné, co jsem udělala, ale z osmdesáti procent, když jsem četla náhodou nějaké kritiky, tak kritici jsou v zajetí svých stereotypů, dosazují si do kritiky své představy o světě, které jsou mnohdy nižší a povrchnější než jsou představy toho tvůrce. Zkrátka pozadí pražské kritiky je tak špinavé, že vůbec necítím potřebu se jí nějak víc zaobírat.
Myslíte si, že je váš film v něčem nadčasový? V čem?
Tento film je mnohem nadčasovější než všechno před tím, než devadesát procent jiné produkce, která se děje. Je absolutně nadčasový. Jsem režisér a nastočila jsem film, který je o tom, jaký je náš život. Je plný trapasů a absurdit a je to přitom všechno nesmírně vážné. To, jak bude na diváky působit třeba za deset let ukáže až čas.
V našem městě vystavuje světoznámý umělec
Uh. Hradiště (PA) - Americký výtvarník Robert Freimark s dcerou Kristin přijeli na svoji vernisáž do Divadelní galerie na Mariánském náměstí. Usměvavého výtvarníka ve čtvrteční odpoledne přišli přivítat hradiští umělci a řada obdivovatelů dobrého umění. Sám autor souhlasil, aby jeho abstraktní svět zanesený na papír dotvářely plastiky vystavovatelů galerie. Vzpomínkové debaty autora s přítomnými přerušilo pozvání k úvodnímu slovu, které pronesl Zdeněk Tupý.
Bob Freimark nesměřuje k žádné tzv. nadosobní hodnotě, nesleduje žádný apriorní koncept či pravidlo, ale docela přirozeně se poddává silám, vyvěrajícím z jeho nitra. Patří k umělcům, o kterých lze říci, že je jim bližší invence než intence.
Abstraktivní expressionismus, aktivní štětcové gesto, fantazie forem i barev, je výchozí rovinou, na které malíř staví klenbu své tvorby.Necítí se vázán na tématický program, který jen někde, spíše dodatečně, lokalizuje tu a tam použitými názvy. Většinou se obejde bez nich, protože daleko víc než vazbami ke konkrétnímu světu čerpá z ryzích zdrojů autonomní malby, který postmoderna navrátila význam.
Nadšení, radostnost a neskrývaná vitalita jsou dominantními rysy této výstavy. Mám zvláštní dojem, jako by zde na nás dýchal právě ten svět svobody, po kterém jsme tolik prahli. To je příjemné i krásné. A je v tom i nejvlastnější smysl všeho umění i jeho nejcenější hodnota pro lidský život, řekl před pár lety o autorovi Igor Zhoř z brněnské Masarykovy univerzity.
S Grafičankou si zazpívali i návštěvníci
Uh. Brod (FlaJ) - Vernisáž výstavy Grafičanky, která se konala v pátek 16. října v 17 hodin, přilákala do galerie Domu kultury v Panském domě několik desítek příznivců umění. Zahájení výstavy bylo neobvyklé už jenom díky tomu, že páteční vernisáž zpestřili svým hudebním vystoupením samotní autoři výstavy. Tentokrát hudební těleso tvořili pouze tři muzikanti - kapelník Grafičanky Vladimír Suchánek (klarinet), Jiří Slíva (kytara) a Jan Pacák (basová kytara), kteří zavítali do Uh. Brodě již podruhé a to po třech letech.
Já sám považuji za malý zázrak, že se nám podařilo kluky sem dostat. V uplynulých letech vystavovala Grafičanka jednak v Uh. Brodě, předloni jsme připravili její výstavu v Trenčín, před Uh. Brodě vidělo tuto kolekci v poněkud zredukované podobě Uh. Hradiště, řekl ve svém úvodním slovu k výstavě Miroslav Potyka. Výstavní kolekci tvořila díla všech tří přítomných umělců, dále zde vystavuje také Jiří Anderle a Karel Demel.
K historii Grafičanky uvedl M. Potyka, že Grafičanka jako hudební těleso vznikla v roce 1972. K původním dvěma členům, Vladimíru Suchánkovi a Jaroslavu Hořánkovi, se o pět let později přidali další grafici - Jiří Anderle, Karel Demel, Jiří Slíva a tehdejší bubeník Olympicu Jan Pacák. Dalšími členy Grafičanky jsou Oldřich Kulhánek jako pokladník, Adolf Born jako teoretik, muzikant z Ypsilonky Miroslav Kořínek jako stálý host, Miroslav Huček jako fotograf a dálkovým dirigentem byl dnes už zesnulý Albín Brunovský.
Přiznivci Grafičanky si na páteční vernisáži jistě přišli na své, neboť kromě hudebního vystoupení tria si mohli zakoupit i CD Grafičanky. Před samotným minikoncertem Vladimír Suchánek řekl: Nevím, jaké má tento kraj zaklínadlo, že jsme sem tolikrát zavítali. V Praze jsme za celou dobu 25 let své existence vystavovali všeho všudy dvakrát, mimo Prahu pouze jednou v Třebíči a jednou v Týně nad Vltavou. Pak už se hrálo, zpívalo a poslední písničku Život je jen náhoda si zazpívali i ostatní návštěníci vernisáže, kteří odcházeli s hřejivým pocitem příjemně stráveného pátečního odpoledne.
Přijďte se podívat na výstavu Grafičanka a vezměte s sebou i své děti. Ze samotných děl autorů si totiž vyberou své oblíbené i ony, protože např. kolkeci Jana Pacáka tvoří mimo jiné i ilustrace k dětským knihám a pohádkám. Výstava potrvá až do neděle 15. listopadu.
Pohádka by měla nahrazovat lidskou výchovu
Uherský Brod (PA) - Před nedávnem mělo to štěstí zhlédnout kolem tisíce dětí z Brodu a širokého okolí dvě dětská představení s názvem Štěpánčiny TV pohádky. Nezapomenutelní dětští hrdinové Štěpánka Haničincová a Jan Přeučil za doprovodu klavíru Jiřího Toufara a loutek Blanky Lormanové ztělesnili řadu známých a oblíbených pohádek.
Vaše jméno je neodmyslitelně spjato s pohádkami. Jaký k nim máte vztah a proč zrovna pohádky?
K pohádkám jsem měla vztah už jako dítě. Milovala jsem pohádky Josefa Lady a knížku O čertících, o Lucince a Marhulínkovi a to byl možná prapůvod čertíka Bertíka. Pak jsem pohádky i sama psala, četla jsem je bratříčkovi, a dokonce jsme s dětmi v malém městečku u Chrudimi hráli pohádky na jevišti u dědečka na dvoře. Když jsem studovala druhý ročník na divadelní fakultě, začínala televize. Nabízeli studentům, aby přišli ke zkouškám. Protože se všem líbilo, jak dělám dětské okénko, tak mi nabídli, ať dělám dětské vysílání.
Říká se, že dokud člověk žije s pohádkami, nikdy nezestárne. Cítíte totéž?
Já doufám, že je to pravda. Myslím si, že když je člověk neustále ve styku s dětmi, nemá ani čas stárnout jako v jiných povoláních.
Jaký druh pohádek máte nejraději?
Nejraději mám klasické pohádky i když uznávám, že je nutné dětem dávat i nové pohádky. Nejprve by děti měly znát všechny ty základní a poté ty další. Nebylo by dobré na děti navršit ponejprv pohádky moderní.
Loutkové, kreslené nebo hrané?
Já bych je nerozlišovala. Kromě Josefa Lady mám ještě ráda pohádky Andersenovy, ale pravdou je, že tyto pohádky jsou spíše pro dospělé.
Která byla vaše první pohádka, kterou jste dětem vyprávěla?
Bohužel na jméno té první si už nepamatuji, protože jsem jich vyprávěla tolik, ale jedna z těch prvních byla O malé mořské víle.
Jaká byla vaše dráha v televizi a co všechno pochází z vaší autorské či dramaturgické dílny?
Spousta dramatizací pohádek, scénáře pro čertíka Bertíka, Rozmarýnky, kabarety nejen jako dramaturg, je toho strašně moc.
Kterým směrem by se měla ubírat výchova těch nejmladších?
Rozhodně citovým směrem. Děti strádají tím, že většina rodičů musí vydělávat, pracovat a děti zůstávají samy, což není dobré. Potom vyhledávají náhradu třeba v televizi a my jim musíme nabídnout hodnotnou náhradu.
Jaký máte názor na čím dál větší násilí v pořadech pro děti?
Absolutně s ním nesouhlasím a právě proto se snažím dělat jenom takové pořady, kde násilí není. Myslím si, že násilí je kolem dětí tolik, že ještě jim ho předkládat v televizi není rozumné.
Jaký je rozdíl mezi dětským a dospělým divákem?
Dělám ráda pro děti, protože jsou upřímné, nekonvenční a reagují na všechno bezprostředně. Dospělý divák zná konvence a i když se mu něco nelíbí, tak vám zatleská. Děti zatleskají, jen když se jim to doopravdy líbí. Snad právě proto jsem si vybrala práci pro děti, i když někdy vystupujeme i pro dospělé.
Jaké se vám zdály brodské děti?
Mně jsou vždycky děti na Moravě strašně příjemné, protože jsou daleko ještě bezprostřednější než pražské děti. Představení se mi dělalo ohromně.
Štěpánka Haničincová vydala svoji knížku Štěpánka. Letos před vánocemi ji nakladatelství DONA z Českých Budějovic vydá knížku s Janem Přeučilem, která se bude jmenovat Manželské recepty aneb trocha povídání se Štěpánkou Haničincovou. Je to takové úsměvné rozjímání o životě, podotkl Jan a na Štěpánku prozradil: Štěpánka má obrovskou výhodu, že má v sobě zakódovaný mateřský cit, který se jako fluidum přenáší. K tématu vzniku pohádek poznamenal:Pohádky by se měly dělat takového charakteru, aby podporovaly smysl pro citovou výchovu, krásno, laskavost a dobro. Pohádka by měla nahrazovat lidskou výchovu.
Jak se žilo ... na expedici MONOXYLON II (5. část)
Dvě stě pět kilometrů dlouhá cesta plavby expedice MONOXYLON II se blíží ke svému závěru, do přístavního města, hlavního města Portugalska, Lisabonu. Připomeňme jen, že jejich dvaatřice členů posádky vycházelo z myšlenky užití člunů vydlabaných z jednoho kusu dřeva, na rozdíl od hypotéz norského badatele Thora Heyerdahla, který vycházel z teorie rákosových člunů. Seriál Roberta Stojanova tedy dnes končí. Věříme, že jste na tomto místě našli zajímavé čtení, které chtělo přiblížit úsilí a snahu mladých lidí, jež se rozhodli něco dokázat a zároveň prožíz nevšední dobrodružství... PORTUGALSKÁ ČÁST EXPEDICE
Andalusie
Cestou do Portugalska jsme projížděli oblastí, která je poznamenána dlouhým arabským působením. Samotný název Andalusie sice pochází od germánského kmene Vandalů, ale názvy některých míst a řek jsou evidentně arabského původu (řeky Guadalquivir, Guadiana). Nádherný pohled byl na skály známého pohoří Sierra Nevada, které bylo vyzdviženo až alpinským vrásněním, na rozdíl od většiny Pyrenejského poloostrova.
První zastávkou se nám stalo malé město Antequera, s˙prehistorickými dolmeny. Přesto, že jsem zde napočítal sedm poměrně velkých kostelů, včetně katedrály, jsou ve městě krásně vidět stopy arabské kultury. Ve většině domků chyběly dveře a vchod byl krytý pouze plentou, přes niž bylo možno vidět do vstupní chodby. V˙těchto chodbách byly místo omítky nalepeny kachle s˙charakteristickými arabskými motivy (muslimové nesměli zobrazovat lidské ani zvířecí postavy).
Druhou zastávkou byla krásná Sevilla, nejčastější místo vyplutí a návratu mořeplavců mířících do Nového světa. Město tak mohlo bohatnout a také postavit rozlohou největší katedrálu světa, jak nám uvnitř oznámil dekret z˙Guinessovi knihy rekordů. Je tady i obrovský palácový komplex Alcazár, postavený ještě v˙době arabské nadvlády. Sevilla je opravdu nádherné město plné nejen zajímavých pamětihodností, ale také zeleně, parků a krásných španělských dívek. Můžete zde spatřit tradiční jihošpanělský tanec Flamengo, pojmenovaný podle růžových plameňáků (španělsky flamingo). V˙Seville se před šesti lety uskutečnila světová výstava EXPO 92, jejíž opuštěné budovy jsme cestou míjeli.
Portugalsko a rybáři
Velmi brzo ráno, 2.září nás uvítalo portugalské rodiště Vasca da Gamy # půvabné město Sines. Sines je malé historické město s˙malebnými uličkami, malými krámky a příjemnými prodavači. Vůbec místní domorodci nám tu připadali velmi přátelští, stejně jako pak v˙celém Portugalsku. Portugalci, kromě starších občanů, umí výborně anglicky a jsou vždy ochotní poradit či pomoci, když je o to požádáte. Snad jsou to typické vlastnosti pro malé národy, které se svou malostí vyrovnaly a proměnily ji tak ve svou výhodu.
V˙Sines jsme se setkali s˙několika jevy ,typickými pro portugalskou zemi. Nejdříve to bylo poměrně chladné počasí. Hned první noc jsme stačili dvakrát zmoknout, což se nám pak poštěstilo každé ráno. Nebyl to žádný velký liják, ale spíše mírné poprchání nebo vydatná rosa. V˙každém případě výsledek byl vždy stejný a naše spacáky už nedostaly šanci uschnout až do konce expedice.
Tím druhým, velmi viditelným jevem, byla poměrná chudoba nebo přesněji řečeno střídmost Portugalců. Tuto relativní chudobu srovnávám s˙oblastmi, kterými jsme projížděli. Ve srovnání s˙Balkánem či zeměmi rozvojového světa patří Portugalci mezi bohaté, velmi bohaté národy. Ale je také potřeba říct, že při pohledu na některé rybářské chýše a maličké lisabonské domky mne ihned napadlo srovnání s˙Českou republikou. Životní úroveň u nás mi v˙té chvíli připadla o něco vyšší, ale to neznamená, že kvalitnější. V˙této kategorii bychom zřejmě prohráli. Zdůrazňuji, že se jedná o mé subjektivní názory podložené jen asi týdenním pobytem v˙této zemi.
V˙Sines jsem měl poprvé na vlastní oči spatřit vykládku ulovených ryb. Rybáři přijížděli celou noc a následující ráno se svými úlovky, které ihned museli třídit a ledovat. Byla to tvrdá a vyčerpávající práce, což bylo možno poznat ve tvářích rybářů. Na úlovky tu již čekali obchodníci s˙mobilem, límečkem a kravatou, kteří domlouvali s˙kapitánem lodi ceny ryb. Kdo měl z˙celé transakce největší zisky, bylo patrné na dopravních prostředcích, kterými tito obchodníci odjížděli.
Podobnou vykládku ulovených ryb jsem měl možnost vidět ještě v˙přístavním městě Sesimbra, kde se místním rybářům podařilo ulovit i spoustu žraloků. V˙rozhovoru se správcem objektu jsme se dozvěděli, že rybáři za svými úlovky musí plout až k˙africkému pobřeží Západní Sahary a Mauretánie. Domů se tak vracejí po patnácti dnech strávených na moři.
Atlantik
Ve čtvrtek, 3.září jsme vypluli ze Sines. Na tento den bylo připraveno speciálně dobrodružné a podle některých zlých jazyků absolutně nesmyslné střídání posádek. Protože velký oceánský příboj nedovolil střídat na pobřeží, muselo by se vše odehrát na mořské hladině. Původně měla posádka č.2 plout asi 25 km, a pak ji ve vodě měla střídat posádka č.3 na přesně určeném místě. Vše měl jistit doprovodný motorový člun, zdarma dodaný portugalskými úřady.
Ovšem po příjezdu na místo se ukázalo, že zlé jazyky měly bohužel pravdu. Při pohledu na pětimetrové příbojové vlny jsme pochopili, že střídání je absolutně nemožné. Potvrdila to i zkouška tří dobrovolníků, kteří se do těchto vln vrhli a pokusili se přeplout do míst, kde již příboj nebyl tak silný. Ale ze tří plavců se vrátili pouze dva. Třetí, lékař, jenž ještě sám před několika dny zachraňoval kamarádovi život, nevyplaval. Vlny ho chytly a stlačily pod vodu takovou silou, že doktor ztratil nad sebou jakoukoliv kontrolu. Naštěstí ho zahlédl kuchař, který se pro něho okamžitě vrátil a pomohl mu dostat se na břeh. Navíc voda se ukázala být neuvěřitelně ledovou, a tak kromě vln hrozilo i ztuhnutí svalstva.
Po telefonickém spojení s˙monoxylonem bylo rozhodnuto přivázat loď k˙motorovému člunu a dovléci ho do města Setúbal.
Druhého dne vedla etapa ze Setúbalu do Sesimbry. Vzdálenost 24 km ujela třetí posádka za osm hodin, když cestou museli překonat velmi silný proud. Během noci jsme se autobusem přesunuli do města Cascais, odkud dalšího dne vyjela naše (první) posádka na cestu do Lisabonu, ale bez příjezdu na EXPO 98. Protože jsme asi polovinu trati jeli s˙přílivovou vlnou, podařilo se nám ujet 32 km za čtyři hodiny, což byla největší dosažená rychlost (8km/h) na celé expedici. Po vplutí do ústí řeky Tejo se nám Lisabon otevřel jako na dlani. Po levoboku jsme míjeli pevnůstku v˙manuelském slohu, od níž vyjížděli portugalští mořeplavci na své cesty. Kousek za ní se tyčí slavný Památník mořeplavcům a objevitelům. Na pravoboku nám žehnala obrovská kopie Ježíše Krále z˙Rio de Janeira, kterou Portugalcům věnovali Brazilci. Podepluli jsme obrovský 12 km dlouhý Most 25.dubna (bývalý Salazarův most) a zakotvili v˙přístavu. Před námi se nám otevřel výhled na nedávno otevřený nejdelší most v˙Evropě # 18 km dlouhý Most Vasca da Gamy. Byla to poslední jízda naší posádky. Přiznám se, že mi bylo docela úzko.
Večer jsme se vydali na noční prohlídku Lisabonu, ale protože jsme byli strašně unavení, stačili jsme přijít jen k˙blízkému klášteru sv. Hieronyma. Před ním jsme si lehli na zem a pozorovali tento nádherný výtvor lidského ducha z˙doby pozdně gotické. Klášter byl nádherně osvícený, Měsíc se blížil k˙svému úplňku a hvězdné nebe nad námi krásně zářilo. Mystickou atmosféru ještě umocnila naše návštěva klášterní rajské zahrady, kterou nám umožnil jeden hodný hlídač. Po doplazení se na parkoviště, kde jsme měli strávit noc, se ukázalo, že se nejedná jen tak o lecjaké parkoviště. Nebylo sice kouzelné, ale zato plné lisabonských kněžek lásky. Dokonce u nohou mi stálo auto, v˙němž seděl jeden z ochránců a vybíral od svých svěřenkyň utržené peníze. Navíc mi připadal jako pod vlivem drog. Lehko mi z˙toho moc nebylo, ale na další přesun již nebyly síly.
Expo 98
Neděle, 6.září 1998 byl pro nás všechny dnem slavnostním. Kromě toho, že jsme se probudili živí a zdraví, nás čekal slavnostní příjezd na světovou výstavu EXPO 98. Nečekaně jsme se dočkali nejen vstupu zdarma, ale i oficiálního přivítání od zástupců českého velvyslanectví v˙Lisabonu a zástupce ministerstva zahraničních věcí, který nám přivezl pozdrav od předsedy Senátu PČR Petra Pitharta. Dokonce se konala skromná, ale za to srdečná párty, z které jsem se po krátkém čase ještě srdečněji vytratil. Spolu s˙přírodovědci Richardem a Sašou jsme měli eminetní zájem vidět největší mořské akvárium na světě.
Po návštěvě akvária jsme se vypravili obhlížet stánky jednotlivých států, které tu představovaly svou zemi a svou kulturu. Přijet a ukázat se tady nelenily ani tak chudé státy jako občanskou válkou zmítaný Zair (Kongo), Namibie, Ekvádor, Makedonie a jiné. Samozřejmě i Slovensko zde mělo svůj stánek. Jen Česká republika, jako jedna z˙mála zemí světa, se krátkozrakým viděním svých bývalých politických vůdců přihlásila k politice zápecnické izolace, když se odmítla oficiálně zúčastnit této výstavy. Opravdu jsme si připadali trapně, když se nás tady někdo zeptal, odkud jsme. Naši slovenští kamarádi na tom byli o moc lépe.
Závěr
Dorazili jsme do cíle naší výpravy. Uskutečnili jsme plavbu, na kterou můžeme být hrdí jak po fyzické a psychické stránce, tak i po stránce odborné a vědecké. Podařilo se nám upádlovat více než 700 km po otevřeném moři, proti silnému větru i proudu, v˙bouřce i obrovských vlnách. Nezastavil nás ani Atlantik. Dokázali jsme možnost šíření neolitických kultur takovým způsobem a v˙takovém rozsahu, jakým se to ještě nikomu nepodařilo. Vědecká teorie byla podložena praktickým pokusem. Ovšem její platnost v˙dnešní postmoderní době je stejně relativní jako platnost všech jiných vědeckých teorií. Možná až vznikne jiná podobná teorie, vznikne i další projekt expedice. Já mu přeji minimálně stejný úspěch, jakého se podařilo dosáhnout nám.
Na úplný závěr bych rád poděkoval firmám Hutní projekt, a.s. (sídlící v˙Uherském Hradišti na adrese Palackého náměstí 231), HSK s.r.o. (Sokolská 570) a ZZN Pomoraví (Jiřího z˙Poděbrad 1212) za jejich finanční příspěvek na mou účast v˙expedici. Můj velký dík patří též paní Mgr. Boženě Tvrdíkové, zástupkyni starosty města Uherské Hradiště, která mi výrazně pomáhala při vyhledávání těchto sponzorů. Děkuji i Vám, čtenářům, kteří jste vydrželi číst mé řádky.
Robert STOJANOV
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
