Číslo: 50
15.12.1997
Článků: 42
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Desetileté výročí velkého tanečního orchestru UH.SENIOR BAND
Právě před rokem jsme si připomenuli 50. výročí trvání moderní taneční a jazzové hudby v Uh. Hradišti. A nyní slavíme další, desetileté působení velkého tanečního orchestru UH SENIOR BAND.
Už od roku 1986 probleskovaly mezi bývalými hráči tanečních orchestrů z Uh. Hradiště zprávy, že se připravuje ustavení velkého reprezentačního tanečního orchestru, který by hrál v plném jazzbandovém obsazení moderní taneční hudbu, ale nejen tu.
Iniciátory této akce byli Stanislav Lord Kovařík, Antonín Šácha a Antonín Jeřábek a u muzikantů tohoto hudebního žánru byla tato iniciativa kladně přijata. Byli osloveni kapelníci tanečních orchestrů Stav klub a bývalého TO Rytmus 49 Jan Bednář a František Blaha spolu se členy bývalé hudby mladých. V březnu 1987 došla tato iniciativa k závěru a byli pozváni vytipovaní členové dřívějších tanečních orchestrů spolu s dalšími schopnými muzikanty na první zkoušku, která se uskutečnila v prostorách bývalého Lidového domu (ZK Let v Uh. Hradišti). Zde byly provedeny první zkoušky a později se činnost orchestru přesunula do budovy Klubu kultury. Započalo velké zkoušení, které ne všichni, kteří do nového orchestru nastoupili, vydrželi. Vůbec první vystoupení UH SENIOR BANDu bylo na módní přehlídce v říjnu 1987. Metou nácviku však zůstal tvrdý nácvik na 1. koncert, naplánovaný na prosinec 1987.
Účast na tomto koncertě předčila všechna očekávání, neboť obecenstvo se dostavilo v takovém počtu, že sál Kulturního klubu praskal ve švech a bylo vyprodáno do posledního místečka. Pro obrovský zájem musel být koncert asi po měsíci opakován s opět obrovským úspěchem. Koncert uváděl, stejně jako další do roku 1990, velmi decentně a vtipně Jan Gogola. Později, kdy byl J. Gogola vytížen jinou činností, nastoupil na jeho místo Zdeněk Pilát. V roce 1992 vystoupil s orchestrem prvně jako moderátor Karel Pistorius, mařatský rodák, který si svá učňovská léta odbyl jako hráč na basu a bicí nástroje v orchestrech Rytmus 49 a Stav klub. Karel Pistorius, náš Pika, jak mu říkáme, zůstal našemu bandu věren až do dnešních dnů.
UH SENIOR BAND se zpočátku skládal vesměs ze starších hráčů, ale v průběhu desetiletého účinkování se za jeho pulty vystřídalo dosti hráčů mladších a jak někteří starší hráči odcházeli, nahradili je muzikanti mladí. Z nich se velmi dobře vypracoval trumpetista Jaromír Suchánek, který to ze 4. trumpety dotáhl až na leadera trumpetové sekce. Do trumpetové sekce přišel a v kapele zůstal další mladý hráč Petr Mlejnský. U trombonové sekce se zapracovává u 3. pozounu Zdeněk Pálka a u sekce saxofonové nahradil u 4. B tenuru Milan Falešník dlouholetého člena Otu Pancnera, který po dovršení sedmdesátky omezil svou činnost jen na příležitostnou výpomoc.
U rytmické sekce se změnil hráč na basu - baskytaru - když za onemocnělého Lorda Kovaříka nastoupil Jiří Buják. Bohužel Standa Kovařík nás může již více než tři roky pozorovat a hodnotit jen z muzikantského nebe. Změna nastala i u zpěváků, kdy po odchodu Radka Reichla jej nahradil Bedřich Šopík, který se stálými vokalisty Jitkou Šáchovou a Lubomírem Kalužou tvoří kompaktní trojici. Kapelníkem orchestru je po celou dobu působení trumpetista Antonín Šácha. Je nutno vyzvednout úzkou spolupráci UH Senior bandu s orchestrem Gustava Broma, zejména se saxofonistou Josefem Audesem, který byl našim patronem a instruktorem a se samotným Gustavem Bromem, který se jako čestný host našich koncertů zúčastňoval a některé i částečně řídil. Hosty orchestru byly i další známé osobnosti jako motocyklový závodník František Šťastný a loňského roku moderátor televize NOVA Martin Severa.
S velmi kladným ohlasem se setkala populární taneční odpoledne, která navštěvuje i hodně příznivců mimohradištských, kdy nutno podotknout, že jako v jiných odvětvích se přízeň hradištského obecenstva snížila. Přesto však zůstávají členové UH SENIOR BANDu optimističtí a dále se aktivně snaží o zvýšení úrovně tohoto hudebního žánru bez ohledu na peníze. Vždyť příjmy prakticky nestačí ani na úhradu údržby a provozních nákladů. Muzikanty UH SENIOR BANDu tento druh muziky těší a baví a věřím, že se nám i nadále bude dařit pěknými melodiemi i orchestrálními skladbami přinést dobrou zábavu i stálému posluchačstvu. To chce dokázat na jubilejním koncertě 18. prosince 1997. A o to muzikantům z UH SENIOR BANDu nejvíce jde.
- jeř - |
|
Pentla křtila své nové miminko
V nedělní podvečer se sjeli do Slováckého divadla v Uherském Hradišti všichni milovníci a příznivci folklorního souboru Pentla z Boršic. Za jejich přítomnosti proběhl v rámci programu, který se skládal ze dvou částí, také křest prvního CD souboru Pentla. První část programu byla věnována všem bývalým členům souboru a nesla název O víně, ženách a zpívání. Druhá část, ve které proběhl již zmíněný křest, se jmenovala Dobre žijem, dobre pijem. Kmotrem CD byl Popelka, ředitel Muzea v Uherském Brodě. Druhým kmotrem byl maskot souboru Doktor z hor Laďa Trávníček a třetím nebyl nikdo jiný než primáš kapely Pavel Franta. Jednotliví kmotři popřáli miminku jen to nejlepší a nejméně ještě jednoho bratříčka. V rámci slavnostního programu vystoupil také mužský pěvecký sbor z Nedakonic. Celým večerem provázel přítomné diváky David Pavlíček, který dokázal po celý večer udržet úsměv na tváři každého diváka. Po skončení slavnostního vystoupení Pently jsme položili pár otázek panu Jiřímu Pilušovi, vedoucímu souboru.
Jak se cítíte po vystoupení, jste spokojeni?
Podle reakcí diváků myslím, že dnešní vystoupení bylo úspěšné. Bylo to takové důstojné vyvrcholení desetiletých oslav.
A vy jste založili soubor Pentla?
My jsme byli od začátku při jeho vzniku. Po hodech zůstala taková skupinka lidí, která se rozhodla pokračovat v kulturních tradicích obce. Ze začátku nám hodně pomáhali také manželé Žmolíkovi, Jožka Franta ... Nedá se říct, že jsme byli zakladatelé, ale byli jsme tam od začátku. Již předtím jsme připravovali mládež na hody.
Kolik má Pentla členů?
Máme dvanáct děvčat, devět chlapců, osm muzikantů a ještě 6 - 7 dětí, které se připravují na vystoupení.
Jaký je zájem o folklór ze strany dětí?
Dá se říct, že zájem je. Je to ale podmíněno tím, že se děti mají kde realizovat. Kdyby jenom cvičily a nevystupovaly, zřejmě by je to tak nebavilo. My máme vystoupení dost. Spolupracujeme s vinárnou Sovín, pořádáme pochovávání basy, stavění máje, vystupujeme na krojových plesech. Snažíme se udržovat zvyky, které jsou v obci.
Spolupracujete s některými soubory?
Spolupracujeme se souborem Vanica s Osvětiman, který nám půjčoval kyjovské kroje na dnešní vystoupení. Také s mužským pěveckým sborem z Nedakonic.
Kdo se Vám stará o kroje?
Kroje jsou souborové a stará se o ně každý člen sám. Pořizovaly se z různých akcí, z brigád, z hodů..
Sponzoruje Vás někdo?
Takový náš přímý sponzor je kosmetický salón Martiny Šoustkové. Potom máte takové příležitostné sponzory.. Při příležitosti CD jsme měli více sponzorů, protože to bylo finančně náročnější.
Jak se jmenuje nové CD?
Cédéčko se jmenuje Pentla a jsou na něm mužské písničky. Zpívá tam mužský pěvecký sbor, muzikanti, Jožka Pilát, Dalibor Říha ... Nejlepší je jít a koupit si ho.
Připravujete něco na Vánoce?
Na Vánoce nechystáme, bohužel, nic, protože bychom to nestihli. Máme hodně práce, těžko bychom stihli nacvičit nějaký kvalitní program.
Kde všude jste s Pentlou vystupovali?
Samozřejmě v Boršicích, a také jezdíme na různé folklorní slavnosti. Byli jsme dvakrát v Hamburgu, v Belgii na festivalu a příležitostně.
Jak se Vám spolupracuje s mladými lidmi?
Velice dobře. Máme tam dobrý kolektiv a jsme mezi nimi velice rádi. Jestli můžu mluvit i za moji ženu, tak vždycky mezi nimi omládneme... Nemůžeme si na ně stěžovat.
Co byste popřál našim čtenářům?
Já bych jim popřál samozřejmě hodně zdraví, klidnou mysl, aby si u stromečku všichni zazpívali a aby tu lidovou kulturu měli v srdci a navštěvovali lidové programy.
Za rozhovor děkuje a mnoho dalších úspěchů přeje Petra Macalíková.
|
|
Premiéra nové pohádky - Popletená čarodějnice
Uh. Hradiště (red) -Hostující brněnský režisér Vladimír Kelbl připravuje ve Slováckém divaldle na druhý svátek vánoční (26.12.) vánoční premiéru nové pohádky Zdenka Kozáka Čáry báby Cotkytle. Tato rozverná pohádka nezapře inspiraci největším českým spisovatelem pohádek Járou Cimrmanem. Však posuďte sami: čarodějnice Cotkytle kazí jedno kouzlo za druhým, její dcera Zindulka chce být kadeřnicí, král země má problémy s dcerou, která se zamilovala do obyčejného chasníka a Děda Vševěda trápí podágra. Co jiného z toho může vzejít než pěkná motanice, která by se bez humoru, nadpřirozených sil, mluvící zvěře a pár hezkých písniček ani nerozmotala. Děti se zaručeně nudit nebudou a hravost, vtip i tempo zajisté ocení i jejich dospělý doprovod. Ve scéně Jaromíra Pátka, kostýmech Petra Dosoudila, dramaturgii Andrey Koukolské, s hudbou Michala Košuta a choreografií Zoji Mikotové uvidíme Jaroslavu Tihelkovou, Brigitu Tóthovou, Vladimíra Doskočila, Eriku Plaňávskou, Moniku Horkou a další. |
|
Rozhovor týdne: Jozef Piruch
profesionální jezdec dostihových koní
Jozefu Piruchovi je 31 let. Je ženatý, má dva syny: Martin (3,5 roku), Dalibor (1 rok). Po pracovním pobytu v Anglii, Německu a Itálii se usadil v dostihové stáji tři kilometry za Uherským Brodem, Na Králově. Tam připravuje své svěřence, které většinou v dostizích i sám jezdí.
Jak jste se ke koním vlastně dostal?
Díky dědečkovi jsem u koní vyrůstal od malička. Už si na to pochopitelně moc nepamatuju, ale doma jsme dokonce nějaké koně měli. A tatínek navíc pracoval s koňmi v lese. Našel jsem v lásce ke koním, po rozchodu rodičů, útěchu a náplň svého dětství. Stále mě to k nim táhlo. Asi mi bylo více méně předurčeno, že se ke koním dostanu i ve svém budoucím zaměstnání.
Takže jste se vyučil na profesionálního jezdce...
Vyučil jsem se na Slovensku, v Šale, v oboru chovatel koní, jezdec. A po škole samozřejmě následovaly dva roky vojny.
A po nich první zkušenost v zahraničí?
Ano, s manželkou jsme strávili téměř dva roky v Anglii. Dostali jsme se tam trošku komplikovaně. Když moje žena dokončila studium na Vysoké škole zemědělské, dostala nabídku jít do Anglie. Takže ona odjela a já jsem se asi za tři měsíce vydal za ní. Původně jsem si myslel, že tam strávím čtrnáct dní. Tomu odpovídalo i to, že jsem odjel s malým diplomatickým kufříkem s nejnutnějšími věcmi. A zůstal jsem tam dva roky. Získal jsem nejdříve na měsíc práci na farmě. Pak mi člověk, který mi obstaral pobyt v Anglii, domluvil místo pracovního jezdce v jedné stáji. Její majitel měl však finanční problémy, takže jsem musel odejít. Odchod to byl ale velice úspěšný, neboť jsem získal práci v mekce anglického dostihového sportu, v New Marketu. Tam jsme spolu s manželkou strávili více než jeden a půl roku.
Vaše žena tam měla rovněž práci?
Ona se do New Marketu dostala ještě přede mnou. Starala se o honební koně, kteří jsou v Anglii velice populární.
Po Anglii ještě následovaly další pracovní příležitosti v zahraničí?
Svůj návrat domů jsem oddálil o sedm týdnů, které jsem strávil v Německu, v Berlíně. Tentokrát bez manželky, protože ta si při lyžování natrhla vazy v koleně a musela se věnovat rehabilitaci doma. A to jsme ještě chtěli jít do Austrálie... To nám ale, bohužel, nevyšlo.
Jednoho krásného dne jsme si koupili lístky z Prahy do Florencie a z Florencie do Pizze. A jeli jsme se podívat do Itálie. Tam jsme strávili skoro pět měsíců.
Tak to vypadá, že kdyby nepřišla rodina, cestovali byste dál...
Asi ano. Ale čekali jsme rodinu, takže jsme se rozhodli vrátit se.
A následovala tuzemská angažmá?
Už dlouho jsme uvažovali o tom, že začneme soukromě podnikat. Ale nebyl jsem si jistý, jestli za tu dobu, kterou jsme strávili v zahraničí, budu mít úspěch. Chtěl jsem být trochu opatrnější, takže jsem přijal nabídku od Hřebčína Napajedla. Získali jsme byt, narodil se nám první syn, a to byl ten nejlepší čas jít pracovat na soukromo.
A proč zrovna Na Králov do Bánova?
Nazval jsem toto místo malý New Market. Takže jsem šel z New Marketu do New Marketu. Jsem spokojený s tréninkovými možnostmi, zdejší charakter krajiny mi skutečně připomíná ten anglický. I výsledky koní, kterých jsme za dobu svého působení Na Králově dosáhli, nasvědčují tomu, že cosi tu z toho anglického stylu je. Výsledky jsou, i když kvalita koní se s Angličany nedá porovnávat.
Jak vypadaly začátky v Bánově?
Když jsme sem nastupovali, tak jsme si najali stáj v bývalém areálu JZD. Prvního koně, kterého jsme si koupili, byl Roman Princ. Trochu kuriozní možná tehdy bylo, že peníze na něj byly původně určené na nákup kuchyně. Manželka mi je ale půjčila na nákup koně, takže vlastně majitelkou Romana Prince i později zakoupené Diftery je moje žena. Rovněž se nám podařilo získat do pronájmu další koně, na které jsme se snažili získat sponzory. Mezi ty největší patří dnes firmy CPV Sony Zlín, Tekoo a PC Software Translator.
Takže už máte přehled, jak na tom je vaše podnikání?
Jsem zde třetím rokem a myslím, že výsledky hovoří za vše. Moji svěřenci získali titul Kůň roku 1997 na Slovensku. Ten si vyběhala kobylka Diftera a Ketlin se stala nejlepší tříletkou českého chovu.
To byly trenérské úspěchy. Co vaše kariéra jezdce?
Koně, které trénuju, většinou jezdím i v dostizích. Je pravda, že letošní rok byl velice úspěšný. Jednak i tím, že mi do titulu žokej chybělo jediné vítězství. A toho jsem dosáhl v rovině I. kategorie s koněm trenéra Slávka Hanáčka, u kterého jsem jako jezdec po vyučení začínal. V rovinových dostizích mám teď přes padesát vítězství, v překážkových pak necelé dvě desítky. Tím, že podnikám, se kromě udržování kondice, ježdění a ošetřovatelské práce musím věnovat i účetnictví a ostatním organizačním věcem. A to je dost náročné. Někdy toho mám už dost.
Máte problém udržet si váhu?
V letošním roce se mi udržování váhy zdálo dosud nejjednodušší. Být na 58 kilogramech mi při své výšce 172 centimetrů v minulých letech dělalo problémy. Už jsem si říkal, že si někoho na ježdění najdu. Ale nakonec jsem si koupil Herbalife, po kterém jsem jednak zhubl, a pak bezvadně pročistil organismus. A zase jsem si jezdil koně sám. Sám nejlíp vím, co z toho koně v dostihu mohu dostat. V zimě jinak mívám 63 kilo.
Máte svůj jezdecký vzor?
Určitě by to byli jezdci ze zahraničí. I když oni žijí a jezdí v úplně jiných podmínkách. Strašně rád před dostihy sleduju v televizi zahraniční dostihy, podle kterých se snažím vyhecovat a motivovat se k dobrému výkonu. Vím, že estetika mého ježdění je třeba jiná, než by měla být. Doplňuji ji vysokou razancí.
Na kterém závodišti se vám jezdí nejlépe?
Rozhodně v Bratislavě. Od učiliště v Šale je vzdálené jen 60 kilometrů. Perfektně ji znám, jsem tu doma, vím, kde mám nastoupit, jak ji jezdit. Dráha v Bratislavě navíc v posledním čase prošla úpravami, které přispěly k bezpečnosti jezdců i koní. Naproti tomu minimálně budou moje koně běhat ve Slušovicích.
Dostihový sport je z filmů a detektivních románů znám i jako ne příliš čistý. Je tomu tak i ve skutečnosti?
Co se děje, jsou černé sázky na koně. Sám za sebe však nemůžu říci, že by mě někdo ovlivňoval, abych zajel tak nebo jinak. Myslím si, že v porovnání s jinými sporty, jako je třeba fotbal, je podobných zákulisních machinací minimálně.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Chtěl bych rozšířit počet svých koní, přestat jezdit rovinové dostihy a více se věnovat trenérské práci. Ale už vidím, jak to dopadne: Budu si pořád udržovat váhu na 58 kilech a roviny budu jezdit pořád.
Tak hodně štěstí!
M. Miškeříková |
|
| |
