Číslo: 6 10.02.1997 Článků: 42 REDAKCE ARCHIV minulých čísel Rok 1996 Rok 1997 Rok 1998 Rok 1999 Rok 2000

 NEJDŘÍV HUDBA, POTOM ZBRANĚ PRINC BAJAJA SE VRACÍ! Foyer a fotografie Dechklepy Rozhovor týdne: Karel Hoffmann  NEJDŘÍV HUDBA, POTOM ZBRANĚ Vernisáž výstavy Zbraně orientu byla velmi netradiční ... Slavnostní zahájení výstavy Zbraně Orientu v Komenského muzeu v Uherském Brodě proběhlo v pátek 7. února ve Sloupovém sále muzea - o hudební úvod vernisáže se postaral sám ředitel muzea Dr. Popelka se svou dcerou, a to písněmi, které připomněly osmanské vpády na jihovýchodní Moravu. Ve spolupráci s Historickým ústavem Armády České republiky a Správou Pražského hradu vznikla expozice, která čítá téměř tři stovky zbraní, vojenských oděvů a dalších předmětů. Jedná se o první zpřístupnění orientálních zbraní ze sbírek Historického ústavu AČR. Tato kolekce začala vznikat ve dvacátých letech tohoto století, její první exponáty sebou do Československa přivezli naši legionáři. Mezi zbraně Orientu, jak je můžete spatřit až do 27. dubna v Komenského muzeu, jsou zahrnuty zbraně z bývalého Turecka, včetně Balkánu, oblast severní Afriky ovládána muslimy, Kavkazsko, Indie, Čína i Japonsko.  PRINC BAJAJA SE VRACÍ! Po pěti beznadějně vyprodaných představeních před koncem loňského roku se opět na jeviště Slováckého divadla vrátí pohádka Princ Bajaja. Další repríza této hry se uskuteční v sobotu 15. února a budou mít možnost ji zhlédnout děti i jejich rodiče. Pohádka, kterou napsal a režíroval Karel Hoffmann, bude začínat v 10 hodin dopoledne. JV  Foyer a fotografie Klub kultury v Uherském Hradišti připravil zajímavou výstavu, která připomíná slavnou minulost amatérské fotografie v okresním městě. Sedmička ve složení Evžen N. Hajdaj, Štefan Jambrich, František Janouš, Josef Pilka, Jiří Rohel, Petr Titz a Pavel Zatloukal se představuje výběrem ze své tvorby v letech šedesátých a sedmdesátých. Výstava byla otevřena v pátek 7. února a potrvá ve foyer Klubu kultury až do konce března. Za zhlédnutí jistě stojí portréty, krajiny, snímky, které zachycují bývalou tvář města, nebo sportovní fotografie.  Dechklepy Dechovka na cestách Kunovice/ Jan/- Ve čtvrtek 6. února večer se ve sportovní hale v Kunovicích konal koncert krojované dechové hudby Túfaranka. Přes chřipkovou epidemii, stávku železničářů a seriál Dallas (nehledě na nedostatečnou propagaci plakáty) se pohodlně usadilo do hlediště něco přes stopadesát diváků a vyslechlo si koncert v rytmu polky či valčíku za mluveného slova moderátorky známé z Dechparády na Rádiu Jih Jany Grabcové. Celý koncert byl sestavený ze skladeb známých jen z podání této dechové hudby, ať už z rádiových vln nebo ze zvukových nosičů této muziky. Škoda jen, že díky nezodpovědnému přístupu zpěváka Mordycha, který nejen, že nebyl schopen bez ukotvení stát před kapelou, ale i artikulace a intonace byla v háji (přehnaná konzumace alkoholu před programem, zaviněná nezjištěným sponzorem z řad diváků- muzikantů), pokazil celkový dojem z kvalitního přednesu muziky. Jak jsem se dozvěděl po koncertě od nešťastného kapelníka Jendy Bílka, už si s nimi asi nezazpívá. Dovedu se vžít do kůže bezradného kapelníka a m uzikantů připravených předvést precizní výkon, který díky jednomu nezodpovědnému utrpěl újmu. Co říci k divákům? Škoda, že jich nepřišlo víc. Možná se příště polepší. Co říkáte, fandové seriálů na Nově? Straňanka sedmdesátiletá Strání-Květná /Jan/- Následující den, tj. v pátek večer, se v kulturním domě v Květné oslavovalo. dechová hudba Straňanka pod vedením Petra Houště oslavovala kulaté jubileum. Koncert Straňanky moderovaný Stanislavem Pěnčíkem zhlédli nejen bývalí členové této dechovky, ale i pozvaní hosté z řad hudebních skladatelů, sponzorů, bývalých mecenášů a přátel této kapely. Po zdařilém koncertě následovala již klasická zábava, na kterou si oslavenci pozvali dechovou hudbu Boršičanku od Blatnice. Proč taky ne? Vždyť hrát si na vlastní oslavě by asi nebylo to pravé, nemám pravdu? Straňanská slivovice tekla proudem prokládaná ovarem a tlačenkou ze zabíjačky a tančilo a zpívalo se nejen na parketě, ale i v přísálí. A musím říci, že hodně do noci. Přeji tedy dechové hudbě Straňanka všechno nejlepší, hodně pracovních a uměleckých úspěchů a hlavně kvalitních nástupců z řad mládeže. Boršičanka zakládá chov Opavsko /Jan/ - V sobotu jela dechovka Boršičanka od Blatnice hrát na Opavsko na Myslivecký ples. Malý sálek obce nedaleko Opavy se zcela nenaplnil díky chřipce řádící v tomto koutu republiky. I přes to muzikanti dovedli plesající dostat do toho správného varu a zábava neznala konce. Půlnoční tombola, které se mimochodem zúčastnila i většina muzikantů (měli totiž zálusk na kance nebo srnčí) dopadla pro muziku ne příliš slavně. Dva muzikanti vyhráli živé brojlery a kapelník dvě proložky vajec (mimo čtyři kubíky dřeva).V zákulisí pak padl návrh založit vlastní muzikantskou drůbežárnu. Jestli tento návrh muzikanti naplní, to ukáže čas.  Rozhovor týdne: Karel Hoffmann herec, režisér a autor Slováckého divadla v Uherském Hradišti První Největší z Pierotů Karel Hoffman V pátek 7. února tomu bylo dvacet let od příchodu Karla Hoffmanna na scénu Slováckého divadla v Uherském Hradišti. To je trochu netradiční datum, protože nástupy do divadla se dějí začátkem sezóny, případně od počátku kalendářního roku. Předcházelo tomu to, že právě sem z politických důvodů nastoupil jeho kolega, přítel a hlavně učitel Ivo Knotek. Karel Hoffmann se narodil v Litvínově 24. července 1948, po krátké peripetii v Mostu se s rodiči odstěhoval do Chebu, kde absolvoval základní školu. Vyučil se houslařem v Cremoně Luby a jako trumpetista slavné chebské mládežnické dechovky strávil léta 1967-69 na cestách po Evropě. Poté se odradil před kariérou profesionálního muzikanta (a o to víc toužil po jevišti): Po amatérských začátcích hereckých (jedna z prvních rolí - Princ v Princezně se zlatou hvězdou na čele) se věnoval i režii... "Doma není nikdo prorokem ..." Jaké bylo vaše první setkání s profesionálním divadlem? Jednoho krásného dne jsem se odhodlal a šel jsem se zeptat ředitele chebského divadla, jestli bych k nim mohl nastoupit a on mně řekl: Ven! Rok nato jsem se dozvěděl od pana režiséra Holečka, že potřebují inspicienta. Tak jsem znovu po roce navštívil pana ředitele, který mě tentokrát uvítal s otevřenou náručí: Ježíš, to jsem rád, že jste to vy. To bylo v září 1969. Nastoupil jsem tedy jako inspicient chebského divadla se směšnou gáží necelých 1000 Kč. A co vojna? Pouze pět měsíců, protože zbytek jsem si mohl odkroutit v Cremoně Luby, odkud odešlo v osmašedesátém mnoho Němců do své původní vlasti. A těch pět měsíců jsem neustále odkládal svými cestami do zahraničí. Další povolávací rozkaz mě zastihl těsně po příchodu do chebského divadla, tak jsem zas běžel, aby mně to oddálili. Řekli: dobrá, máte odklad do jara, ale teď jste měl být doma v Chebu, na jaře půjdete do Košic. Ale co se nestalo. Zkoušel jsem s panem ředitelem Novákem, přísným a nekompromisním pánem, skvělým hercem a snad nejlepším ředitelem, jakého jsem kdy zažil, a já jsem zaspal. Měl jsem hrůzu přijít na zkoušku pozdě, a tak jsem mu zavolal, že jsem u lékaře, že mám srdeční potíže, což nebyla tak úplně nepravda. Podivil se, že mám problémy s vojnou a přitom i se srdcem, a poradil mně, ať se nechám znovu vyšetřit. Celé to skončilo před vojenskou komisí, bylo nás tam strašně moc (postupně zklamaných). Už nás tam moc nezbylo, když vyšel mezi nás jeden důstojník, v ruce občanské průkazy, v nich zastrčené modré knížky, a jedna ta občanka byla moje. A tak díky flámu a zaspání a panu řediteli jsem na vojně nebyl. Ale myslím, že jsem o nic nepřišel. Kromě toho jsem měl otce důstojníka, takže jsem měl vojnu doma... To bylo na začátku. V Chebu jste vydržel... Osm let jako inspicient, přitom jsem hrál roličky, posléze větší a větší, a začal jsem pošilhávat po hereckém postu. Tady jsem se poprvé setkal s praktickou aplikací přísloví, že doma není nikdo prorokem. To, myslím, funguje pouze u nás, a souvisí úzce s českou povahou. A to mě vlastně přivedlo do Hradiště, protože pan ředitel (to už byl jiný) říkal, já bych ti rád dal hereckou smlouvu, ale kolegové jsou zvyklí tě vidět jako inspicienta... Běž někam jinam do divadla, získej smlouvu, já ti nebudu dělat problémy, pustím tě a za rok tě vezmu zpátky jako herce a bude to vyřízené. Takže jsem přijal nabídku od ředitele Bimky a uměleckého šéfa Neubauera a mou první rolí ve Slováckém divadle byl Kuník z Pardubic v historické hře Zázrak na louži. Podobná situace se opakuje i dnes, kdy pozvolna začínám být i autor a režisér a někteří kolegové, kteří stáli vedle mě na prknech, nemůžou přenést přes srdce, že sedím u režisérského stolku... A je to tak i v jiných profesích, že člověk musí jako český Honza chodit do světa, aby se vrátil jako král. Tady by asi nikdo nedopustil, aby se stal králem. I naše dějiny to dokazují. Pojďme k osudovému datu 7. února 1977. Jak jste se na Slovácku aklimatizoval? Do Hradiště jsem přijel autem 6. února vpodvečer, a u divadla už na mě čekal kamarád Knotek s Ferdou Šafránkem, že to půjdem všechno oslavit a hrnuli se k mému autu. Protestoval jsem, že jdeme na pivo, že nebudu řídit... V té době, kdyby v Chebu člověk vyšel z vinárny a nastoupil do auta, tak u něj hned stáli policajti. Tady to dopadlo tak, že po dvou plzních v restauraci hotelu Morava mě posadili do auta a řekli jeď, my tě povedeme. A vedli mě Prostřední ulicí a průjezdem hereckého domu (U Zeleného stromu). To byl můj vstup do Hradiště. A od té doby jsem poznával, že tady se žije jinak... Zvykal jsem si na folklór, skamarádil se s muzikanty a nakonec jsem s nimi dělal jejich pořady, hlavně s Kunovjanem a Vlčnovjanem. Když jsem v roce 1989 odcházel do Zlína, tak jsme zrovna dostali v Hradišti byt. Nakonec jsem tady zpátky, chodím do hospody k Pučalíkovi, takže je ze mě Mařaťák... V roce 1977 přišel do Hradiště herec Karel Hoffmann a o dvacet let později přede mnou sedí herec, režisér a autor Slováckého divadla. Tato proměna byla plynulá? Byla velmi plynulá. Totiž, už jako houslařský učeň jsem psal do chebského Hraničáře, což byly noviny jako dnes třeba Dobrý den, Slovácko, a přitom jsem psal texty, které jsme jako amatéři hráli. Ta představení jsem někdy i režíroval a v roce 1970, to už jsem byl v divadle, se konal v Chebu I. Mezinárodní festival dechovek. A protože jsem těchto festivalů projel v Evropě desítky, byl jsem přizván organizátory ke spolupráci. Při II. ročníku jsem dělal asistenta režie a byl spoluautorem scénáře. S režisérem Staňkem, který dělal i v Laterně Magice, jsme pracovali několik let. Jednou, to už jsem byl v Hradišti, pan Staněk vážně onemocněl a požádal mě, abych ho zastoupil v Kolíně. Takže jsem napsal scénář a režíroval celý Kmochův Kolín, což je akce, která se připravuje celý rok. Vaše první režie ve Slováckém divadle byla na její Malé scéně. Vy jste zažil dobu, kdy povstala doslova z práce rukou herců a dalších zaměstnanců divadla, éru Kolářových, Bambasových či kabaretů Přemysla Ruta. Co se vám po těch letech ještě vybaví? Tím, kdo Malou scénu "nastartoval", byl Láďa Bambas. A jednoho krásného dne, po spoustě pracovních, se odehrály premiéry Penziónu pro svobodné pány a Provinčních anekdot. Tyto hry byly velice úspěšné, ale vyvstala otázka, co dál. Pan Tokoš připravil večer poezie a Pana Kaplana, co má třídu rád, a otázka, co dál, tu byla zase. Náhoda k nám přivedla vojáčka, který hrával na Moravě na klavír. Vystudovaného režiséra Přemysla Ruta jsme ukecali a on s náma udělal první kabaret. To byla Dramata v paláci Borgiů aneb Kabaret v Uherském Hradišti. Vzpomínám si, že den před premiérou jsme naprosto nevěřili, že to může být. A stalo se, že to byla bomba. V té době tu působil pan docent Hynšt, velice akurátní, přísný pán, který si potrpěl na přesnost a dochvilnost. Na tom představení byl a dal nám největší dárek, který nám tenkrát mohl dát. Přišel za námi do šatny a řekl: No, myslím, že máte co oslavovat. zítra se na vás nebudu zlobit, když přijdete pozdě... Těch kabaretů jste s Přemyslem Rutem připravili ještě několik, ale po odchodu ředitele Bimky vás zakázali. Malá scéna Velkému divadlu přesto dokázala něco přinést... Dramaturgie i režiséři zjistili, že se tu objevilo několik herců, Kolář, Výtisk nebo já, kteří si do té doby moc nezahráli, ale na které se na Malou scénu začalo chodit. Tenkrát pochopili, že do divadla se chodí především na herce a dali nám příležitost na velké scéně. V roce 1989 odcházíte do Zlína. Byl jste pryč tři sezóny... Pozvání do Zlína jsem dostal už dva roky předtím, ale neodolal jsem nabídce Vojtěcha Vackeho, že bych měl hrát roli Napoleona ve hře Waterloo, kterou připravil přímo pro Slovácké divadlo a pro mě Jiří Šotola. Takže stálo za to odsud neodcházet. Záhy po mém nástupu do Zlína přišel Listopad a všechno se začalo vyvíjet trochu jinak. Byl jsem dokonce kolegy požádán, abych uváděl pověstné Večery v divadle. Ve Zlíně mi bylo krásně, tři roky jsem tam hrál velké role. Tato idyla byla narušena příchodem nového šéfa, který chtěl dělat divadlo, které bylo založeno na tom, že herec je ten, kdo umí stát na uších, ne ten, kdo umí hrát divadlo. Nakonec jsem volil odchod před žaludečními vředy. A protože jsem pořád bydlel v Hradišti, zeptal jsem se Igora Stránského na místo a byl jsem velice mile přijat zpět. Někdy se zamýšlím nad tím, jestli jsem udělal dobře. Žaludeční vředy sice nemám, ale přece jen jsem do Zlína chtěl, měl jsem tam kolegy, se kterými byla radost hrát divadlo, a tady poslední dobou postrádám, velice postrádám pokoru a dobré herecké řemeslo. Po návratu do Hradiště jste se uvedl jak? Převzal jsem hned několik rolí: Ševce ve hře Lumpacivagabundus, Werichova role v Nebi na Zemi, potom následovali Falstaff, Švejk, v poslední době Čochtan. Byla mi na částečný úvazek nabídnuta režie, vrátil jsem se k psaní pohádek... No a doufám, že vedení divadla dá i nadále přednost profesi před velkými lokty a vlezdoprdelismem. Jako režisér máte čas vnímat mladou hereckou generaci. Jak ji hodnotíte? Nemyslím, že bychom byli lepší, ale určitě jsme v té době byli pokornější, chodili se dívat na starší kolegy, teď někteří mladí spíš maskují svou nezkušenost silnými rameny a lokty a dopředu... V divadle je někdy práce od rána do noci, občas naopak nějaké to volno. Když ho máte vy, jak s ním nakládáte? Když mám v divadle volný večer, tak téměř určitě mám zkoušku někde v Kroměříži nebo jinde u ochotníků, protože neumím říct ne. Ale když skutečně vyplyne nějaký volný čas, rád čtu, i když teď stíhám číst jenom to, co potřebuju a nerozptyluju se jinými věcmi, a hrozně rád jezdím autem. Když jsem utahaný, naštvaný, tak se jedu projet. Jinak byly doby, kdy jsem hrával fotbal, minigolf, jezdil jsem závodně na kole, takže teď tu a tam si zajezdím na kole nebo si jdu zaplavat. Ale spíš si myslím, že v poslední době jsem se až příliš ponořil do věcí kolem divadla. A tak když si chci odpočinout, tak prostě vyhledám kamarády (mimo divadlo), se kterými si sednu a povídám si o posmrtném životě, hvězdách, vesmíru a filosofii, protože mám většinou kamarády, kteří jsou mocni těchto debat. Ivo Vojtík



---

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund