Číslo: 7
17.02.1997
Článků: 40
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Projekt 100 finišuje
Dechklepy
Rozhovor týdne: Iva JURKOVÁ
Projekt 100 finišuje
Polibek pavoučí ženy
(Brazílie-USA, 1985, 113 min., režie Hector Babenco) V jedné latinsko-americké diktatuře přebývají ve vězeňské cele dva muži: levicový intelektuál a homosexuál s transvestitními a pedofilními sklony. Represivní aparát si od jejich společného pobytu slibuje informace - Molina má hlásit, co mu Valentin, nezlomitelný mučením, prozradí o své ilegální organizaci. Film patří k těm, které spojují svědectví o politickém útisku se zájmem o příslušníky sexuálních menšin. Základem kvalit a pozdějšího diváckého i uměleckého úspěchu Polibku pavoučí ženy je scénář se znamenitými dialogy, film by se neobešel ani bez vynikajícího hereckého výkonu Williama Hurta (hlavní role ve Smoke), tolik koketního a zároveň melancholického (získal cenu v Cannes i Oscara).
Falešná hra s králíkem Rogerem
(USA, 1988, 102 min., režie Robert Zemeckis) Když se Steven Spielberg jako producent a jeho chráněnec Robert Zemeckis rozhodli natočit adaptaci románu Garyho K. Wolfa Kdo cenzuroval králíka Rogera?, vyvstal před nimi nesnadný úkol: vymyslet technologii, která by pomohla vytvořit iluzi, jakou diváci doposud neviděli. Výroba filmu nakonec trvala dva roky. Téměř čtyři stovky výtvarníků vytvořily pro každou filmovou vteřinu dvacet čtyři obrázky. Nakonec jich pro film vzniklo přes osmdesát tisíc a konečná verze prý byla hotová dvanáct hodin před premiérou... Koketující ženu králíka Rogera namluvila Kathleen turnerová, která erotickým hlasem šeptá větu: Já nejsem špatná - mě jenom takhle nakreslili. Snímek za pět měsíců vydělal 150 miliónů dolarů a odnesl si nakonec čtyři Oscary.
Znaveni sluncem
(Rusko-Francie, 1994, 152 min., režie Nikita Michalkov) Víc než vlastního výkonu si Nikita Michalkov ve svém filmu Znaveni sluncem cení kreace Olega Menšikova v psychologicky náročnější roli rodinného přítele Míti. V jeho osudu se totiž nadčasová pravda o revoluci požírající své děti naplní rafinovaněji. Přes oceňovanou profesionální virtuozitu se Michalkovův film dostal doma do palby kritiky, zejména pro způsob pojednání jeho hrdiny, v němž nerezonují v postsovětské éře tolik frekventované pojmy politické viny a z ní vyvozeného pokání. Film byl ale v Rusku mimořádně navštěvován a oceněním jeho uměleckých kvalit je Oscar za nejlepší zahraniční film roku.
Výstřely na Broadwayi
(USA, 1994, 98 min., režie Woody Allen) Zatím nejlepší Allenův film devadesátých let Výstřely na Broadwayi je jako všechna úspěšná díla tohoto amerického autora, herce a režiséra založen na jednoduché anekdotě, která však zásadním způsobem mění konvenční optiku našeho nazírání. Začínajícímu autorovi oznámí jeho producent, že sehnal finance pro uvedení jeho hry na Broadwayi. Vážný, upřímný a nad sebou pochybující david je štěstím bez sebe, dokud nezjistí, že hru má financovat mafián Valenti výměnou za jednu z hlavních rolí pro svou milenku,obdařenou dramatickým talentem dubové fošny a večerníčkovským hlasem Jiřiny Bohdalové... A v souvislosti s posledními Allenovými filmy se vynořuje kacířská myšlenka: jeho filmy jsou lepší, když v nich nehraje. a to je i případ Výstřelů na Broadwayi.
Dechklepy
Hradčovjanka
/ Třináctého února oslavil řadový člen této dechovky Franta Hruboš krásných šedesát čtyři let. Tenorista kapely určitě s touto muzikou za svůj život zažil hodně dobrého i zlého. Muzikanti Ti přejí všechno nejlepší, hodně zdraví a ještě hodně krásných chvil v kruhu muzikantském. P.S.:A kytičku k tomu.
Hradčovjanka
/ Dva dny nato, patnáctého února oslavil kulaté narozeniny trumpetista Radek Šilhavík. Bude mu totiž rovných DVACET. Muzikanti, přátelé a rodina Ti přejí všecko nejlepší a hlavně...P.S.Šak víš, co pijeme.
Boršičanka od Buchlovic
/ Tomáš Taťák - melafonista z dechové hudby Boršičanka slaví dnes, v pondělí 17.února své třicáté druhé narozeniny. Rodina, přátelé a známí (muzikanti také) Ti ze srdce přejí všechno nej,nej,nej...P.S.:Nej,nej, nejvíc pijeme fernet.
Jan
Kapelníci všech zemí, spojte se !
Již několikrát jsme apelovali na kapelníky a muzikanty, aby o sobě dali vědět prostřednictvím těchto regionálních novin. Vždyť je to pro Vaše dobro a pro dobro dechovky vůbec. Proto Vy všichni, kteří jste se ještě neodvážili sednout k psacímu stroji, ozvěte se na adresu redakce. Zviditelněte se.
Jan
Nové CD na světě
Vnorovy / Koncem roku spatřila světlo světa nová kazeta a cédéčko s dechovou hudbou Vnorovjané. Tato kapela s kapelníkem Antonínem Gazárkem a uměleckým vedoucím Daliborem Brázdou spolu s dvorním hudebním skladatelem a autorem celého projektu Vladimírem Salčákem st. si vzala na svá bedra nelehký úkol - natočit zvukový nosič s nejznámějšími zpěváky a zpěvačkami dechovkového nebe. Před muzikou se vystřídala tak slavná jména jako Ivana Slabáková, Miroslava Pašková, Jožina Ducháčková nebo z mužů Roman Zavadil, Karel Hegner, Vojtěch Račický, Jindřich Kotek, Jožka Šmukař apod. Určitě Vám tahle jména říkají hodně. A když se zmíním o autorovi celého projektu Vladimíru Salčákovi st., taky každé srdce dechovkáře zaplesá. Vždyť jeho jméno slýcháváme nesčíslněkrát na rozhlasových vlnách a v televizních pořadech věnovaných dechové hudbě. Přejeme všem, kteří se zúčastnili, aby jim dělal zvukový nosič radost.
Jan
Rozhovor týdne: Iva JURKOVÁ
atletka, běžkyně středních a dlouhých tratí na dráze i silnici
Iva se ve čtvrtek 13. února stala nejúspěšnější atletkou oddílu Slovácké slavie. Gratulace přebírá od Jirky Michalíka, předsedy atletů.
Iva Jurková se narodila 13. listopadu 1966 v Uherském Hradišti. Po studiu na hradišťském Gymnáziu krátce změnila své hradišťské bydliště za Prahu. Jen dvakrát změnila svou oddílovou příslušnost. Nejdříve ze Slovácké Slavie přešla do Střediska vrcholového sportu VŠ Praha, aby se za čtyři roky vrátila. V atletice začínala s oštěpem, ale její největší dosavadní úspěchy jsou spojovány s běhy od 800 do 10.000 metrů na dráze, krosy a závody na silnicích. Několikrát se zapsala do rekordních listin: Rekord ČR na 3.000 m v hale (5. místo na HME v Aténách), nejlepší čs. výkon v běhu na 15 km na silnici, několik juniorských čs. rekordů (1.500 a 3.000 m).
Iva je jedním z nejžhavějších kandidátů na post Sportovce okresu za rok 1996, který bude vyhlášen 21. února v Klášterní vinárně v Uherském Hradišti.
Co stálo na začátku tvé sportovní kariéry?
Samozřejmě, že mé rozhodnutí věnovat se sportu, konkrétně atletice, ovlivnil můj otec. Ovšem tím, že byl úspěšným sportovcem, nebylo pro mě, jak by se mohlo zdát, vše jednodušší a schůdnější. Často byl pravdou opak. Už jen skutečnost, že před vaším jménem nikde na závodech nezapomenou upozornit, že na startu je připravena dcera toho skvělého závodníka Mirka Jurka. To mě řadu let pronásledovalo jako stín, kterého jsem se snažila nevšímat.
Iviny sportovní začátky se datují k docházce na sportovní školu (tehdejší 3. ZDŠ) v Uherském Hradišti. Už tehdy, jako dnes, byl u jejích tréninků Květoslav Tichavský.
No to jsem ovšem tehdy vypadala malinko jinak... Že jsem se začala trochu vážněji zabývat atletikou, jsem si uvědomila asi ve druhém ročníku studia na hradišťském Gymnáziu. Do té doby jsem sportování brala víceméně jako rodovou nutnost.
Máš svůj sportovní vzor?
Nikdy jsem v atletice neměla vyhraněné vzory, kterými bych se toužila podobat. I když svého času mě zaujali tři světoví běžci: Mary Decker, Sebastian Coe a S. Owett. Brala jsem je jako sportovní a lidské osobnosti, které v životě mnoho dokázaly a zapsaly se do historie světové atletiky.
Co ti sport dal a dává?
Na to asi nebudu umět dostatečně odpovědět. Jasné je, že díky vrcholové atletice jsem poznala celou řadu zemí a spoustu zajímavých lidí, které bych normálně určitě nepoznala. Postupem času se mi běhání stalo skutečnou drogou. Dnes už vím, že je třeba přemýšlet, co bude v životě dál. Co zaplní čas, který dnes věnuji tréninku. Ale je mi jasné, že úplně bez sportu to asi nepůjde. Nechci předbíhat sled událostí, nechci si ani rezolutně vytyčovat jejich směr, všechno ukáže nejbližší čas. Z toho se pak může odvíjet jak má ryze osobní, tak atletická budoucnost.
To mi trošku nahrává neopomenout se zeptat, proč jsi nevyměnila Hradiště za větší město s většími možnostmi?
V Hradišti zůstávám především proto, že zde mám své nejbližší, rodinu, přítele. A tohle zázemí je pro mne tak důležité, že jsem nikdy nemusela přemýšlet o tom, zda by všechno mohlo být jinde, v jiném městě jednodušší a lepší. Ano, dovolím si tvrdit, že kdybych reprezentovala jiný oddíl než Slováckou Slavii, měla bych nejen k tréninku zajištěny lepší podmínky.
Jak vlastně vypadá tvůj běžný pracovní den?
(Smích.) Řeknu ti, jak by to mělo vypadat a jak to už určitě brzo vypadat bude. Ráno kolem sedmé vstanu, uvařím si kávu, rozcvičím se a kolem osmé vybíhám. Po návratu odpočívám, vyřídím si vše nutné, co ten určitý den potřebuji a odpoledne mě čeká druhá fáze. Běhám sedm dní v týdnu a celkový objem kilometrů je dán tím, v jakém období se nacházím. Například v přípravném období (nejdelší, končí závodní sezonou), běhám šest dní v týdnu dvoufázově a jeden den je volnější. Jinak se můj den neliší od pracovního dne kohokoliv jiného.
Co tě čeká v letošním roce?
Vrcholem letošní sezony bude pro mě silniční Mistrovství světa, které se chystá na závěr roku na Slovensku. Kromě toho, protože jsem členkou Reebok teamu, jsem smluvně vázána k účasti na Reebok Cupu. Pak počítám se starty v rámci Českého poháru a samozřejmě nevynechám přebory České republiky, kde se na dráze chystám na desítku. Pochopitelně ve výčtu chystaných akcí nebudou chybět Běchovice a celá řada zahraničních závodů, hlavně na silnici.
Vraťme se ještě k Reeboku. Po řadě let jsi tedy sáhla k jiné značce, kterou vlastně reprezentuješ...
Firma Reebok, stejně jako jiné světové značky, prostřednictvím vybraných sportovců po celém světě prezentuje a propaguje své výrobky. Přiznám se, že zhruba před rokem jsem byla nucena změnit příslušnost, jestli se to tak dá říci, ke značce, protože jsem pro sebe nenašla vhodnou sportovní obuv. Ostatně s obutím jsem měla vždy problémy, pro běžce je to vlastně základ vybavení. Maratonky a tretry od Reeboku mi zatím zcela vyhovují.
Všechny plány ale určitě ovlivní momentální zdraví...
No právě. V listopadu 96 jsem se znovu musela svěřit do péče MUDr. Richarda Kanii, protože se ozvala achilovka. Naštěstí nemuselo dojít ke klasickému otevření bolestivého ložiska a i proto probíhá léčba bez větších problémů.
Jakou máš vlastně pořád motivaci?
Na jedné straně je to čistě ekonomická nutnost, běháním se živím. Co si jiní lidé vydělají, já si musím vyběhat. Na druhé straně, jak už jsem řekla, jde o součást mého života, potřebuju to.
S řadou běžkyň se setkáváte pravidelně a často na stejných závodech. Existuje mezi vámi rivalita a může být i přátelství?
Mám mezi atletkami několik kamarádek, ale vím, že si v závodě nic nedarujeme. Rivalita je a musí být, jinak by to přece nebylo o sportu, závodění a výsledcích. U ženských vstupuje do všeho možná malinko více závisti než u chlapů.
Jaké jsou tvé slabosti?
Jednoznačně sladkosti: čokoláda, káva. Naštěstí s udržením váhy zatím nemám problémy.
Jakých vlastností si u lidí ceníš?
Ohleduplnosti, přátelství, ochoty pomáhat druhým.
A máš tyto vlastnosti?
Snažím se o to.
Co děláš, když neběháš?
Čtu a snažím se být s těmi, co mám ráda.
Kdyby nebyla atletika, který sport to u tebe vyhraje?
Líbí se mi hlavně individuální sporty, třeba tenis.
Existuje země, město, stadion, kam se ráda vracíš?
Jestli máš na mysli místo, kde ráda závodím, tak to bych asi těžko hledala. Ale ráda jezdím do Francie, kde jsem mimo jiné strávila řadu dní ve vysokohorském středisku Font Romeu, v Pyrenejích. Pěkné vzpomínky mám i na Guadeloupe (Malé Antily), kde jsem rovněž závodila.
A je vůbec něco, po čem touží Iva Jurková jako člověk?
Určitě po tom, aby lidé mně blízcí byli zdraví, šťastní a spokojení. i když to může mnohým znít trochu frázovitě, dobře vím, o čem mluvím.
Marcela Miškeříková
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
