DOBRÝ DEN SLOVÁCKO

Číslo: 8
24.02.1997
Článků: 39

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000

	Do Buchlovic přijede i Ludvík Vaculík
	Třešňákovy truchlivé písně na míru
	Dechklepy
	Rozhovor týdne: Zuzana Lapčíková

Do Buchlovic přijede i Ludvík Vaculík

Příprava 6. mezinárodní konference Víno a poezie...života, která proběhne 1. března 1997 na zámku v Buchlovicích vrcholí. Předběžně je už dnes možno říci, že budou předneseny mimořádně cenné přednášky, můžeme tak odhadovat z jejich jednotlivých anotací. Protože se bude jednat o jedinečnou příležitost, chceme čtenáře alespoň s některými seznámit:

- prof. Blahoslav Hruška - Víno v biblické Písni písní Velepíseň, neboli Píseň Šalomounova, jeden ze skvostů milostné poezie starého Předního východu patří po staletí mezi nejbouřlivěji diskutované texty Starého zákona. Sváteční svitek byl od počátku a zůstává dodnes alegorickým vyznáním lásky, jehož teologický rámec poněkud zahaluje krásná slova o dívkách jerušalémských i o touhách milého. #Strojené víno je zde královským nápojem milování a zavřená vinice místem milostného spojení: #Pojď, můj milý. Časně zrána půjdeme do vinic a pohledíme, zda pučí vinná réva, zda její květ se rozvil... Tam tě zahrnu laskáním. Odvedla bych si tě, dala bych ti pít kořenné víno... Zapřísahám vás, dcery jerušalémské, nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. Uhlídala nakonec milá s krásnou postavou svou vlastní viničku?

- prof. Stanislav Komenda - Životní bilance: A všechny nepotkáš...


Vůni všech stromů nevdechneš
Jen zlomek poznáš z toho, co už jiní vědí
Víno nevypiješ a všecky nepřezpíváš písně
A nikdy všechny nepotkáš, které bys mohl milovat.

A samozřejmě celá řada dalších přednášek, které nás potěší svou lehkou nadsázkou v duchu cimrmanovského kréda, budeme svědky přednášky spisovatele Ludvíka Vaculíka s hosty Peterem Becherem, sekretářem Spolku Adalberta Stiftera z Mnichova a muzikantem #par excelence Janem Maděričem. bude i řeč o tzv. Volkslied v Německu, což je něco jiného než u nás lidová píseň...víno v německé lidové písni je prvkem ornamentálním rituálním - jako věnec vítězův, jen málokdy se s ním setkáváme jako s intimním vztahem a zážitkem... také melodicky je píseň německá něco jiného, rozdíl oproti vřelosti a citovosti naší písně...bude řeč také o rozdílné mentalitě výbojnosti té t.zv. německé písně, kdežto pravá lidová píseň, málo známá je v problémech a citech stejná jako naše: jenže nikdo ji nezpívá, ba ani nezná.

Ale dosti již slov, přicházejí písně, písně ve sklenkách zakleté. Pojďme si přípít, pojďme si připít, pojďme si zazpívat!

M. Hrdý

Třešňákovy truchlivé písně na míru

Třešňákovy truchlivé písně změnily výčep rockového klubu Mír ve čtvrtek večer na výsostný stánek poezie, dýchající z hudby bluesově šansonové kytary a foukačky, textů starších i současných a historek veselých i těch smutnějších. Romská kapela, zotavující se z pohřbu B. Hrabala, kde hrála, bohužel nedorazila, stejně tak účast divácká byla menší. Folkoví příznivci si mohli totiž vybrat ještě koncert J. Hutky a R. Hladíka na Klubu kultury a po Hradišti se ten den toulal i J. Nohavica.

Vlasta Třešňák přesahuje ovšem své kolegy činností výtvarnou a zejména literární (Klíč je pod rohožkou, U jídla se nemluví). Z karlínských uliček a frankfurtských strassen vytřené lidství vyvěrá tóny a barvami do nejhlubších krás života a zasáhne přímo na solar. A i proto, že je Třešňák méně hlazen médii, je skutečně vzácný jako šafrán. Tentokrát jsem nemusel těžce řešit, koho navštívit.

Zd. Kup

Dechklepy

Protože mi není jedno, jak se která muzika na veřejnosti představuje a vystupuje připravil jsem si pro Vás seriál na pokračování o jednoduchých návycích a pravidlech, které pomůžou muzice při její činnosti, vystupování a produkci. Vím, že se najdou tací, kteří budou protestovat, nadávat a které už člověk neohne. Následující řádky jsou proto věnovány těm, kteří se chtějí poučit, nebo doplnit své kvalitní hráčské schopnosti a pokusit se vyzvednout tu svoji muziku na vyšší úroveň. Následující řádky nevyplývají ze zkušeností v jedné muzice, ani nejsou věnovány určitým hráčům. Jsou to všeobecné, smyšlené příklady s ukázkami jejich nápravy.

A jsou opravdu smyšlené? Odpovězte si každý sám za sebe.

Ach to cestování

Plný autobus muzikantů, v zadní části aparatura, v předu řidič s kapelníkem. Pendlující demižón vína, prokládaný jednou či více kusy flašek slivovice. Bujarý smích a nálada. To je obrázek jak vyšitý. Šak má Fanúš narozeniny. Má narozeniny budiž, ale... A to je právě to. ALE! Nejedeme na rodinný či podnikový výlet. Jedeme hrát na koncert! Lidé, kteří se na nás budou dívat z hlediště nepochopí, proč se zpěvák musí přidržovat stojanu na mikrofon, aby nesletěl do hlediště, proč klarineťák musí kus po kuse doplňovat tekutiny z připraveného půllitru Budvaru u nohou, proč první trumpeta nestíhá vyhrávky, protože přes alkohol nevidí na noty a proč bubeníkovi pořád vypadávají paličky.

To nikoho v hledišti nezajímá, že měl Fanúš narozeniny. Oni přišli, zaplatili si třicet, čtyřicet, padesát korun a chtějí plný výkon, precizní výstup muzikantů, zpěváků, konferenciéra či lidového vypravěče. Oni se přišli kulturně vyžít, ne dívat se na hordu malátných a ospalých šumařů, kteří si neváží diváka sedícího v hledišti.

Možná si řeknete:Ta jedna sklenička ještě nikoho nezabila a oslavit se narozeniny přece mají. Jedna sice nezabila, ale dvě, tři čtyři už dovedou některému z muzikantů pěkně narušit soustředěnost a kontrolu nad sebou samým. A oslava narozenin? Vždyť po koncertě při cestě domů je o důvod k oslavě navíc. Můžete oslavovat nejenom ty Fanúšovy narozeniny, ale třeba i to, že koncert dopadl dobře a lidem jste se líbili.

POUČENÍ č.1: Vyvarovat se pití alkoholu při cestě na plánovanou produkci kapely. Zvláště pak tvrdého.

Příprava na koncert

Dechová hudba přijela šťastně na místo konání koncertu. Část muzikantů se hrne do hospody vedle kulturáku. Po tak dlouhé cestě je přece veliká žízeň. Zbylá hrstka spolu se zvukařem chystá aparaturu na jevišti. Proč jenom hrstka? Proč nechystají i ostatní? Vždyť by jim to trvalo daleko kratší dobu, kdyby chystali všichni. A co takhle se rozehrát. Naladit se. Nachystat si ve složce noty jak jdou po sobě.

Pak se těsně před koncertem fofruje a shání, panuje nervozita a chaos. Nehledě na to, že se muzika nesladila a nerozehrála zkrátka nenachystala.A co mikrofony? Vyzkoušeli si je zpěváci a sóloví muzikanti? A co osvětlení? Bude stačit nebo je potřeba domluvit víc světla pro doprovody, basu a buben? Není nikdo, kdo by se postaral, nebo to dělá pořád jeden a tentýž a zbytek muziky se jenom sprostě veze?

POUČENÍ Č. 2: Muzika musí vystupovat jako celek i před produkcí. Ne vše nechat jenom na několika jedincích.

Rozhovor týdne: Zuzana Lapčíková
#Touha objevovat pořád něco nového a vzdělávat se mě asi nikdy neopustí.

Zuzana Lapčíková, cimbalistka a zpěvačka, se narodila se ve Zlíně a v současnosti žije v Topolné u Uh. Hradiště. Po absolvování dvou klavírních cyklů na LŠU v Napajedlích pokračovala ve studiu hudby na brněnské konzervatoři. Prošla celou řadou folklórních souborů, např. Čechovci, Hradišťan, BROLN (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů) a od roku 1990 vede soubor Včelaran. Má za sebou nespočet nahrávek jak folkórních, tak i jiných žánrů. S Emilem Viklickým a Jurou Pavlicou úspěšně koncertují jako jazzové trio nejenom u nás, ale i v zahraničí. Tleskali jí např. v Mexiku, New Yorku, Japonsku a přes všechny úspěchy zůstává neobyčejně obyčejnou mladou dámou, která žije hudbou.

Jak jste se vůbec dostala k muzice? Byla to otázka genů?
Strýc má taneční kapelu a rodiče jsou zpěváci, i když ne aktivní, takže vrozený vklad tu asi bude. Já jsem začala hrát asi v pěti letech na flétnu a v lidové škole umění pak na klavír. Ten jsem také studovala jako obligát na konzervatoři. V dětství jsem zkusila i kytaru, ale nejbližší je mi samozřejmě cimbál, který jsem vystudovala na konzervatoři.

Jste vynikající cimbalistka. Jak za takovým nástrojem v tak silné konkurenci mužů obstojí žena?
Ze začátku to nebylo jednoduché. Na jedné straně se po mně chtěl perfektní výkon a na druhé straně v některých situacích zas nemáte stejná práva jako muž. Myslím, že to je spíš otázka vyzrávání. Když jsem byla mladší, bylo těžší zastat chlapa za cimbálem, teď už mně ten rozdíl vůbec nepřijde.

Co v současnosti děláte?
V současnosti ještě pořád studuju na filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor muzikologie a etnologie. Nutnost neustálého vzdělávání mě asi nikdy neopustí. Také učím malé cimbalisty na ZUŠ ve Zlíně a v Uh. Hradišti. Byla jsem do Zlína přizvána ke spolupráci, protože, ačkoli o tento nástroj zájem je, není dostatek učitelů, kteří by dokázali dětem odhalit všechny instrumentální možnosti cimbálu. Cimbál žije v povědomí lidí v pevně zakotvené vazbě na folklór, ale například dobře zahraná stará muzika na něm zní fantasticky. Věřím, že přijde doba renesance tohoto nástroje a najde uplatnění v nejrůznějších žánrech. Je to nástroj jako každý jiný.

O tom nás myslím přesvědčujete spoluprácí s jazzovým muzikantem Emilem Viklickým. Jak došlo k tomu, že jste spolu s Jurou Pavlicou a Emilem Viklickým založili trio?
K Emilovi mě přivedl Jura Pavlica, který s ním už dříve natočil desku #Za horama, za lesama. Naše spolupráce už trvá něco přes čtyři roky. Je to pro mě obrovská zkušenost.

Jaké to bylo přesedlat na jazzové synkopy?
Ono to nebylo ani moc přesedlání, spíš nenásilný přechod, protože to, co hrajeme, je inspirováno folklórem. Náš první společný koncert, nebo spíš klubová záležitost, byla v Rakousku. Tehdy jsme hráli jazzový kvintet. Repertoár už jsem znala, ale vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Neprošla jsem žádnou jazzovou průpravou. Prostě mě Jura udělal nabídku zahrát si s nimi, a to mě samozřejmě zlákalo. Hodili mě do vody a plav! Ale už ze začátku bylo jasné, že jsme se chytli a že nás to spolu baví.

Jak cítíte ten rozdíl mezi folklórním vystoupením a koncertem s jazzovým triem?
V každém případě folklórní vystoupení je předváděním něčeho dobře naučeného. Nelze se oprostit od pevných pravidel folklóru, který má dnes řadu stereotypních postupů a standartních situací, ať už jde o tanec nebo muziku. Prvotní improvizační princip, který je společný folkóru i jazzu, se už z folklóru vytrácí. Člověka to časem přestane bavit, protože prvotní funkce, kdy je tvůrcem a zároveň konzumentem, přestává fungovat a přichází fáze pouhého předvádění jedněch a příjímání někoho jiného. To je problém folklóru a možná je to i důvod, proč jsem zkusila jiný žánr. Jazz poskytuje muzikantovi mnohem větší svobodu. I ta forma spolupráce je úplně jiná. Jazzmani jsou nesmírně tolerantní a jsou schopni dobře si zahrát kdekoli a v jakékoli sestavě. Je to pro mě obrovská zkušenost a škola tolerance.

Jaký je váš pohled na lidovou píseň v dnešní moderní době?
Já se v žádném případě nebráním ničemu novému, spíš naopak. Když se člověk ortodoxně drží jen #původního a když to přeženu, #vykrádá sbírky lidových písní, nevypovídá o sobě, ale o generaci před sto lety. Ale teď už ty věci, o kterých zpívá, samozřejmě musí prožívat a cítit jinak. Nechápu, proč ortodoxní folkloristé někomu vyčítají, když lidovou píseň rozšíří o nový rozměr. Problém spíš vidím v tom, že sice je množství cimbálovek, které vydávají svoje nahrávky, ale často mně u nich chybí cit pro lidovou píseň. Nevyjadřují to, co je mezi řádky textu písně a notovými linkami. Lidi by se měli naučit víc poslouchat druhé.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
(smích) To opravdu nevím. Není to ani tak v tom, kolik nahrávek a vystoupení mám za sebou. Já zatím pořád sbírám zkušenosti, a že se to daří, že objevuju pořád něco nového, mi dává takový pocit, ten, pro který mají Slované výstižné slovo - pokoj.

Pojďme k Včelaranu...
Včelaran existuje od šedesátých let a vždycky fungoval na obyčejných principech. Prodělal několik vln rozpadů a vzniků. Je to taková typická spolková činnost, když byl dostatek muzikantů, tak muzika existovala a když nebyl, tak prostě neexistovala. Lidé odcházeli a přicházeli. Máme obrovskou výhodu, že celý soubor je postavený na dobrých vztazích. Nejsme žádná uzavřená komunita. Kdybych měla říct přesný počet členů, tak to asi nepůjde. Ale je tady jeden střední hlavní proud, který to drží pohromadě a kolem něho se pohybuje spousta jiných lidí, kteří mezi nás rádi přijdou. Ať už to jsou rodinní příslušníci nebo známí známých. Společná práce nás těší, muzika nám dává ohromně moc radosti a myslím, že si takových věcí ještě dokážeme vážit. (Včelaran zkouší dvakrát týdně v památkovém stylovém domku v Topolné, který jim hned po revoluci poskytlo Slovácké muzeum. Většinou z vlastních prostředků a ve volných chvílích zvládli nejnutnější opravy, postavili si zahradní pódium a posezení. Místo jako stvořené pro krásné večery při muzice!)

Působíte jako velice klidná, vyrovnaná a přitom křehká osobnost. Jak se vyrovnáváte třeba s trémou?
Spíš než trému zažívám při vystoupení silnou, takovou vlastní citovou zainteresovanost. Když vystupujeme se souborem, mám velký pocit zodpovědnosti. Přebírám si v hlavě, co jsem udělala špatně...

A když hrajete sama za sebe?
Když hrajeme třeba v Triu, s Jurou a Emilem, tak to je hlavně veliká radost. Mám jistotu, že cokoliv se stane, tak si navzájem pomůžeme. Samozřejmě že vím, co je to tréma, ale její zvládání je jen otázkou koncentrace. A ta je nezbytná před podáním dobrého výkonu.

Při vaší vytíženosti určitě znáte pocit, že je toho na vás už moc. Co vám pomáhá nabrat novou sílu do práce?
Já jsem velice silně vázána na rodinu. Mám babičku, které je 85 let a která je stále duševně čilá. Prožila jsem u ní celé dětství. Ona, celá moje rodina a prostředí, ve kterém žiju, je to, co potřebuju. Jsem takový rodinný typ.

Čím nás letos potěšíte? Připravujete nějakou novou desku?
Ano, v březnu bych měla začít v Praze natáčet novu desku, na které budou mimo jiné nahrávky s Emilem Viklickým a Jiřím Pavlicou a v další části si zahrají muzikanti Pražské komorní filharmonie, pro kterou komponuje spolužák Petr Růžička. Na závěr dostane prostor i Včelaran.

Hodně úspěchů přeje a za rozhovor děkuje Pavlína Křůmalová

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund