Číslo: 9
03.03.1997
Článků: 44
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Pozvánka do galerie U Skryjů
Od 3. března vystavuje v galerii S+S v Uherském Hradišti Eva Petříková, absolventka oboru užitá malba v architektuře na místní UMPRUM, žákyně profesorů Blažka a Berana. Z umělců, kteří ovlivnili její výtvarné cítění, vzpomíná především na akademického malíře Vladislava Vaculku, Jiřího Jašku a Jana Gajdoše.
E. Petříková nyní spolupracuje se skupinou Sdružení výtvarných umělců Moravy a Slezska, se kterou několikrát vystavovala v Brně na Staré radnici. Její obrazy vycházejí ze dvou základních námětových okruhů: květinového zátiší a krajiny. Eva Petříková má za sebou mnoho kolektivních i několik samostatných výstav, naposledy loni v Kuřimi u Brna. Realizace děl E. Petříkové jako by navazovala na postimpresionistické a snad i fauvistické tendence v krajinomalbě. Zřetelná je snaha po vystižení světelné i barevné atmosféry. Obrazy mají povahu intimní výpovědi i nastřádaných dojmů a pocitů. |
|
Premiéra nadvakrát
V sobotu 8. března bude mít ve Slováckém divadle premiéru hudební báchorka Marie Kubátové # Jak přišla basa do nebe. Děj hry sle duje putování basisty Josefa Tuláčka a # kládinetysty Józy Kabelického, kteří si ke svému nuznému živobytí pomocí svých instrumentů přivydělávají pašováním přes prajzsko - rakouské hranice. Při své výpravě se však setkají s finanční stráží a toto střetnutí končí útěkem, do něhož se zaplete nejen Kmotra Smrt, ale i celé venkovské okresní peklo, až kam je stíhají neúnavní příslušníci státní moci. Po mnoha peripetiích se dostanou do nebe nejen oba muzikanti, ale i Józovo děvče Anče. Jak ovšem celé putování dopadne, se dozvíte až v hledišti Slováckého divadla.
Režie inscenace se ujal známý brněnský herec (a také bývalý umělecký šéf Slováckého divadla) Ladislav Lakomý. Výpravu navrhl hostující J. Pátek, hudbu V.P. Mlejnka pro inscenaci upravil Karel Cón. V roli basisty Josefa Tuláčka uvidíme Jaroslava Kyncla, Józu Kabelického si zahraje Zdeněk Kupka. Józovo děvče Anče si střídavě zahrají Irena trpíková a Brigita Tóthová, v roli její maminky Dontouky se zase budou střídat Anna Slezáková-Miková a Alena Pavelková. O zbývající herecké úkoly se podělí téměř všichni členové uměleckého souboru Slováckého divadla.
Premiéře bude předcházet veřejná generální zkouška, která se uskuteční v pátek 7. března v 10 hodin dopoledne, a protože se představitelky ženských rolí alternují, bude po první premiéře následovat premiéra druhá, a to v neděli 9. března.
Jiří Vobecký |
|
Dechklepy
... až se ucho utrhne. A utrhlo se! Konečně se ozvali muzikanti. Ale bylo to ne proto, že by se chtěli zviditelnit, ale reagovali na články z předešlého čísla novin. #Teď to vypadá, že co muzikant, to alkoholik a ztvrdlá játra, ozývali se. Zkrátka, dotklo se jich to. A mají svým způsobem pravdu. Věty z minulého čísla také nebyly adresovány jim. Tím myslím většinu kvalitních muzikantů, kteří vědí, že na každém vystoupení, zábavě či koncertě reprezentují nejenom sebe sama, ale i celou muziku, ba co víc, celý kraj a mnohdy dokonce celou republiku. Nechtěl jsem nikoho urazit, osočit, napadnout nebo obvinit z toho či onoho. Chtěl jsem jenom poukázat na fakt, že jedinec či jedinci můžou svým chováním pokazit všechno to, o co se snaží celý kolektiv. A toto samozřejmě neplatí jenom v muzice. Platí to všeobecně ve všech kolektivech. V tom mi dají za pravdu i ti, co se v uplynulém týdnu ozvali. Všem, kteří patří do této skupiny se ze srdce omlouvám a věřím, že následující řádky nebudou již vztahovat na svoji osobu
.
Příchod na jeviště
V sále se pohodlně usadili diváci a čekají na příchod jimi obdivované kapely. Když tu se najednou začnou trousit z jedné a druhé strany jeviště muzikanti. Jeden shodil stojan na noty, druhému vypadly noty ze složky, co měl pod paží, třetí si nenachystal noty pro jistotu vůbec, tak na něj celá muzika musí čekat...A nemělo by to být takhle? Noty nachystané na stojanech s první skladbou nahoře, muzika na smluvené znamení (třeba hromadné juchání apod.) obsadí svá místa, bubeník ťukne a muzika zahajuje koncert svižnou skladbou. Tak nějak by to mělo být, že mám pravdu? Samozřejmě to samé platí i o zpěvácích a moderátorech. Ti musí přesně vědět, kdy mají být u mikrofonu, aby tam nebyli příliš brzo nebo naopak příliš pozdě.
POUČENÍ č. 3: I příchod na jeviště by měl být připravený a domluvený.
Koncert je tady
Muzikanti sedí na svých místech, naškrobené košile, naleštěné nástroje a skladba následuje za skladbou. Zpěváci se střídají s konferenciérem. Je čas na delší mluvené slovo lidového vypravěče nebo komika. Ten přichází k mikrofonu a rozjíždí svůj několikaminutový monolog. Muzikanti sedí, a i když je na ně z hlediště vidět, evidentně nejeví zájem o to, co se odehrává v levé či pravé části jeviště. #Vždyť už jsme to slyšeli tolikrát. Tu se dva zvedají a odcházejí z jeviště do zákulisí. Potřebovali si odskočit. Neuvědomili si, že okamžitě na sebe upoutali pozornost a vypravěč se tam namáhá zbytečně. Stali se rušivým článkem celé estrády, koncertu.
To samé pak následovalo při jejich příchodu ze zákulisí. Ani jim nepřišlo, že na ně hledí 400 nebo 500 lidí.
POUČENÍ č.4: Jste-li na jevišti, jste v zorném poli diváka. Nenadálý odchod jedince z jeviště naruší soustředěnost lidí sedících v hledišti.
Závěr - happy end
Celá estráda či koncert proběhl hladce a obecenstvo bylo spokojeno. Taky muzikanti se tváří spokojeně. Zazněla poslední písnička a diváci odměňují muzikanty potleskem. Ti však nemají potřebu se s nimi ani rozloučit. Hned berou noty a nástroje a před očima nadšeného publika odcházejí z jeviště na všechny strany. Publikum zvolňuje svůj potlesk, protože už nemají komu tleskat. Škoda, vždyť by je to nic nestálo, chvilku postát a pak na smluvený pokyn třeba zamávat a teprve pak vyklidit #pole. Nehledě na to, že i hraní přídavku by bylo pro ně jednodušší a mělo by být nacvičené.
POUČENÍ č.5: I závěr estrády či koncertu musí být do detailu promyšlený a nacvičený. |
|
Rozhovor týdne: Jaroslav Hutka
Co vás vede dál a dál životem? Pochyby. Pochyby a deprese.
Písničkář Jaroslav Hutka se narodil 21. dubna 1947 v Olomouci - zanedlouho tedy oslaví své padesátiny a k tomuto datu také ukončí svou téměř třicetiletou koncertní činnost. V sedmdesátých letech se stal populárním zejména osobitou interpretací moravských lidových písní a balad. V té době vydal i dvě desky. Po vzniku Charty 77 složil dnes už legendární píseň Havlíčku, Havle. Poté byl policií na několik dnů zadržen a po podpisu Charty nakonec odešel do Holandska. Z emigrace se vrátil v listopadu 1989 a brzy navázali s Radimem Hladíkem na svá vystoupení z poloviny sedmdesátých let - spolu koncertují i nyní. Kromě řady alb vydal i několik knih, u nás vyšel v roce 1989 Požár v bazaru. V roce 1994 vydala Academia rozhovor Miloše Čermáka s Jaroslavem Hutkou nazvaný Pravděpodobné vzdálenosti. O tom, co a jak prožil J. Hutka v posledních letech, jsme si povídali po jeho vystoupení v Uherském Ostrohu.
K rozhodnutí ukončit kariéru koncertního umělce vás vedly hlavně zdravotní důvody. Víte už, co budete dělat potom?
Nejdřív chci nějak uzavřít minulost, například potřebuju dopsat všechny knížky, které mám rozepsané, všechny existující nahrávky dokončit, upravit, zakonzervovat a eventuálně někoho přimět, aby to vydal. Moje minulost je kompaktní a já ji chci jako kompaktní zachovat.
A potom bych chtěl začít malovat a dělat jiné věci, které nejdou s koncertováním dohromady. Ze zájezdů se navíc časem stal určitý stereotyp. Mohl bych takto jezdit až do penze, ale potřebuju další motiv pro život. A v padesáti se dá ještě začínat.
Vaše spolupráce s Radimem Hladíkem má kořeny v šedesátých letech...
My jsme společně poprvé hráli v roce 1969, potom ve čtyřiasedmdesátém jsme spolu jezdili celý rok. Tehdy jsme natočili desky Stůj, břízo zelená a Vandrovali hudci. Lidi se sice podivují spojení folkař a rocker, ale nám to kupodivu nevadí.
Ten úplně poslední koncert chystáte na kdy?
Mělo by to být 19. dubna, protože jednadvacátého mám narozeniny.
Jak často jste v poslední době hráli?
Někdy víc, někdy míň. V normální sezóně jsme to řešili tak, že jsme půl měsíce hráli a půl ne, aby se z toho nestala úplná profese. Aby nás to bavilo, protože publikum cítí, jestli nás to baví nebo ne. teď v březnu budeme hrát poměrně dost, v dubnu potom už denně. Jinak rozhodnutí přestat s vystupováním není moc staré, zrodilo se na přelomu roku.
Nechybí vám doma přátelé z Holandska?
Zrovna nedávno jsem jednoho potkal v Praze. Bylo už dost hodin a on byl dost málo střízlivý. Vzhledem k tomu, že to byl architekt, který emigroval do Holandska a měl v Rotterdamu slušnou projekční kancelář, byl jsem docela překvapen. Na otázku, jak se má, mávl znechuceně rukou a potom se rozpovídal. Říkal, že v Praze zastupuje pojišťovnu Nationale Nederlanden, která staví pověstný Tančící dům na vltavském nábřeží. A že už mu vedení firmy odmítá dávat peníze na úplatky, prý je to u nás horší než v Argentině. A že ti gauneři s nataženou rukou jsou i na nejvyšších místech. Na otázku, zda i Klaus je gauner, opáčil, že ne, to je jejich trenér...
Po delším čase zaznělo vaše jméno hned na začátku hlavních televizních zpráv. Bylo to loni, když pan prezident slavil kulaté narozeniny. Vy jste mu přitom hrál jeho oblíbenou píseň Havlíčku, Havle.
I mě ta zpráva zaujala, protože to bylo trochu jinak než v televizi ukázali. Když jsem byl pozván na Hrádeček, abych během pěti minut zahrál píseň, tušil jsem, že by Havel rád slyšel tuhle píseň. Ale mně se ji nechtělo hrát, protože je to píseň, která platí spíš o minulosti než o dnešku. Tak jsem zahrál kriticko-melancholickou skladbu Sametová opereta, kterou jsem napsal nedávno a která je jakoby rubem písně Havlíčku, Havle. Také by se dalo říct Havlíčku, Havle po dvaceti letech. A když jsem tu písničku dohrál, Havel vstal, objal mě a pošeptal mi do ucha, že mě má rád kvůli tomu, že jsem o něm zpívával v době, kdy to ještě nebylo v módě, a požádal mě, abych mu zahrál Havlíčku, Havle. Tak co jsem měl dělat?...
Co ještě stíháte mimo hraní ?
Momentálně trávím dost času ve studiu, které jsem si pořídil, nebo píšu. A hodně se bavím s dětmi, protože mám dvě malé dcery.
Jak jde dohromady koncertování s rodinou?
Jde i nejde. Samozřejmě pro malé děti je lepší, když rodiče sedí doma a věnují se jim, a snad se to i vyplatí. Ale když toho ježdění není moc, tak to jde. Je to změna i pro děti. Samozřejmě mít věčně doma pojízdný cirkus není pro rodinu nic zvláštního.
I to možná přispělo k vašemu rozhodnutí skončit...
Byl to jeden z dalších důvodů. Teď chceme na dva roky odejít na vesnici - po dvou letech půjde starší dcera do školy a tehdy se chceme vrátit do Prahy. Takže jde o změnu na více úrovních - chtěl bych, aby moje děti zažily vesnici. Aby zažily hlínu a les a změny počasí - kdy je to krásné a kdy je to smutné a kdy je to k nežití. Já jsem to v dětství zažil a připadá mi to velmi užitečné, takže chci dát i svým dětem šanci, aby byly dlouhou dobu na vesnici, aby nevyrůstaly v betonovém městě, kterého si užijí v budoucnu dost.
Není váš odchod na venkov motivován i nespokojeností s momentální situací u nás?
Ne, s tím to vůbec nesouvisí. A myslíte, že na vesnici politice uteču? Tam je to naopak trošku politicky tvrdší, protože tam si člověk uvědomuje daleko hlouběji, jak se politika odcizila a stát se oddělil od občana. Na vesnici lidé žijí na půdě, musejí žít za své a jsou zranitelnější. Tam je vidět, jak se funkce státu vytrácí, jak ho lidé přestávají mít rádi a nepovažují ho za svůj.
Díky dlouhé emigraci jste měl přece jen trošku odstup od vývoje u nás. Kde se to, podle vás, zlomilo k horšímu?
Zmatek, do kterého jsme se dostali, vznikl kvůli slovenskému odtržení. V nastalé nejistotě lidé začali volit pragmatiky, ekonomy, kteří slíbili, že udělají ostrý řez a pořádek, volili zřetelnějšího vůdce. Takže najednou po humanistické garnituře přišli pragmatici, kteří by se k moci nebýt problémů se Slovenskem nikdy nedostali v tak jasném šiku. Bylo by jich tam pár, polovičaté liberalismy a pravičáctví a všechno polovičaté, co od Klause vychází, by neznělo tak silně. A teď ekonomové dělají chybu za chybou, takže my se v tom začínáme utápět a ztrácet pocit smyslu této společnosti.
A znovu mohou nastoupit folkoví zpěváci.
Budoucnost pro kumštýře tu je, publikum se vrátí, zase se budou hledat skutečné hodnoty. To první okouzlení z toho, že vznikly první soukromé obchody, kapitalismus a podobně, opadne, protože to bylo chyceno z nešťastné strany.
Na vás přišly v Hradišti skoro dvě stovky diváků, na Vlastu Třešňáka do Míru pouhé dvě desítky...
Dva takové koncerty v jeden den je nesmysl, to jsme si navzájem přetahovali publikum. Ale na Třešňáka nikdy nechodilo moc lidí, protože jeho koncerty jsou v něčem obtížnější než moje. On je niternější, intimnější, básničtější a zároveň tvrdší.
Teď, když hrajete Poslední koncert, chodí na vás víc lidí?
Ano, chodí podstatně víc , jako by se lekli, že odcházím. I když většina z nich tomu nevěří a myslí si, že to je naše obchodní strategie. Také mnohem víc kupují moje desky a knížky.
Spousta umělců se v poslední době loučila, někteří i vícekrát, a většina z nich pořád hraje...
Možná i proto, že takto taktizovali ti přede mnou, mi lidé nevěří. Ale ať se nemýlí, já nemám důvod taktizovat.
Život koncertního umělce ve vašem podání vypadá jak?
Bývaly doby, před dvaceti lety, že se jelo třeba na tři týdny. Ale to už nesnášíme, takže když děláme šňůru, tak tři dny a víc ne, jinak se jezdí na výpad. On je totiž strašný mezičas někde na hotelu, kde se čeká do večera a nedá se pořádně nic dělat, což příšerně unavuje a člověk se musí na představení zevnitř hodně nadopovat. To můžou dělat mladí. Není to přirozené - i když člověk poznává zajímavé lidi, v Hradišti jsme třeba objevili knihkupectví pana Janouška. Tam jsem potkal starostu města a dvě hodiny jsme si povídali - moc fajn člověk.
Pořídil jste si nahrávací studio. Jaké s ním máte plány?
Zatím jsem jej používal na úpravu starých nahrávek ze sedmdesátých let, které sbírám, stříhám je a má práce končí až vypálením nahrávky na cédéčko, takže tímto, zdá se nejspolehlivějším způsobem je archivuju.
Momentálně se zabývám převážně sám sebou, ale nedávno jsem upravil k vydání cédéčko Třešňákovi. A chystám se na staré nahrávky lidí ze Šafránu, třeba Petra Lutky.
Šafrán po problémech z počátku devadesátých let definitivně skončil?
Občas se sejdeme, jenom u toho nebývá Vláďa Merta. Ale Šafrán, to je také dvacet let stará záležitost, my se rádi vidíme, ale určitý motiv či síla jsou pryč. To patřilo do své doby, kde to mělo svou funkci, tehdy jsme svým způsobem vyhráli nad bolševikem...
Co vás vede dál a dál životem?
Pochyby. Pochyby a deprese.
Stíháte sledovat, co se děje v uměleckém světě?
V posledních letech toho moc nestíhám, protože buď hraju a sleduju sám sebe, nebo se věnuju svým dětem. Když jsou děti malinké, tak toho člověk po večerech moc nenacourá, takže u mne došlo trošku ke kulturnímu zbarbarštění. I když malé dítě, to je možná větší umělecké dílo než celé umění. Druhé holčičce je teď patnáct měsíců a je úžasné se na ni jen tak koukat. Tam se člověk učí strašně moc...
Ivo Vojtík
|
|
| |
