13. června se slaví svátek sv. Antonína Paduánského. Dodnes je velmi živě vzýván jako patron ztracených věcí nejen hmotných, ale i duchovních. K sv. Antonínovi se utíkají mladí lidé s prosbou o životního partnera, milého, milou. Orodovat se za ně chodilo na pouť ke sv. Antonínku od Blatnice. Zde se prý děvčata modlila:
Aj, ty svatý Antonínku, daj ně muža v tú hodinku,
nech by píl, aj ně bíl, enom kdyby byl.
Daj ně Juru nebo Jana, enom abych nespávala sama,
Jak ně ho nedáš, druhý rok ně tu zas máš.
24. června, v den slunovratu, se slaví narození Jana Křtitele. Tím se také s jeho jménem spojila řada zvyků, obyčejů a magických praktik. Síla slunka do půl noci, než nastoupilo novou cestu, byla životodárná, proto vznikala řada pověr, magických praktik, které měly zajistit zdárný průběh růstu a zrání, dostatek vláhy a tepla. Zvláštní sílu měly některé druhy květin, zelin a bylin, sbírané v tento den, které se pak používaly v domácím léčení. Běžně je známé zapalování ohňů v tento večer, jež jistě těsně souvisel s již zaniklými oslavami o letním slunovratu. Skákání přes oheň nebo u starých lidí překračování ohně (např. v Šumicích) je známé již ze 16. století. Oheň měl chránit úrodu i dobytek před čarodějnicemi. Ty měly o svatojánské noci obzvlášť velkou moc. V Kuželově jezdily bosorky na ohřeblech a zúčastňovaly se shromáždění na Radhošti. Na luhačovickém Zálesí zabraňovaly bosorkám vstupu do stavení tak, že zastrkávaly večer před sv. Janem do oken, pod střechu a do chlévů různé druhy halúzek do kříže.
Krevní kniha městečka Bojkovic mluví o tom, že zvláštní čarodějnou mocí byla obdařena i voda, nasbíraná před východem slunce o Janu Křtiteli. Voda nepotřebovala žádného dalšího svěcení. Sbírala se do loktuše a vyždímala do hrotku na mléko. Sesbíraná voda potom způsobila škodu těm, z jejichž pole byla sesbíraná. Ze stejného pramene je i vyznání útrpné Kateřiny Shánělky z Luhačovic, kde #zelinu kázala nahýmu děvčeti trhat mezi svatými Jany, proto aby štěstí v domě bylo. A tou zelinou dům kropil a za krokvou, aby chována byla, že hrom na dům neudeří a že jest dobrá od ouroku.
Posledním lidovým svatým, jehož svátek se slavil 26. června, je dnes již zapomenutý sv. Jan Burian. Z pramenů Tomáše Štítného se dovídáme, že jméno Jana Buriana bylo rozšířeno již v 16. století v místech, #kde se krup báli, tedy na venkově. Z Jana Buriana nebo také #Světlého se stal patron proti bouřce. Pohanské zvyky, jimiž uctívali lidé v době červnových bouří své bůžky, aby je ochránili před krupobitím, se přenesly na svátek tohoto světce. Podle zpráv z 18. století lidé v tento den nepracovali, pořádal se prosebný průvod do polí a lidé prosili světce o ochranu před bouřemi. V 19. století se v den sv. Jana Buriana sloužila mše, světily se svíce, které si ještě v tento den lidé zapalovali.
Ludmila Tarcalová
