Číslo: 33
18.08.1997
Článků: 39
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
KOMŇA
Z KLENOTNICE MORAVY
KOMŇA
Farní kostel sv. Jakuba Staršího z první poloviny 19. století. - Foto: IVON
Komňa, dříve Komna, leží na silniční spojce z Bojkovic (od nich 5 km jihozápadně) k mezistátní silnici Uherský Brod - Trenčín. Je to typicky horská obec svahového typu, s domky nepravidelně roztroušenými po svazích Bílých Karpat, v průměrné nadmořské výšce 364 metrů. V katastru obce se dochovaly pouze ojedinělé nálezy ze starší a mladší doby kamenné a římské mince v trati Valy. Komňa se poprvé uvádí (Comone) ve falzu zakládací listiny vizovického kláštera k roku 1261. Podle všech známek stála uprostřed vesnice tvrz, v níž asi v roce 1385 sídlil tamní zeman Dětoch z Komně.
Na počátku 15. století byla ves součástí světlovského panství, tvrz byla zbořena za husitských válek. Ves velmi utrpěla, když byla v roce 1605 vypálena Bočkajovci. V roce 1663 bylo zabito osm osob a celá obec byla vypálena. Stejný osud ji postihl o dvacet let později. Z obce se výrazně rekrutovali zvěroklestiči. Již od 15 let odcházeli mládenci jako zvěroklestiči za řemeslem do sousedních zemí, hlavně do Německa, Polska, Maďarska a Ruska. V roce 1900 jich odešlo do ciziny 220. Po 1. světové válce jich postupně ubývalo a po roce 1945 zanikli úplně.
Z řemesel v roce 1880 známe 5 obuvníků a 2 mlynáře. Do roku 1911 bylo v provozu 5 mlýnů. Jinak si obec zachovávala zemědělský ráz. Kolem roku 1930 se v Komni vyvinul dobrý plemenný chov dobytka, výnosné bylo také ovocnářství a chov včel. Silnice, která obcí prochází, byla postavena na konci minulého století. Komňa byla elektrifikována před válkou, kdy se také v obci zaváděl vodovod z bohatých okolních zřídel.
Farní kostel sv. Jakuba Staršího stával již v polovině 15. století. Dnešní empírová stavba pochází z let 1842-46. Historicky cenné jsou lidové stavby - komory domů čp. 33 a 37 i kamenné kříže na hřbitově, u fary a na bývalém morovém hřbitově. Komňa je známá hlavně jako jedno z možných rodišť J. A. Komenského. Na požádání je možno navštívit památník, kde je stálá expozice o historii obce a J. A. Komenském. V obci byl v roce 1950 odhalen pomník J. A. Komenského od akademického sochaře Julia Pelikána.
V Komni žije půl tisícovky lidí, ze 240 stavení je 180 trvale obydleno. Devítičlenné obecní zastupitelstvo vzešlo ze Sdružení nezávislých kandidátů. Starostou obce je Karel Navrátil, jeho zástupcem Miroslav Urbánek. Spolek k uctění památky Komenského (založený již v roce 1904) se stará o Komenského muzeum a veškeré akce, které souvisejí s životem a dílem tohoto Učitele národů. (Muzeum se dočkalo v minulém roce nové fasády). Komňané se také snaží exponáty v muzeu neustále doplňovat, protože každoročně si sem nacházejí cestu stovky turistů. Dobrou úroveň si pravidelnými zkouškami udržuje dechová hudba Komňané, která se těší z nových krojů. Na konci července proběhly v Komni tradiční Jakubské hody, kde právě Komňané také zahráli. Sportovci dávají přednost zeleným hracím plochám - základní třídu hrají fotbalisté, v okresních soutěžích bojují stolní tenisté a v zimě se cvičí v sokolovně: bohužel nevyjasněné jsou majetkoprávní vztahy k této budově.
Místní Červený kříž pořádá přednášky, sběry šatstva a nedávno to byl dětský karneval. Myslivci pořádali nedávnou hodovou zábavu. Návratem k řemeslné slávě zdejších sklářů je před rokem otevřená manufaktura HANA Glass Studio na ruční výrobu dekoračního a užitkového skla. Pracují zde necelé čtyři desítky lidí, místo zde našlo i patnáct občanů Komni, další zaměstnává lesní firma pana Nováka, zabývající se těžebními a pěstebními pracemi. Celkem bychom napočítali na katastru obce asi 150 pracovních míst. Ostatní za prací dojíždějí (v poslední době došlo ke zvýšení počtu autobusových spojů). Komňa patří k obcím, které začaly třídit odpad. Bohužel někteří spoluobčané toho nejsou schopni.
Padesátiletý vodovod i kanalizaci má obec od roku 1993 ve své správě, Komňa je kanalizována zhruba ze dvou třetin, další úsek přijde na řadu po dokončení plynofikace obce, která byla zahájena v letošním roce. Plyn bude zaveden do obecních budov, jako jsou základní a mateřská škola, sokolovna, zdravotní středisko, obecní byty a úřad. Jako první by letos měly přijít na řadu školské budovy a sokolovna, která nejvíc znečišťuje své okolí. O případném zavedení kabelové televize se teprve bude jednat, telefon si už každý zájemce mohl pořídit.
Z KLENOTNICE MORAVY
Šátky a šatky ve sbírkách Slováckého muzea v Uherském Hradišti
Jsme rádi, že vše, co Slovácké muzeum v Uherském Hradišti po dobu své existence pečlivě uchovávalo a schraňovalo jako vzácné doklady minulosti, zůstalo během uplynulých strastiplných povodňových dnů a díky nasazení všech přítomných uchováno dalším generacím. I když v současné době vyvstává řada problémů s vysokou vlhkostí v našich depozitářích, můžeme říci, že k pololetí roku 1997 obsahuje národopisný fond Slováckého muzea téměř 30 tisíc kusů sbírkových předmětů. Z tohoto počtu jsme si pro dnešní příspěvek vyčlenili sbírku všech druhů šátků a šatek. Tvoří ji ženské šatky, sloužící k úpravě hlavy, nekomletní šatky - jejich samostatné páry konců, nejrůznější druhy šátků na hlavu, šátky a šátečky do ruky, dětské a dívčí šátky a šátečky a různé typy šátků, šátečků a kapesníčků mužských. Sledovaný fond představoval k polovině roku 1997 celkem 1018 kusů, z nichž jsme pro další práci vytřídili jen textil z oblasti Slovácka.
K nejstarším součástem ženského oděvu patřily od nepaměti šatky, roušky či ručníky. Podobně jako ostatní oděvní součástky se původně nestříhaly a nešily, ale zhotovovaly se /dle potřeby/ odtrháváním rovných úzkých pruhů - obdélníků či čtverců - původně z hrubého konopného a lněného plátna. Dále je pak nebylo třeba šít. Upravovaly se přeložením, založením apd. Sloužily k ovíjení hlavy, nejdříve jako přirozená ochrana, která se však měnila vlivem módy a v průběhu doby. První zmínky o šatkách v ženském oděvu najdeme už v 16. století . Nosily je především vdané ženy, ovíjely si je přes čepec. Svobodné dívky si je vázaly na zapletené vlasy. Uvazovaly se různými způsoby - omotávaly se kolem hlavy tak, že se zavazovaly v týle a její konce visely volně dolů /úvaz slavnostní/ nebo se její konce znovu obtočily kolem hlavy tak, aby zdobený konec šatky zdobil temeno nebo čelo /úvaz praktický, pracovní/.
Šatky podobně jako jiné součástky lidového oděvu byly zdobeny výšivkou a její prvotní funkce byla i zde účelná a praktická. Okraje byly začišťovány jednoduchými technikami prolamování, výšivka upevňovala okraje, aby se netřepily. Teprve později ze začaly používat náročnější výšivky a do popředí se dostávala výzdobná funkce. Šatky se nosily na celém našem území. Na Slovácku a zejména pak v podoblasti Horňácko se udržely v lidovém odívání nejdéle. K nejstarším šatkám ve sbírkách Slováckého muzea patří šatky z Dolňácka - z Kunovic, Ostrožské Nové Vsi - datované do 1. poloviny minulého století, šatky z Horňácka a z Podluží s datací 1800. Od poloviny minulého století začaly být šatky postupně nahrazovány velkými šátky, nejdříve tmavěmodrými se žlutým potiskem, bílými #lipskými či #smrťovými,dováženými z Humpolce a z České Lípy v celých kusech, z nichž se trhaly nebo ustřihovaly šátky jednotlivě a nebo po tuctech. Vedle těchto šátků se začínají objevovat i šátky #turecké v barvě červené, černočervené, různý ch velikostí a vzorů. Koncem minulého století nahrazují šátky #lipské. Mezi červenými #turčáky najdeme šátky holé /Březová, Lopeník, Nivnice,Bánov/, kvítkové mrskané /Horňácko/, pérované /Polešovice, Ořechov, Zlechov, Vážany/, dubové /Veselsko, Strážnicko/, lístkové s jatelinkovým prostředkem /Staré Město/, srdéčkové/Buchlovice/, šípové s hadem, hrachové s tragačovým krajem a uprostřed mrskaný /Kunovice/, na kuří tlapky, věnečkové, makové s cukrovým krajem, se žlutým divokým krajem a uprostřed listí /Kyjovsko/, s kohútkovým krajem, s kapečkovým prostředkem. Mezi černočervenými rozlišujeme hladké - holé s lístkovým krajem a černým prostředkem /Nivnice/, haluzové s hrachovým krajem, šlehané, kytkové s makovým prostředkem, s dubovým krajem /Veselsko/, nechajtové s položtovýma krajama, s hroznovým krajem, chebzové, murišové /Rohatec/, růžencové, na volské oči, bravenčák, hnědé-sprosté, kaféjové a řadu dalších.
Při sledování vázání #tureckých šátků můžeme vypozorovat podobnost k úvazům šatek. Úvazy těchto šátků se do dneška téměř nezměnily, i když si je někde ženy uzpůsobily podle svého. Šátky měly různou velikost. Největší rozměr měly šátky v Kunovicích, Míkovicích, Popovicích, Podolí, Véskách a Derfli-Sadech. Podle toho bylo více či méně složité vázání. Obvykle si šátek dokázala každá žena uvázat sama, jen v Kunovicích potřebovala pomocnici.
Dnes dokáže šátek správně uvázat jen několik žen v každé obci. I zde se setkáváme s úvazem #konce dole a #konce hore. Podobně jako u šatek se o svátcích a o nedělích do kostela nechávaly konce spuštěny, při práci, ale i k muzice se zvedaly nahoru. Pro úvazy je známá řady výrazů, a to i v rámci jedné obce. Vázání bylo velmi různorodé a mělo svůj výraz a určitou význačnost pro danou lokalitu a příležitost. Podle úvazu se rozeznával stav ženy - zda je svobodná či vdaná, rozeznávala se mladší od starší, odlišností se docílilo i podkládáním šátků obálenkami - jelítkovými, zakulacenými, půlkruhovitými, v rozích lomenými apd. nebo také podkládáním vlastními vlasy, upravenými do vrkočů /na Horňácku/, na Strážnicku se šátek vázal na čepec se zakulaceným dýnkem, v Hovoranech, v Čejči na čtyřhranné dýnko. Mezi úvazy rozlišujeme úvaz všední #na babušu, #na babku - většinou u svobodných, #na záušnice, #na zarejděné záušnice na Kyjovsku, #na lipač /Bánov, Nivnice/, #na malé záušnice - na Ostrožsku, #na velké záušn ice na Veselsku, #po uherském způsobu ve Strání, #na ocas na Ostrožsku, Veselsku, Brodsku - to většinou u mladých.
Před první světovou válkou a v jejím průběhu se začínají objevovat menší šátky, které si ženy uvazují pod bradu. Jedná se o šátky tovární výroby, které byly dováženy především z Vídně, vedle nich jsou to šátky #brněnské s bílým podkladem a tištěným černým vzorečkem - #měsíčkové, drobné kvítkové, tečkové/Lanžhot/, #pánové, slimáčkové/Rohatec/, #šnečkové/Petrov/ atd. Začínají se rozšiřovat i šátky hedvábné atlasové, s třásněmi nebo bez nich , v různých barvách, lehké šátky tibetové, šátky kašmírové, všední barchetové, batistové , flanelové. Na začátku dvacátých let se rozšiřují i dražší látky, objevují se těžší hedvábné šátky s vetkanými vzory - #brokáty s třásněmi i bez třásní /Hradišťsko/. Mezi lehkými šátky najdeme šátky tylové/Petrov/, etamínové /Milotice/, organtínové /Vacenovice/. Od poloviny 20. let se rozšiřují šátky vlněné - teplé - žilínkové /Nedachlebice/, plyšové, ponejvíc v tmavých barvách /Míkovice, Lahžhot, Horní Němčí/.
Náš soubor obsahuje i šátky do ruky. Obvykle si do nich ženy balily modlitební knížky při cestě do kostela nebo je měly volně přehozeny přes ruce. Byly menšího i většího rozměru, a tak se mohly přehazovat i přes hlavu /Nová Lhota/.
Vedle dětských, dívčích a ženských šátků a šatek obsahuje sbírka i šátky mužské, které byly důležitým znakem mužů, jimiž se odlišovali ženatí od svobodných . V naší sbírce to jsou především šátky či kapesníčky, které si muži vkládali do zástřihu /poklopce/ na přední straně nohavic - např. #merínky z červeného kašmíru s vlněnými třásněmi /Kunovice/, bílé plátěné kapesníčky s červenou výšivkou s rostlinným motivem /Polešovice/, s třásněmi nebo paličkovanou krajkou /Kyjovsko/, #písničkové šátečky a vytahovanými třásněmi, ovazované kolem beder /Velká nad Veličkou /s celými texty písní, šátečky #pomlázkové, obvykle s monogramem a věnováním, které dívky darovaly svým chlapcům o Velikonocích /Rohatec, Šardice/, šátečky či kapesníčky #družbovské, které chlapci nosí jako růžice na kordulkách /Nivnice, #biřmovací kapesníčky, darované k biřmování, jež zdobily levou stranu mužských kordulek /Nivnice/, šátečky - vazačky pod krk /Labuty/, užší šátečky, jimiž se ovazoval opasek /Labuty/. Své místo by zde měly mít i mužské šátky pod krk, které se v panské módě nosily už na začátku 18. století. Byly znakem odvedených, ženatých a starších mužů nebo také bývalých vojáků. Ty, podobně jako #odvodové šátky, které chlapci dostávali od starosty, naše sbírky zatím neobsahují.
Dr. Romana Habartová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
