Z KLENOTNICE MORAVY
Dožínky
Děkujem ti Hospodine, za úrodu na rovině,
děkujem ti, Bože náš, za úrodu na nivách.
Zlatý klas pán Bůh nám požehnal zas,
požehnal nám úrodu, dával dobrou pohodu.
Zlaté klasy, zlatý klas, ve snopy vás vážem zas,
ve snopy a mandele, do stodol vás povezem.
V minulosti byli lidé svázáni s půdou mnohem více než dnes. Byl to, vedle dobytka, jejich jediný zdroj obživy, a tak se všemožně snažili zajistit dostatek úrody a zdar ve svém hospodaření. Vedle usilovné práce podporovali úrodnost řadou pověrečných úkonů, které považovali za stejně důležité a nutné jako vlastní fyzickou práci.
Podobně jako tomu bylo v období jarním, při orání a setbě, jež provázela řada zvyků, stejně tak i žně a veškerá sklizeň byla doprovázena takovými úkony, které měly napomoci bohatému a včasnémuuklizení úrody pod střechu. Období žní patřilo k nejdůležitějšímu období v roce. Dobře sklidit bylo cílem každého rolníka a konec sklizní byl řádně oslavován dožínkami - dožatou. Výjezd pro poslední úrodu byl pro všechny velkým svátkem. Nebyla to slavnost v pravém slova smyslu, ale lidé se slavnostně chovali. Původně se jednalo o oslavu soukromého či domácího rázu. Za první republiky se často říkávalo, že skutečný hospodář nemůže být žádný hofer ani kozař, a ten se svým pomocníkům o dožínkách odměnil. V některých obcích se už za I. republiky ujímá pořádání dožínek některý ze spolků (Omladina, Agrární dorost) či strana lidová.
Někde se až ve 30. letech začaly konat slavnostní krojované dožínky celoobecní, jejímiž hlavními organizátory bývala lidovecká mládež, některý ze spolků (např. hasiči) či stárkovská mládež. Po roce 1945 slavení dožínek v řadě obcí zaniká, někde se velkolepých oslav - dožínek - ujímají vznikající zemědělská družstva. Dnes mnohdy ani nepostřehneme /výjma kolon kombajnů na silnici/, že kolem nás probíhají žně a sklízí se úroda. S obecními dožínkami se setkáme výjimečně a sem tam se tohoto svátku a oslavy ujímá vesnická folklorní skupina či folklorní soubor. A tak společně zavzpomínejme.
Zajdi, slunko, zajdi, za keř malinový,
už nás všechno - hlava, chrbet bolí.
Čí je to políčko na ty štyry brázdy
nové - pudmistra, bohatého gazdy.
Co sme sa nažali na širokém láně,
eště povídajů, že tam postáváme.
Podobně jako setí tak i žně vždy začínaly ve jménu Božím. První klasy byly sečeny do kříže, ženci se modlili a často pronášeli i zaříkání, aby je nebolelo v kříži. Při dožínání se nechávala na poli poslední stébla, aby se v příštím roce hodně urodilo a poli se neodebrala všechna jeho plodivá schopnost. Celá řada zvyků se vztahovala k poslednímu snopu, který vždy musel být hodně veliký a těžký. Někde se mu říkalo baba, starý, někde se zaň přestrojovaly starší ženy, které na sebe navazovaly obilí, aby symbolicky znázornily, že je sklizeno, i když se mohlo mlátit až do března. Poslední snop původně reprezentoval celou úrodu, slavnostně byl dovážen z pole k hospodáři. Zde zůstával až do příštího setí, kdy se zrní z něho míchalo do nové setby.
V poslední den sečení se všichni z rodiny hospodáře, i ti, kteří přišli na výpomoc, chovali jako ve svátek. Obvykle bývala u většího sedláka připravena i lepší snídaně - bílá káva a vdolky - a hned po ní se odcházelo séct. Pokos začínal hospodář, za ním ostatní sekáči s odběračkami. Tentokrát se s prací příliš nepospíchalo, a všichni se veselili.Po ukončení práce si sekáči ověnčili své hrabice a kosy, odběračky nazdobily kosáky-srpy polním kvítím a všemi klasy požatého obilí. Se zpěvem se odcházelo z pole.
Už sme ten ovések dožali, abysme dožatou dostali.
Dávejte nám ju, tetičko, z lásky, dožali sme vám poslední klásky.
A před hospodářovým domem nejstarší sekáč popřál hospodáři a hospodyni:
Hospodářu a hospodyně milá, vaša chasa vám žně ukončila.
Tu vám dáváme věnec z obilních klásků, Boží úrodu, vašich polí lásku.
Dožínkový věnec zavěsili u hospodáře do komory či pod návratí, kde visel až do příštích žní. Za zpěvu všech přítomných chystala hospodyně slavnostní sytý oběd nebo večeři, to podle toho, kdy se vrátili z pole. Po jídle obvykle zůstávali všichni u hospodáře, který vystrojil ve stodole na mlatě zábavu.
Žňa nám skončili, všecko sme skosili
složili, svázali, šťastně dom dostali.
Pane náš, pane náš, veliké klasy máš
už sme jich dožali, chystaj nám aldamáš.
Lidé si díky životním zkušenostem a moudrostem, vypozorovaným díky opakujícím se přírodním úkazům a tradujícím se z generace na generaci v souvislosti s církevním rokem vytvářeli vlastní lidový kalendář. Jemu přizpůsobovali svůj rodinný život, v závislosti na něm určovali vlastní domácí a polní práce. Podle něj prorokovali budoucnost, zdar či neúrodu svých polností a svůj osud vůbec. Lidé si byli vědomi důležitosti své práce a často říkávali:"Dyž nemá sedlák, nemá pán ani žebrák."
Jakkoli lid věřil, že bez vůle boží a jeho pomoci nebude mít úspěch, přece jen nikdy do důsledku na Pána boha nespoléhal - Přičiň se sám a Pánbu ti pomože - Jak děláš, tak ti Pánbu naděluje - Modli sa, modli sa, z práznej mise se nenajíš. Proto si všichni nesmírně vážili pracovitosti a lenoši byli vystavováni posměchu - Lenoch sa najspějš strhá - Nedbalec horší jak ožhralec - Gdo jí leža, umře běža - Ide mu to jako psovi pastva - Kerá koza moc mečí, málo mléka dává - Gdo sa moc strójí, ten sa práce bójí - Vyhýbá sa práci, jako čert křížu apd. Proto se odměňovali to, kteří se práci nebáli - Ranostaj bídy nepozná - Dělaj jak druzí a nikdy pozadky neostaneš...
Práce byla vždy směrodatná, a proto se i dnes ještě setkáváme s pojmenováním doby podle pracovního vytížení - na jarní seťá (březen, duben), na okopávky (květen), na sena (červen), na žňa a matby (červenec, srpen) na podzimní seťá (září), na nové vína (říjen), na řepy (listopad). Na Hradišťsku můžeme při rozhovoru se starými lidmi slyšet - Brali sme sa v sena (měli svatbu v červnu, kdy byla senoseč) - Naši mamička umřeli v řepy (v listopadě) - Strýček ochořeli ve žňách a v mlatby už byli na kerchově (onemocněl v červenci a srpnu umřel).
Dnes už si málokdo z nás uvědomuje, jak byl živit v minulosti těžký, kdy se i šest týdnů kosilo srpy a kosami, mlátilo se do zimy či až do nového jara, kdy hospodáři rozsévali obilí z režných plachet, kdy sázeli brambory "pod motyku", všechno vlastníma rukama. Protože každá práce byla dělána s vědomím odpovědnosti za její zdar, dbalo se, aby včas začala. například: na sv. Řehoře (12.3.) se má síti, na sv. Floriánka (4.5.) sadit fazole a na sv. Marka (25.6.) sadit zemáky. Jsou - li dny nešťastné, nemá se nic začínat - ve středu se nemají sadit brambory, neboť toho dne zradil Jidáš Krista. V pátek se nemá ani chleba péct. Kdo vozí hnůj v ostatky (o masopustu), bude mít neúrodu. Kdo na sv. Marka vozí hnůj, bude mít po tři roky neúrodu. Na Velký pátek se nemá hýbat se zemí, protože v ní Kristus Pán odpočívá...
Přestože je naše každodenní práce čím dál víc modernizovaná, nikdy bychom neměli opomínat naši závislost na přírodě a odpovědnost za vykonané dílo. Vždyť jsme se o tom všichni dávno přesvědčili:
Samo ti nenaroste, je třeba hluboko a poctivě orat, dobře hnojit, poctivě zaset a pole upravit.
Ne práci halabala ofrckat, jak činí ledabylci. Vždyť nepřiložíš li ruky, nemáš.
A se vším zacházet tak, jak činili předkové, vybírající klásky z brázd při sečení a řádně hrabat na strnisku i na pokosené lúce. Nenasečeš, nemáš. A nedáš - li krávě do škopka, nedá ti do hrotka. Proto se dobytek i drůbež a včely chovají tak, jako se chovají děti a najatí dělníci.
Dr. Romana Habartová
