Z KLENOTNICE MORAVY
Hrnčíři z Jalubí
Hrnčíři z Jalubí.
Nic se z toho hrnčířové,
nic se z toho nermuťte,
že ve Vašich všedních šatech
zamazaní chodíte.
Ve všední den při hlíně,
a v neděli při víně.
Radujte se tovaryši,
každá holka Vás příjme.
Jsou to naši hrnčíři,
chasa jak oficíři,
s těmi bych si vinšovala
zejtra jíti k oltáři.
(Stará hrnčířská cechovní píseň z Jalubí
K starším hrnčířským osadám na Slovácku patřilo také Jalubí. V staré pamětní knize jalubské se uvádí, že v obci Jalubí odedávna je mnoho hrnčířů , kteří robí sprosté hliněné zboží. Zprávu o hrnčířích, pracujících v obci již na začátku l8.století známe ze zápisů ve farních kronikách, kde je zaznamenáno na l7l jmen hrnčířů. Mezi nejpočetněji uvedné hrnčířské rody patří rod Bublíků, Malinů, Achillesů, Matušků , Hudečků a p. I hrnčířský cech v Jalubí se datuje l8.stoletím, jediný doložený cech na Slovácku. Cech měl své vlastní artikule uložené v cechovní truhle i s cechovní knihou a cechovními džbány. Posledním cechmistrem v Jalubí byl Bernard Balvín z čísla ll6.
Hrnčíři v Jalubí se svým způsobem života odlišovali od rolnického obyvatelstva. Většina z nich bydlela v jedné části obce zv. Hrnčíře. Řídili se regulemi cechu. Neměli pole ani nechovali dobytek. Byli hrdí na své řemeslo. Neradi provdávali dcery za sedláky, raději je provdali za hrnčířského tovaryše. Měli svůj obchod i hospodu. Ženy pracovaly jenom v domácnosti nebo pomáhaly v dílně při řemesle. Hrnčíři pořádali i vlastní zábavy, kam chodívali jenom tovaryši a synové hrnčířů. Domy hrnčířů byly téměř všechny stejně dispozičně členěny. Pro představu, jak to u hrnčířů vypadalo, uvádím popis domu hrnčíře Františka Achillese v Hrnčířích, který ve svém vyprávění popsala paní Mikulcová.
Do domu se vcházelo z ulice síní. Vedle malé kuchyňky s pecí byl verštat - dílna a světnice. Veškerý život probíhal v dílně, ve které se nacházela kachlová kamna (vlevo), vytápěná z kuchyně. Kolem kamen byly lavice, ve dne na sezení pro příchozí, v noci se na nich spalo. K přikrytí posloužil kožich, deka nebo halena. Za kamny byla postel pro hrnčířovy děti. Vedle postele stával val- široké prkno, na kterém se válela hlína před zpracováním na hrnčířském kruhu. Uprostřed světnice byl důl - malý vyzděný sklípek, který byl dosti hluboký a v něm se uskladňovala hlinka k dalšímu zpracování a pro práci v zimě.
Uzavřen byl padacími dveřmi, po kterých se mohlo bezpečně chodit. Vedle válu byla podél zdi široká pevná lavka, která sahala až do kouta světnice. Před ní stály dva hrnčířské kruhy. Hrnčíři seděli na lavce a nohama poháněli kruh. V protějším koutě světnice stál stůl se dvěma rohovými lavicemi. Nad nimi visely obrazy svatých a kříž. Vpravo od dveří byl mlýnek ke tření glejtu. Vedle pak postel pro dospělé a za ní truhla na šaty. Přes celou délku dílny pod stropem byly zazděné dřevěné hranolky na tři patra s přesně položenými prkny zvanými odrobiny. Na nich se sušilo hotové zboží . V dílně se nejen pracovalo, ale také stravovalo a spalo. Hrnčíři se lišili od místních obyvatel i svým oblečením. Oblékali se jako jiní řemeslníci do panských šatů.
Jejich významné postavení dokládá i to, že v jalubském kostele patřily první dvě lavice na obou stranách hrnčířům. Dodnes při nich stojí dva barokní hrnčířské podstavníky. V jejich horní části je vyřezán rajský strom s ovocem, po němž sahají Adam a Eva - patroni hrnčířů. Podstavníky nosili hrnčířští tovaryši při církevních průvodech a pohřbech hrnčířů nebo jejich rodinných příslušníků.. Svíčky na podstavnících rozsvěcoval nejstarší přítomný hrnčíř. A jak vyráběli jalubští hrnčíři svou keramiku? Pro dobré keramické výrobky potřebovali hrnčíři kvalitní hlínu. Ta se kopala v Jalubí na několika místech - ve Švejcárce, v Traplicích v Honcoch, Nad starýma horama, Na Přídancích, v Zaječinách a Na Novém světě. Učni dolovali, kopali hlínu v hluboké jámě, do které vlezli po krátkých žebřících. Nakopanou hlínu vynášeli na povrch v opálkách, velkých kulatých ošatkách ze slámy a lýka o průměru 80 cm . Nakopanou hlínu odváželi formani před dům hrnčíře.
Další zpracování bylo velmi náročné. Hlína se uložila na hromadu, kde se polévala vodou, až se úplně rozmočila. Z promáčené hlíny se uválely rukama truple - koule, co se daly unést. Ty se odnášely do dílny, kde se skládaly do štosu - špalku. Z něho se hlína strouhala pořízem na dlouhé jemné lístky, z nichž se opět dělal štos a opět se strouhal. Strouháním se odstraňovaly kamínky a nečistota z hlíny. Nakonec se hlína hnětla na velkém stole - vále a kropila se vodou. Hnětením se odstranily poslední kamínky. Zpracovaná hlína v podobě válců se ukládala do sklepa, aby zůstala pro další zpracování vlhká. Z takto připravované hlíny si hrnčíř dělal hrudky podle velikosti nádob, které vytáčením vyráběl na hrnčířském kruhu. Hrnčířský kruh uváděl do pohybu oběma nohama , rukama vytáčel předmět. Hotový výrobek se pak sušil. V létě na slunci na dvoře nebo v ulici, za nepříznivého počasí nebo v zimě v dílně na odrobinách. Usušené zboží se v peci přežíhalo - pálilo, asi tak 5 až 6 hodin.
Přepálené zboží se potom polévalo glejtem - polevou, uvnitř i zvenku. Takto polévané nádoby se dávaly opět do pece k vypálení.
Pálení vytáčeného zboží se provádělo v peci, která byla postavena v pecníku. Každý hrnčíř měl svůj pecník. Stával obvykle na dvoře nebo před domem. Stavěn byl z desek nebo z nepálených cihel vepřovic, později z pálených cihel. Stavení mělo dřevěnou střechu, zakončenou zvláštním nadkrytým otvorem pro kouř, některé byly bez krytu a měly jedny dveře. Uprostřed místnosti byla pec, která měla kopulovitý tvar o výšce a šířce 2,5 m. Nejdéle se takový pecník dochoval u Petrášů v Hrnčířích, kde sloužil jako stodola až do roku l945. Hrnčíři vyráběli různé druhy běžného užitkového zboží - velké mísy, talíře, bábovky, hrnce, kútňáky,džbány na vodu i víno, hrnce na máslo či smetanu, sádlo nebo povidla, květináče, domovní čísla, svícny, bálešníky, různé formy na pečivo v podobě ryby, děcka, nákončí na kamna ap. Své výrobky malovali jen málo. Jen někdy hubkou namočenou v polevě ťapkali na nádobu pásy nebo pomocí kukačky - bílou hlinkou kreslili ornamenty.
Větší dbžány na víno byly zdobeny figurálním nebo rostlinným motivem - plastickým vzorem - nalepováním a vypálením. Své výrobky prodávali hrnčíři nejen doma a v blízkém okolí na jarmacích, ale i ve vzdálenějších městech, prostřednictvím překupníků. Zboží rozváželi formani na vozech, které si hrnčíři pronajímali. Zajížděli do Uh.Brodu, Břeclavi, Čejče, Čejkovic, Dubňan, Strážnice, Kyjova, Bojkovic, Holešova a dokonce i na Slovensko, do Šaštína či Skalice. Výroba hrnčířského zboží v Jalubí tak rozšířená zaniká stejně jako většina dílen na Slovácku začátku 20.století. Důsledkem zániku a vytlačení z trhu je rychlý postup náhradních kovových a smaltovaných výrobků. Poslední jalubští hrnčíři Josef Vojtěšek a František Achilles zemřeli v roce l937. Dokladem bohaté hrnčířské tradice v Jalubí jsou dochované muzejní sbírky, archivní záznamy, zprávy pamětníků a také název části obce pod traplickou silnicí zvaná Hrnčíře.
Hrnčíři sú hodní páni
mají peněz dosti,
Vencl chodí oškubaný,
panímáma bosky.
Hrnčíři sú hodní páni,
ti milují muziku.
Ti si peněz nadělají
z roztřískaných rendlíků.
Hrnčíři sú velcí páni,
mají peněz dosti,
mistr chodí bez pantoflí,
tovaryši bosky.
(Zpracováno na základě informací z výzkumů u P.Tomáše Lopraise a p.učitele Aloise Fajkuse z Jalubí).
dr. Marie Náplavová.
