Průběh hodů není v jednotlivých vesnicích na Uherskohradišťsku shodný. V minulosti se hody konaly i několik dní v kuse, obvykle od neděle až do úterka, dnes pouze jeden den (sobota, neděle) či v průběhu víkendu. Stěžejní záležitostí celých hodů je obchůzka krojované chasy obcí, kterou slavnostně doprovází průvod celé obce s hosty, jež se v době hodů k příbuzenstvu a známým hojně sjíždějí. Podle místních zvyklostí a možností odchází obvykle v sobotu odpoledne celý slavnostní průvod v čele s chasou a za doprovodu dechové či cimbálové muziky pro hlavní představitele hodů - starší a mladší stárky a jejich podstárky (zástupce), a to buď do jejich domů se slavnostně vyzdobenými vstupy gánky (př.Kunovice) nebo do místního kulturního zařízení (např. Polešovice), kde jsou stárci společným zpěvem vyvolávají:
Polešovští chlapci,
gde vy máte stárka
leží za dědinů,
pije vodu z járka.
Polešovští chlapci,
gde máte druhého,
leží za dědinů,
zrovna vedle něho...
Po společném občerstvení všech krojovaných a příhledících odchází průvod v čele se stárky vyžádat si svá děvčata - stárky (stárkyně).
Tluču, tluču, otevřete,
nechal sem klobouček u děvčete.
Děvče spalo, ja taky spal,
gdosi ně klobouček z hlavičky vzal.
Nevzal, nevzal, můj stárečku,
visí tam v komůrce na hřebíčku...
(Polešovice)
Po dialogu hlavních aktérů hodů vydávají stárky svým stárkům slavnostně vyzdobené klobouky((Polešovice),beranice-astrigánky (Kostelany), připínají jim stárkovské vonice a předávají jim právo. Po předvedení hodového tanečního pásma, které dnes obvykle nacvičují malé děti s učiteli ve škole a hodová chasa se svým choreografem, odcházejí společně ke starostovi obce, který jim listinou povoluje konání hodů s právem a uspořádání večerní zábavy. Hodová chasa v dostatečném předstihu před samotnými hodami zhotovuje voničky, které slavnostně připínají krojovaní při zábavě, když vodí své hosty pod právo. Je to slavnostně vyzdobený kout chvojím a ozdobami z krepových papírů, na kterém ukazují své hodové symboly. Zde je také pohostí vdolečkem, zákuskem, vínem či slivovicí. Za zvuku fanfár jsou slavnostně přivítáni rodičové stárků a podstárků a po zahájení slavnostní zábavy s předtančením hodové chasy začíná volná taneční zábava.
Po půlnoci odcházejí hlavní aktéři domů a odnášejí svá práva, která musejí ochránit před možnými zloději, neboť i dnes se často stává, že se přespoláci snaží hlavní symbol hodů ukrást. Neděle je zahájena slavnostní mší v kostele, které se účastní celá hodová chasa ve vší parádě. Poté chodí v některých obcích po vesnici stárci společně s ženáči ( staršími muži v lajblech) a svobodná chasa, ukazují dům od domu své právo, vybírají do kasičky a zvou na večerní zábavu (Polešovice). Jinde se koná obchůzka celé hodové chasy i s děvčaty v polosvátečních krojích a nejen, že ukazují své právo a podprávo, ale také např. vozí berana na nazdobeném malém žebřiňáku (Kunovice) nebo také předvádějí mlácení káčera či húsera, které však zaniklo na Hradišťsku kolem 1. světové války.
Tuto obchůzku s vozením domácího zvířectva můžeme brát jako pozůstatek někdejšího utrácení zvířat , které je v lidové tradici chápáno jako obětiny za zdárně ukončený zemědělský rok, jako díkuvzdání za dobře sklizenou úrodu. Vedle toho i dnes v některých obcích nechybí maškary fotografa, hasičů a dalších. Často se týden po hodech koná další zábava - tzv. dozvuky hodů, které rovněž probíhají podle předem přichystaného scénáře, se zapojením nejen současných stárků, ale i loňských, popř. se objevuje výstup stárkovských rodičů.
Hody dnes představují jednu z nejokázalejších krojovaných slavností v roce, na které se sjíždí do jednotlivých obcí nejen příbuzní a známí hlavních představitelů, ale i vzdálení přespolní, aby byli přítomni tohoto krojového svátku. V průběhu tohoto století došlo k oslabení závazných právních hodových prvků, které spočívaly ve výsadním postavení prvního stárka jako hlavního představitele hodové chasy, ale také významu jeho práva jako odznaku jeho pravomocí. Hody tedy můžeme označit za jednu z nejvýznamnějších reprezentativních společenských příležitostí k hodování v tom pravém smyslu slova, k pobesedování či k vzájemnému setkání se v rodinném, příbuzenském a přátelském kruhu.
Romana Habartová
