Číslo: 42
20.10.1997
Článků: 44
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Nivnice - obec bez dluhů
Z KLENOTNICE MORAVY
Nivnice - obec bez dluhů
Opravená budova besedy - Foto: JiV
Nivnice - původně znamenající říčku tekoucí nivou. Městečko leží na rozlehlé rovině pod Bílými Karpaty v povodí potoka Kořenice v nm. v. 241 m. Obec má tvar trojúhelníka. Fara a pošta z druhé poloviny 19.století, telefon z roku 1870, telegraf z konce 19.století, zdravotní obvod z roku 1949 (předtím Uh. Brod), matriční obvod od roku 1950 v místě, železniční stanice Uherský Brod. Názvy obce: Nynnicz, Nywnitczie, Niwnicze, Niewnitz, od roku 1846 Nivnice.
V bouřích 15. století se častěji Nivnice zmocnili na úkor kláštera sousední feudálové. V roce 1461 držel Nivnici Ctibor z Cimburka a roku 1492 Arkleb a Filip bratři z Víckova. Ti pohnali purkmistra a radu města Uherského Brodu, že jejich nivnickým lidem odňali pole a pastviska a že jim nedovolují brát dřeva v horách, jak oni jich od starodávna užívali. Od roku 1517 je Nivnice městečkem. Za znak si vzalo z kunštátského znaku tři souměrně rozdělené prvky. Po vybudování farního kostela se dostal do pečete anděl strážný. Městečko bylo rozsáhlé a mělo tvar ulicovky se třemi mlýny. V roce 1565 městečko vyhořelo. Dne 1. května 1605 vyplenili městečko Bočkajovci. Také útrapy třicetileté války a vpád z Uher se městečka bolestně dotkly. V roce 1663 byla obec vypálena bylo spáleno obilí a velká část poddaných odvlečena do zajetí. Kolem roku 1843 patřily do katastru obce pole, luka, zahrady, vinice, pastviny, a nízký les. Chovali se tu koně, voli, krávy, mladý dobytek, vepři a ovce.
Přes městečko vedla silnice do Uherského Ostrohu, na Strání a Trenčín. Hlavní plodinou byla pšenice, žito, oves a brambory. Nivnice zůstávala do poslední doby převážně zemědělskou obcí. Z řemeslníků byli v obci kováři, stolaři, krejčí, obuvníci a mlynáři. V městečku byly v činnosti ještě začátkem 20. století tři mlýny. Také byla v provozu mlékárna, ale začátkem první světové války zanikla. Elektrifikace obce byla provedena v roce 1928. Místní rozhlas vysílá od roku 1950. V obci dále působil lékař a poradna pro matky a děti. Škola spolu s farou existovala v městečku již kolem roku 1403. V roce 1898 byla postavena nová školní budova s přístavbou. Stará škola byla adaptována na radnici a poštu. V roce 1935 byla postavena obvodní měšťanská škola J. K. Komenského, do níž docházeli žáci z 11 obcí. Téhož roku byla otevřena lidová škola hospodářská. Mateřská škola pochází z roku 1927.
Spolkový život byl v Nivnici značně čilý. Z nejstarších spolků působil potravní spolek Lacinost, sbor doprovolných hasičů, Sokol, Orel, Domovina, Omladina, Družina katolických zemědělců Otčina. Bohatou tradici má lidová hudba: Hudební sbor sokolský a Slovácký hudební soubor. O dobrou knihu pečoval Čtenářský a vzdělávací spolek Komenský z konce minulého století, o divadelní činnost se staral ochotnický spolek Tyl od roku 1922. Z hospodářských spolků pracovala Hospodářsko-vychovatelská besídka, dále Včelařský spolek. Sportovní činnost vyvíjel Sportovní klub. V obci byl v roce 1961 otevřen obchodní dům, v roce 1974 zahájila provoz kavárna Družba. Také byla vybudována sportovní hala, hřiště se šatnami, koupaliště a sportovní areál u školy. Byla také provedena stavba vodovodu a současně kanalizace. Dominantou nejnovější části Nivnice je mateřská škola pro 120 dětí a nová obřadní síň místního národního výboru. Základní školu v obci navštěvují žáci vyšších tříd z Korytné.
V roce 1982 byla Nivnice určena jako středisková obec. Národopisně patří Nivnice k výrazným krojovaným obcím Slovácka. Lidové vyšívání, malovaní kraslic a lidové zvyky se stále udržují. O udržování místních hodových a masopustních obyčejů se stará zejména místní soubor lidových písní a tanců.
Zastupitelstvo v Nivnici má 19 členů, rada je 5tičlenná. Starostou je František Mahdal a zástupcem starosty František Soukeník.
V obci je momentálně okolo 1 200 čísel, obyvatel 3 250. Z činných spolků funguje tělovýchovná jednota s pestrou škálou oddílů, myslivecké sdružení, sbor dobrovolných hasičů, spolek Orel, kynologický klub, střelecký klub, zahrádkářský svaz, svaz invalidů.
O kulturu se stará folklorní soubor Nivnica a Nivničánek a dechová hudba Nivničanka. Hodně pro děti dělají také manželé Uhrovi, kteří vyučují děti na lidové škole hře na dechové nástroje. Hody bývají v Nivnici první víkend v září. V obci funguje vlastivědný kroužek, který mapuje historii obce a sbírá staré materiály a dokumenty. Kino bylo v Nivnici pro velkou ztrátovost zrušeno a sál je používán pro menší kulturní akce. Podle starosty je možno vyzvednout záslužnou činnost knihovny. Politické strany jsou v obci hojně zastoupeny - pracuje zde ODS, KDU - ČSL, ČSSD, KSČM. Základní školy jsou v Nivnici dvě, dojíždějí sem žáci z Korytné. Mateřská škola je v provozu také. Co se zdravotnictví týče, jsou v obci dva praktičtí lékaři, zubní a dětské odd., gynekologická ambulance, lékárna. Zdravotnictví se po kolaudaci přestěhuje do nově zřízených prostor vedle obecního úřadu.
V plánu je po přestěhování zdravotního střediska zahájit výstavbu obecních bytů v uvolněných prostorách. Nivnice je plynofikována i vodofikována, kanalizační sběrač je hotov ze dvou třetin. Většina obyvatel jezdí za zaměstnáním do Uherského Brodu, protože v obci nenajdou všichni zaměstnání. Z větších firem je možné uvést firmy Saneko, Niveko, Domos, Maz, také zemědělská akciová společnost zaměstnává dost lidí. Pěkné prostředí má hotel Savary.
Petra Macalíková, Jindra Váverková
(Literatura : Uherskohradišťsko)
Příště : Bánov
Z KLENOTNICE MORAVY
Drobná rukodělná výroba Josefa Gorčíka
Od nejstarších časů je poezií vyjadřován vztah člověka k přírodě, ale také jeho vztah k věcem. Neboť i věci,třeba i ty nejmenší, jsou naším osudem, obklopují nás a žijí s námi. Nemyslitelný je svět bez věcí. Věci se zrodily s člověkem. Nepředstavitelné je pomyšlení, že by nebyly.
(Josef Rybák)
Člověk a jeho přirozený důmysl využíval od nepaměti pro potřeby svého života ty nejdostupnější materiály, u kterých dokázal uplatnit především jejich dokonalé vlastnosti. Zajišťovaly a zaručovaly jejich účelnost. Brzy si lidé začali všímat a také využívat, v tom nejlepším smyslu slova, jejich přirozenou krásu. Jedním z nejdostupnějších materiálů, které člověka obklopovaly od nejranějších dob vývoje lidstva, je dřevo. Ze dřeva si lidé zhotovovali své první pracovní nástroje, nádoby, které jim poskytovaly stravu, dřevo používali ke stavbám obydlí, k výrobě nábytku, ale postupně dřevo sloužilo také k výrobě rituálních, sakrálních a uměleckých předmětů. Dokladem toho jsou nejrůznější řezbářské práce a díla uchovávané, ošetřované a opatrované v muzeích pro nás, a také pro ty, kteří přijdou po nás.
Lidové řezby světců a madon, vyřezávané hole, řezbou zdobené nádobí, perníkové a máslové formy, lidové hračky, prosté řezbou zdobené kolébky, židle, skříně, lištvy a nebo třeba holubičky, které si lidé v minulosti zavěšovali v izbě nad stůl. Také u posledně jmenovaných obdivujeme jejich prostou krásu a dělají nám radost. Původně však jistě sloužily jako atribut či prostředek s magickou funkcí k zajištění ochrany rodiny i příbytku. V současné době je v našem okrese jediným výrobcem štípaných holubiček pan Josef Gorčík z Vápenic. Narodil se zde před 73 lety a od té doby nepřetržitě žije v obci, o které se říká, že je nejtypičtější kopaničářskou vesnicí. Společně se svou ženou Marií Gorčíkovou /nar. 1930 na Žítkové/ bydlí a hospodaří v chalupě do slova vyrostlé ve stráni předhůří Bílých Karpat.
Život na Kopanicích byl vždy velmi těžký. Kopanice jsou začátkem kamení a koncem chleba říká pan Gorčík, nebo též začátkem chleba a koncem života, dodává paní Gorčíková. Lidé se zde živili hlavně zemědělstvím a pastevectvím, chovem dobytka. Hlavním zdrojem obživy byla práce v lese a na pile, a také při pálení dřevěného uhlí, vzpomíná pan Gorčík. A zajímavý byl rovněž podomní obchod se seménky z planých jabloní a hrušek. Tito semenkáři a také paprikáři nabízeli své zboží překupníkům, ale i sami - muži i ženy - chodili prodávat semínka do odlehlých krajů. Z podomních řemesel byla pro Vápenice odjakživa typická výroba košíků z vrbového proutí a výroba slaměnek - ošatek z režné ručně mlácené, tzv. cepové slámy. Tyto slaměnky se používaly v každé domácnosti jako formy na chleba. A dycky sme na čerstvý chléb netrpělivě u maminky jako děcka čekali.
Jako malý kluk, snad osmiletý, musel pan Gorčík po návratu ze školy pást krávy a aby si zpříjemnil dlouhé chvíle, zebral doma křívák, sedl na kameň a začal špekulovat a vyřezávat. Své řezbaření začínal výrobou malých ptáčků, kteří ho v přírodě inspirovali. Jim a pak především své manželce vlastně vděčí za to, že je znám široko daleko. Výrobu štípaných holubiček a řezaných ptáčků předváděl pan Gorčík v prodejnách Krásné jizby po celé republice, a také v zahraničí. V roce 1971 navštívila paní Gorčíková Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Přinesla k posouzení drobné rukodělné výrobky svého muže. Pan Procházka , výtvarník ÚLUV tehdy poslal panu Gorčíkovi vzor původní štípané holubičky, podle kterého začal pan Gorčík holubičky pro ÚLUV vyrábět. Pro výrobu používá odpadového smrkového dřeva, které získává na pile. Ze dřeva si nahrubo opracuje destičky asi 14 x 3 cm, o síle O,7 cm /1/ a ty nechá jeden až dva dny namočené ve vodě, aby byly vláčné a dobře se štípaly.
Na opracovávání mu slouží jediný ostrý nožík. Mokré dřívko osuší, vyřízne z obou stran zářezky a nejdříve seřezává. Vytváří tak ornamentální kresbu lístečků těla holubičky./2/ S tým sa člověk mosí narodit. Tak jak se narodí muzikant, tak se musí narodit řezbář. Chce to cit, silu a trpělivost, říká pan Gorčík, u kterého za ta léta byla řada učňů, ale nikdo nevydržel. Jednu holubičku je schonen pan Gorčík vyrobit za hodinu, ale když jich udělá pět , začne bolet ruka i rameno. Tých 73 roků není odležaných, dodává paní Gorčíková.
Když je dřívko opracováno z obou stran a jemně sbroušeno kouskem šmirglu, aby nebylo drsné a chlupaté, začne jej pan Gorčík plátkovat. 2,5 cm široké dřívko musí být nařezáno na 25-30 plátků, ale pan Gorčík dokáže těchto lístečků, jak jim říká, zhotovit i čtyřicet. Tento korpus - základ pro křídla opět namočí ve střední části, odkud se začnou jednotlivé plátky rozdělávat a rozvíjet . Jednotlivé plátky se o sebe musejí opírat tak, aby tvořily kruh. Ve střední části, která jediná zůstala původní, vyřeže zářez pro vložení těla holubičky s ocáskem. Tělo je zhotovováno obdobně jako křídla. Jeden konec však musí být seříznut do špičky - to je zobáček holubice - a druhý konec je ornamentálně seřezán a pak je plátkován jako předcházející křídla /3/. Jednotlivé lístečky se však rozevírají a zakládají se střídavě na levou a pak na pravou stranu, tak jak se pávovi rozevírá ocas nebo jak se rozkládá vějíř.
Po založení všech 25-40 lístečků je pan Gorčík jemně natvaruje, aby byl rozevřený ocásek mírně zvlněný. Ve střední části opět vyřeže kvádrový zářezek, který se zasune do zářezu v křídlech a obě části se tak spojí dohromady. A holubička je hotová. To už musíte mít v ruce a v oku, říká pan Gorčík, a já dodávám - u srdce. Na holubičce všecko musí hrát! Aby byla dost pevná a nelámala se, zpevňuje paní Gorčíková rozvětvené lístečky obsmykováním přízí kordonetkou, kterou utahuje kolem druhého zářezu každého lístečku. Jak snadné! Myslíte? ...Jestli chcete, můžete si to sami zkusit. Potřebujete k tomu pouze dvě dřívka uvedených rozměrů, vodu, ostrý nožík, kousek niti a hlavně cit, silu a trpělivost. A ještě to mosíte mět v sobě...! Přáli bychom panu Gorčíkovi, i sami sobě, aby brzy našel pokračovatele v této ojedinělé rukodělné výrobě.
Rádi vám zprostředkujeme setkání s Gorčíkovými a s jejich štípanými holubičkami u nás v muzeu, třeba o Vánocích.
Z návštěvy u Gorčíků zapsala a zakreslila Romana Habartová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
