Číslo: 44
03.11.1997
Článků: 44
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Bystřice pod Lopeníkem - obec u Bystřičky
Z KLENOTNICE MORAVY
Bystřice pod Lopeníkem - obec u Bystřičky
Místní komunikace čekají na opravy. - Foto: JiV
Název obce Bystřice pod Lopeníkem je odvozen od jména místního potoka - Bystřičky. Obec je rozložena v úvalu potoka, otevřeném v západním směru, a proti ostatním stranám je chráněna hradbami horských pásem, jež jsou výběžky pohraničního horstva Bílých Karpat. Vesnicí vedla starodávná obchodní cesta z Uherského Brodu přes Starý Hrozenkov na Slovensko. V katastru obce je celkem 36 studánek. Poloha Pod vojenskú cestú (strážní hůrka) je místem objevu eneolitických kamenných nástrojů, na Ordějově je laténské hradisko, na Okrouhle bylo nalezeno slovanské pohřebiště z 10.-11. století. U dvora Ordějov leží hradisko, které se rozkládalo po obou březích potoka Bystřičky, na jeho pravém břehu leží na andesitovém návrší a je obehnáno valem a příkopem, na levém břehu je val již snížen, příkop není patrný. Je možné, že zde byla i dvě samostatná opevnění. Obec se spolu s tvrzí poprvé připomíná v r. 1405. Tehdy měla jméno Bystřička a byla součástí Bánova a s ním se v historii vyvíjela.
V roce 1475 prodal Bystřici spolu s Bánovem král Matyáš Ctiborovi z Cimburka, ten pak předal v r. 1490 Bánov a ves Bystřičku s dvorem a tržištěm Čeňkovi ze Žeravic. V následujících letech si Bánov i s ostatními přidruženými vesnicemi předávali a vyměňovali různí vlastníci. Od roku 1692 patřila vesnice Dominiku Ondřeji z Kounic, čímž se stala spolu s Bánovem součástí uherskobrodského panství. V 17. století všechna uherská vojska procházela násilně i nenásilně obcí, ta tím velmi trpěla, zejména v r. 1704, kdy byla částečně zničena. V roce 1831 zde zemřelo na choleru 17 osob a v roce 1866 21 osob. Podle dochovaných materiálů žilo v obci v roce 1843 celkem 353 mužů, 356 žen ve 114 domech. Z chalupníků a z místní chudiny odcházely celé rodiny na zemědělské práce do různých krajů Moravy a Čech, dříve do Dolních Rakous k Vídni. Katastr obce měří 1.343 ha, z těchto v r. 1900 připadalo 581 ha na pole, 94 ha na louky, 16 ha na zahrady, 84 na pastviny a na lesy 539 ha.
V roce 1924 byla dokončena výstavba silnice z Bystřice na Lopeník, započatá již v r. 1912. V letech 1936-1938 byla vybudována silniční magistrála Brno-Trenčín v úseku Bystřice-Starý Hrozenkov, jež se vesnici vyhnula. V roce 1932 byla dokončena stavba skupinového vodovodu do Uherského Brodu z bohatých pramenů bystřického katastru. Elektrizace byla v obci dokončena v r. 1938. Farou i školou náleží obec od 18. století k Bánovu, v lesíku Kopce jsou dvě kapličky - P. Marie, sv. Anny, dvoje boží muka a cholerový hřbitov z r. 1866. V r. 1796 byla otevřena škola v čp. 87, kde se vyučovalo do r. 1875. Druhá škola byla postavena v roce 1908 na dolním konci v čp. 173, její přístavba pochází z r. 1932. Dechová kapela byla založena v roce 1893 kapelníkem Hradilem. Do spolků patřily Sbor dobrovolných hasičů z roku 1894, Domovina od r. 1923, Družina katolických zemědělců z r. 1920. Sportovní klub vyvíjel činnost od r. 1943 a Sokol od r. 1950.
Obec byla osvobozena 27. dubna 1945. V bojích zde padlo 19 vojáků rumunské armády, kteří společně s dalšími 10 od Záhorovic byli pohřbeni na místním hřbitově. Dne 6. srpna 1952 bylo založeno místní JZD. V roce 1967 byl vybudován nový kulturní dům. Promítání kina bylo zahájeno již v roce 1949. V té době byly upraveny také cesty a chodníky, vybudována kanalizace, úprava veřejného osvětlení a výstavba tří autobusových čekáren. V r. 1983 byla otevřena nově postavená restaurace a obchod s průmyslovým zbožím. V obci se nacházejí taktéž dvě školní budovy. Do katastru obce patří od roku 1941 i turistická chata na Trojáku. Obec má v současné době 830 obyvatel a 387 čísel. Obecní zastupitelstvo je 15členné s 5ti člennou radou. Zastoupeny jsou strany ODS, KDU - ČSL a nezávislí. Ze složek, které v obci pracují, jsou zastoupeny Sbor dobrovolných hasičů, Sokol, Český zahrádkářský svaz, který také vede víceúčelové zařízení, včelaři, myslivci.
Hody mají v obci na Martina a v srpnu se pravidelně dělá pouť ke kapličkám, které jsou zasvěcené Panně Marii. Fašank bývá také tradičně pořádán odvedenci a děvčaty ze stejného ročníku. Mateřská školka je přímo v obci, také čtyři ročníky základní školy. Starší děti pak dojíždějí do Bánova. Spádově patří k Bánovu také co se týče zdravotnictví, i když jedenkrát týdně do obce praktický lékař dojíždí. Funguje také pečovatelská služba. Obchody jsou se smíšeným zbožím dva, služby poskytuje také kadeřnictví. Soukromých firem není mnoho, několik zámečnictví a dřevozpracující firma. Většina občanů proto dojíždí za prací do Uherského Brodu. Několik je jich zaměstnáno na farmě přímo v místě. V obci se v roce 1993 dokončil vodovodní vrt s výstavbou vodovodu a hotová je také plynofikace. Další investice obec čekají v podobě oprav místních komunikací a veřejného osvětlení. Na opravu čekají také obecní budovy. Obec má hlavní příjmy z daní a je vlastníkem 400 ha lesa.
Karin Kuchtová, Jindra Váverková
Literatura: Uherskohradišťsko
Příště: Suchá Loz
Z KLENOTNICE MORAVY
Černá hrnčina v Tupesích a Modré
Významné místo ve výrobě keramiky na Slovácku zaujímala výroba černé zakuřované keramiky,která je u nás doložena již v počátcích mladší fáze keramické středověké tvorby l3.století. Patří mezi hrnčířské výrobky nepolévané holé. Funkci glazury nahrazuje zakuřování střepu, čímž se dosahuje částečné neprůlinčnosti. Poněvadž se zboží vypalovalo na jeden oheň, bylo laciné a sloužilo k denní potřebě především venkovského lidu. Černé hrnce se užívaly na mléko,černé kubaně na vodu, která v nich zůstala dlouho chladná. Ve větších hrncích se vařilo nebo peklo. Ve velkých nádobách se uchovávalo sádlo, povidla,okurky ap. Nevýhodou bylo, že v jednom hrnci musel být vždy uchováván jeden druh potravin. Na Slovácku jsou výrobou černé hrnčiny proslulé dílny v Tupesích a dílna v Modré. V Tupesích pracoval větší počet hrnčířů.
Z dobových statistických údajů je známé, že více než polovina jejich dílen měla v první polovině l9.století jediného pracovníka, mistra a majitele dílny, kterému pomáhali členové rodiny. Syn často převzal dílnu po otci nebo byl na zkušené u jiného hrnčíře, někdy se do dílny přiženil. Při výrobě černé hrnčiny měly důležitou úlohu i ženy, které výrobky zdobily a prodávaly. V Tupesích pracoval nejdéle hrnčířský rod Vlčků, kde se řemeslo dědilo z pokolení na pokolení. Jedním z posledních byl Jan Vlček (zemřel v roce l953 ve věku 77 let), v jehož dílně mu pomáhali jeho synové - nejstarší Jaroslav, Oldřich a nejmladší Vladimír. Ten převzal v roce l947 po otci živnost, postavil na stejném místě novou dílnu s kvalitnějším strojovým vybavením. Vyráběl černou hrnčinu až do roku l952, kdy byla živnost zrušena.V Modré byla jenom jedna rodina zabývající se touto výrobou, a to rodina Tureckých. Ta zde pracovala po roce l800 až do roku l931.
Vlastní život hrnčířů a jejich rodiny probíhal v hrnčířské dílně. Zde se pracovalo,jedlo i spalo.V dílně byl na dobře osvětleném místě kruh, někdy dva i více.Vedle něho byla nádoba s vodou na namáčení rukou,zv. kálník. K ruce bylo i další nářadí - čepel,struna a deska - půlka - na odkládání vytočených výrobků. Tato deska plná zboží se za pěkného počasí vynášela sušit ven, jinak se zavěšovala na trámy pod stropem ve dvou řadách nad sebou po celé délce dílny. Dále zde byl stůl nebo silná lavice - vál, na kterém se zpracovávala (válela) hlína. Nacházela se zde i vyzděná jáma, ve které se zpracovaná hlína před použitím nechala odležet a dřevěný špalek, na který se hlína nabíjela. Pracovní den hrnčíře začínal brzy ráno a končil až pozdě večer, aby se vyrobilo co nejvíce zboží. Hlínu pro výrobu keramického zboží kopali tupeští hrnčíři v Tupesích v oblasti pod kopcem Vyhnašovem, v místech, kde stávala cihelna.
V Modré kopali hlínu v polní trati Na Kopci a Na Patrách. Každý hrnčíř měl svou jámu - důl. Hlínu musely kopat vždy dvě osoby. Jeden kopal a podával hlínu nahoru, druhý ji odnášel na hromadu. Vykopanou hlínu pak odvážel sedlák k hrnčířovi do dvora nebo před dům. Zde se polévala vodou. Až byla přiměřeně tuhá, nosila se do dílny a nabíjela na dřevěný špalek do tvaru homole. Z ní se strouhaly železným struhem velmi tenké plátky, ze kterých se vybíraly drobné kamínky, části trávy a všechna nečistota.Tento proces se opakoval až třikrát. Koncem l9.stol.byla tato práce nahrazena mletím na mlýncích. Před vytáčením na kruhu se musela hlína ještě znovu pečlivěji zpracovat rukama, aby byla dokonale vláčná a plastická. Z takto připravené hmoty si hrnčíř udělal menší kousky, podle velikosti nádob, které chtěl vytáčet. Tyto kousky zpracovával na hrnčířském kruhu, který se roztáčel nohama. Dobrý hrnčíř utočil 50 až 80 nádob za den.
Výšku a šířku nádoby určovala mírka. Pro tvarování bříška se užívalo čepelí, okraje se zarovnávaly a surové nádoby se odřezávaly strunou. Při práci si hrnčíř neustále máčel ruce, aby se mu dobře pracovalo. Hotové zboží se kladlo na půlku , na které se výrobky sušily. Nádoby se musely obracet, aby vysychaly pravidelně a nekřivily se. Na druhý den se nádoby uchatily - lepily ucha nebo zdobily nalepováním ozdob. Pak se ještě další 2 - 3 dny nádoby sušily. Před vypálením se ještě zdobily hladěním, což bylo záležitostí žen. Hladění se provádělo křemínkovým kamenem z potoka. Nádoby se hladily uvnitř i vně, původně proto, aby se daly lépe umývat. Teprve v l5. a nejvíce v l7.století se z jednoduchých čar začínal vyvíjet ornament s různými zdobnými prvky. Byly to vlnovky, obloučky, závitnice, kruhy a ovály, které byly propojené stromky, větvičkami atp. Vzor se vytvářel na zatuhlé nádoby. Po vypálení měl hlazený vzor vysoký lesk.
Když bylo vše hotovo, nastalo pálení. Výrobky se kladly do pece na sebe, dno na dno,okraj na okraj, vždy 30 cm od stěny. Větších nádob se vešlo do pece 420 - 480 kusů, menších 540 - 600 kusů. Vlastní pec byla většinou mimo dílnu, ve dvoře nebo na zahradě.V Tupesích byla někdy zastřešená nebo postavená v samostatné budově - pecníku, který ji chránil před špatným počasím.,jindy stála volně. Pece byly malé,milířovité, kruhového půdorysu. Stavěl si ji každý hrnčíř sám, z hliněných válků nabíjenou technikou s pomocí dřevěné nebo proutěné kostry. Války byly dlouhé 30 -35 cm o průměru 15 cm. Byly z tuhé mastnější hlíny smíchané s nasekanou slámou a plevami. Nabíjely se podél obvodu kostry postupně dřevěnou kyjanicú . Po několika vrstvách se nechaly 2-3 dny zaschnout a pak se pokračovalo v kladení až po vrch.
Pec se stavěla na vyčištěné ploše, na kterou se nakladly pálené cihly, udusaly se a zalily řídkým blátem. Hotová pec byla kopulovitého tvaru o průměru základny tři metry a výšce 2 metry.V přední části byl otvor šejdlo, kterým se nakládalo zboží.Po stranách byly dva otvory zv. čelesna proti sobě u země, kde se přikládalo dříví. Kouř odcházel malým otvorem sopouchem na protější straně otvoru. Topilo se suchým borovým nebo osikovým dřevem na teplotu 800 - 900 stupňů, podle složení hlíny. Na poslední oheň se naložilo vyschlé smolné borové dřevo, které vytvářelo hodně kouře. Všechny otvory se neprodyšně uzavřely, aby vznikla redukce, při které vznikající kouř prosákl do stěn nádob. Po 24 hodinách se pec otevřela , vybrala a připravila k dalšímu pálení. Černá hrnčina se prodávala místním spotřebitelům, překupníkům a také na trzích. Obchod byl záležitostí ženy hrnčíře. Ta již dopředu věděla, které zboží kam dodat.
Do Uherského Hradiště se vozily látky na mléko, do Uherského Brodu zakuřovadla pro včelaře, do Napajedel a Malenovic kubaně ap. Prodejem tohoto zboží získávali hrnčíři peníze na živobytí a na další výrobu.
PhDr.Marie Náplavová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
