Číslo: 46
17.11.1997
Článků: 49
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Korytná - vyznamenaná obec.
Z KLENOTNICE MORAVY
Korytná - vyznamenaná obec.
Kostel svatého Václava. V popředí nově opravené osvětlení. - Foto: JiV
Korytná - Název pochází od koryta pro napájení dobytka na obchodní cestě. Korytná leží v údolí potoka Korytnice v předhůří Bílých Karpat, při silnici z Uherského Brodu do Nového Města n. V., v nm. v. 340 m. Římskokatolická fara, matriční úřad, pošta, zdravotní obvod Nivnice, telefon v místě, železniční stanice Uherský Brod. Názvy obce Korytná, Koritna, od roku 1893 Korytná. Dne 1. května 1605 vyplenili Korytnou Bočkajovci. V roce 1663 bylo ve vsi zabito 29 lidí a ves byla vypálena. Podle tereziánského katastru byla v obci orná půda, zahrady, pastviny, luka a lesy. Obec těžce poškodil vpád francouzských a pruských vojsk. Ještě v 19. století se pálilo v obci vápno z místního vápence. Lom pracoval do roku 1930. Obec byla do poslední doby zemědělskou a pasteveckou. Značná část obyvatelstva od druhé poloviny 19. století odcházela na žňové práce do Rakouska, část se živila podomním obchodem zeleninovými semeny po Rakousku a alpských zemích a také sběrem léčivých bylin.
V zimních měsících pak většina pracovala v rozsáhlých korytňanských lesích. V roce 1880 tu nepracoval žádný řemeslník. V roce 1924 vzniklo Pastevní družstvo, v témže roce Hospodářské katolické Družstvo a v roce 1930 družstvo pro zužitkování ovoce. Slivovice se pálila po domácku, po roce 1948 výrobu zprostředkují Slovácké konzervárny a lihovary, závod Uherské Hradiště. Silnice z Uherského Brodu do Korytné byla postavena v roce 1896, z Korytné na Strání v roce 1955. V roce 1900 tvořili většinu obyvatelstva rolníci a pastevci, drobením majetku přibývalo dělníků zaměstnaných převážně v továrnách v Uherském Brodě a ve sklárnách v Květné. Obec byla přifařena do roku 1904 k Nivnici. Filiální kostel sv. Václava se připomíná v druhé polovině 15. století. Do dnešní podoby byl přestavěn v letech 1703 - 1723. Pomocná triviální škola se uvádí v obci v roce 1833, kdy byla postavena stará školní budova. Dnešní budova pochází z roku 1896.
Soubor dechové hudby byl založen v roce 1893, Sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1923, Sokol v roce 1920, divadelní kroužek v roce 1918, družina katolických zemědělců v roce 1923, Orel v roce 1920, Sportovní klub vyvíjel činnost od roku 1943. Staré lidové zvyky, písně a tance udržuje národopisný soubor od roku 1956. Koryteňanskou sirnatou vodu připomíná již v roce 1580 Tomáš Jordán z Klausenburku. Korytná byla osvobozena 26. dubna 1945 a byla jednou z nejvíce postižených obcí v okrese. V roce 1973 byla v obci postavena provozovna jablonecké Bižuterie, v níž jsou zaměstnány převážně ženy z Korytné a okolních vesnic. V obci byl postaven nový kulturní dům, Dům služeb, Požární zbrojnice, vodní nádrž a na nově zřízeném hřbitově moderní budova Domu smutku. Vodovod v obci má vlastní prameniště. Všechny komunikace jsou asfaltovány. V současné době je dokončována stavba víceúčelového zařízení, které je vybaveno sportovní halou, restaurací, bazénem a saunou.
Za mimořádnou péči, kterou občané věnovali úpravě obce, je Korytná nositelkou titulu vzorná obec Jihomoravského kraje.
Život v obci po roce 1989
Obecní zastupitelstvo Korytné je devítičlenné. Starostou je tu už po dvě volební období Karel Stojaspal a jeho zástupcem je Zdeněk Filipský. Tato obec má jako všechny obce v okolí problémy s velkým úbytkem obyvatelstva v posledních letech také s vysokým věkovým průměrem. V Korytné je věkový průměr těsně nad čtyřicet let. Zastoupení politických stran v obci mají KDU - ČSL a KSČM. Jak říká starosta: Politikaření tady nevedeme, protože na vesnici to nejde. Pokud se něco buduje, je to dobré. Každý rok se snažíme v obci něco udělat, pohnout něčím dopředu. Jako jedni z prvních dokončili plynofikaci už v roce 199l. Na této akci se ještě občané spontánně podíleli, v poslední době je to s aktivitou horší. Každý už si hledí jen svého a to, co je obecní, to ho nezajímá, dodává starosta. Další důležitou akcí pro obec bylo vyřešení dodávky vody. Obec má vybudovaný vodovod ve vlastní správě. Další investice byly věnovány opravě komunikací, rekonstrukci veřejného osvětlení a opravě střechy školy.
Korytňané mají ve své obci vybudováno krásné sportovní zařízení s bazénem, saunou, soláriem, tělocvičnou a restaurací. Sportovní nadšenci také vybudovali tenisové kurty. Obyvatel v obci je 1 010, popisných čísel je 403, z toho šedesát je neobydleno. Nejstarším občanem je devadesátiletá stařenka. V obci nejvíce aktivně vystupují sportovci a holubáři, dále hasiči, zahrádkáři, myslivci i rybáři. Pravidelný tradiční fašank organizují branci. Fašank bývá dvoudenní, první den se chodí v kroji s dechovkou a druhý den teprve v převlečení. Vše pak končí pochováváním basy. Občas se pořádají divadelní představení, kulturních akcí se zúčastňuje dětský soubor Korytňánek a dechová hudba Korytňanka. Korytná má několik svých slavných rodáků, ať už je to herec Petr Haničinec, primáš Olšavanu Lubomír Málek, nebo herečka Gabriela Vránová, která má své kořeny také tady a ráda se sem vrací.
Pro kulturní akce mají občané k dispozici sál, menší akce lze pořádat v restauraci U Šotáka anebo v hasičské zbrojnici. Obec pořádá tradiční ples. Hody jsou na svatého Václava, poslední týden v září. Děti chodí do školy v místě pouze do pátého ročníku, dále dojíždějí do Nivnice. Mateřská škola je na vysoké úrovni také díky skvělé kuchyni, která vyvařuje i pro důchodce a starší žáky. Praktický lékař ordinuje 4x týdně. V obci funguje také velmi dobře pečovatelská služba a výhledově se plánuje rekonstrukce objektu na Dům pro přestárlé občany. Spádově patří Korytná pod Nivnici. Největším problémem obce je zaměstnanost, jelikož závod Bižuterie Jablonec svou provozovnu zrušil, a tak velká většina lidí z obce musí dojíždět do Uherského Brodu. Mnozí muži raději volí zaměstnání na Ostravsku nebo v Praze. Aby si v obci udrželi obyvatelstvo, má pro zájemce o stavbu rodinného domku obec volné pozemky, které nabízí za symbolickou cenu.
V Korytné se snaží také finančně pomáhat občanům, kteří potřebují sociální výpomoc, v tomto velmi dobře pracuje sociální komise. Celá vesnice působí velice sympatickým dojmem.
Petra Macalíková, Jindra Vávarková
Literatura: Uherskohradišťsko
Příště: Popovice
Z KLENOTNICE MORAVY
Vaření a sušení trnek na Hradišťsku
Důležitou součástí lidové stravy na Uherskohradišťsku byla povidla, která v minulosti doplňovala každodenní jídelníček domácnosti. Vařívala se trnková nebo trnčená máčka, obvykle k uzenému masu s pečenými brambory, povidla se dávala na koláče, do buchet a často se mazala na chleba. Pokud bylo švestek málo, pak se spojily i dvě domácnosti a navařily společně jeden kotel povidel nebo přidaly ke švestkám i hrušky. Ze samotných švestek byla povidla úplně černá, hrušky barvily povidla do červenohněda. Švestky se vařily v měděných kotlech s dřevěnou kotulkou, kterou se povidla v kolte míchala. Ještě na přelomu let l949 - l952 měly kotle s kotulkou nejen v každé selské domácnosti, ale i v domkařských staveních. V zahradách každé rodiny rostlo i několik stromů švestek, zámožnější rodiny měly i 30 stromů švestek. Při větší úrodě se vařilo 5 - 6 kotlů povidel, která se velmi často prodávala. Na jeden kotel se vešlo l20 až l50 kg sypaných švestek. Z l q se uvařilo asi 25 kg povidel.
Postup vaření povidel se za desítky let nijak nezměnil. Oprané švestky se nechaly okapat a vylúpaly sa. Nebyl-li čas na loupání, naloupala se menší část a zbytek až při kotle. Tuto práci prováděly především ženy, zvaly se i sousedky a ženy z příbuzenstva - kmotřenky. Když bylo třeba, pozvala se i některá schopnější žebračka, která za trochu povidel a jídlo ráda přišla pomoct lúpat či míšat trnky. Tato práce se v rodině i sousedství oplácela. Řečná sousedka byla vždycky ráda viděna. Při vaření trnek bylo veselo zvláště tam, kde byla odrostlá děvčata. S vůní lízačky, více však za děvčaty přicházeli chlapci. I kolemjdoucí se nahodile zastavovali trochu podrcat kotulú a zase odešli. Vyprávěly se různé příhody, vzpomínalo se, zpívalo, třeba i při harmonice, někdy se i tancovalo. Větší děti pomohly, kolik mohly, většinou však peklily při kotle.
Před nasýpáním švestek do kotle se kotulka - dřevěný měsíc s úchytkou pro míchání povidel - namazala máslem či sádlem, aby se kotel zbytečně neodíral, neboť míchání švestek šlo ze začátku obtížněji. U kotle seděla žena, která vaření rozuměla Dbala na to, aby se povidla nepřipálila. Nejprve bylo třeba celou dávku určenou k vaření rozvařit na lízačku. Byl-li kotel plný rozvařené hmoty, odebrala se částečně do škopku, a do kotle se přidaly syrové švestky. Tak jak obsah kotle houstl a sedal, přidávala se ze škopku další již rozvařená hmota lízačka, až byla celá dávka v kotle. Pokud byla povidla řídká, mohlo se pod kotel více přiložit - víc klast. Při dovařování - zahušťování - bylo třeba opatrně topit, aby se povidla, nepřipálila. Připálil-li někdo povidla byla to ostuda a mluvilo se o tom u kotlů jiných domácností. Jak obsah kotle houstl, sedal, ubývalo z místnosti páry a z kotle místo bublání se ozývalo šuškání. To bylo známkou toho, že asi za hodinu se bude vybírat z kotle.
Zahušťování, čas, kdy poslední lízačka byla dána do kotle, trvalo asi ještě šest hodin. Když už byla povidla hustá, vkládalo se pod kotel polénko již jen občas. Hustota byla zkoušena dřevěnou naběračkou. Povidla ani z obrácené naběračky nesměla spadnout. Když zkouška dopadla dobře, přiložily se dvě hrsti suchého roští, aby se oheň na chvilku rozhořel. Po dohoření ohně se kotel několikrát chladil hrstí trávy omočené ve vodě, která se vkládala pod něj. Po uvaření se kotula vyjmula a čistě omyla. Povidla se vybírala z kotle do předem připravených, dobře vymytých nádob. Dříve se vybírala do kameninových hrnců, černých látek nebo dřevěných fasek, dnes do plechových kýblů. Po vychladnutí se nádoby s povidly překrývaly dřevěným víkem nebo se ovazovaly papírem.
Někdy se povidla vařila i z durancií, které se velmi těžko odpeckovávaly. Lízačku bylo třeba přecedit přes kameninové, později plechové cedidlo. Pohodlnější lidé švestky neloupali. Pak se ale často stávalo, že měděný kotel, který byl cenným inventářem, se ostrou peckou poškodil - propíchl.
Dnes vaří povidla v kotlech již jen některé domácnosti. Většinou se spojí více rodin. Povidla jim stačí na dva i tři roky. Je zvykem i dnes je přislazovat cukrem a nebo přidat trochu másla či sádla, aby se leskla. Povidla se přelijí do zavařovacích sklenic, zavíčkují nebo převáží celofánem.
Dalším způsobem uchovávání ovoce na delší dobu, pro vlastní potřebu i na prodej bylo podomácké sušení. Sušily se hrušky i jablka - krajanky. Toto ovoce s brambory byly v třicátých letech i častou večeří v mnoha rodinách.. Staří lidé jedli sušené ovoce od žízně. Sušené ovoce nikdy nechybělo při štědrovečerní večeři, dávalo se dětem k Mikuláši nebo jako doplněk k základní stravě. Menší množství ovoce si sušily hospodyně v peci velkých kachlových kamen. Větší množství se sušilo v samostatných staveních - sušírnách, které dříve vlastnili i podsedníci. Vedle toho byly i obecní sušírny. Obvykle byly postaveny v humnech nebo v polích o rozměru 2 x 3 metry, některé byly i větší. Některé byly i součástí hospodářských budov. Sušírna měla předsoušku z dřevěných desek, kde byly uskladněné koše, lísky, dřevo na topení a po obou stranách lavky. Hlavní část byla stavěna z cihel kotovic. Podle toho, jak byla sušírna velká, bylo nad sebou několik stejně velkých lések pletených z vrbového proutí.
Pod uzavřenou pec dvířkami se pravidelně přikládalo, aby nebyl přílišný žár a ovoce nepukalo. Tah silnějšího tepla šel zadem, mírnější teplo bočními stěnami. Dým vyúsťoval do komína. Nejčerstvější ovoce se ukládalo na horní lísku, směrem dolů byly suché až nejsušší. Teplem v peci se švestky opékaly, kůra postupně hnědla a voda se z nich odpařovala. Nejrychleji se sušilo ovoce na horní a dolní lísce, především vzadu u komína. Tam se nejvíce voda ze švestek odpařovala. Těm hodně spáleným a ztvrdnutým se říkalo dudci, čertíci nebo zápecky. Po dvanácti hodinách se pec otevřela, pára se vypustila a ovoce se začalo sušit. V sušírně byla práce svěřena zkušenému staršímu člověku. Čas od času se totiž musely švestky přebrat a pořadí lísek vyměnit. Někde byly více, jinde méně suché, proto se často se obracely nebo přebíraly. S ovocem přivezeným k sušení bylo nutné přivést i otop.
Ten, kdo si ovoce na sušení dovezl, si po celou dobu dohlížel na sušení a dosušování . Jablka se k sušení překrajovala, zbavovala jadřince, malé hrušky se sušily celé, větším se odlamovala stopka. Ovoce muselo být řádně suché, jinak by plesnivělo. Na lísku se vešlo 20 až 25 kg ovoce. Ze sto kilogramů je asi 25 kg sušeného ovoce - suchaří. Sušení trvalo i 30 hodin. V Jankovicích bylo v minulosti v oblibě sušit sladká jablka koty. Dobře usušená jablka se utloukla na prášek a přesila přes sítko Tím vznikl perník, kterým se pak posýpala sladká moučná a bramborová jídla. Ukládal se pak do hrnce s víkem, aby déle vydržel a nezvlhl. Obvyklé bylo i drcení hrušek. Drcenými hruškami- pracharandou - se nejčastěji sypala krupičná kaše.
Se sušením švestek je třeba vzpomenout i tzv. roženky, jež sloužily jako pamlsek, ale také jako dárek dětem k Mikuláši. Na oloupaný vrbový prut se navlékly švestky, ze kterých byla vyloupnutá kostka. Místo ní se do švestky vtlačila čtvrtka ořechu a pak se proutek s navlečenými švestkami dával sušit. Někdy se stáčel do věnečku, tím se obdarovávala děvčata. Rovný byl dárkem pro chlapce.
Připravila: Dr. L.Tarcalová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
