Číslo: 47
18.11.1996
Článků: 36
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
To snad není pravda...!?
Nepravidelný seriál nevelkých reportáží o neobvyklých zážitcích.
(2) U Berty z pánů kape...
Chladný říjnový den. Žádné babí léto, docela sprostý podzim. Prostě, kosa! Je podvečer a ještě se nám nechce domů. Tak si někde chvilečku sednou a zahřát se...
Jenže, už jsme na jednom z nejsmutnějších míst Uherského Hradiště. Alespoň pro mne. Ve Štěpnicích. Tam se čas zastavil někdy koncem osmdesátých let. Zatímco jinde město rozkvétá, tady to uvadá. Smutný betonový pomník dobám minulým. Opravdu minulým? Stávala tu restaurace. Jediná. Trochu slušná. Tedy, stojí dodnes, ale už nerestauruje. Prý to město pronajme na šicí dílnu. Tak a jsme namydlení. Do centra daleko. Jedině snad k Dolečkovi naproti nemocnice. Prostředí brrr, ale na tu chvilku? Na zahřátí? Ale moment, je vyhráno. Vždyť i Štěpnice, kde žije asi nejvíce obyvatel města, mají svoji štěpnickou pivnici. Na samém kraji u zastávky autobusů se krčí honosný likusák, jediný to kulturní stánek pro širokou veřejnost sídliště. Na první pohled ho nerozeznáte od boudy montážních dělníku, ale už na druhý si všimnete nad nevzhledným vchodem vývěsních štítů dvou pivovarů.
"Inu, nebudem se povyšovat," řekli jsme si a vstoupili. Po několika minutách jsme si zvykli na hustou clonu cigaretového kouře, začali vidět a mohli jít dál. Nakonec jsme trefili do jedné z místností, kde byly i stoly i ubrusy. Na stolech byly zvláštní přístroje, které zabraly asi čtvrtinu plochy a vedla od nich šňůra. Usuzujeme, že jde o ventilaci. Co myslíte, fungovala...? Snažíme se v hustém kouři rozpoznat, kdo je host a kdo obsluhuje a objednáváme si kávu, rum a zapnutí ventilátoru aspoň na našem stole. Mladičká (vzhledem, mluvou už postarší...) servírka ochotně přijímá. Vyšla však jen káva a rum.
Přehoupla se sedmá hodina večerní. Někdo zapnul velkou televizi, která z výšky vévodila celé místnosti. Maně jsem si vzpomněl na povinné sledování televize v tuto dobu v kasárnách. Jenže... Na vojně to bylo lepší. Mohli jsme si přitom povídat. Tady to nešlo. Bylo vidět, že nad hosty tady zvítězila na lidském (ne)vkusu závislá nezávislá televize Nova. Sbíráme odvahu. Zvládneme to? "Slečno, prosím vás, šla by ta televize zeslabit, abychom se vůbec slyšeli?" Zvládli jsme to. Přikývla a odešla. A skutečně. Za necelou čtvrhodinku se objevil kdosi s ovladačem a my jsme si rychle začali povídat. Věděli jsme proč. Po pár minutách se s ovladačem objevil majitel, přísným pohledem zpražil nás troufalé a s gestem hodným vládce zvuk opět zesílil.
Je čas odejít. Zahřáli jsme se (všemi způsoby) a navíc jsem, ač nekuřák, i půl balíčku pasívně vykouřil. Nikotin je potvora. Dokáže pořádně zahýbat střívky. A je to tady. Akutní. Rychle na záchod. Bože! Raději nebudu popisovat... Moc akutní. Až je mi jedno kde. Kriste Pane! Ony místnůstky jsou zamčené. Rychle do výčepu. "Prosím vás, ..." nemusel jsem domluvit, bylo to na mně vidět. Pohyb, zmatek, šum. "Ale klíč tu nikde není. Asi ho má manžel. Jenže ani on tu nikde není. Vydržíte?" Podívala se na mě a nečekala na odpověď. "Tak já ho jdu rychle hledat." Uběhlo nejdelších pět minut mého života... Konečně majitel! "To vy?" zeptal se podezíravě. "Ale zaplatíte za to pět korun!" řekl nekompromisně. V tu chvíli bych zaplatil i stovku... "Ale až při placení," pípl jsem nesměle.
Ááááá... Sedím u stolu a vznáším se. Bouda třinácté cenové skupiny se proměnila v malovanou hospůdku. "Cos tam tak dlouho dělal?" ptá se zvídavě moje společnice. Rozšafně jsem jí povyprávěl svůj příběh. "Přáli jste si platit?" sklání se nad námi paní majitelová. Společnice nevydržela: "Paní, jakto, že se na pánském WC platí pět korun a na dámském nic?" "Víte, muži jsou hrozná čuňata a tak jsme zavedli poplatek,." zní lakonické vysvětlení. Odcházíme a míjíme onu místnost. Páchne až k nám. Je asi těžké nebýt čuně v takovém prostředí. A mimochodem: Tu pětikačku jsem stejně nezaplatil...
PEPA |
|
| |
