Číslo: 50
15.12.1997
Článků: 42
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Žítková - Obec na konci světa
Žítková se rozkládá roztroušeně v délce 7 km na Moravských Kopanicích v pomezí Bílých Karpat na svazích Žítkovského vrchu. Obec vznikla kolonizací koncem 17. a počátkem 18. století. Zůstávala pastvinářskou obcí s chudým polním hospodářstvím až do konce druhé světové války. Specifický vývoj osídlení a kulturní izolace v podmínkách krutého feudálního útlaku, trvajícího do posledních let 19. století, a stejně tak i tvrdé původní podmínky omezovaly vliv pokročilejších sousedních oblastí a přispívaly k vytvoření izolovaného etnografického regionu. I nadále hybnou silou vývoje byla tradice. Jinak se obec vyvinula jako dvorcová s plužinou scelených celků. Bohatství dřeva dalo podnět k domácí výrobě dřevěného nářadí, žebříků, vařeček, hraček a rozličného nářadí, které Žítkovjané rozprodávali po okolních vesnicích a na blízkých trzích. Tam také nabízeli dřevěné uhlí, které mnozí ještě pálili v třicátých letech 20. století. Po roce 1945 podomácký obchod zanikl.
Vesnických domů - roztroušených - bylo v roce 1921 137, původně byly dřevěné a roubené z nerovných kmenů, teprve počátkem 20. století byly budovány z nepálených cihel. Krytinou zůstávaly až do třicátých let 20. století slaměné došky. Obec byla původně součástí Starého Hrozenkova jako samota. Osamostatnila se teprve 15. června 1919. Silnice, jako přípojka ke spojce Bojkovice - Bzová - Starý Hrozenkov, byla vybudována jako jedna z prvních komunikací před rokem 1930. Ještě za první republiky velká část tamních zemědělců i s rodinami odcházela na celou letní sezonu na Hanou, nebo na jižní Slovensko. Několik rodin odjelo za chlebem do Ameriky.
Školské poměry byly na Žítkové značně ubohé, velká část dětí pro mimořádnou vzdálenost, neschůdné cesty a neuvědomělost rodičů do školy vůbec nechodila. Zásluhou odbočky Národní jednoty byla v roce 1934 postavena na místě staré rozbořené školy budova nová o třech třídách a bytem pro učitele. Část dětí ze žítkovských kopanic chodila do školy ve Starém Hrozenkově a v Pitíně. Ze spolků se zaznamenává v roce 1930 Domovina, Družina katolických zemědělců z roku 1931. V roce 1933 byla ustavena pobočka Národní jednoty za účelem hmotného a mravního povznesení obce. Obyvatelé nosí kroj starohrozenkovské skupiny. Koncem druhé světové války 29. srpna 1944 se odehrál letecký souboj v prostoru Bílých Karpat. V Žítkové spadlo hořící letadlo na stodolu, která, plná sklizně, lehla popelem. Žítkovou opustili fašisté bez boje, rumunské jednotky vstoupily do obce 1. května 1945.
Obec po roce 1989
Na Žítkové žije jen 270 obyvatel v 80 trvale obydlených objektech. Dalších 80 domů je rekreačních. Obec vede první volební období starostka Eva Hargašová a zastupuje ji František Šopík. Zastupitelstvo je sedmičlenné. Z politických stran je zastoupena jenom KDU - ČSL. V roce 1985 obec přišla o budovu školy, ve které byl také sál. Ztrátu školy považuje starostka za věc, která obec velmi poškodila. V současné době nemá Žítková žádný větší sál, ve kterém by mohla uspořádat nějakou větší kulturní akci. Využívá se stávajících prostor v hospodě. Kostel je ve Starém Hrozenkově, kam spadá spolu s ostatními jinými obcemi i Žítková. V blízkosti obce je ale kaple, která je stejně jako kostel zasvěcená Narození Panny Marie. V ní přes léto probíhají bohoslužby, které navštěvuje dost lidí. Děti dojíždějí už od první třídy do školy do Starého Hrozenkova. Do roku 1985 fungovala zdejší škola jako internátní i pro děti z okolí, které by jinak měly docházku velmi ztíženou.
Obvodní lékařka ordinuje jednou týdně, dětský lékař je pouze v Hrozenkově, taktéž zubní lékař. Knihovna je využívána. Naproti obecního úřadu je sídlo Domova důchodců, který patří Okresnímu ústavu sociálních služeb. V obci je už čtyřicet let vybudován vodovod, rozvod není proveden do všech domácností, neboť zdroj vody je nedostačující. Ostatní domácnosti mají většinou vlastní studny. Žítková je obec, která je od okresního města vzdálená 44 km a je také nejvýše položená. Zimní období tu trvá poněkud déle. Nepříznivé povětrnostní podmínky nutí k větší péči a starostlivosti o údržbu místních komunikací. Jediná přístupová cesta do Hrozenkova je dlouhá 12 km, pěšky je možno jít zkratkou v délce 1,5 km. To je také největším problémem obce - najít vhodné řešení pro úpravu této vedlejší komunikace na celoročně sjízdnou. Rekreační středisko Žítková vlastní SAS a momentálně probíhá o toto středisko soudní pře. Jednalo se o bývalou obecní školu.
Velmi důležité je spojit horní a spodní část obce s Hrozenkovem, neboť autobusové spojení je nepříznivé. Obec je přihlášená do programu Obnovy venkova, neboť již má zpracovany územní plán. V obci je rozšířeno veřejné osvětlení, jsou provedeny úpravy v okolí, natřeny lavičky a autobusové čekárny, byla zrekonstruována rozhlasová ústředna a rozvod po obci. Nádstavbou obecního úřadu by chtěla obec získat tři byty, které by mohla nabídnout mladým manželům. Lidé jezdí za zaměstnáním hlavně do Hrozenkova, Bojkovic nebo až Uh. Brodu. Mužská část odjíždí za prací na celý týden. Telefonní přípojky jsou z velké části pokryty. Na závěr jsem se starostky zeptala, zda bude kandidovat i v dalším volebním období. Někdy si říkám, že ne, ale pokud se něco podaří, a jsou to třeba i drobnosti, které lidem zjednoduší život a rozhodnou se, že tu zůstanou, tak si říkám, že ta práce za to stojí. Obec nemá žádné příjmy, a tak nemůže ani mnoho investovat a těžko lidem vysvětluji, že na to či ono nemáme peníze.
Obec je zapojena ve Sdružení pohraničních obcí Moravských Kopanic, se kterým spolupracuje na vybudování regionu zajímavého i pro turisty. Také v rozvoji tohoto odvětví vidí starostka budoucnost obce.
Karin Kuchtová, Jindra Váverková
(Literatura: Uherskohradišťsko)
Příště: Kostelany |
|
Z KLENOTNICE MORAVY
Obdivované sklo
Lidé se v minulosti běžně obešli bez skleněných nádob a dalších skleněných výrobků. Ke každodennímu použití jim sloužily hrnečky, pohárky, črpáky ap. ze dřeva, keramiky či porcelánu. Sklo bývalo v průměrné domácnosti určitým přepychem a pokud se výrobky ze skla v interiéru nacházely, sloužily pro výjimečné obřadní příležitosti či k dekorativním účelům. Zásadní rozdíl byl dán především dostupností a zpracovatelností materiálu. Dřevo bylo přístupné všem a téměř kdykoliv, hrnčířská a džbánkařská hlína byla běžně dostupná a engoby a průsvitná glazura se daly připravovat podomácky. Proti tomu byla sklovina materiálem, který vyžadoval ke svému zpracování důkladnějších znalostí.
Lidem bylo dostupné hlavně tabulové sklo, které sloužilo především k výrobě obrázků na skle. Vyráběli je skláři a mnohdy i celé příbuzenstvo, více či méně znalé techniky malování. Žili v blízkosti skláren, kde si buď sami skláři, nebo jen malíři obrázků levně kupovali kazové skleněné tabulky. Prodej těchto obrázků se obvykle soustřeďoval do okolí poutních míst, kde se také někdy obrázky přechodně malovaly.
V l8. století se do oblasti lidové výroby dostávají další sklářské výrobky. Jsou to prysky, čtyřboké a víceboké sklenice, které byly v měšťanském prostředí zdobeny malováním, rytinou a brusem. V lidovém prostředí se však uplatnily hlavně sklenice a láhve čiré nebo malované, neboť tato technika byla pro neškolené malíře nejsnadnější. Sklář-řemeslník malbou nejlépe dosáhl na předmětu své představy. Mezi zámožnějšími byly zhotovovány hlavně se záměrem památky a upomínky z nejrůznějších míst, kam bohatší vrstvy cestovaly. Ve vesnickém prostředí byly nejčastěji darovány při rodinných příležitostech - při křtinách, ke svatbě, k narozeninách.
Vlivem druhého rokoka si od začátku 19. století získává oblibu mezi venkovským obyvatelstvem sklo s vnitřním zrcadlovým nátěrem, pro které se zaužívalo pojmenování sklo papírové, sklo kočičí, nebo také židovské stříbro. Jednalo se o papírově tenkostěnné foukané amalgamové sklo do formy nejrůznějších tvarů - od strohých empírových válcovitých sklenic až po barokní nádobky a svícínky, postavy svatých či kříže s korpusem. Toto foukané sklo bývalo často zdobeno barevnou květinovou malbou. I v tomto případě šlo o podomáckou řemeslnou práci, jejíž výrobky sloužily pro poutní místa jako individuální upomínkové předměty. Byly často používány jako jeden z hlavních prezentů výbavy vesnických nevěst. Svícny sloužily jako hromniční, někdy se jim také říkalo umrlčí, neboť stávaly u lože umírajícího či mrtvého.
K zajímavým předmětům, k jejichž zhotovení sloužilo sklo, patří kalvárie (golgoty) a jesličky v láhvi. V selském prostředí se začaly uplatňovat ve druhé polovině minulého století. Kupovaly se na poutích, ale i u lidových výrobců, kteří se jejich prodejem živili. Mnohdy i lidoví umělci chodili po kraji a tyto předměty prodávali z krosny. Jejich výrobu tajili. Skrze úzké hrdlo kladli drobné části opracovaného měkkého smrkového dřeva tak, aby do sebe jednotlivá dřívka se zářezy zapadala. Tak byl postupně do láhve hrdlem pracně vkládán podstavní kříž, do něj byla zaklíněna trojice stojících křížů a nakonec ostatní mučící předměty (kladivo, kopí, kohout sedící na meči, žebřík, hůl...) Někdy byly do láhve vkládány i stromečky se symbolickými jablíčky, které připomínají dědičný hřích Adama a Evy v ráji. Tak se ve vyobrazeních v láhvi můžeme setkat s dějem Kristova umučení, ale i s dalšími biblickými výjevy. Kalvárie v láhvi se staly významnou součástí interiéru.
V selské domácnosti měly své místo obvykle na kostnu, kde plnily funkci rodinných oltářů. Stejnou funkci měli i vyobrazení pod skleněnou výdutí - pod štorcem, pod šturcem. Ještě v polovině minulého století byly figurky - drobné plastiky světců pod výdutí zhotovovány ze dřeva a vosku, od sedmdesátých let minulého století byly nahrazovány papírem. Jejich tvůrci svou výrobou vyjadřovali vztah k Bohu, tyto oltáříky byly odrazem tajemné velebnosti barokních chrámů, jež ve zbožném lidu tajila dech.
Romana Habartová |
|
| |
