Číslo: 51
16.12.1996
Článků: 41
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Luhačovice hostily zdravotně postižené
Okresní výbor Svazu postižených civilizačními chorobami (SPCCH) v Uherském Hradišti připravil a realizoval v letošním roce 1996 celkem čtyři rekondiční pobyty v Luhačovicích. Těchto ozdravných pobytů zaměřených na pohybovou aktivitu se zúčastnili zdravotně postižení zejména kardiaci, respirici, diabetici a ROSKA. Ve spolupráci s tělesně postiženými byl jeden pobyt uspořádán pro tělesně postižené - vozíčkáře.
Denní programy těchto pobytů tvořilo cvičení, dlouhé vycházky po vytyčených trasách, cvičení v bazénu včetně plavání, klasické masáže, suché uhličité koupele - boiterix. Prospěšná byla i individuálně doporučená pitná kůra z minerálních pramenů. Účastníkům byl měřen krevní tlak, diabetikům hladina krevního cukru.Při denním styku s lékařkou účastníci konzultovali své zdravotní potíže. Součástí pestrého programu se staly rovněž zajímavé přednášky - besedy s MUDr. Exnerovou.
S povděkem byl přijata i nabídka kulturních a společenských akcí. Například zájezdy do blízkého okolí, návštěva divadla, koncerty, módní přehlídky, seznamovací večery a večery na rozloučenou s hodnocením průběhu samotných pobytů. K úplné spokojenosti zúčastněných patřilo i výborné ubytování a pestrá, kvalitní strava. Ekonomicky jsou rekondiční pobyty zabezpečeny jednak státní dotací, spoluúčastí zdravotně postižených a sponzorskými dary. Účastníci rekondičních pobytů si odvezli z Luhačovic mnoho nových poznatků o zdravém životním stylu, o správné výživě a významu rehabilitace. Mnohé se dověděli i o architektuře či historii Luhačovic. Rekondiční pobyty přispívají všem zúčastněným k načerpání a obnovení regeneračních schopností. Jak říkají sami účastníci: K pohlazení na těle i na duchu. O spokojenosti samotných účastníků svědčí jejich poděkování všem, kteří tyto pobyty připravují a zabezpečují, celému OV SPCCH v Uherském Hradišti.
Jan Šereda, předseda OV |
|
Vánoční dárek od HG PRONT
Uh. Hradiště (KiM) - Na začátku měsíce prosince byl zahájen provoz na nové prodejně elektroniky ve Štěpnicích, a to z objektu, kde dříve fungovala restaurace s pivnicí, tedy na dsupermarketem MANA. Firma HG PRONT s.r.o. vsadila na kvalitní osvědčené značky jako je SONY, Philips, JVC, Panasonic, Whirhpool, Samsung-Calex, MORA, ETA... Již z tohoto výčtu poznáte, jaké zboží zde můžete zakoupit - drobnou elektroniku do domácnosti, bílou techniku (ledničky, pračky, myčky...), mikrovlnné trouby, rádia, věže, videa či televize. A to vše za velmi příznivé ceny i na splátky, což je jistě v předvánočním období potěšující. Otevřeno mají pro vás od po - pá 8 - 12, 13 - 18, v sobotu od 8 - 11 hod. |
|
To snad není pravda...!?
Nepravidelný seriál nevelkých reportáží o neobvyklých zážitcích.
(6) Naše zlaté Čé-es-á-dé
Celkem pravidelně se objevují v místním tisku články bezohledně až drze si všímající, co že se to děje v autobusech, které provozuje dnes již akciová společnost ČSAD Uherské Hradiště. Pisatelé článků nebohou společnost málokdy pohladili. Aby ještě více a lépe stavěla na kvalitních a lidských službách pro své drahé a milované cestující. Nestoudníci! Většinou naši laskavou ČSAD v čele s lidským a chápajícím vedením, které jde v tomto svým řidičům vzorem, bezohledně kritizovali. Přesněji řečeno, co jsem četl, vždycky jen kritizovali. Proto jsem se rozhodl více si služeb hradišťského ČSAD všímat. Abych, jak se to dnes děje všude, napravil křivdy. Problém byl jen v tom, že autobusy nejezdím. Nepotřebuji. Ale i to jsem překonal. Jezdí jiní. I známí. A tak jsem se ptal. Všichni furt nadávali. Zjistil jsem, že to jsou ti, co autobusy jezdí často. Jsou na nich pracovně závislí. To je ono! To není ta správná skupina. Jsou jednoduše předpojatí. Furt by jenom nadávali. To nejsou pro mě ti praví. Musel jsem s
e ohlédnout jinam. Až jsem ho našel. Takového jsem potřeboval. Martin. Jeho zážitky jsou vám k dispozici.
Martin jezdí autobusem dost vyjímečně. Vždycky, když z nějakého důvodu chce, nebo potřebuje. Minulou středu to byla vyjímka. Musel do Prahy. Jenom pár hodin jednání. Jinak nic. Neměl to s čím spojit. Navíc hrozba sněžení, náledí a vůbec psího počasí. Stojí za to tam jet autem? Kdo ze známých tam jede, že by mě vzal? Jak na potvoru. Nikdo. Nezbývá než autem. Nebo že by přece? Myšlenka se vloudila: Co tak z toho udělat výlet? Pěkně pohodlně, autobusem. To je blbost. Nebýt svým pánem! Ale na druhé straně... Jednání mám hned u stanice metra, nemusím hledat parkování, co kdyby zase smog a zákaz vjezdu do Prahy... Rozhodnuto. Pojedu autobusem! Jaké jsou možnosti? Haló! Informace? Jeden telefon a vím vše. Ve čtvrt na šest z Hradiště a ve čtvrt na čtyři zpátky. Ideální. Haló, prosil bych si rezervaci místenky. Cože? Že nerezervujete? Že musím osobně do předprodeje? Divné. Ale budiž. Výlet je výlet. A to spaní. Motory vrní, vzduch sviští, sny se zdají...
Už stojím u okénka předprodeje na autobuso-vém nádraží. Místenek je dost. Vybírám si čtverku. To bude to pravé sedadlo. Je v první řadě, dost místa na mé nohy a je na druhé straně od řidiče. Pěkný rozhled i celkem pohodlí na mé zchoulo-stivělé tělíčko. A teď místenku na cestu zpět. Jak? Že čtverka nejde? Že jen jednička a dvojka za řidičem a pak až poslední řada vzadu? Proboha proč? To asi ti Pražáci. Nejlepší místa našemu hradišťské-mu autobusáku vyfoukli do svého předprodeje! Co teď? Málo místa za řidičem nebo hopsadla vzadu. Paní, prosím vás a jaký pojede autobus? Změřila si mě. Jaký? No přece enpéčko! Aha. Já blbec. Radši se dál neptám. Mám si koupit ty místenky tady nebo až v Praze? Nemohu se rozhodnout. Paní mně moc nepomáhá a začíná být trochu nervózní. Inu, je začátek prosince, za mnou už fronta, není divu. Já jsem ale neznervózněl. Co je to za autobus, ptám se s neodbytností zvědavého imbecila. Patrový, vyklouzne z ní konečně. Dobře, zkusím jedničku.
Čas odjezdu. Místenka pozbývá platnosti pět minut před odjezdem autobusu, vzpomínám si na jízdní (ne)řád z dob cestování autobusem při mých studiích. Jenže co když ta stupidnost platí ještě dnes? Co když na ni při všech zásadních a systémových změnách ČSAD jako na drobnost pozapomnělo. A co když bude fronta a já se nedostanu k řidiči pět minut před odjezdem? Trýznivé myšlenky. Budu tam čtvrt hodiny před odjezdem. Budu pěkně sedět v teple autobusu a v klidu sledovat v mrazu dobíhající neklidné opožděnce. V polo-spánku jsem byl včas na místě. Žádní opožděnci nedobíhali. V mrazu jsme čekali my a dobíhal autobus, který sotva přijel v dobu, kdy měl už odjíždět. Hlavně že, je tu. Pěkný. S hrdým názvem. Neoplan. Dobrý Bože, tak to je to enpéčko... Vstupuji a už se těším na své předplacené místečko. Ale co to! Sedí tam dvojice, zakaboněný pohled a nevypadá na to, že by chtěla vystoupit. Nevadí. Pan řidič to určitě napraví.
Napravil. Mě. Sedněte si někam dozadu, že vám to nebude vadit? Podíval jsem se na ty dva, co mně připomínali buldoky, zjistil, že zbytek autobusu je vlastně prázdný a rezignoval. Aspoň se v klidu a pořádně dospím. Do Brna to moc nešlo. Přerušovaná dřímota. Na dálnici, to bude ono. Nebylo. Pan řidič pustil video. Jeden monitor byl u něho, druhý dva metry přede mnou. Určitě nás cestující nechtěl rušit, proto nás neobtěžoval domlouváním se, zda ho vůbec chceme, jak chceme hlasitý zvuk či který film. Citlivě zvolil variantu, aby film dobře slyšeli i cestující se zbytky sluchu. Ohleduplný řidič, řekl jsem si a vytáhnul voskové zátky do uší. Vzal jsem si je jen tak mimoděk asi vlivem vzpomínky na cestování s ČSAD v sedmdesátých letech. Nepomohly. Video mohli poslouchat i zcela hluší...
Jednání je za mnou, Florenc přede mnou. Ještě rychle párek v rohlíku a honem na stanoviště číslo deset. Ale proč honem. Vždyť tento řidič jezdí přesně načas. Je patnáct minut do odjezdu, ještě tam nebude. A tak se procházím. Co to! Náhodou se podívám směrem ke stanovišti a světe div se, enpéčko už je tam. Ještě že mám místenku! Ale radši fofrem. Nastupuji. Pohoda. Ještě deset minut mně platí místenka. V autobuse už sedí lidi. Moje místo je prázdné. Byla to náhoda, říkal jsem si, dnes ráno, a v duchu jsem se hodnému řidiči omluvil. Přede mnou dva muži. Asi otec a syn. Nemají místenku, kupují si lístek. Už budu na řadě. Podávám řidiči místenku a brada mně poklesla. Ti dva mužové si bohorovně sedají na sedadlo jedna a dva. Ale což, hodný pan řidič tentokrát určitě zakročí. Vždyť dobře ví, že je za to placen. Námi, cestujícími. Tak klid. Klidný zůstal jen řidič. Spokojeně dál studoval můj lístek, asi není-li to padělek. Zřejmě se hodně padělají.
Musím mu teda pomoct, má toho, chudák, moc. Pánové, obracím se na spokojeně se uvelebující muže, tam asi nebudete moct sedět... Ustaraný řidič mně vrací místenku a já jí významně kynu pánům. Pochopili, odcházejí. Konečně jsem na svém! Božský pocit. Zlaté ČSAD! Opouštíme Prahu. Teď bych si tak dal nějaké bezva video. Jen tak podřimovat, dospávat smolné ráno, občas kouknout nebo jen poslouchat. Viktória! Obrazovka zajiskří, něco se rozjíždí. Ohleduplnost dobrého pana řidiče neopustila. Opět nás neobtěžoval zbytečnými domlu-vami zda, jak, či co. Nabíhají titulky. Hezky! Romantický příběh někde z Indie. Už se nalaďuji na sladké klimbání. Těším se i na velmi silný zvuk, jako ráno. Jednak chci tentokrát dobře rozumět a jednak silný zvuk metr vzdálené obrazovky mě patřičně zahltí, utlumí a podpoří dřímání. Už to začíná. Ta pohoda. Jenže..., to snad není pravda. Zvuk je tak slabý, že lidským hlasům téměř není rozumět...
Pepa |
|
| |
