Ten dělá to a ten zas tohle

---

"Tato výstava je výsledkem mezinárodní spolupráce. Vládne v˙ní duch J. A. Komenského," říká ředitel Pavel Popelka.

Po absolvování SPŠ v˙Uh. Hradišti nastoupil studium vysoké školy, přesněji filozofické fakulty, obor sociologie a etnografie. "Po ukončení vysoké školy jsem si hledal odpovídající místo a vybral jsem si nakonec to nejmenší muzeum, Muzeum J. A. Komenského v˙Uherském Brodě, kterému jsem zůstal věrný až do dneška."

Jak vypadalo původní muzeum?
"Původní podoba byla dost ubohá. Pamatuji doby, kdy jsme si museli topit v˙kamnech, a zabral-li se člověk do práce, často jej teprve zima přinutila znovu zatopit. Na vodu jsme chodívali do pumpy, v˙expozicích jsme se střídali a do depozitáře nechtěl nikdo chodit, jelikož tam byl silný zápach slámy. Muzeum nemívalo ani finance, ani prostory, expozice byla zastaralá. Přesto jsem této době vděčný, protože jsem všechny exponáty několikrát stěhoval. Vzhledem k˙tomu, že mi každý předmět prošel mnohokrát rukama, dnes vím přesně, jak vypadá a co mám tedy hledat."

Jaká byla Vaše cesta k˙funkci ředitele?
"Když jsem byl na vysoké škole, uměli nás naši profesoři zapálit pro věc. O totéž jsem se snažil i já při svém příchodu do tohoto muzea. Měl jsem štěstí, že v˙té době přišlo do muzea spousta mladých lidí. Prováděli jsme spolu spoustu kolektivních výzkumů, například na Kopanicích, kde jsem si udělal velké zásoby materiálu. Pak přišla doba běžné práce, byl jsem vedoucím a občas i podvedoucím (díky socialistické době) historického oddělení. Někdy to za minulého režimu nebylo zrovna snadné, jelikož jsem byl vychován na vesnici, kde byl veškerý život kořeněn náboženstvím. Přišel rok 1969, který přinesl konkurs na obsazení místa ředitele Muzea J. A. Komenského. Byl jsem druhý, ale vzhledem k˙tomu, že ten první se nakonec ukázal jako nevyhovující, stal jsem se prvním."

Co bylo Vaším prvním počinem v˙této funkci?
"V˙tu dobu bylo muzeum ještě pro veřejnost uzavřeno a k˙tomu se připravovalo 400. výročí J. A. Komenského. Dlouho jsme s˙městem vedli spory díky tomu, že nebyly k˙financím na oslavy stanovené priority. Nakonec se muzeum k 400. výročí Komenského podařilo celé zrekonstruovat a od té doby začala i nová kvalitní spolupráce s˙městem, muzeu se podařilo do města přinést peníze, poskytlo prostor pro japonskou zahradu a přispívá k˙dobré kulturní atmosféře města. Významnou etapou rovněž byl přechod mezi státní muzea a dnes spadáme pod Ministerstvo kultury. Po získání finančních prostředků jsme začali budovat moderní muzeum a výrazněji profilovat svoji specializaci na mezinárodní komeniologické centrum. Uherský Brod byl totiž vždy známý tím, že dával i za normalizace prostor tabuizovaným tématům, naše mezinárodní kolokvia vždy budila velký ohlas. Změnili jsme také podobu muzejní činnosti pro veřejnost, začali jsme budovat muzeum s˙živými programy. Dnes máme obrovskou výstavní plochu, uprostřed muzea je atrium, kde pořádáme nejrůznější vernisáže, sponzorské večery, folklórní dny a podobně."

Co se dělo po vybudování depozitáře a ostatních prostor?
"Dne 17. 3. 1992 došlo ke slavnostnímu znovuotevření muzea pro veřejnost, a to samotným prezidentem republiky Václavem Havlem. Muzeu byla dokonce udělena morální podpora UNESCO. Pak zase začala denní práce. Zpočátku se zde konalo neuvěřitelné množství výstav - 16 až 20 výstav ročně. S˙vysycháním státní kasy jsme také museli trochu brzdit svůj rozlet. Vydávání různých publikací i počet výstav jsme neustále museli korigovat podle množství financí. Neomezujeme se pouze na práci v˙kancelářích, ale snažíme se zlepšovat informační systém. Vše, co bylo zapsáno v˙inventárních knihách, se snažíme převést na počítačové nosiče, snažíme se vybudovat největší komeniologickou knihovnu na světě, kde shromažďujeme jeho díla, díla o něm i díla výtvarná vycházející z˙tvorby Komenského - například Labyrint světa a ráj srdce byl zpracován v˙mnoha variantách. Shromažďujeme také filmy a zvukové nosiče."

Každým rokem se Vám však podařila nějaká ta "výstavní bomba". Letošní je Schola ludus.
"Tato výstava je výsledkem mezinárodní spolupráce. Její návštěvnost je vskutku vysoká. Vládne v˙ní duch J. A. Komenského; je voláním po tom, aby škola byla hrou. Po této úspěšné výstavě bude následovat výstava subtilnější, ale umělecky velmi přínosná "Česká a slovenská grafika". Pro muzejní veřejnost jsme před třemi lety založili poměrně atraktivní a přínosnou odbornou akci s názvem Musaionfilm. Jedná se o nesoutěžní přehlídku muzejní videotvorby, která by měla česká muzea inspirovat a podněcovat na poli výroby filmů s muzejní tematikou. Domnívám se, že jsme v˙tomto ohledu dost kreativní. Filmů, které natočilo pouze naše muzeum, jsou již desítky a podle zájmů návštěvníků je promítáme na velkoplošnou obrazovku i v expozicích. Návštěvníci si sami zvolí téma z˙našeho regionu, které je zajímá."

Na nezájem veřejnosti si tedy nestěžujete?
"Hlavním posláním je samozřejmě komeniologie, ale nezapomínáme při tom ani na region. Neustále hledáme vazby muzeum - město - region. Na některých příštích výstavách tedy budeme představovat jednotlivé obce, přibližovat jejich kulturu. Náš pracovní kolektiv nemůže ani zvládnou všechny akce, které by chtěl dělat. Neustále musíme pracovat s˙veřejností (viz atrium nebo Schola ludus). Mohu říci, že jsme si již vychovali své obecenstvo a každá výstava je pro ně určitým svátkem. Našli jsme v˙tom své uplatnění, smysl, proč by tady měla muzea být."

Vaše soukromá iniciativa však sahá také k˙publikování psaných děl a interpretacím divadelních her.
"Nerad o tom na veřejnosti hovořím. Ale když už jste se zeptala, vydal jsem Příběhy v˙písně zakleté, Příběhy z˙Moravských Kopanic, Písně z˙Bystřice pod Lopeníkem. Mým nejbližším cílem je vydat Písně z˙Březové a Strání, jelikož ze Strání pocházím. Pokud jde o autorskou tvorbu, prvním dílem, kterým jsme naprosto šokovali, byla hra Všichni tam musíme s˙podtitulem Imaginární folklorní pořad dějově plynoucí od prvního hříchu k˙poslednímu soudu, přes peripetie dělení státu s˙výrazným entuziasmem z˙umírání a s lustracemi účinkujících. Půl roku před uvedením této hry jsme si rozdělili scénu (tedy stát) a vysmívali se všem věcem, které z˙toho vznikly, i všemu, co dělení státu provázelo. Další hrou byli například (Z)malovaní zbojníci, kde jsme utahovali z˙mýtů o slovenských a moravských zbojnících. Ukázali jsme zbojníka zarámovaného do folklóru, kterému nakonec sám Anděl strážný podkopl nohy na šibenici. Posledním dílem je prozatím Do roka a do dna aneb Osudy, ostudy, písně při pití a opití, kde jsem osobně účinkoval."