DOBRÝ DEN SLOVÁCKO

Číslo: 18
05.05.1997
Článků: 36

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000

	Petr Novák - beatový šansoniér
	Co dělal Karel Kahovec v letech 1967 - 1997?
	HITPANORAMA Zdeňka Dudy
	Problémy Pro Pana Petra Parmu

Petr Novák - beatový šansoniér

Asi nikdo nebude pochybovat o tom, že tento snímek byl o přestávce koncertu v Březolupech pořízen v šatně účinkujících...

Když se vám naskytne volná chvilka, koho z kolegů si poslechnete?
Radši moc neposlouchám, protože člověku hrozí, že třeba i nechtěně krade, ta melodie tam někde prostě je... Takže si radši pustím Pavarottiho, Carrerase, tedy muziku z jiného světa.

Jak vznikl podivuhodný název vaší skupiny: George & Beatovens?
George je od českého jména Jiří (tak se jmenoval jeden z členů kapely) a slovo Beatovens je inspirováno názvem skupiny Beatles, protože správně anglicky se Brouci píší také se dvěma E. A tak z Beethovena vznikli Beathovens. Písmeno H jsme vypustili poté, co nám na plakátech začali zamalovávat první čtyři písmena... Taky jsme si nějaký čas museli říkat G&B.

Zamířili jste z Prahy na Slovácko jenom na skok nebo tu hrajete delší čas?
Tady v Březolupech končíme týden, který jsme strávili koncertováním po severní Moravě a za pár dnů se chystáme do jižních Čech. Představujeme s Karlem Kahovcem nové desky, mou loňskou Dávný sliby (Dávný sliby proto, že jsem dlouho, dlouho - tuším šest let - sliboval kamarádům, že spolu natočíme novou desku, ale pořád nebyl čas nebo chuť...) a Karlovu čerstvou Rub a líc, na které s ním zpívám tři duety. Na podzim bych potom chtěl vydat svou další desku.

Jak se proměnil koncertní život po listopadu 89?
V devadesátém roce se spíš manifestovalo než hrálo, ale brzy se situace vrátila k normálu.

Vraťme se na začátek: co rozhodlo vaši volbu mezi kariérou herce a zpěváka?
V podstatě osud. Já jsem hrál v divadle Maringotka, které vedla Zuzana Kočová, manželka E.F. Buriana. Když Maringotka přestoupila od Státního divadelního studia pod Státní soubor písní a tanců, tak jsem pochopil, že s tímto divadlem je konec. Protože vojáky nemám rád (sám mám modrou knížku), tak jsem volil tuto cestu.

U vás jsou stejně důležité texty i muzika. Co bývalo dřív?
Jak kdy. Na muziku vznikla třeba písnička Já budu chodit po špičkách. Měl jsem jednoduchou melodii, na kterou Ivo Plicka napsal text. Potom ale přišel Náhrobní kámen, kdy byl napřed text. Sdílný příběh, na který bylo třeba vymyslet nějakou nekomplikovanou muziku. U Klaunovy zpovědi byl také nejdřív text. Chystali jsme tenkrát muzikál Johnny z cirkusu (od Wolkera), kde měla být role Klauna, který mluví o svém stáří, o tom, jak to všechno končí. Postupem času se Ivo věnoval víc hotelové škole a už jsme se tak často nevídali. Potom to probíhalo tak, že jsem napsal muziku a poslal do Mariánských Lázní pásky a on k nim napsal texty. A u toho už většinou zůstalo. Málokdy to bylo naopak, protože Ivo časem trochu zlenivěl a radši si počkal, až co vymyslím.

Jak jste se cítil ve dvacetiletí, kdy jste směl mnohem míň, než byste mohl?
Velice blbě, nicméně člověk se z toho vždycky nějak vylže. Já jsem se z toho vylhal tak, že v jisté době, ale to trvalo asi jen pět let, že jsem jezdil sám s kytarou. Vždycky v pátek, v sobotu a v neděli jsem vystupoval na diskotékách, nejčastěji na Ústecku, kde měl jeden známý uměleckou agenturu. Tam jsem vždycky zahrál tři čtyři písničky a tak jsem přežil těch pět let. Pak se to trošku obrátilo tím, že jsme se Zdeňkem Rytířem napsali Krásku a zvíře. To byl určitý zlom, do toho jsem ještě napsal dopis na ÚV KSČ, ať mi tedy řeknou rovnou, co mám dělat, jestli mám pracovat nebo mě nechají zpívat. Nakonec jsem obdržel jakousi symbolickou kvalifikaci, která mi umožnila nějaké peníze oficiálně koncertováním vydělat.

Pokračování vypadalo jak?
Nastoupila i autocenzura, protože člověk nechtěl hned zpočátku nasírat. Tahleta výchova od nich byla perfektní: už jsem věděl, že Tohleto nemůže projít... Na koncertě seděl Sládek z cenzury, a takoví lidé rozhodovali o tom, co projde a co neprojde. Už jsme věděli, že je zbytečná práce to točit, protože když to natočíme, tak nám to stejně zakážou.

Nejste teď úplně fit. Jakou máte hranici, kdy si ještě troufnete odzpívat koncert?
Jsou situace, kdy to prostě nejde. Když jsem se vyboural v autě a dali mi do nohy železo, tak to se nedá, že jo. Ale pokud to není na smrt, že zpěvák nemůže vůbec mluvit, tak se musí hrát. Na to je nepsaný zákon, že omlouvá pouze smrt. Vlastně kvůli zánětu žil nepřirozeně chodím a od toho mě teď chytla záda...

Ivo Vojtík

Co dělal Karel Kahovec v letech 1967 - 1997?

Otužilému sportovci Karlu Kahovcovije sice o rok míň než Petru Novákovi, ale i on má už na krku pět křížků.

Od roku 1967 jsem hrál ve skupině Flamengo. Na podzim 1968 jsme odjeli na půl roku do Německa. Tam byla tak strašná práce, že jsem si potom potřeboval trošku oddechnout, což mi zabralo necelý půlrok, během kterého jsem odpočíval prací a v muzice nic nedělal. Nato jsem dostal nabídku od Jiřího Brabce z Country Beatu - toto angažmá se protáhlo na deset let. Pak jsem dělal s pražskou kapelou Profil, s Pavlem Sedláčkem, Milanem Drobným. S Jardou Uhlířem a Karlem Šípem jsem jezdil s Hitšarádou, následovaly tři roky s Golemem a teď znovu po třiceti letech s Petrem Novákem.

Jak velkou změnou byl pro vás přechod od beatu ke Country Beatu?
Samozřejmě s Jiřím Brabcem jsme zpívali country music, i když si myslím, že jsme, poučeni pobyty v Americe, dělali velmi dobrou a moderní country music, kterou u nás nikdo jiný nedělal.

Ovlivňuje vás jako skladatele muzika, kterou slyšíte?
Rozhodně se neřídím žádným vzorem, ta muzika jde ze mě. A vůbec mě neovlivňuje, co poslouchám. A poslouchám všechno, co je dobré. Od Beatles až po tvrdý bigbeat, například se mi líbí Phil Collins...

Dítě

HITPANORAMA Zdeňka Dudy

Premiéra - středa od 20 do 22 hod.

Repríza - sobota od 19 do 21 hod.


	14. týden
	1. unique II - Do What You Please
	2. c-block - So Strong Out
	3. spice girls - Mama
	4. squeezer - Saturday Night
	5. no mercy - Please Donďt Go 
	6. 911 - The Day We Find Love
	7. sarah brightman - Time To Say Goodbye
	8. world apart - I Was Born To Love You
	9. michael jackson - Blood On The Dance Floor
	10. blue system - Thank God Itďs Friday Night

	novinky týdne
	Lisa stansfield - The Real Thing
	eros ramazzoti - Dove cďe Musica
	gary Barlow - Love Wonďt Wait

Problémy Pro Pana Petra Parmu

Každý se může v životě setkat s problémy, na které sám nestačí. Někteří se je pokusí nejprve zvládnout silou a pak pochopí, někteří vyhledají pomoc hned. Trápí-li vás (či jen zajímá) něco v komunikaci a lidských vztazích, pište či volejte do redakce nebo přímo do Soukromé psychosociální poradny, St. Tenice 1195/A, 686 01 UH, tel. 40518. Ve spolupráci s redakcí Dobrého dne připravuje PaeDr Petr Parma, systemický terapeut a soukromý sociální poradce.

Milovaná mateřská...
Bydlím na vesnici, jsem druhým rokem na mateřské a je ze mě zlá, zapšklá a protivná ženská. To vše se mnou udělalo mé dítě. Mám je ráda, ale dřív jsem měla spoustu zájmů - četbu, šití, cestování, přátele..., a na nic z toho mi teď nezbývá čas. Přátelé jsou teď pro mě daleko, ztratila jsem kontakt s lidma z oboru, jeden den je jako druhý. Jen šišlání na dítě, domácnost a procházky. Ale i na těch potkávám jen samé staré lidi nebo pár takových (na vsi nás moc není), které jsou na tom jako já. A vzájemně si lžeme, jak jsme doma s dítětem spokojené, co už to naše zase umí, a #Stav se na kafe!. Stavím se, ale tak jedenkrát za čtrnáct dní. Protože sama nemám ráda, když se mi často neohlášeně někdo objeví. Při návštěvě vedeme ty samé řeči o tom, jak jsme doma s dítětem spokojené a pořád dokola. Připadám si teď hodně omezená. Pořád stejný stereotyp. Nejhorší na tom je, že mám velmi hodného, ale časově náročně zaměstnaného manžela. Snaží se mi pomáhat, ale má doma i jinou práci a taky nárok na odpočinek. Já vša k na něho začínám být protivná. Vyčítám a závidím mu, že může chodit do práce, netoleruji jeho koníčky, chci, aby veškerý svůj volný čas trávil se mnou a po tom mém celodenním šišlání na dítě si se mnou povídal. Dnes a denně. Ale o čem pořád? A tak jej vyslíchám, ptám se na každou maličkost, co bylo v práci a co ti kdo řekl a co ty jemu... Přitom vidím, že i on chce mít svůj klid, že chce (vyjímečně) do hospody na kus řeči za kamarády, ale já hned spustím svůj proud výčitek. Že mě zase nechává samotnou s dítětem, že už toho mám dost, co já vlastně ze života mám, být sama pořád v pohotovosti u dítěte... Mám to maličké ráda, těšila jsem se na něho, ale nepředstavovala jsem si, že to na mateřské bude až tak zlé. Stýkat se u nás na vsi vlastně není s kým, kultura téměř žádná a i kdyby, stejně pro malé není čas. A tak jen sedím doma, žvatlám s malým a čekám. Nevím na co a představa, že zítra i za půl roku to bude stejné, mě děsí. A stále fňukám. Vůbec bych se nedivila, kdyby mě měl manžel už plné zuby. Prosím, po raďte mi. Co se mnou? Vím, že nejsem jediná žena na mateřské dovolené, ale připadá mi, že jen já to tak špatně snáším. Je mi dvacet osm let a jsem středoškolačka s nádstavbou.

(Petra, podstatný výtah z dopisu)

Váš dopis mě, Petro, mírně zneklidnil. Ne, to je řečeno moc diplomaticky. On mě tak trochu rozčílil. No, po pravdě řečeno, mě zpočátku pěkně zvedl ze židle. Ne, nerozčílila jste mě vy, to vůbec ne. Naopak. Rozčílil mě trochu váš manžel (ale vůbec to nemyslím zle a na něho osobně) a hlavně mě pěkně naštval náš způsob myšlení. Jak o roli maminek na mateřské nejen my chlapi, ale celá společnost uvažujeme. Jak jsme pořád až natvrdle patriarchátní. Jak vlastně z toho vašeho dopisu není poznat, jestli je ze současnosti nebo z osmnáctého století! Ale rozčilování mně a konečně ani vám moc nepomůže. Je potřeba, pomalu, trpělivě a vytrvale zpochybňovat, narušovat až bourat přetrvávající způsoby myšlení, postoje, mýty a předsudky, kterými máme zabetonované mozky a ač nemůžeme nevidět, že mnohým z nás způsobují řadu problémů, tvrdošíjně se jich držíme. Tak se o to, alespoň na těchto pár řádcích, pokusím.

Píšete Petro, že na manžela hned spustíte proud výčitek, že vás zase nechává samotnou s dítětem, že už toho máte dost, že z takového života moc nemáte, být sama pořád v pohotovosti u dítěte. Já to vůbec nevnímám jako výčitky. Já to vnímám jako velmi vážné varování, jako hodně silné signály manželovi, že ve vaší rodině něco dlouhodobě není v pořádku, že se moc trápíte a že pokud se to rychle nezmění, tak to můžete pěkně odnést vy sama, vaše dítě i vaše manželství. Myslím, že vůbec není důležité, kolik žen na mateřských dovolených je ve stejné situaci, jako vy. Počítám, že hodně, dokonce většina. Ale to přece neznamená, že to je v pořádku. Chci však mluvit konkrétně k vám. Chci vám položit několik otázek. Nic víc.

Půjde-li to, zkuste nad nimi trochu popřemýšlet: Kdo z vás dvou s manželem je víc pracovně vytížený (péče o malé dítě je z hlediska práce náročnější než intenzívní podnikatelská činnost!). Kolik hodin denně pracuje on a kolik pracujete vy? Kdo má teda větší nárok na odpočinek, hospodu a podobně?

Jestliže váš manžel má časově náročnou práci a musí tedy i přiměřeně vydělávat, jaktože dovolí, abyste péči o dítě a domácnost zajišťovala sama a neplatí vychovatelku a pomocnici v domácnosti? Nemá-li na to peníze, tak proč dělá časově náročnou práci (když nenese) nejde dělat běžného zaměstnance a o péči o dítě a domácnost se potom můžete podělit? Jak dlouho asi můžete (a za jakou cenu) vydržet dělat jenom pečovatelku dítěti, uklízečku v domácnosti a milenku manželovi? Jak se to, co prožíváte podepisuje na vás samotné, na vašem manželství, na tom, jak vás vidí vaše dítě i váš vlastní manžel? Je to, co vás trápí, problém jen vás samotné nebo je to problém vašeho vztahu s manželem, celé vaší rodiny? Co s tím uděláte?

K zamyšlení na závěr:

Patriarchátní manželství je institucí s katastrofálními následky pro obě pohlaví.

(C. Heilbrunová)

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund