DOBRÝ DEN SLOVÁCKO

Číslo: 21
26.05.1997
Článků: 39

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000

	Retrorock - 31. 5. - GONG
	Rozhovor s Mirou Šmídkem
	HITPANORAMA Zdeňka Dudy
	Problémy Pro Pana Petra Parmu

Retrorock - 31. 5. - GONG

Mira Šmídek

Několik dnů před svátkem všech příznivců kvalitní rockové a bluesové muziky představujeme GONG, další legendární kapelu, která vystoupí v hradišťském Klubu kultury.

Tuto skupinu zakládá v lednu roku 1978 Otto Bílek, bývalý baskytarista a kapelník skupin #Bodláci a #Spektrum, a Mira Šmídek, kytarista, zpěvák a kapelník od #Rampouchů, které po zásahu shora roztály v roce 1976. Další členové jsou:

Tony Hanáček - bicí, zpěv

Radek Zimčík - kytara

Olda Berka - klávesy, zpěv

Tito tři však po půl roce od skupiny odchází, sólovou kytaru na čas vezme jeden ze slavné uherskohradišťské kytarové rodiny tří bratrů Černíčků - Petr.

V sestavě se na stálo zabydluje Petr Opočenský - kytara, flétna, zpěv a Roman Máčala na bicí. V této formaci získává #Gong svou popularitu a našlapané sály na jižní Moravě. Romana Máčalu po odchodu do vojenské služby zastupuje Robert Štokman, který potom bohužel odchází přes kopec svých nesmrtelných vtipů k nebeskému chóru. K bubnům sedl Tonda Schystal, a když kapelník Otto Bílek po 20 letech na rockové scéně odchází do muzikantského důchodu, na basu ho střídá Evžen #Pytel Trojek. Repertoár skupiny tvoří převážně skladby od anglických a amerických kapel, ke kterým píše texty Petr Opočenský - např. Nádraží, Mám chuť k hříchu, Bude hůř, Míra Šmídek - Prodavač nápadů, Zavřená brána, Jsi nějaká vlažná.

Skupina končí svou činnost na zásah státních orgánů 1. července 1984 u Slavkova. Poprvé po této prohrané bitvě se kapela schází v roce 1990 u příležitosti koncertu 26. výročí #Čmeláků.

Tato akce byla signálem k obnovení činnosti skupiny a od roku 1993 #Gong opět hlásí na začátku koncertu přesný čas ve složení Petr Opočenský, Mira Šmídek, baskytarista Evžen #Jim Gzop a za bicími Víťa a Pavel Habartové.

Rozhovor s Mirou Šmídkem

Co vás vlastně dalo v tom sedmdesátém osmém roce s ostatními při zakládání kapely dohromady? A proč zrovna Gong?
S Ottou Bílkem jsme se znali ze svých kapel už dlouho, navíc jsme se jako kapelníci potkávali při placení daní na finančním a taková setkání vždycky končila ráno na Grandu, protože nám vždycky něco zůstalo... Tehdy Otta přišel s nápadem založit kapelu. Protože jsme věděli, jak šílené je v té době prosazovat přes přehrávky názvy, tak jsme dali těžko napadnutelný Gong, který vymyslel Otta a nám ostatním se to líbilo.

Jak probíhaly vaše první přehrávky?
Vždycky to bylo těžké. Kapela stála na pódiu, před ní deset lidí v porotě, z toho osm funkcionářů a dva muzikanti, kteří o tom nic nevěděli, takže jsme na to museli velice opatrně. Hrál jsem na trubku, čímž jsme splnili požadavek na melodický nástroj a přehrávky jsme s odřenýma ušima udělali.

S jakým repertoárem jste na začátku vystoupili před posluchače?
Stevie Wonder, Judas Priest, Bachman Turner Overdrive, ne úplně nejznámější kapely.

Volili jste schválně méně známou muziku nebo právě tohle se vám nejvíc líbilo?
Začátek byl dost těžký, protože každý přišel z jiné kapely a měl svůj názor. Asi půl roku jsme tápali, každý přinášel ze svého bývalého repertoáru to své a moc jsme nevěděli, co hrát. Situace vykrystalizovala asi po půl roce, kdy jsme se jednoznačně dohodli na kapelách jako Iron Maiden a Judas Priest, když přišel Opočenský, přibyli Jethro Tull. Tehdy nastalo nejslavnější období kapely, kdy jsme zbyli čtyři: já, Otta Bílek, Petr Opočenský a Roman Máčala.

Hráli jste kromě převzatých i vlastní skladby?
Hlavně jsme si ty cizí upravovali. Z vlastních se udržela jen Zavřená brána. Uprostřed je sólo od Jethro Tull - Thick as a Brick, které hraje na flétnu Petr Opočenský. Po zákazu jsme ještě dokončili Blues slováckého šohaja.

K zákazu Gongu v 84. roce došlo proč?
V té době vyšlo rozhodnutí ÚV KSČ o omezování vlivu negativních jevů na mládež. K tomu byla vyčleněna speciální skupina mladých estébáků, kteří po nás chtěli, abychom jim dávali tipy. Jeden z nich, bylo mu kolem pětadvaceti, říkal: na vás chodí tolik lidí, tak přece máte zájem, abyste hráli. Když nám řeknete jména, my vám tu situaci zklidníme a bude pokoj. Odpověděl jsem mu, že když jim dáme tipy, tak na nás už nepřijde ani noha. Tak jsme to nakonce vzdali. Funkcionáři v okresech si rozhodnutí ÚV KSČ vysvětlili tak, že musí něco udělat. Třeba zakázat kapelu, na kterou chodí moc lidí. Nejdřív nás zakázali proto, že předražujeme dopravu. To nebyla pravda, takže zákaz museli zrušit. Na národní výbory sice napsali, že máme opět povolení hrát, ale telefonicky jim oznámili, že nesmějí povolit zábavu s námi. V té době jsme měli 90.000 korun dluhů na aparatuře, kterou jsme tahali načerno ze západu (STB dokonce znala přesnou cifru). V té době to představovalo dva roční platy. Nakonec jsme museli kompletní aparaturu zp átky prodat a poplatit dluhy...

V posledních letech znovu vystupujete. Můžete nějak srovnat atmosféru na koncertech tehdy a dnes?
Koncem sedmdesátých let se těžko sháněly nahrávky západních kapel, také nebyla jiná možnost zábavy a tak se sdružovali příznivci Invencí, Reflexů a Gongu. Chodili s vlajkami a byli ochotni se za tu svou kapelu i porvat - jako dnes na fotbale. V té době jsme také se svými příznivci žili. To nebylo o tom, odehrát koncert nebo zábavu, sebrat prachy a jít pryč. Znali jsme ty lidi, věděli jsme, kdy se má komu narodit děcko... Proto také chodili nebo jezdili v pátek, sobotu i v neděli ti stejní lidé za námi a byly plné sály. To bylo něco, co bylo jenom u nás a díky té divné době. Situaci v Kanadě popsal po svém návratu Vašek Kolaja. Tam chodí do rockových klubů pár desítek lidí na špičkové kapely. Takže když jsme znovu začali a přišlo na nás dvě stě lidí, tak jsme byli překvapení, jak je to málo. Ale na kapely, na které dřív přišlo patnáct tisíc lidí, přijde někdy sto padesát...

Objevujete se před svými příznivci párkrát do roka. Letos vás uvidíme a uslyšíme kde?
Po Retrorocku budeme hrát 28. června na Halenkovicích, 26. července na přehlídce ve Veselí nad Moravou a potom na hodech v Hluku - to jsou takové ty větší akce.

Ivo Vojtík

HITPANORAMA Zdeňka Dudy

Premiéra - středa od 20 do 22 hod.

Repríza - sobota od 19 do 21 hod.


	21. týden
	1. c-block - So Strong Out
	2. unique II - Do What You Please
	3. captain Jack - Together And Forever
	4. nďsync - Tearinď Up My Heart
	5. no mercy - Please Donďt Go 
	6. sarah brightman - Time To Say Goodbye
	7. squeezer - Saturday Night 
	8. spice girls - Mama
	9. lisa stainsfield - The Real Thing
	10. worlds appart - Together Baby

	novinky týdne
	Annika - The Reddest Rose
	princessa - Try To Say Iďm Sorry
	d. j. Bobo - Itďs My Life

Problémy Pro Pana Petra Parmu

Každý se může v životě setkat s problémy, na které sám nestačí. Někteří se je pokusí nejprve zvládnout silou a pak pochopí, někteří vyhledají pomoc hned. Trápí-li vás (či jen zajímá) něco v komunikaci a lidských vztazích, pište či volejte do redakce nebo přímo do Soukromé psychosociální poradny, St. Tenice 1195/A, 686 01 UH, tel. 40518. Ve spolupráci s redakcí Dobrého dne připravuje PaeDr Petr Parma, systemický terapeut a soukromý sociální poradce.

Milujeme se v nemocnici
Nedávno jsem se dostala na delší dobu do nemocnice. Ležet. Bylo mi z toho hrozně, nepamatuji se, že bych kdy v nemocnici ležela. První dny ušly, bylo to nové, ale potom ta strašná šedivá (no, spíš bílá...) nuda...Naštěstí jsem po pár dnech poznala Pavla. Ležel na stejném oddělení a byl v podobné situaci. Spíš na pozorování. Okamžitě jsme si padli do oka. Byl stejně starý. Jednoho večera jsme se víc sblížili, líbali jsme se a on mě všude hladil. Bylo to moc příjemné. Cítila jsem, jak moc jsem se zamilovala. Na druhý den mě ale šokoval. Řekl mi, že byl večer jako omámený, ale že má doma holku. Prostě se se mnou rozešel. Umíte si asi představit, jak mi bylo. Aspoň že si ode mě vzal prstýnek. Tím mně dal najevo určitou naději. Jenže já se nechci spálit a hlavně nechci, aby se se mnou jen vyspal. Aby mě nějak oblbl..... Jsem ještě panna. zároveň bych ho ale nechtěla ztratit, protože ho mám hrozně ráda. Já jsem pořád v nemocnici, ze které Vám píšu a Pavel je teď na pár týdnů doma. Potom se má znovu vrátit. Nevím, jak mám reagovat. Poraďte mi, jak to udělat, aby se mnou nebyl jen pro sex, a aby mě měl opravdu rád. (Jana, studentka, 19 let)

Rozumím tomu, milá Jano, tak, že Vás nečekaný dlouhý pobyt v nemocnici asi dost vytrhl z vašeho normálního prostředí a že jste tam trošku strádala nebo se přímo trápila. Umím si představit, jak rychle se vztah k němu stal doslova lékem na Vaše pocity osamocení, #bílé prázdnoty nemocničních pokojů a chodeb, náhlého přesazení z plného života do nudného stereotypu režimu oddělení a možná obav z neznámého. Pobyt v nemocnici, zvláště dloudobnější, a zvláště ve Vašem rozkvětu devatenácti let, může být pěkným náporem i na podstatně otrlejšího člověka než je citlivá dívka. Může to být dokonce pěkná zátěž. Tak silná, že někdy to, co si lékaři od hospitalizace pro dobro pacienta slibují, v podstatě vynuluje. proto je všude ve světě a v spolední době, jak to sleduji, i u nás silný tlak zdravotníků na omezování hospitalizace na minimum a přesun léčby do domácího ošetření, kde je člověk alespoň trochu ve svém #normálním prostředí. Proč to píšu? Protože si myslím, že v prostředí, ve kterém teď, Jano, žijete, za běžné podle mě v žádném případě nemůžete považovat. Je hodně #neběžné vzhledem k Vašemu dosavadnímu životu a stejně tak #neběžné mohou být Vaše reakce, myšlenky, pocity a city. Proto to, co se ve Vašich vztazích děje, může být hodně vázáno právě na to, v jakém prostředí a v jakém stavu právě jste. V takové situaci může mít člověk hodně zvýšenou potřebu blízkosti, něhy, podpory, vztahu. Žijete v něčem (a píšete o tom), co se dá nazvat #sociální nouze. Lehce se tak může zamilovat. Tak, jak by toho v #běžném prostředí jednoduše nebyl shopen. V #sociální nouzi můžeme druhého člověka vnímat i honě méně kritičtěji, než je naše minimum v běžném prostředí a podobně. To neznamená, že zamilování v nemocnici by mělo být často naopak. Znamená to jen, že takto vzniklý vztah může být prostě jiný a nelze odhadnout, jak se bude vyvíjet, až budou lidé ve svém přirozeném prostředí. Proto chci, Jano, ocenit, jak zdopovědně se k sobě a ke svým vztahům stavíte. Že jste si i přesto, v čem momentálně žijete, chopna postavit základní pož adavky na vztah s Pavlem, pod které nehodláte jít. To znamená vyspat se sním jenom proto. že vy strádáte a on je momentálně po ruce. To se mně líbí. Mrzí mně, Jano, že Vám neumím poradit, jak to udělat, aby Pavel s Vámi nebyl jen pro sex, nebo dokonce jak zařídit, aby Vás měl opravdu rád. Já to neumím a ani neznám nikoho, kdo by něco takového uměl. Poradím Vám jen jedno. Klidně si dál pěstujte svůj vztah k Pavlovi, protože kdo ví, kam může vést, až budete oba mimo nemocnici. Umím si předstait, že se může stát dobrým základem pro vaše chození spolu. Ale stejně tak si umím představit, že se váš vztah zcela rozplyne s tím, jak z Vašeho života zmizí současně nemocniční prostředí. Přeju vám, abyste měla sílu být otevřená nejméně oběma možnostem, jakými Vaše zamilování může skončit.

K zamyšlení na závěr:

Zamilovat se znamená přestat srovnávat.

Otto von Bismarck

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund