Číslo: 12
23.03.1998
Článků: 27
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Změna image salonu Valentýn
Paní Eva Fišerová bydlí ve Spytihněvi. V současné době je v domácnosti, kde pečuje o své děti. Na proměnu se rozhodla jít ze zvědavosti. Kadeřnice po zhlédnutí kvality a délky vlasů rozhodla o zkrácení na délku ve výšce ramen a lehkém tónování v borůvkovém odstínu. Tento účes je rovnou i velmi prakticky pro matku malých dětí pro svou jednoduchou údržbu. Na líčení kosmetička použila make-up v béžovém odstínu o tón tmavší, než je přirozená barva pleti. Bylo nutno provést i korekci kruhů pod očima a následné zvýraznění očí stíny ve stříbrném tónu. Na rty jsme nanesly rtěnku v malinovém odstínu, která tvář velmi hezky rozjasnila. Paní Eva byla spokojená.
MUDr. Jana Hrabalová pracuje jako lékařka v nemocnici. Pro přeměnu se rozhodla z důvodu překvapit své okolí jinou vizáží. Kadeřnice zvolila módní, spíše kratší sestřih. Vlasy, které měly nevýrazný tón, projasnila melírem a celkově opatřila hnědým přelivem. Na tvář kosmetička nanesla lehký tónovací make-up, který pleti dodal přirozený zdravý vzhled. Barva očí přímo volala po zelených a měděných stínech. Rtěnka byla zvolena ve výraznějším cihlovém odstínu. Tvářenka byla použita také v tónu teplého měděného odstínu. Z proměny měla paní Jana radost. |
|
Co je to varoáza včel?
Dnes jsme dali slovo Františkovi Nešporovi, jednateli ZO Českého svazu včelařů
Zaposloucháme-li se do bzukotu včel, spojujeme si jej se sluncem a s rozkvetlou přírodou. Je to věčný, prastarý tón rozkvetlých luk, sadů a záhonů. A teď si položme otázku: Co by se stalo, kdyby tento zvuk z˙naší přírody vymizel? Co by se stalo,kdyby včely přestaly existovat? Nebo kdyby se počet včelstev snížil na polovinu, na třetinu, na zlomek současného stavu? Neměli bychom med, to je asi první, co nás napadne. Jenomže tím úvaha nekončí. Měli bychom málo ovoce, protože především včely opylují květy stromůa tím umožňují tvorbu plodu a semen. Měli bychom velké problémy se zeleninou, s˙jetelem, mákem, vojtěškou, luskovinami, řepkou, prostě se všemi druhy zemědělských plodin. Měli bychom vážné hospodářské potíže. Úvaha však jde ještě dál. Neexistence včel by asi změnila tvář naší krajiny. Zmizely by pestré barvy luk, mezí a palouků a zůstaly by jen zelené tóny větrosnubných trav. Začínáme tušit ekologickou katastrofu neznámých rozměrů a následků.
Naneštěstí úvaha o neexistenci včel v˙naší přírodě není tak úplně hypotetická. Včela medonosná může vymizet, tak jako vymizely jiné druhy živočichů a rostlin. Důvodem je varoáza včel. Parazitní onemocnění plodu a dospělé včely medonosné, které se šíří po celém světě. Parazitem je nepatrný tvor, roztoč. Byl objeven v˙roce 1944 na včele indické, na níž parazituje odjakživa. Ta mu dokázala odolat bez škodlivých následků. Jakmile však vinou civilizačních prostředků došlo ke kontaktu mezi včelou indickou a včelou medonosnou, nastala katastrofa. Pro naši včelu je napadení roztočem zhoubné.
Všechno to začalo v˙50. letech, kdy se roztoč objevil v˙Číně. V˙šedesátých letech se rozšířil do bývalého SSSR a počal se šířit do Evropy.
Jak vlastně roztoč vypadá?
Samičky, které můžeme spatřit nejčastěji, mají oválný tvar. Jsou až 2 mm široké a 1,5 mm dlouhé. V˙dozrávání se u nich vyvine tvrdý nečlánkovitý hřbetní štít, který kryje čtyři páry nohou a ústrojí pro přijímání potravy. Nohy jsou vybaveny přísavkami, které umožňují přidržovat se stěn buněk, či obrvení dospělých včel. Samečkové roztoče jsou o něco menší, spíše kulatější, i v˙dospělosti si zachovávají šedobílou barvu a měkkou pokožku. Roztoče, přesněji oplozené samičky, přinášejí do úlu nejčastěji trubci. Ti jsou i nejvíce napadáni a roznášejí pak roztoče při zalétávání do cizích včelstev (včely jim nebrání vstupu do úlu). Roztoče roznášejí včely také loupeží a rojením. Touto přirozenou cestou se varoáza šířila ročně asi o 10 km, a mnohem větší vinou člověka, například přemísťováním nemocných včelstev, a především při zasílání matek. Matky jsou sice nejméně napadány, šíření však způsobují doprovodné včely. Varoáza se může šířit i pomocí plástů a úlů. Na plástech s˙plodem přežívá roztoč až 40 dnů, na uhynu
lých včelstvech až 16 dnů až 17 dnů.
Vývojový cyklus roztoče se odehrává na včelím plodu. Probíhá od vajíček až k˙pohlavně zralým roztočům. Na včelím plodu dojde i k˙páření. Samečkové zahynou, oplozené samičky se přichytávají trubců nebo včel a opouštějí s˙nimi buňku.
Vývojová stadia i samičky roztoče se živí včelí hemolymfou, krví včel. První příznaky varoázy zjistíme z˙chování včel obvykle po dvou či třech letech po napadnutí včelstva. Na česně lze zpozorovat, jak zdravé včely vynášejí před úl postižené včely s˙různými vývojovými poruchami, nejčastěji nedokonale vyvinutými křídly, zakrnělýma nohama nebo jim některá noha chybí. Prohlídneme-li si pozorně i prostranství před úlem, objevíme množství mrtvých včel. Včelstvo napadené jen jediným roztočem čtvrtou, někdy až pátou zimu již nepřežije.
O tom, jak se včelaři roztočům brání, napíšeme příště. |
|
Malé ohlédnutí za počátky organizované cyklistiky v Uherském Hradišti I.
V hlavní budově Slováckého muzea v Uherském Hradišti je v období od 12. března do 17. května zpřístupněna výstava Velocipédy a bicykly, kterou muzeum připravilo ve spolupráci s Muzeem Těšínska v Českém Těšíně. Vystavené exponáty dokumentují vývoj velocipédů a bicyklů od nejstarších dob do 30. let našeho století. Tato výstava se stala podnětem autorce článku k malému ohlédnutí za historií cyklistiky v Uherském Hradišti. Nedostatek archivních pramenů neumožňuje zachytit historii v celé šíři, proto si povšimněme jen dvou významných událostí, k nimž došlo na sklonku 19. století.
Na valné hromadě 28.2.1897 byl založen Krajský klub českých velocipedistů v Uherském Hradišti, jeho předsedou se stal zvěrolékař Josef Pekař, jednatelem Julius Kopp, stavební asistent, pokladníkem František Karban, rovněž stavební asistent. Členy výboru byli Josef Schaniak ml., František Vodica a Jan Seidlmann. Výbor klubu si předsevzal, že vybuduje ve městě závodní cyklistickou dráhu, která bude sloužit jak ke tréninkům, tak k pořádání soutěží, a v zimě hodlal uvnitř dráhy vybudovat kluziště o rozloze 3 500 m, které mělo sloužit celému městu. Jako nejvhodnější prostor pro dráhu byla vybrána tzv. Magacínská zahrada, což byl prostor za dnešní budovou Galerie Slováckého muzea směrem k řece Moravě v blízkosti dobytčího tržiště. Výbor klubu uzavřel s městskou radou smlouvu, podle níž měl klub ona místa pronajata za roční poplatek 10 zlatých, město mělo přispívat na provoz kluziště 100 zlatých ročně.
Klub se zavázal vybudovat dráhu a městská rada mu dovolila používat skladiště, ležící vedle městské tělocvičny. Tyto prostory si měli členové klubu na své náklady upravit tak, aby jedna místnost sloužila jako skladiště nejrůznějších předmětů, druhá pak jako klubová místnost. Ve smlouvě si rada vymínila, že dráhu mohou využívat studenti ke hrám a hasiči ke cvičení. Jako perlčka zní jeden ze článků smlouvy, v němž si městská rada vymínila, že: v pádu, že by snad následkem rozvodění řeky Moravy scházela místa ku rozestavení dobytka na trhu toho času v Uherském Hradišti odbývanému, by dobytek na prostoře propachtované (tedy na závodní dráze) pod zárukou, že poškozena nebude, rozestaven byl. Podle této smlouvy mělo město přispívat na provoz kluziště 100 zlatých ročně.
PhDr. Blanka Rašticová
pokračování příště |
|
Cesta na jihovýchod
Pokud se náhodou ocitnete v Amritsaru, rozhodně navštivte Golden Templ, což je nejvýznamnější a pravděpodobně i nejkrásnější chrám Sikhů. Sikhy poznáte a odlišíte od ostatních Indů podle toho, že nosí na hlavě namotané turbany a na ruce jednoduchý náramek stříbrné barvy. Před chrámem je úschovna, ve které odložíte boty a cigarety a přímo u vchodu je koš, ze kterého si půjčíte šátek na hlavu, jelikož s odhalenou hlavou se dovnitř nesmí. Uprostřed chrámu je velká vodní nádrž, v jejímž středu stojí věž zakončená zlatou kopulí, uvnitř ní skupina mužů zpívá chrámové zpěvy. Ač nás památky nijak zvlášť nelákají, touhle stavbou jsme byli fascinováni. Nemá smysl ji popisovat, chce to vidět. Tentýž den jsme si koupili lístky na autobus do Delhi, jeden za 150 rupií, odjezd byl ve 21.00 hodin a příjezd asi v 6.00 ráno.
Cesta autobusem byla velmi nepohodlná a my litovali, že jsme raději nejeli vlakem, je to za stejné prachy a v poloze ležmo, což je zvláště v noci, kdy stejně není nic k vidění, nesrovnatelně příjemnější. V Delhí byla v ranních hodinách (na začátku dubna) docela slušná kosa, mírně poprchalo, z autobusu jsme byli rozlámaní a ospalí, zkrátka naše nálada byla pod bodem mrazu. V tomto velmi mizerném duševním i fyzickém rozpoložení jsme vylezli z autobusu, načež se na nás vrhla horda taxikářů, přetahovali se o naše bágly a tahali nás ke svým rikšám a my je častovali těmi nejsprostšími nadávkami, pochopitelně v češtině, a posílali do horoucích pekel.
Nakonec jsme sedli do rikšy (a na lep) k taxikáři, který tvrdil, že nás za búra odveze do levného hotelu. Místo toho nás odvezl do turistické informační kanceláře, kde se nás její zaměstnanci snažili přesvědčit, že žádné levné ubytování v Delhí neseženeme, žádné kempy neexistují a oni nám zajistí levný hotel, kde nás noc ve dvoulůžkovém pokoji přijde na pouhých 650 rupií. Vysmáli jsme se jim a vysvětlovali, že naše informace jsou zcela jiné, jelikož však s nimi nebyla žádná rozumná řeč, tak jsme hodili bágly na ramena a vyrazili pěšky. Rikša nás dojel a ještě chvíli ukecával, když ale viděl, že nepořídí, obrátil a nabídl nám odvoz do kempu za 30 rupií. Stáhli jsme ho na dvacku a zhruba za poloviční dobu, než jakou trvala cesta do kanceláře, jsme zastavili před kempem. Rikšař se nás ještě naposled pokusil zviklat tvrzením, že kemp je špatný, nebezpečný a ke všemu zavřený, nakonec však sebral prachy a zmizel (Že je tahle naháněčská činnost taxikářů běžná jsem se přesvědčil loni na podzim.
Do Delhí jsem přiletěl asi v jednu v noci, na letišti se dal do kupy se studentem z Rakouska a společně jsme se nechali odvést do města. Skončili jsme, stejně jako v 95, u stejné informační kanceláře, ve které seděl stejný informátor, který nám, jak jinak, lhal úplně stejně).
Kemp je poměrně rozsáhlý, jsou zde vzrostlé stromy, trávníky, restaurace pod širým nebem a hlavně, uprostřed hlučného, zaprášeného, zasmogovaného a přelidněného města, pohoda a klid. Bydlí se zde v malých chatkách, do které se vlezou dvě postele a pak už skoro nic, sprchy jsou v samostatné budově společné pro celý kemp. Jedna noc v chatce přijde na 140 rupií, v teplých měsících si můžete připlatit něco jako klimatizaci. Bydlí zde pestrá směsice národů, např. Francouzi, Angličani, Němci, Dáni, Američani, Indové, Malajci, Japonci...V administrativní budově, ve které jsou ubytovaní zapsáni v počítači, je velká tabule, na které si lidé nechávají vzkazy typu: tehdy a tehdy jsem odjel do Káthanandů, vrátím se asi za 2 týdny, počkej na mě, Jacku, anebo si dáme sraz ve Varanásí. Nechávají si sem posílat dopisy, na kterých jsou i půl roku stará data...
Ing. Vratislav Zelnitius
Příště: Z Delhí do Madrásu. |
|
Erby
Hroznová Lhota
Ves Lhota u Veselí, jinak zvaná Veselská Lhota, je doložena od 14. století. Privilegiem císaře Ferdinanda I. byla Hroznová Lhota na žádost Jana z Kunovic 15. července 1560 povýšena na městečko. Zároveň mu byl dán i znak se dvěma hrozny. Šest růžiček, které vidíme kolem hroznů v poli štítu na pečeti, je asi jen výplní ve smyslu jakéhosi damaskování a ke znaku asi nenáleží. Text privilegia o nich také nehovoří.
Popis znaku: V hlavě červeného štítu se kříží dvě révové ratolesti, na nichž visí dva zelené hrozny vedle sebe. |
|
Anketa
Kdy jste byli naposled u zubaře a jaké to bylo?
Zdeněk (51) instalatér - Na zubním středisku jsem byl asi před dvěma roky. A teď, zaplaťpánbů, zubaře nepotřebuju! A jaké to bylo, no, žádná legrace to není.
Ivana (35) nezaměstnaná - V říjnu mi dělali plombu a moc to nebolelo, se svými příjmy však budu mít s financováním zubaře značné problémy.
Jarmila (38) podnikatelka - Asi před půl rokem. Nebylo to tak hrozné. My máme hodnou zubařku.
Magda (27) v domácnosti - Asi před dvěma měsíci mi vrtali stoličku, bylo to v ordinaci docela snesitelné. Zatím jsem nic neplatila, ale podle mě by se zubař neměl platit vůbec.
Ladislav (80) důchodce - Zubařka mi nedávno udělala perfektní zuby, moc si její práce vážím. Nikdo mi je neošetřil tak dobře jako ona. A to jsem měl v životě hodně dentistů! Takže bych jí chtěl poděkovat. I proto, že chtěla jen jeden snesitelný poplatek a že nebere žádné úplatky.
Jiří (40) podnikatel - U zubaře mě ošetřili před třemi měsíci a byl jsem spokojen. Ale trápí mě něco jiného, chápu, že doktoři potřebují peníze. Ale myslím si, že by se každý člověk měl přesvědčit, jestli ty služby nejsou předražené. |
|
| |
