Číslo: 6
09.02.1998
Článků: 55
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Trendy současnosti
V současné módě hrají velkou roli barvy. Stále přetrvávají temné odstíny v čele s černou, antracitovou, šedou, odstíny hnědé (medová, mandlová, nugátová), dále jsou to barvy ledově jasné, pastelové a barvy plodů, t. j. malinová, vanilková, mátová, korálová, barva lila, temně červená a fialová.
Neméně důležitý je i střih oděvu, pro který jsou charakteristická 60. a 70. léta, např. prodloužená saka a kabátky nad kolena, dvouřadové zapínání, cigaretové kalhoty, mini sukýnky, sukně s délkou ke kolenům, dlouhé úzké sukně ke kotníkům, košilové šaty, šatové sukně, pouzdrové šaty.
Žhavým trendem se staly jak pleteniny, tak tkaniny s elastickým vláknem lycra. Módní senzací jsou samet a semiš, používají se jak na oděvy, tak na obuv, kabelky, klobouky....
Image celého modelu dotváří kovové nebo plastové doplňky (přezky, spony, opasky, brýle, hodinky...). Vybrat si můžete podle vaší nálady či stylu oblékání.
Velmi oblíbené a atraktivní jsou také imitace kůží a kožešin, které se stejně jako samet a semiš objevují na oděvech a v nemalé míře na doplňcích. Současná móda je svobodná, nespoutaná a vychází vstříc i těm nejnáročnějším.
|
|
Citové a sociální vyzrávání dítěte
jde většinou s jeho vyzráváním psychomotorickým, ne však vždy. Obě složky jsou ale stejně důležité a rozvoj žádné z nich by se neměl zanedbávat.
Ve spoustě filosofií je pojem „vědomí“ spojen se vznikem „uvědomění si sebe“, popř. s objevením se „já“. Ponecháme opět stranou různé teorie o způsobu tohoto vzniku a jeho projevech a zaměříme se na konkrétní fakta. Asi kolem 2. roku se u dítěte začíná objevovat negativní reakce na situace nebo osoby, které je přezírají a asi ve 2,5 až 3 letech začíná tzv. „období vzdoru“, u některých dětí vyjádřené i velmi silně. Dítě „objeví“ slůvko „ne“, některé děti začínají „trucovat“, odmítají splnit jakýkoliv příkaz, někdy nechtějí ani své oblíbené jídlo nebo hru. Tento stav trvá většinou asi půl roku až rok a při správném výchovném vedení si v tomto období dítě vytvoří základ pro správné rozhodování - porozumí tomu, že na každou situaci může reagovat 2 alternativami - ano nebo ne.
Správným vedením v tomto případě rozumíme takový rodičovský přístup, kdy umožníme dítěti, aby se co nejčastěji rozhodovalo samo v situacích, kdy je to možné (např. kterou cestou půjdeme na procházku, jakou barvu kalhotek si vezme apod.), ale v každém případě trváme na poslušnosti tehdy, kdy je to vhodné pro jeho zdraví, klidný chod domácnosti, styk s jinými lidmi apod. Na problémech jako je „vztekání se“, křik, dupání, lehání si na zem, prohýbání se v zádech nebo i tzv. „afektivní dětské křeče“, o kterých si povíme později, se vždy podílí výchovné chyby rodičů - jejich nedůslednost, spojená s kolísáním přílišné tvrdosti a povolnosti nebo častěji s neschopností rodičů dítěti něco skutečně jednoznačně přikázat, mnohdy spojené s obavou „co by tomu řekli sousedi, kdybychom dítě nechali křičet apod“.
Ve starší literatuře se v takových situacích objevuje rada, která využívá emocionální lability nezralého dítěte - odvést pozornost na jiné téma. Tohoto prostředku je jistě možno občas použít, z výchovného hlediska je však vždy především třeba zorganizovat situaci tak, aby pro dítě bylo citově „výhodnější“ poslechnout než naopak. Pokud se přesto stane, že nám dítě někdy „trucuje“, základní zásada zní nechat dítě s jeho trucováním samo. Pokud to jde, tedy i fyzicky (o samotě v místnosti, ve městě odejít za roh nebo se schovat do výklenku), nebo ho alespoň „opustit“ psychicky - naprosto si jeho osoby ani trucování nevšímat a projevovat zájem o jiné objekty apod. Velmi špatnou službu jak sobě, tak dítěti prokazují rodiče, kteří z jakýchkoliv důvodů dovolí, aby si dítě křikem nebo trucováním nakonec vynutilo něco, co by mu jinak nebylo dovoleno. Dítě se tímto způsobem naučí, že příslušné chování je právě to pravé, které vede spolehlivě k cíli a při příští příležitosti je použije znovu.
Pokud je opět úspěšné, nevhodné chování se stále více fixuje a „vzteklé dítě“, afektivní křeče nebo později i hysterické scény či záchvaty různého druhu jsou tady.
V komunikaci „rodič - dítě“ se už v tomto věku objevuje ještě jedno úskalí, kterému se říká „dvojná vazba“. Je to způsob chování rodiče, kterého si bohužel občas ani sám nemusí být plně vědom, kdy např. matka vyzve dítě, aby šlo k lékaři, ale přitom svou mimikou, tónem hlasu, gestikulací apod. dává dítěti najevo opak. Dítě pak většinou reaguje na tuto „mimoslovní komunikaci“, za což je však slovní komunikací plísněno nebo je mu přinejmenším dáváno najevo, že se nechová správně, takže dítě je pak nutně dezorientované. Pokud dochází k podobným situacím opakovaně a dlouhodobě a zejména uvnitř rodiny, vznikají většinou u dítěte psychické poruchy - úzkostnými neurozami počínaje až ještě závažnějšími problémy konče.
M. Kristková, klinický psycholog
|
|
Klenotnice Moravy
O masopustním pečivu
Masopustem je zváno období od Tří králů do popeleční (Škaredé, Černé) středy. Podle výkladu Josefa Jungmanna - jak jej zaznamenal ve svém slovníku - proto, že se „maso opouští, jí naposledy“. S touto dobou, a zejména pak s třemi posledními dny před postem, zvanými ostatky, končiny, fašank aj., byly spjaty zvyky a zábavy, z nichž některé se udržely až do našich dnů. Patří mezi ně i příprava zvláštního pečiva z kynutého i nekynutého těsta, pečeného i vysmažovaného na sádle a oleji.
Znakem ostatků či fašanku se staly koblihy (kraple, šišky). Na Brněnsku i jinde se smažily už na Tučný čtvrtek. Dělaly se prázdné i plněné - nejčastěji mákem nebo povidly, malé i veliké - např. na Valašsku jako menší hrnec. Středověké receptáře pro městské domácnosti obsahují mnoho rozličných nádivek a koření do koblihů, třeba s řeřichou, šalvějí, kdoulí aj. Ve středověku označovalo slovo koblih masopust (koblihy jísti - slavit masopust) a rozmařilé masopustní hodování, slovo kobližný značilo tolik co labužnický, prostopášný. Výrobou a prodejem koblih se zabývali v tehdejších městech kobližníci, již pramen ze 14. století se zmiňuje o specializovaném pekaři kobližníkovi v Praze, mladší zprávy zase o ženách kobližnicích. Koblihy se dodnes připravují v mnohých krajích jako dárek fašankovníkům, babkovníkům, maškarádům, tedy účastníkům veselých průvodů, kteří se ve svých popěvcích dožadují dočervena vysmažených koblih.
V Návojné na Valašsku měly koblihy uprostřed otvor, protože si je mládenci při masopustní obchůzce navlékli na šavli. Omastku z koblih byla připisována zvláštní síla. Na Hořovicku v západních Čechách se jím omazávaly roubíky, aby myši nežraly povřísla, v Podkrkonoší byl zase zaznamenán zvyk, že hospodyně vyhazovala mastnýma rukama lněné semeno, aby vyrostl vysoký len. Na Poličsku měly být masopustní šišky dlouhé jako kužílky lnu. Nastřihováním koblihového těsta dělají hospodyně i jiné tvary - kohoutí hřebeny, kokrháče, prsty, růže, splétaním těstových válečků zase věnce, uzlíky, osmičky.
Za nejstarší je považováno pečivo zhotovované z nekynutého, přesného těsta. Z přesného těsta se původně dělaly trdelníky, známé hlavně v jižní polovině Moravy. Také trdelníky jsou spojeny s koncem masopustu, připravují se k obchůzkách mládenců a maškar, byly však, a dosud místy ještě jsou, ceněným pečivem také při nošení šestinedělce do kouta a při hostinách u příležitosti křtu nebo svatby. Jejich název pochází od rožně (trdla), na němž se na otevřeném ohništi dříve pekly.
pokračování přístě
dr. Eva Večerková
|
|
Cesta na jihovýchod aneb jak do Turecka a Íránu
Poprvé jsme se vydali do Asie v roce 1995 pozemní cestou. První zastávku na cestě představuje turecký Istanbul. Tam se dá dojet linkovým autobusem za cca 1800 Kč. Cesta trvá 27 až 37 hodin, doba jízdy je závislá na náladě rumunských a bulharských celníků. Turecké vízum stojí l0 USD nebo 20 DM a dá se koupit přímo na hranici. Má platnost jeden měsíc a je jednovstupové. V Istanbulu je příjemné si odpočinout. Nejlevnější bydlení se dá sehnat v hostelu od 10 USD za dvoulůžkový pokoj. Základní potraviny v obchodech stojí přibližně jako u nás, voda v jednolitrové umělohmotné láhvi přijde asi na půl dolaru, zelenina a ovoce se dá koupit velmi levně u pouličních prodavačů a na trhu zvláště navečer. V četných bistrech si můžete přímo na ulici dát např. gyros od jednoho dolaru, placku se zeleninou asi za 60 centů, v přístavu pak čerstvě usmaženou rybu, kterou připravují rybáři přímo na člunu, s vekou a cibulí asi za jeden dolar.
V restauraci se slušně najíte již od 2,5 dolaru, za dobré, silné turecké pivo přímo od čepu zaplatíte jeden dolar a více. Platí se v tureckých lirách, ale spousta prodavačů bere i dolary či marky. Do Teheránu jezdí linkový autobus každý den. Jízdenka stojí 30 USD. Odjíždí z centrálního autobusového nádraží Otogar, na kterém se soustřeďují spousty dopravních společností, jelikož autobusová doprava je v této zemi silně rozvinuta a turečtí řidiči jsou svou bravurní jízdou nepřekonatelní. Silnice jsou na rozdíl od bývalého socialistického Balkánu ve výborném stavu. Malou nepříjemností byli několikeré vojenské kontroly ve východní části Turecka, po zuby ozbrojení vojáci se však omezili pouze na kontrolu dokladů. Naopak malou příjemností byla pozornost od dopravní společnosti v podobě snídaně v jednom z četných motorestů, která sestávala z ostřejší polévky neurčité chuti, chleba, másla, tvarohu, pár scvrkých černých oliv a silného čaje. Na hranici jsme dojeli asi za 24 hodin.
Před vstupem na íránskou stranu jsme se museli předpisově obléct. Takovéto oblečení je popsáno na velké informační ceduli a týká se především žen. Pro pány jsou povinné pouze dlouhé kalhoty, zato žena musí ukrýt vlasy pod šátkem, zahalit krk, ruce po zápěstí a to vše nejlépe v černé barvě. V souvislosti s tímto jsme se dost pobavili při zpáteční cestě. Jakmile jsme opustili území Íránu, všechny ženy včetně íránských sundaly šátek, převlekly se do kalhot či kratších minisukní veselejších barev, pánové nahodili kraťasy a v tureckém free shopu nakoupili piva a láhve tvrdého alkoholu. Holt všude platí, že zakázané ovoce nejvíc chutná. Vstupní vízum musí být vyřízeno na íránské ambasádě v Praze, čekáte na něj asi jeden měsíc, zaplatíte l000 Kč, platí pro dva vstupy do země, přičemž délka každého pobytu je maximálně pět dnů. Jak vidno, nemají příliš zájem o turisty, což je škoda, protože je to z turistického hlediska velmi atraktivní země a její obyvatelé jsou příjemní a pohostinní.
Po vyřízení celních formalit, což trvalo asi tři hodiny, jsme pokračovali v cestě. Opět nás několikrát zastavila polcejní hlídka, která si prohlédla autobus a několika vytipovaným domorodým ccestujícím zkontrolovala obsah zavazadel, což nám připadalo dost ponižující. Za několik let života ve svobodném Česku jsme podobným praktikám ze strany státu zcela odvykli. Po dalších asi dvanácti hodinách jsme dorazili do Teheránu.
Napsal: ing. Vratislav Zelnitius
Příště: Cesta do Pakistánu a Indie
Výrobky (bižuterie z přírodních materiálů, oděvní doplňky, dárkové předměty atd.) pořízené na cestách po Asii můžete nakoupit v nově otevřené prodejničce, která se nachází ve Františkánské ulici ihned za lékárnou.
|
|
Erby
Městský znak Uherského Hradiště tvoří červený štít, v jehož horní části je stříbrná hradební zeď s vyvýšenou branou uprostřed, nad branou jsou čtyři stínky po obou stranách na hradbě rovněž po čtyřech stínkách cimbuří, v bráně černě malované je dopoloviny vytažená mříž zlaté barvy s ocelově modrými špicemi, po obou stranách brány vynikají za hradbou vysoké, rovněž stříbrné věže dvoupatrové, každá má podlaží oddělené třemi římsami dvě obdélníková okna nad sebou s ocelovými mřížemi a nahoře čtyři stínky cimbuří. Mezi věžemi vyrůstá z cimbuří doprava pootočená postava ozbrojence v přilbě a kovovém brnění, pod nímž na pravém lokti je vidět zelený rukáv s červenou náloketnicí. Na přilbě s odkrytým obličejem jsou tři pštrosí pera, ohnutá k levé věži a to v barvách zdola žlutá, modrá, červená, v pravici drží nahý meč se zlatou rukojetí, napřažený nad hlavou, v levici má štít modré barvy se stříbrným dvouocasým lvem s korunou.
|
|
Anketa
Co Vás v poslední době naštvalo?
Olga (53) státní zaměstnanec - Co mě naštvalo? Určitě chování našich poslanců a politická situace.
Mirek (34) státní úředník - Mě štve neustále něco. V poslední době to je ale určitě politická situace u nás.
Kristýna (23) sekretářka - Chování našich politiků, je to ostuda.
Jiří (23) číšník - Nejvíc mě naštvalo, když mi nějací neukáznění hosté ukradli nabídkový list.
Jarka (45) prodavačka - Zdražování a to, že platy jsou pořád stejné.
Katka (26) sekretářka - Manžel, rozhodně manžel, tak, jako každý den.
Tonda (28) soukromý podnikatel - Manželka.
Jana (21) sekretářka - To, že se mi dnes ráno pokazil počítač.
Hana (20) asistentka - Amnestie.
Marcela (32) novinářka - Neochota některých úředníků sdělovat cokoliv kdykoliv.
Lenka (17) studentka - Mě nemůže nic jen tak naštvat, protože si problémy nepřipouštím.
Jana (55) důchodkyně - Politika.
Josef (56) technik - Politická situace u nás.
|
|
| |
