Číslo: 24 16.06.1997 Článků: 40 REDAKCE ARCHIV minulých čísel Rok 1996 Rok 1997 Rok 1998 Rok 1999 Rok 2000

 Jan (mladší) Gogola a jeho film Recitál Pavly Břínkové Kunovjan na Pražském jaru 1997 Vojko Volavšek ve Slováckém divadle Rozhovor týdne : Ann Marie Schultz  Jan (mladší) Gogola a jeho film V posledních letech se na pražské FAMU každoročně koná soutěžní přehlídka filmů studentů této školy. Přihlášena mohou být i díla, která vznikla mimo školu, podmínkou je, aby nebyla starší dvou let. Letošní setkání studentů, jejich profesorů a bývalých absolventů FAMU se konalo minulý měsíc v pražském divadle Archa. V kategorii Dokument uspěl film hradišťského rodáka Jana Gogoly Vila Inocent - jeho tvůrce převzal z rukou režiséra Juraje Jakubiska 1. cenu. Zvláštností celé akce byla netradiční představení již uznávaných filmařů - své obrazy vystavovali Jan Špáta, Jaroslav Kučera, Vladimír Merta, Igor Chaun, Zdenek Sirový, Jaromír Šofr (ten také recitoval své verše a s kolegy se představil i jako muzikant), ze svých děl předčítali dramatici Daniela Fischerová a Karel Steigerwald či Miroslav Horníček (který v osmačtyřicátém roce několik měsíců studoval scénáristiku). Svůj 25minutový film z podzimu minulého roku (pravděpodobně bude uveden i v rámci projekce filmů FAMU na LFŠ v UH. Hradišti) a své filmařské směřování představuje Jan Gogola takto: Snažím se skrze konkrétní lidi a konkrétní situace myslet na zásadní věci - vzdávám se představy dokumentu jako pravdivého, autentického zachycení nějakého prostředí či života, poněvadž je to předsevzetí nesplnitelné a neuskutečnitelné a zároveň rezignuje na jedinečnou a svébytnou roli autora. Takže já jsem do filmu s paní Zabloudilovou vstupoval s výzvou promyslet věc, kterou cítím a chci sdělit světu - program absolutní svobody. Rozhodně to není film především o Martě Zabloudilové - její jméno ve filmu prakticky nezazní, divák se nedozví, odkud pochází, kde bydlí, co dělala a prožívala... Paní Zabloudilová má výjimečně silnou povahu, prožila výjimečně intenzívní život, řekl bych, že má hořící duši, která spaluje všechno kolem sebe, proto její okolí (i ona) vypadá, tak jak vypadá. Nakonec spálí i sama sebe, ale ten oheň má takovou sílu, že si myslím, že se promění v nějaký průvan, vanutí něčeho, co z toho místa nikdy nezmizí... S paní Zabloudilovou jsme se nerozešli v dobrém, na základě jednoho obrovského nedorozumění, které se objeví i ve filmu. Rád bych aspoň takto vzkázal paní Zabloudilové, že i ocenění toho filmu je také oceněním jejího života, její titánské povahy a chtěl bych jí říct, že si jí vážím a že ji mám rád. Kdybych se měl vrátit k výroku o absolutní svobodě - film vychází z mého uhranutí tím, jak ona nepodlehla sociálnímu, politickému a morálnímu (ani rodinnému) tlaku svého prostředí. Nepodlehla tomu, že by si měla politicky zadat, protože měla politické problémy, nepodlehla tomu, že se ji lidé z okolí domu snažili vystěhovat, nepodlehla tomu, když jako krásná žena měla hodně nápadníků, že by se měla vdát a mít děti, nepodlehla tlaku svých příbuzných, aby se dům prodal a ona se přestěhovala někam jinam. Toto všechno uvádím s tím, že to vždy nemuselo být správné nebo že ne vždycky měla pravdu. Spíše mě zajímá síla, se kterou dokázala všechno to přestát, a se kterou naprosto samozřejmě a nevinně žije. Proto se film jmenuje Vila Inocent. I proto, že její otec se jmenoval Inocent Zabloudil, o kterém ona vypráví, že se ho v kostele ptali, proč nechodí ke zpovědi, a on odpověděl, že nehřeší... Ivo Vojtík  Recitál Pavly Břínkové S názvem Kouzelný svět operety a muzikálu, se uskuteční v Domě kultury v Uherském Brodě 24. června v 19.30 hod., ve spolupráci s Uměleckou agenturou DELFA. Pavla Břínková je absolventkou Státní konzervatoře v Praze v oboru operní zpěv a její talent tříbili profesoři B. Chalabalová, R. Rosner a M. Musilová. Za dobu svého působení v Hudebním divadle v Karlíně vytvořila více než 40 velkých operetních a muzikálových rolí. Její kvality potvrzují i dvě získané ceny Literárního fondu za vytvoření role a za interpretaci. Dnes hostuje v mnoha divadlech naší republiky, má vlastní recitály, spolupracuje s našimi významnými hudebními tělesy, vydává desky, #cédéčka a kazety, natáčí pro televizi, její hlas zní téměř denně na rozhlasových vlnách. Pavla Břínková je dnes na vrcholu své pěvecké dráhy a stojí na špičce operety a muzikálu u nás. Svým krásným hlasem, temperamentním projevem, hereckým i pohybovým nadáním si získala srdce posluchačů u nás i v zahraničí.  Kunovjan na Pražském jaru 1997 V květnu roku 1995 jsme si připomněli 100. výročí Národopisné výstavy československé, kdy se vedle stěžejní akce - výstavy v Národním muzeu v Praze uskutečnilo osm celovečerních foklorních pořadů na Žofíně. Během týdne se laické i odborné veřejnosti představily jednotlivé regiony naší republiky. Cyklus Dnů folklóru na Žofíně byl přijat jednoznačně kladně, a to nejen ze strany diváků, ale i účinkujících, kteří měli možnost po dlouhé době ukázat výsledky své práce také před pražskou veřejností. Po odeznění této významné události se začaly oběvovat dotazy - jak ze stran foklórních souborů, tak odborné veřejnosti - zda by se podobné koncerty mohly v Praze konat častěji. Této možnosti se ujal Odbor regionální a národnostní kultury MK ČR, vedený pracovitou a důslednou dr. Zuzanou Malcovou, jež společně s hlavním dramaturgem Pražského jara začali připravovat cyklus koncertů etnické a folklórní hudby. Jejich součástí se mělo stát i přestavení amatérských folklórních souborů naší republiky. Ve spolupráci s IPOS ARTAMA Praha byl v lednu 1996 v časopise FOLKLOR vypsán konkurs pro folklórní soubory, které by měly zájem o účinkování v rámci Pražského jara 1997. Mezi dvacítkou přihlášených souborů byl i FS KUNOVJAN z Uh. Hradiště, který měl společně s dalšími devíti kolektivy to štěstí, že obstál (Kašava Zlín, Úsměv Horní Bříza, Vycpálkovci Praha, Karmazín Pardubice, Mladina Plzeň, Gaudeamus Praha, Olza Český Těšín, Ostravica Frýdek Místek, Vlašský vojvoda Kozlovice). Dramaturgové Pražského jara projevili zájem shlédnout některá vystoupení vybraných kolektivů, a tak jsme se v průběhu uplynulého roku na představeních se zástupci ministerstva i Pražského jara často setkávali (Pardubice, Hradec Králové, Rožnov, Uh. Hradiště, Kunovice). Pořadatelé rozhodli, že se v rámci Pražského jara uskuteční tři koncerty folklóru - dva celovečerní v některém z divadel (pro jeden soubor z Čech a jeden z Moravy) a jeden odpolední v některé z pražských historických zahrad. Po dlouhé přípravě souborů následovaly předpremiéry jednotlivých pořadů, které se uskutečnily koncem března a začátkem dubna 1997 ve Frýdku-Místku, Uh. Hradišti a Zlíně. Všechny předpremiéry byly odborníky hodnoceny a připomínkovány, a tak všechny kolektivy měly do konce května spoustu práce, aby jejich představení na scéně Pražského jara dopadla co nejlépe. Jako první v 52. leté historii mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1997 se domácímu, ale i zahraničnímu publiku představil v pátek 30. 5. 1997 v Divadle ABC folklórní soubor Kunovjan a Úsměv z Horní Břízy. Celý dvouhodinový pořad, rozdělený do čtyř půlhodinových bloků byl koncipován tak, aby působil kompaktně, ale aby přitom zřetelně ukázal specifika tzv. východní a západního písňového typu v našich zemích. Do programu byla zařazena taková taneční a hudební čísla, která jasně charakterizoval zastoupené regiony, a to nejen výběrem folklórního materiálu (např. od českého furiantství, spojeného s lyrikou v tanci Hrabák, přes chodská mollová kolečka, plzeňskou hubičkovou polku k častkovským sedlckým a temperamentnímu svatebnímu veselí, přes verbuňk z Dolňácka k milostným písním ze Strážnice a tanečním motivům z moravských Kopanic, od dudácké melodie Zdeňka Bláhy až po cimbálové sólo Vítězslava Macha apod. (ale i čistými stylizacemi jednotlivých krojů či kostýmů). Můžeme s vážností říci, že přístup všech 70 účinkujících byl více než zodpovědný a osm potlesků na otevřené scéně je dokladem toho, že práce souboráků není marná a snad většinu přihlížejících potěšila a dobře naladila, pokud ne do dalších dnů, tak alespoň do zbytku pátečního dne. Mezi diváky byla také řada odborníků-kritiků, jejichž recenze v brzkých dnech očekáváme. R. Habartová  Vojko Volavšek ve Slováckém divadle V jedné z #utajených výstavních síní okresního města - foyer Slováckého divadla - vystavuje své obrazy mladý slovinský výtvarník Vojko Volavšek. Volavšek se narodil 11.3. 1970 a první uznání získal již jako žák třetí třídy základní školy, kdy zvítězil v celostátní soutěži dětské kresby. Na střední škole byl jeho profesorem slovinský akademický malíř Ratimir Puželja, který jej zejména vedl k práci s barvou a k rozsáhlejší samostatné práci. Po absolutoriu školy pracoval V. Volavšek nejdříve jako designer, po několika výstavách ve Slovinsku se představuje poprvé v zahraničí. V katalogu k poslední Volavšekově výstavě v Celje Boris Gorupič píše: #V moderním umění se protkávají různé prvky, které ukazují na bohatou tradici vytvořenou autory minulých generací, ať už mluvíme o zvláštnostech stylu nebo techniky. Tuto různorodost pozorujeme také v obrazech Vojko Volavšeka. Při práci kombinuje několik různých technik a zároveň svá díla charakterizuje svým vlastním autorským rukopisem. Volavšek se na počátku své tvorby inspiroval především stylem comicsů, podobně jako u nás Kája Saudek. Ve své tvorbě kombinuje kresby zvířat a lidských postav s abstraktním prostředím. Mnohé obrazy vytváří olejovými barvami, v poslední době si oblíbil techniku airbrush. Red  Rozhovor týdne : Ann Marie Schultz Zpověď americké lektorky, která se vydala učit svou mateřštinu na Slovácko - "Působení na škole UNESCO patří mezi nejhezčí etapy mého života." Ann Marie spolu s Keithem Painterem. - Foto: LeS Ann Marie Schultz se narodila 17. září 1973 ve státě Visconsin a nyní žije v Minnesotě, kde má dnes trvalé bydliště. Po absolovování základní a střední školy, získala bakalářský titul za angličtinu na St. Olaf College v Northfieldu v Minnesotě. Pochází z učitelské rodiny a v současné době působí na základní škole UNESCO jako učitelka anglického jazyka pod hlavičkou Amerických Mírových sborů, do kterých se přihlásila coby dobrovolnice. Jelikož s koncem školního roku se blíží doba jejího odjezdu, zeptali jsme se této sympatické dívky na dojmy z téměř dvouletého pobytu v naší zemi. Můžeš mě popsat, jak jsi se dostala až do Uherského Hradiště? Přihlásila jsem se do organizace, která se jmenuje Americké Mírové sbory jako dobrovolnice pro výuku anglického jazyka. Po promoci, v létě 1995 jsem přiletěla do Prahy a odtud jsem cestovala do Jihlavy. Zde jsem byla ubytována v hostitelské rodině a chodila do jazykové školy, kde jsme se vzdělávali nejen v českém jazyce, ale poznávali jsme kulturu, historii a politickou situaci ve vaší zemi. Měla jsi možnost výběru tvého dalšího působiště? Dostala jsem dvě možnosti. Jít do východní Evropy nebo Afriky. Jenže potom jsem dostala dopis s nabídkou učit v České republice a pomyslela si, že by to bylo bezvadné, protože jsem už vaši zemi předtím navštívila v roce 1992. Prohlédla jsem si Prahu a procestovala kus Čech. Po roce stráveném v Jihlavě, mě přidělili do Uherského Hradiště. Jaké myšlenky ti proběhly hlavou po příletu do republiky? I když jsem nešla úplně do neznáma, cítila jsem určité napětí. Přece jen se tady žije jinak než v Americe, je zde jiná kultura, jiná životní filozofie, ale je to krásný život. Ann Marie Schultz není typické americké jméno. Kam sahá původ tvé rodiny? Já i moji rodiče jsou rodilí američané, ale rodiče z otcovy strany pocházejí z Německa a babička mluví dobře německy, kdežto já vůbec. Přechod do nového prostředí určitě na tobě zanechal stopy. Jsi zklamaná nebo příjemně překvapená? Příjemně překvapená. Opravdu se mě u vás moc líbí a chtěla bych se zde usadit, možná natrvalo. Mohla bys porovnat život u nás a ve Spojených státech? Jak jsem naznačila, je tady úplně jiný život než u nás. Tím nechci v žádném případě říct, že horší. V Americe je život rychlejší, každý chce být úspěšný a pořád jenom spěchá. Tady je větší klid, i když máte své specifické problémy. Nejvíc se mi líbí vaše dlouhá historie a kulturní tradice z ní vyplývající, to ve státech nemáme. Velice mě dojalo, jak mezi lidmi funguje rodinné pouto. Lidé jsou více semknuti, ale naše země je rozlehlá a v tom bude hlavní problém. Je známo, že v Americe žije hodně Čechů. Měla jsi možnost se s některými setkat? V místě mého bydliště v Minnesotě, žije poměrně velká enkláva českých přistěhovalců. Mají dokonce svoje malé město, které se jmenuje New Prague - Nová Praha i muzeum české historie a kultury. Před odjezdem do České republiky jsem se tam byla podívat. Rovněž u mého otce na gymnáziu studuje jedna češka, se kterou jsem si při krátké návštěvě domova povídala v její mateřštině. O tvé rodině toho mnoho nevíme. Můžeš nám ji ve stručnosti přiblížit? Jak jsem naznačila, otec je ředitelem gymnázia a matka je učitelkou výtvarné výchovy. Mám ještě šest sourozenců,z nichž jsem nejmladší. Od rodiny tě dělí velká vzdálenost. Jak to snášíš? Ze začátku se mi hodně stýskalo. Často jsem přemýšlela o domově, ale postupem času jsem si zvykla, našla si spoustu dobrých přátel, kteří mě v začátcích pomohli. Pracuješ v naší zemi druhým rokem. Navštívila jsi za tu dobu své nejbližší? Jednou se taková možnost vyskytla a já ji využila. Bylo to v době vánočních svátků. Ve škole se věnuješ jen pedagogické činnosti? Hlavní náplní mojí práce je výuka gramatiky a konverzace v anglickém jazyce. Ve volném čase vedu dramatický kroužek, kde jsem se svými žáky nacvičila krátkou divadelní hru, v angličtině, se kterou jsme se nedávno uvedli na celonárodním festivale Class Acts v Praze. Hra měla velký úspěch a to nás spolu s kolegou Keithem Paintrem, učitelem na gymnáziu v Kroměříži, přivedlo na myšlenku uspořádání podobného festivalu pro jižní Moravu. Ten proběhl v úterý a setkal se s velkým zájmem ze strany učitelů i studentů. Musím poděkovat Klubu kultury a Class Acts, kteří se na akci výraznou měrou spolupodíleli. Jaký má podle tebe festival přínos pro studenty? Určitě velký. Naučí se tvořivě jazyk používat, zlepší si výslovnost, prohloubí slovní zásobu a učitelé zde mohou vyčíst návod, jak zpestřit a oživit výuku,hlavně cizích jazyků. Máš ráda děti. Učit tě baví. Jaký je tvůj celkový dojem z účinkování ve škole? Uspokojilo a obohatilo tě? Myslím si, že se svou předvedenou prací můžu být spokojena. Působení na škole UNESCO patří mezi nejhezčí etapy mého dosavadního života. Kolektiv ve škole je velice dobrý, s dětmi se mě hezky komunikovalo. Práce mě bavila a naplňovala. Snad se mnou bylo spokojeno i vedení školy, se kterým se mě velmi dobře spolupracovalo. Kdybys měla jmenovat něco, co tady postrádáš, co ti hodně chybí? V podstatě tady mám vše co potřebuji, ale když mám jmenovat, tak to budou knihy a knihovna, ve které jsem trávila spoustu času vzhledem ke studijnímu zaměření na literaturu. U vás jsou knihy psané v angličtině poměrně drahé a na trhu je jich nedostatek. Ze všech stran je na tebe slyšet samá chvála. Máš nějakou neřest či slabost? Mojí velkou zálibou je jídlo. Nejradši mám smažená jídla. Ta nejsou vůbec zdravá, ale smažený sýr s tatarskou omáčkou a hranolkama, k tomu pivo, to je přece lahoda. Nedělalo mně žádné problémy zvyknout si na českou kuchyni. Kterou značku piva upřednostňuješ? Nejsem velký znalec, ale nejvíc mně chutná Litovel a Budvar. Jaké jsou tvé plány v blízké a daleké budoucnosti? Z Uherského Hradiště odjíždím spolu s mojí současnou spolubydlící, mimochodem také američankou, 1. července na malou okružní cestu po Evropě a poté na začátku srpna bychom měli společně odletět do Spojených států. Co se týče vzdálenější budoucnosti, hodlám od září pokračovat ve studiu na universitě. Jaký obor budeš studovat? Jmenuje se Mezinárodní vztahy s návazností na východní Evropu a také se budu věnovat cizím jazykům, zejména češtině a ruštině. Začátek je v září a v březnu příštího roku se vrátím do České republiky za účelem provozování praxe. Jakou praxi máš na mysli? Musím cestovat po republice a budu se zabývat studiem problematiky národnostních menšin. To znamená, že objektem mého zájmu budou například rómové nebo ukrajinci a já jim budu pomáhat řešit problémy, které se jim vyskytnou hlavně při studiu. A také jestli se ve vaší zemi nevyskytují rasové problémy. Na návštěvu našeho města si čas uděláš? Zcela určitě. Za rok strávený v Uherském Hradišti, mi město i okolí přirostlo k srdci. Mám zde, jak už jsem se zmínila, hodně přátel. Bude se mě velmi stýskat. To vypadá, jako by tě do srdíčka zasáhl Amorek nebo se mýlím? Mám zde přítele, ale jaký je náš vztah, to ukáže čas. Takže myšlenky na svatbu si nepřipouštíš? Ne. V sočasné době je prioritní mé studium. Na závěr mi dovol, abych ti pochválil tvou výbornou češtinu (celý rozhovor byl veden v českém jazyce pozn. red.) a zároveň ti jménem kolektivu základní školy UNESCO poděkoval za práci, kterou jsi tady odvedla a popřál ti hodně štěstí do budoucna - GOOD LUCK! Díky za rozhovor - Evžen Slavík



---

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund