Číslo: 26
30.06.1997
Článků: 34
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Jako dramaturg: Andrea Koukolská
4. folklorní festival Kunovské léto za námi!
Rozhovor týdne: Jožka Černý
Jako dramaturg: Andrea Koukolská
1. února se objevila v řadách zaměstnanců Slováckého divadla nová tvář. Své místo našla v dramaturgii a jmenuje se Andrea Koukolská.
Vystudovala jsem na divadelní fakultě AMU v Praze pod vedením profesorů Jana Kačera, Ivana Rajmonta a Borise R”ssnera. Pan Kačer pojímal náš ročník jako cechovní dílnu a tak jsme si mohli netradičně vyzkoušet všechny hlavní umělecké obory a zároveň se věnovat tomu svému. Tento způsob studia mi přišel velmi zábavný a hlavně užitečný proto, že jinak myslíte na své spolupracovníky, když okusíte jejich chleba o dvou kůrkách (tím myslím režiséry a samozřejmě herce). Jelikož jsem nakonec byla jediným dramaturgem v ročníku, připravovala jsem do DISKU (studentské divadlo DAMU) dvě představení - Lermontovovu Maškarádu, na jejíž peripetie asi hned tak nezapomenu. Setkání s tak krásným textem přináší s sebou samozřejmě velké množství problémů, ale zároveň je to ta nejlepší škola. Druhým představením byl Skleněný zvěřinec Tennessie Williamse, které se nakonec přeneslo i na prkna divadla ROKOKO. Po škole jsem na krátký čas zakotvila v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jsem se podílela na přípravě muzikálu Singoalla . Mým druhým angažmá se nakonec stalo Slovácké divadlo.
Říká se, že nové koště dobře mete.
Divadlo je týmová práce a já jsem jen jedna částečka tohoto týmu, proto je těžké mluvit o změnách nebo konkrétních představách o divadle svých snů. Vím jistě, že mám ráda velké příběhy a baví mě je vyprávět, ale nakonec bude vždycky záležet nejvíce na hercích, jak se jim podaří chytit diváky za srdce. V následující sezóně uvádíme dva takové velké příběhy - #Dámu s kameliemi Alexandra Dumase, jejíž tragickou lásku jsme asi schopni prožívat stále znovu, dále pak lyrickou komedii Karla Čapka #Loupežník, která patří mezi jeho prvotní díla a je jakýmsi manifestem mládí a touhy po dobrodružství.
Zbývá ještě několik titulů ...
Dále se mohou, aspoň myslím, diváci těšit na tajuplnou detektivku ze staré Anglie #Plynové lampy, muzikál #Šumař na svatbě plný krásných postaviček a komických i těch smutnějších událostí židovského obyvatelstva ve vesničce Anatěvce. Máme také skvělou možnost uvést v české premiéře novou hudební komedii Lubomíra Feldeka #Pápěrnice na starý motiv jeho filmového scénáře #Perinbaba a nesmím zapomenout na výbornou komedii o kufříku plném peněz #Prach? Prach! anglického autora Raye Cooneyeho, jehož díla jsou na jevištích vždycky vítaná. Takže si už možná čtenáři stačili všimnout, že oproti minulým sezónám chystáme o jednu premiéru navíc, což bude snad příznivě přijato.
Už se také ví, kdo bude plánovaná představení režírovat.
Na Malé scéně zatím připravujeme komedii Claire Lucjhamové #Venušin chomout aneb Kudlanda v Ringu v režii Karla Hoffmanna. Na velkém jevišti se už tradičně setkáme s režisérem a zároveň ředitelem Slováckého divadla Igorem Stránský, dále s nově nastupujícím režisérem Ivanem Krejčím, který je shodou okolností mým bývalým spolužákem z DAMU a se slovenským režisérem Karolem Spišákem, jehož si možná diváci pamatují z inscenace #Jánošík podle Vivaldiho nebo z televizního seriálu #Silvánovci a Ladislavem Peškem, který v našem divadle zatím režíroval na Malé scéně #Růži pro Algernon a Mrožkova #Krocana. 26. 12. 1997 uvedeme opět novou pohádku Zdeňka Kozáka #Čáry báby Cotkytle v režii Vladimíra Kelbla, mimochodem také režiséra televize v Brně.
A žhavá novinka na závěr ...
Poslední zajímavou zprávu o událostech v našem divadle je asi příchod nové herečky, studentky pražské DAMU Nikol Koksteinové, kterou naši diváci budou mít možnost uvidět už ve Večeru tříkrálovém, který uvádíme z provozních důvodů místo původně chystaného muzikálu #Někdo to rád horké. Novinek je tedy spousta, a to jsem určitě nestačila vyjmenovat všechny.
Ivo Vojtík
4. folklorní festival Kunovské léto za námi!
Je to celkem neuvěřitelné, ale snad můžeme říci, že se na Uherskohradiťsku zrodila nová tradice. Už po čtvrté se nejen do Kunovic/ zde vznikla myšlenka pořádat dětský folklórní festival s mezinárodní účastí/, ale i do ulic Uherského Hradiště a Buchlovic, kde festival neoficiálně už druhým rokem začíná vítáním léta v předvečer 21. června a také v souvislosti se Světovým svátkem hudby, který připadá právě na tento den, se sjíždějí dětské folklórní kolektivy z našeho regionu, odjinud z Moravy a Slezska, z Čech a také ze zahraničí. Samozřejmě, jako všude, ani tady by to nešlo bez financí.Každoročně náklady na pořádání takovéto akce rostou, a tak scházejí prostředky na zajištění atraktivních zahraničních účastníků, kteří by možná #přitáhli pozornost širšího publika. Těch by při všech snad zajímavých pořadech mohlo být více.
Snad bylo opravdu vyslyšeno přání všech, kteří se menší či větší měrou podíleli na přípravě a realizaci čtyřdenního festivalového programu: #Ať nám aspoň trošku svítí sluníčko, ať je nám společně v Kunovicích hezky.
Celý program byl zahájen průvodem ve čtvrtek. Pro ty, kteří odpočívali a občerstvovali se v #zahrádkách před kavárnami a cukrárnami, se děti v krojích se svými písněmi i tanečními ukázkami staly v prosluněném odpoledni jistě milým zpříjemněním a koncert na nádvoří galerie má díky svému prostředí neopakovatelnou atmosféru. Mraky se dokonale vyplakaly v pátek 20. června, kdy bylo plánováno vystoupení na zámku v Buchlovicích. Bohužel, v letošním roce zůstalo pro nepřízeň počasí jen u prohlídky zámku, která však vše zachránila. V pátek odpoledne jsme přivezli z Olomouce folklórní soubor Solnyško , který k nám cestoval 38 hodin až z Petrohradu, a během sobotního rána přicestovaly soubory z Havířova, Pardubic a Brna. Po sobotním dopoledním koncertování na náměstí v Uh. Hradišti a v Buchlovicích se všech deset kolektivů, či lépe řečeno jejich zástupci, sešli na Obecním úřadě v Kunovicích, kde byly soubory přijaty starostou obce ing. Jiřím Demlem a místostarostou Antonínem Maluškem.
Pan starosta kromě jiného řekl, že "Uprostřed určité mravní devastace mládeže je právě takovýto podnik, který se tady odehrává, jednou z cest, jak děti smysluplně zaměstnat, jak jim dát určitý životní smysl, jak z nich udělat lidi dobré a slušné... Po přípitku a krátkém posezení následovaly zkoušky a odpoled ní soutěžní přehlídka všech souborů, kterým #vévodila fundovaná a všem folkloristům známá odborná porota. K dobré pohodě přispěl i nedělní koncert v místním chrámu Páně s milou promluvou mladého duchovního Otce - Antonína Hráčka. Po odpoledním průvodu se všichni účinkující sešli s návštěvníky na sokolském hřišti v Kunovicích, kde byly po galaprogramu předány všem účastníkům věcné ceny sponzorů /NISSAN Kunovice, P.Klempíř - potraviny, DEKOR - Uh. Hradiště aj./ a grafické listy ,věnované SUPŠ v Uh. Hradišti, prof. Ludmilou Cedidlovou.
Pěknou tečku za čtyřdenním úsilím řady pracovitých Kunovjanů, perfektní vojenské posádky z Uh. Hradiště a všech, které nelze na tomto místě vyjmenovat udělala závěrečná píseň festivalu #Chválím tě, země má.
R. Habartová
Rozhovor týdne: Jožka Černý
Populární zpěvák lidových písní a vášnivý sportovec
"O lidovou píseň je zájem pořád. Nedovedu si představit, že by se na Moravě v pátek nezpívalo, u táboráku , na zábavě, u dechovky nebo cimbálu..."
Jožka Černý se narodil 14. března 1942 v Čejči (okres Hodonín). Jeho přísná starší sestra Květa se postarala o to, aby v dětství pro zpívání neměl čas na rošťárny. Dvakrát se vyučil - stopy jeho fortelné práce můžete obdivovat na kování zámeckých bran na jihu Moravy. Je ženatý, má dvě dcery a v současné době žije v Břeclavě. Jožka Černý vydal u firmy Multisonic v minulých dnech desku Okolo Seče, která obsahuje nahrávky jeho největších dechovkových hitů.
Na pódiu jste se obecenstvu poprvé představil v pěti letech. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Dnes už nemám představu, jak mě k tomu donutili, protože mému vnukovi teď bude pět... Tenkrát byla asi jiná doba a my jsme nebyli ovlivněni ničím jiným než tím, že nám rodiče doma zpívali. V prvních letech po válce byli lidé rádi, že špatná doba skončila a měli k sobě blíž než dnes, sdružovali se a každý si rád zazpíval.
Coby talentovaný zpěvák jste se patrně dalším vystoupením nevyhnul. Jak pokračovala vaše kariéra?
Později jsem se účastnil STM - Soutěží tvořivosti mládeže. Zpíval jsem druhý hlas, o dvanáct let starší sestra mě proto mlátila a Dr. Slávek Volavý, který předsedal porotám, se mi později přiznal, že mě nenáviděl, protože nikdo jiný takový nebyl a já jsem suverénně vyhrával první ceny. Trošku jsem na to i hřešil. Takže moje dětství bylo takové prozpívané, probrečené. Představte si, že dnes seberete dítě z ulice, navléknete ho do kroje a řeknete mu, pojď, budeš zpívat.
Jako odrostlejší jste měl patrně už vlastní představu o tom, co chcete dělat...
V dospívání jsme tíhli k dixielandu, swingu a dechovka pro nás představovala potupu. Styděl jsem se, když jsem přijel v kroji do Prahy. Připadalo mně, jako by to bylo vytetované znamení, že jsem přijel z Moravy v kroji, ve kterém doma chodíme i spáváme. Novináři se nás jednou ptali, jestli máme vyšívané i trenýrky... Tehdy to ale byla také jediná možnost, jak vyjet do ciziny. Proto byly obavy, že folklór po otevření hranic zanikne. Folklór je ale to, co nikdy nezanikne. V lidech, kteří mají rádi svůj region a není jim jedno, kde žijí, zůstane, co do sebe v mládí vstřebali. I když budou bydlet jinde a bude všelijaká doba, rádi se sem vrátí. Vojna mně zpívání trošku otrávila, protože jsem se zúčastnil Armádní soutěže umělecké tvorby a dělil jsem se o první místo se svým velitelem čety, který mě vzápětí přeložil z Martina do Michalovců. Po vojně jsem pokračoval v souboru, přišly první lásky, další cesty do ciziny, takže nebyl čas na lumpárny. Spíš nás to táhlo k sobě, byla sranda i kontakty se starší generací, k terá v nás po sobě zanechávala výraznou rýhu.
Pražští vydavatelé vás objevili až v osmdesátých letech. Není vám to trošku líto?
I v této době je pro Prahu náš folklór neznámá věc. My se zabýváme folklórem úplně jiných zemí a na ten náš trošku zapomínáme a kašleme. Dovoluji si tvrdit, že náš folklór je po ruském nejbohatší, zcestoval jsem totiž půl světa a vím, jak jsme byli všude obdivovaní. Bohatství, které máme doma, si nevážíme. Hrajeme irské písně, židovské písně... Vše je v rukou pražských redaktorů, kteří ovládají média.
Mluvíme spolu krátce po vydání vaší nové desky. Můžete ji svým příznivcům představit?
Bylo mi vyčítáno, že jsem zanevřel na dechovku - vlastně jsem dva roky zpíval s Moravankou, v době její největší slávy. Tehdy jsem poznal, jak je dechovka oblíbená a že je to vlastně nejrozšířenější druh zábavy na vesnicích, při kterém si dokáží všichni zazpívat. A tak jsem přemýšlel o tom, že by se mohla natočit deska, na které by byly moje největší hity z té slavné dechovkové éry. S Karlem Vágnerem jsme dali dohromady seskupení v čele s Vaškem Maňasem mladším, což je sice jazzman, ale vede i Valašku. K nahrávání se sešli moji přátelé, nejlepší hráči z dechovkových i jazzových kapel a z filharmonie, kteří dechovku zahráli od srdce a trošku jinak, než hrávala Moravanka nebo Mistříňanka. Jmenuje se Okolo Seče, což je asi můj největší hit na této desce. Přizval jsem k nahrávání i svého kolegu Karla Hegnera, který konferuje moje pořady, zpívá se mnou i s cimbálkou a uvádí dechovky v brněnské televizi, a také paní Zlomkovou a Majku Salajkovou, takže jsme mohli natočit i ženská dueta a sbory. Líbí se to dokonce i mé ženě, která dechovku moc nemiluje. Říká, že to má něco do sebe, že je to muzika, která se dá slyšet i víckrát.
Nahrával jste s různými hudebníky. Máte pro své koncerty nějakou stálou muziku?
Teď hrávám s cimbálovou muzikou Grácia. Je to kapela složená z kluků, kteří absolvovali konzervatoř nebo studují na Akademii, primáš Aleš Smutný pochází ze Strážnice - s jeho otcem jsem zpíval. Jsou to mladí lidé, kteří, přestože dělají vážnou muziku nebo mají rádi jazz, mají kořeny v tomto regionu a tuto muziku dělají z lásky, i když za peníze. Pro mě je to vždycky vzpruha, protože podle nich už jsem dědek. Když jsem mezi nimi, tak vidím, že tento druh muziky má pokračovatele, kteří ji předají svým dětem. Moc si jich vážím.
Zdá se, že nepatříte do tábora zarytých příznivců cimbálové muziky či dechovky...
Myslíte takové fašisty? Já jsem vlastně swingař a mým posledním snem je natočit swingovou desku. To si ale zatím nemůžu dovolit kvůli svým posluchačům. Mladí lidé se dnes vracejí k Abbě, k melodickým písničkám, a já jsem nikdy nepatřil k lidem, kteří by odsuzovali nějaký druh muziky. Pan doktor Volavý říkal, že jsou dva druhy muziky: dobrá a špatná. Moje koncerty navštěvují vlastně čtyři generace - babičky, prababičky, vnuci i mladí lidé. A co si může přát zpěvák víc, než aby měl plné sály, aby měl komu hrát. Ať je doba jakákoli, aby lidé odcházeli spokojeni. To je takové moje krédo.
Je o vás známo, že máte sportovního ducha. Co stíháte po svých půlkulatých narozeninách?
Když je vám pětapadesát a máte za sebou třináct kompaktů, máte radost, že jste po sobě něco zanechali. Dnes si můžu říct, že budu mít osm vystoupení za měsíc a víc nechci, a věnovat se svému čtyřletému vnukovi. Prostě je ze mě dědek, ale hraju fotbal, tenis, snažím se úměrně svému věku hýbat. Sice mi říkají, že to úměrné mému věku není, ale já jsem zvyklý vždycky hrát nadoraz. Až mně upadne nožička, tak jdu za doktory, ať mě dají do pořádku. Teď jsem měl trošku problémy, ale už jsem zase zpátky na trávníku... Co se aut týká, já jsem vždycky chtěl být automechanikem. Ale v té době bylo třeba mít samé jedničky a já jsem měl jedničku akorát ze zpěvu. Nakonec jsem se vyučil mechanikem šicích strojů a uměleckým kovářem. Protože mám dvě dcery, tak se snažím udržovat rodinný autopark a pořád mě baví manuálně pracovat. Navíc jedna z dcer z nich má v Břeclavě pizzerii a tam funguju jako správce.
Navštívil jste spoustu zemí s muzikou. Podíváte se do světa i s Amforou, fotbalovou jedenáctkou populárních umělců?
Projel jsem půlku Evropy se zpíváním a teď doháním ten zbytek s fotbalem. Ale když někde hrajeme s Amforou, tak je to i společenská událost, takže se musíme účastnit i na párty na ambasádách. A protože zazpívat naživo je pro některé známé zpěváky problémem, funguju častokrát jako vítaná kulturní vložka a doprovází mě třeba Karel Zich nebo Jarda Satoranský.
Bydlíte v Břeclavě, kousek od rakouských hranic. Neláká vás to k zahraničním vystoupením?
Několikrát jsem tam zpíval, ale problém je v tom, že naši jižní přátelé mají představu, že můžeme naše písně hrát kdekoli v hospodě. A já jako profesionál odmítám hrát za guláš a peníze do klobouku. Když někdo hraje první ligu, tak by se neměl podbízet.
Ivo Vojtík
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
