#... od malička sme všecky děcka nejrači naslouchali našemu tatínkovi. Ten vyprávět uměl. Každý večer sme sa celá rodina zešli a sledovali, co kdy prováděli z legrace ve svém mládí s kamarády, co se o Hloťákoch povídalo, zpívalo... Občané z Nové Lhoty se živili také výrobou dřevěného nářadí a tyto svoje výrobky ze dřeva - vidle, hrable, žebříky, lopaty na sázení chleba do pece - vozili na dřevěné káře, vozíku,na vozoch prodávat po okolních obcích po trhoch a jarmakoch...
Jak si ona vykračuje
z Hloťákem na fáru,
ale počkaj, duša moja,
až potáhneš káru.
Až potáhneš káru
z Tasova do Lhoty,
potom budeš vykrykovat,
kupte si lopaty.
#...a teď Vám povím pověst o Katovéj hrušce. Místu tomu se tak dodnes ríká. Zapsala sem si ju, když sme chodili do školy a měli sme za úkol od našeho pana ředitele Rudolfa Kynčla napsat neco o Hlotákoch. A já sem vzpomněla na povídání svého otce Jana Sekerky z Velké čp. 13 a ten si ju pamatoval už od svého dědečka...
O KATOVÉJ HRUŠCE
Za dávných dob pásával ovčák z velického dvora - majíra ovce. Menoval se Uhlík. Bydlel na konci v uličkách č. 23, naproti je studénka, keréj sme ríkali Uhlíkova, tam pod kerchovem. Dodnes tak starší ríkáme. Tento Uhlík pásával na panských planinách nejvíce na Výzkumně nad Javorníkem. Jednú šél z Vrbovců žid okolo. Viďa pěkné stádo ovcí, volal na Uhlíka:Prodaj nekerú ovcu! Uhlík na to:Sú to ovce panské a počítané, nestálo by mně to za to, leda bych sa mohél proukázat kožú, že nekerá byla prašivá." Žid povídá:Eště do večera ti štyry kože dodám. A tam ty dva berany a ovce, keré si vyberu, mně prodaj. Šak víš, co kúpím, nikdo sa nic nedoví. A nabídl Uhlíkovi pěknú cenu. Uhlík dostál peníze a žid ovce a uháněl k Vrbovcům. Uhlík tomu byl nejprv rád, že dostál nejaké peníze za tú dřinu, kerú s ovcemi vystál.
Sunko sa nížilo a žid kože nepřinášel. Tu Uhlík si představoval, jak to s ním može dopadnút. Stále vyhlížel žida s kožama, ten šak nepřicházel. A ani nepřišél. Na druhý deň časně zrána poslal staršího syna Josefa na Vrbovce pro kože, žida však doma nezastal. Přišél dom s práznú. Velikým neštěstím pro Uhlíka bylo, že na druhý deň přišél správce statku, aby sčítal ovce. Viděli, že štyry chybí. Spustili na Uhlíka:Kde sú ovce! Ten pravil:Byly prašivé, mosél sem jich zabit ! #Tak večér doneseš ukázat kože! Jak ne, može ťa to stát aj hlavu! Kože sehnat nemohl, tak ani do dvora nepřišél. Správce to druhého dňa oznámil v zámku ve Strážnici. Ze zámku poslali na Uhlíka kata, aby s ním udělál pořádek, kam ty ovce dál. Uhlík dostál strach, nechal ovce pást svému synovi, a šél do Kněžduba poradit sa ke svému bratrovi a strýcovi. Byli to muži silní, a tak sa uradili, že s katem na cestě do Velkéj udělajú pořádek. Prestrojili sa za ženské, navázali si nošky na záda a čekali kata na Lipovském vrchu.
Za chvílu kat šél, chlap jak obr. Prišél až k nim a ptál sa jich: "Kam idete?
Prestrojení Uhlíci odpověděli: Neseme do Velkéj pradena ke kadlcovi, šak pres deň nemáme čas." Kat povídá:Tak poďte, bude nám veseléj. Tedy šli, kat vpredu. Když došli na hruškovú cestu, jeden z Uhlíků hodil katovi na hlavu plachtu, a hned sa vrhli na kata. Uškrtili ho. Pak ho vlekli víc než půl hodiny cesty pres potok až na cestu, kerá vedla k Bozatínu. Tam byla veliká hruška, pod kerú obecní patrýř o poledni ze stádem odpočíval. Tam kata na provaze vytáhli na hrušku, jako by sa sám oběsil, a zmizeli.
Ráno, dyž jeli ludé do pola, viděli kata na hrušce. Žádný nevěděl, proč sa oběsil. Uhlík zatím kože z prašivých ovcí zehnal, tak ušel od kata trestu. Hruška už dávno zmizela a místu tomu sa dodnes ríká u #Katovéj hrušky.
Ludé si tam dríve lámali kamení pro svoju potrebu, proto tam byl tak hluboký a dlúhý járek... .
Z vyprávění paní Kateřiny Sekerkové zapsala Romana Habartová
