Číslo: 30
28.07.1997
Článků: 42
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Galerie "NA SCHODECH"
Pepa Nos zahrál a zazpíval v Uherském Brodě
VII. Gorazdovy dny na hoře Svatého Klimenta
Rozhovor týdne: František Kolečkář
Galerie "NA SCHODECH"
Prvním umělcem, jehož díla zdobí schodiště v Domě knihy Portal, je velehadský sochař Otmar Oliva - Foto: Dítě
Vracíme se pomalu k našemu seriálu o galeriích výtvarného umění. Minule byla řeč o galerii Mánes, která vznikla rozšířením obchodu se starožitnostmi ve Starém Městě, dnes se vrátíme do okresního města, kde situace přiměla majitele Domu knihy Portal Josefa Janouška #rozšířit prodejnu do prvního poschodí historického domu na Masarykově náměstí. Původní a nové prodejní prostory spojuje donedávna nevábné schodiště. Pan Janoušek se rozhodl toto místo zkulturnit - vznikla jakási galerie #Na schodech.
To ale zdaleka ještě není všechno. Až pod střechou bude v brzké době zhmotněn další z řady nápadů J. Janouška - galerie Na půdě. Nebýt povodní, konala by se v Uherském Hradišti Letní filmová škola. K této události byl také časováno otevření nové galerie. Ale to už jsou kdyby...
Kromě kvalitního umění výtvarného se můžeme v nové galerii těšit také na české filmy na videokazetách - filmoví fanoušci si budou moci vybrat ze dvou set titulů!
Dnešní putování po schodech na půdu uzavíráme připomínkou, že Dům knihy Portal poskytuje od pátku 25. července 10% slevu na veškerou knižní produkci (včetně map). To se týká samozřejmě vodou nepoškozených titulů, když i těch méně šťastných bylo bohužel nemálo...
Ivon
Pepa Nos zahrál a zazpíval v Uherském Brodě
Uherský Brod - Benefičního koncertu v Uherském Brodě se minulé pondělí zúčastnil také zpěvák a kytarista Pepa Nos. Původně měl vystoupit sám v komorním prostředí nedávno otevřené čajovny, neodmítl ani vystoupení pod širým nebem spolu se skupinami Reflexy a Bourbon.
Co se týká vašich hudebně-vydavatelských aktivit...
Vydal jsem knížku Nejen zpěvník, kde jsou texty a noty mých posledních tří alb - Země je kulatá, Žádné strachy a Člověk. Ta knížka začíná několika filosofickými úvahami a povídkami, z nichž ta úplně první se jmenuje Potůček. První věta zní: Za městem tekl potůček a povídka končí slovy: Potůček se pomstil... Jde v ní o to, jak lidé ničí přírodu a nakonec potůček celé město i s továrnou pohřbí. Takže i to je velice symbolické a velice aktuální. Také jsem vydal vlastním nákladem album Ecce Homo, které obsahuje mé největší hity (jako Země je kulatá či Agent CIA) nazpívané v angličtině.
Proč vlastním nákladem? Vydavatelé nemají zájem?
V dravém prostředí tržní ekonomiky si už téměř nehledám partnery a začal jsem pořádat vlastní akce (o víkendu to je Pepova Koliba v letním areálu právě na Vlčkové). Člověk dnes v dravě pojímaném šoubyznysu téměř nenarazí na někoho, kdo vidí v kultuře nějaký obsah, nějaké sdělení lidem. Countryfolková mafie existuje ve vydavatelstvích i rádiích. Vytvářejí se party, ty stanovují úroveň, která proboha nesmí být překročena a musí se sytit povrchní obecný vkus, protože tam je nejjistější výdělek. Jakmile se jde trošku do vážna nebo do hloubky či umělečna, tam je to riskantní a peníze nejsou zaručeny. Je to ale krátkozraké, protože odjakživa největší výdělky byly tam, kde se riskovalo a kde se přišlo s něčím novým, s originálním pohledem na věc. Pak stačí nějaký Nos a další, kteří to začnou dělat na koleně a převálcuje je. A je dobrý, aby ti mafiáni věděli, že jde o starou známou lidskou blbost, když to takhle pojímají. A také o škodu, kterou mají lidé, kteří se dopracovali určitých hloubek ve svém uvažování a nema jí odbytiště a potom si o sobě myslí, že jsou sami sami, že jsou hloupí a blázni, když takto uvažují a všímají si, protože jsou citliví.
Vrátím se k vaší anglické nahrávce. Autorem jejích textů jste vy?
Já jako člověk, který se angličtinou zabývá od svých dvanácti let (dlouhá léta jsem také vyučoval a loni jsem o prázdninách měsíc jezdil po Británii a zpíval své písničky v angličtině), mám s tímto jazykem své zkušenosti. Dělám to tak, že si vezmu svou písničku v češtině, literárně ji přeložím do angličtiny a potom jdu za nějakým rodilým konzultantem, ať už je to Kanaďan nebo Australan, a takto ji postupně #dočistím.
Album Ecce Homo jste si sám vydal. Jak je to s jeho distribucí?
Prodává se v rámci projektu Škola hrou jako pomůcka při výuce angličtiny a také je exportuju do různých částí zeměkoule. V současné době je v kanadském rozhlase a čekám na ohlasy. Jsou otevřeny komunikační kanály do Austrálie, Ameriky, může se dostat prakticky všude.
Dítě
VII. Gorazdovy dny na hoře Svatého Klimenta
Osvětimany - Na hoře Sv. Klimenta vyrostl v době konání VII. Gorazdových dnů vojenský stan. Slunečných chvil prožili poutníci na Klimentku pramálo. - Foto: Dítě
Osvětimany, Hora Sv. Klimenta - Od neděle do neděle, po celých osm právě uplynulých dnů, probíhaly na hoře Svatého Klimenta v Chřibech již sedmé Gorazdovy dny - prosebné putování ke svatému Gorazdovi a zároveň týden modliteb za spoluobčany postižené povodněmi. Připomeňme si, že Gorazd byl jedním ze žáků Cyrila a Metoděje a zároveň prvním svatým, který pocházel z Moravy.
Duší celé akce byl Dr. Miroslav G. Richter, předseda Matice svatoklimentské a Společenství svatého Gorazda a druhů - Živé dědictví. Gorazdovy dny se konají každoročně od roku 1991, letos tedy již posedmé. Těmto setkáním předcházely disentní schůzky v totalitních letech, během kterých byl areál na Klimentku upraven prakticky do současné podoby.
Během týdne se na místě, které je národní kulturní památkou, vystřídaly stovky poutníků. Ti, kdož zde prožili více dnů, mohli přespat ve vojenském stanu, který vyrostl opodál. Kromě společných modliteb tvořily program Gorazdových dnů přednášky desítek odborníků z řad představitelů různých církví i našeho politického života, nechyběli ani četní vzácní hosté zahraniční.
Oproti původním představám byl obsah setkání pozměněn, dominovalo téma utrpení, bohužel tak aktuální po katastrofálních záplavách. Velká voda znemožnila mnoha poutníkům účast na Gorazdových dnech, i hora Svatého Klimenta byla v prvních dnech bičována přívaly deště. Přítomní tak alespoň symbolicky byli spolu se svými blízkými v ohrožených oblastech.
Atmosféru duchovní sounáležitosti dokresluje i fakt, že náměstek ministra kultury Zdeněk Novák, který měl původně na Klimentku setrvat pouhou hodinu, zůstal mezi deštěm zmáčenými poutníky celý den. Setkání pozdravili představitelé církví od nás i ze zahraničí. Osobně byl přítomen atašé francouzského velvyslanectví v Praze Thomas Bazin.
Podle Dr. Richtera účast řady dalších významných hostů ze zahraničí představuje i projev solidarity mezinárodních rozměrů, což je také něco, co lidi povzbuzuje a dává jim naději, že nejsou opuštěni, že jejich trápení nepředstavuje lokální záležitost.
Dr. Miroslav G. Richter se nám dále svěřil, že:
Úvahy o tom, kde by se mělo v souvislosti s finančními sbírkami logo televize Nova, naznačují zneužití lidského utrpení pro takové účely. Plně chápu rozhořčení lidí nad takovým počínáním. Myslím si, že takto se zachovat je svým způsobem barbarství. Pomoc finanční či manuální je velmi důležitá, ale nepředstavuje jediný rozměr toho, co lidé postižení záplavami potřebují. Naopak ponižuje jejich lidství na úroveň žebrajících, kteří přišli o vše a kteří by měli být vděčni za finanční dary. Těmi pomoc končí a zájem masmédií se obrátí zase k jiným dramatům.
Tím nechci snižovat význam finančních darů. Podle zpráv, které mám, se během nedělních bohoslužeb v brněnských chrámech vybraly statisíce korun na pomoc obětem záplav. Jedná se o solidaritu a entuaziasmus srovnatelné s rokem 1989, kdy se měnila polarita společenské situace u nás. Myslím, že je to něco, co vypovídá o ušlechtilosti našich lidí a dává velikou naději do budoucna.
Rozbory utrpení a jejich příčin patřily k častým tématům VII. Gorazdových dnů a protože budou také publikovány, věřím, že se stanou pomocí lidem při hledání odpovědí na otázky, které si přirozeně kladou.
V rámci katolické církve se začala spontánně rozvíjet konkrétní pomoc farnostem, konkrétní pomoc konkrétním lidem, kdy pomáhající má jistotu, že jeho pomoc je vítána a že skončí v potřebných rukou.
Ivo Vojtík
Rozhovor týdne: František Kolečkář
Příběh jednoho z našich emigrantů po roce 1968 (osobní zpověď)
Narodil jsem se v Kunovicích v roce 1932. Otec byl živnostník - malíř a natěrač, matka se starala o menší hospodářství a o domácnost, neboť naše rodina byla s bratrem a sestrou pětičlenná. Vychováni jsme byli v duchu křesťanském, za což vděčím své matce a svému strýci faráři dr. Janu Hráčkovi dodnes.
Když komunisti zlikvidovali po roce 1948 otcovu živnost a zabavili nám všechny polnosti, začali také pronásledovat věřící občany. Jako mladý, tehdy 17letý kluk, jsem jasně cítil ty obrovské křivdy a tehdy jsem se rozhodl, že v takové nesvobodné zemi žít nechci. Na podzim roku 1949 jseme spolu s kamarádem utekli za hranice. U Lince v Rakousku jsme však byli chyceni ruskou hlídkou a po 10 denním věznění eskortováni zpět do Československa. Přesto, že jsme byli nezletilí, následovalo 4 měsíční vězení v Českých Budějovicích a potom v Uherském Hradišti, kde jsme také na samotkách strávili své nejsmutnější vánoce v celém životě. Hradišťský kriminál byl v té době přeplněný, proto na samotkách bývalo více vězňů. Se mnou v cele byli ještě dva - pan Socha z Buchlovic a pan Grégr z Kroměříže, ten byl centrálním ředitelem arcibiskupských statků. Zemřel o dva roky později na Mírově na následky týrání.
Hradišťská věznice měla v 50. létech pověst jedné z nejhorších v ČSR. Docházelo zde k týrání, mučení i k popravám. Strašná je skutečnost, že toho všeho se komunisti dopouštěli na příslušnících vlastního národa, a to nedlouho potom, co skončila světová válka a kdy jsme uvěřili, že podobné hrůzy se nemohou již nikdy opakovat. Proto na dobu 50. let nerad vzpomínám a oživuji tyto vzpomínky jen proto, aby mladá generace nebo ti, co rádi a snadno zapomínají, měli dostatek autentických informací o zločinech a zvěrstvech komunistů na českém národě.
Po propuštění z vězení v roce 1950 jsem se nakrátko uchytil v zaměstnání, odkud jsem byl zanedlouho na pokyn místní organizace KSČ v Kunovicích propuštěn. Jako politicky nespolehlivý - a tedy na celý život ocejchovaný - jsem dostal na vybranou: doly, hutě, těžký průmysl. Zvolil jsem třetí možnost a v MEZ ve Vsetíně jsem pracoval až do nástupu na vojnu. A vojenská služba? Samozřejmě k tzv #pétépákům, chcete-li k #černým baronům, kde jsem sloužil 26 měsíců s krompáčem a lopatou za trest.
Všechno zlé je na něco dobré - naučil jsem se tvrdé a těžké práci, získal jsem vytrvalost i odolnost i schopnost se rvát a bránit. Po návratu do civilu jsem se v fMEZu vypracoval na nejlepšího soustružníka oddělení. Chtěl jsem se však vrátit do rodných Kunovic, kde bych mohl pracovat v této profesi ve známé továrně LET. Ale i zde opět nastaly problémy. Trvalo téměř rok, než mne prověřili a přijali. Postupně jsem to dotáhl až na konstruktéra a na práci v nástrojárně, ovšem na mé výplatní pásce to znát nebylo. Byl jsem sice elitní dělník - a o takové #partaj velmi stála - ovšem moje striktní odmítnutí vstupu do KSČ znovu přivolalo na světlo mé minulé #prohřešky proti režimu. Tehdy jsem pochopil, že jsem navždy poznamenán a se mnou celá má rodina.
Co následovalo
Odejít do ciziny a začínat od nuly není snadné rozhodnutí. Po sovětské okupaci v r. 1968 jsem celé noci přemýšlel, uvažoval o svých schopnostech, zažíval strach, že bych v nových, pro mne neznámých podmínkách neuspěl, tížila mne zodpovědnost ne už za sebe, jak tomu bylo před 20 lety, ale i za manželku a 3 děti. Mně bylo 37 let a mému nejmladšímu 5 let. Odešli jsme již ve zralém věku a zanechali doma všechno, co jsme do té doby vlastní prací vytvořili.
V roce 1969 jsme tedy emigrovali. V Rakousku jsme na velvyslanectví USA požádali o politický asyl a emigraci do Spojených států. Po půlročním pobytu ve Vídni bylo naší žádosti vyhověno. Z tehdejší ČSR odešlo na protest proti sovětské invazi a komunistickému režimu přes 100 000 lidí, ale jen 6 000 se jich dostalo do USA. Nebyli to žádní zlatokopové, dobrodruzi nebo #špinavá pena, ktorá odplula - jak o nás prohlásil tehdejší komunistický předák neblahé paměti Gustáv Husák. Ve velké většině se projevili jako lidé pracovití, čestní, schopní, inteligentní. Šli jsme prostě za svobodou do cizího světa, bez znalosti anglického jazyka a s holýma rukama. A Amerika nám dala šanci znovu se postavit na vlastní nohy.
Co je
Dnes po 27 letech života a tvrdé, poctivé práce v Americe mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsme udělali dobré jméno vlasti, ze které jsme byli nuceni odejít. Připomenu jen namátkou paní M. Albrightovou, ministryni zahraničních věcí USA, 11 šéfkonstruktérů letecké společnosti Boing, řadu universitních profesorů, vědců, spisovatelů, režisérů i schopných podnikatelů a také jednoho kosmonauta - ti všichni pocházejí z Československa z řad emigrantů.
Často se setkávám s otázkou svých českých krajanů zde ve staré vlasti, jak je možné, že jsou USA tak bohatou zemí. Jak to, že si občané USA dobře žijí, mají své domy, auta, bazény... Tady je odpověď Čechoameričana, který se srdcem cítí Moravanem. USA není jen Amerikou z TV seriálu Dallas. Za vším je pouze tvrdá práce, někdy i dvě zaměstnání, řadu let bez dovolené a bez sociálních jistot, po nichž zde stále voláte. Neexistují zde mateřské školky, dětské přídavky, placená mateřská dovolená. Za vším je umění postarat se sám o sebe a nečekat nic od druhých a už vůbec ne od státu. Pokud možno nemarodit. Mít na paměti, že nic není zadarmo. Nutná je soudržnost rodiny, snaha naučit se jazyku, dodržovat a ctít zákony a především naučit se toleranci, protože Amerika je zemí přistěhovalců ze všech koutů světa. Jen tak vás Amerika přijme a dá vám možnost slušně žít.
Ví vůbec o tom česká veřejnost, prahnoucí po bohatství západu?
Nemyslím to zle, když chci poukázat kriticky i na poměry ve své staré vlasti, ve které dnes již zase žiji. Chci jen, aby se i zde konečně začaly v plném rozsahu ctít a dodržovat zákonná ustanovení, jak je tomu všude v civilizovaném světě. Odstup roků i zaoceánské vzdálenosti mi dává dobrou možnost k nadhledu, jak se změnila moje stará vlast po roce 1989, ať už k dobrému, nebo k horšímu.
Dnes málokdo věnuje pozornost a snad ani veřejnost neví, jak se k nám naše stará vlast zachovala. Po pádu totality jsme se tady doma stali nevítanými hosty - cizinci. Museli jsme znovu žádat o české občanství. V našem případě to trvalo plné tři roky, než jsme po četných urgencích na Ministerstvu vnitra a velvyslanectví ČR ve Washingtonu dosáhli svého práva. Velkou brzdou byla práce uherskohradišťské policie, jejíž pracovníci, oddaní minulému režimu, bránili či přímo sabotovali vyřízení naší žádosti. Ačkoliv jsme byli plně rehabilitováni za tzv. trestný čin opuštění republiky , který obnášel odnětí svobody a zabavení veškerého majetku, není celá záležitost dosud uzavřena v náš prospěch. Podle současných zákonů nemáme nárok ani na vrácení, ani na finanční náhradu za zabavený majetek, neboť jsme údajně promeškali platné lhůty.
Rehabilitace emigrantů
Výsledky rehabilitací občanů-emigrantů jsou žalostné: někdy dostane emigrant zpět dům bez půdy, jindy půdu bez domu, další jen nahé vlastnictví (potvrzení práva na majetek bez realizace vrácení) a opět dalšímu nabídnou úřady za dům po rodičích odškodné ve výši týdenního pobytu v lázních. Také je možno za několikamilionové hodnoty ukradených majetků získat cenné papíry Restitučního investičního fondu, které jsou téměř neprodejné, a stane se i to, že někdo nedostane vůbec nic. Něco takového je na západě, kam údajně svou kulturou patříme, zcela nemyslitelné.
František Kolečkář
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
