Číslo: 34
25.08.1997
Článků: 39
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Setkání režiséra Herze se spisovatelem Hrabalem
Mezi hosty letošní Letní filmové školy patřil také režisér Juraj Herz, který natočil např. Spalovače mrtvol (nominace na Oscara), Petrolejové lampy či Straku v hrsti. Před uvedením své prvotiny, krátkého filmu Sběrné surovosti, přítomným v sále mimo jiné řekl:
Já jsem na ten film sám zvědavý, protože jsem ho neviděl od jeho natočení, což je strašných dvaatřicet let.
Tenkrát jsem byl mladý začínající a netušil jsem, jestli po tomto filmu budu ještě točit, protože ředitel studia po jeho zhlédnutí řekl jenom jednu větu: Proč jsou tam tak oškliví lidé? V té době jsem asistoval režiséru Brynychovi a dvojici Kadár, Klos (naposledy při filmu Obchod na korze) a režisér na vedení prohlásil, že bych mohl točit samostatně, že se za mě zaručuje.
Díky Jaromilu Jirešovi, který mě vzal do party (neměl jsem filmovou, ale divadelní fakultu), jsem si mohl vybrat jednu z Hrabalových povídek. Po natáčení mi Bohumil Hrabal řekl, že to je jeho nejlíp zfilmovaná povídka.
Potom jsem chtěl točit Ostře sledované vlaky, ale přišel Evald Schorm, a říkal, že to chce točit sám. Schorm byl takový otcovský typ a všichni jsme si ho vážili, takže jsem mu dal přednost. Nakonec to režíroval Jirka Menzel, který potom v hrabalovských adaptacích pokračoval, takže tím skončila moje spolupráce s Bohumilem Hrabalem.
IVON |
|
SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS
vystoupí 31. srpna v basilice na Velehradě
Zcela vyjímečnou hudebně kulturní událostí ve velehradské basilice bude koncert dnes již světoznámého souboru Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem v neděli 31. srpna 1997 v 16.30 hodin.
Tento soubor vznikl v roce 1987 a působil výhradně v rámci liturgie. Od roku 1989 se věnuje koncertní činnosti a nahrávkám pro Český rozhlas, televizi a dnes již má na svém kontě i několik nahrávek CD.
Schola Gregoriana Pragensis se intenzivně věnuje studiu a interpretaci gregoriánského chorálu, který je nejstarším křesťanským bohoslužebným zpěvem. Založila jej hluboká víra světců prvních století a vybudovala vytříbená kultura umělců vychovaných vysokou kulturou Řeků a jiných starých národů jižní a východní Evropy k Blízkému Východu.
Nejnovější vědecké práce dokázaly, že papež Řehoř Veliký (590 - 604) sebral všechny užívané bohoslužebné zpěvy, roztřídil je, vymýtil z nich ty, které nebyly správné a doplnil je jinými. Podle tohoto papeže - Gregorius Magnus - se bohoslužebný zpěv nazývá gregoriánský chorál.
Je to jednohlasý zpěv bez doprovodu a jeho prostota je však obsahově velmi bohatá. Gregoriánský chorál má své zvláštní kouzla, jimiž posluchače zcela zaujme: svým rytmem jako syntésou pohybu, svými antickými mody - dorickým, frygickým, lydickým a mixolydickým i svým melodickým bohatstvím.
Velehradský koncert má téma Rosa Mystica - Růže tajemná - mariánská úcta ve středověkých Čechách. Od raných dob křesťanství byla Panně Marii prokazována zvláštní úcta. Mariánská tématika poskytuje tedy jedinečnou příležitost představit celé spektrum rozmanitých hudebních forem od #klasických zpěvů gregoriánského chorálu až po duchovní písně a vícehlasé kompozice.
Jistě mnozí posluchači neopomenou tuto vzácnou příležitost a navštíví koncert souboru Schola Gregoriana Pragensis. Odměnou jim bude přesvědčivý umělecký přednes i osobní duchovní zážitek.
Karel Dýnka |
|
MEZI ČECHY A SLOVÁKY BUDE VŽDYCKY EXISTOVAT SILNÉ POUTO
Na letošní 152. setkání Čechů a Slováků na Javořině zavítal i sociálnědemokratický senátor Egon Lánský, bývalý československý velvyslanec v Radě Evropy, člověk, který prožil část svého života v exilu. Přestože se narodil na Slovensku, dnes žije v Praze a má české občanství. Součástí letošního setkání byla i vzpomínka na bývalého federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška, u jehož mohyly pan senátor pronesl krátkou řeč. Při příležitosti svého krátkého pobytu na Javořině poskytl Egon Lánský Dobrému dni exkluzivní rozhovor.
Jaký máte vztah k Javořině a co vás pojilo s Josefem Vavrouškem, posledním federálním ministrem životního prostředí?
Pokud jde o Javořinu, já nepotřebuji mluvit o svém vztahu k Javořině, protože toto je můj rodný kraj. Já pocházím z Trenčína, ale můj rodný kraj jsou obě strany Javořiny, to je to podstatné a důležité. Pepík Vavroušek byl můj přítel, se kterým jsem se znal jenom krátce, od doby po převratu. On žil tady a já v exilu, ale potom jsme se politicky setkali mnohokrát a hodně jsme se sblížili. Já nejsem žádný ekolog nebo ochranář, vážím si ale lidí, kteří mají vztah ke krajině, k přírodě, kteří mají pocit zodpovědnosti ke generacím příštím. Proto jsme se i tady tak nějak přirozeně setkávali.
V nedávné době si ale s námi příroda krutě zahrála. Také proto se na Javořině odehrává pouze krátké setkání starostů obcí podjavorinského regionu. Jak vy pociťujete smysl takového setkání?
Mě sem nikdo neposlal ani nepověřil, abych zde něco řekl. Ale přesto cítím, že toto setkání je i vyjádřením povinnosti pomoci postiženým. Já jsem byl zvolen do horní komory parlamentu na opačném konci republiky, v Děčíně. Tam jsme udělali kromě materiální pomoci Moravě také další maličký příspěvek ke zmírnění trápení našich přátel na Moravě. Děti z Troubek u nás na Děčínsku prožijí zbytek prázdnin. Já jsem navštívil již Uherské Hradiště, za chvíli odjíždím do Otrokovic, kde budu zjišťovat, jak by mohlo Děčínsko ještě pomoci.
U pomníku Josefa Vavrouška jste hovořil o sounáležitosti Čechů a Slováků, o tom, že vztahy mezi našimi národy se nikdy nezpřetrhají. Jak myslíte, že tyto vztahy budou pokračovat dál na oficiální úrovni vzhledem k tomu, že Česká republika se chystá ke vstupu do NATO a Evropské unie a Slovensko to má zatím poněkud zablokované? Nemáte pocit, že tady vznikne nějaká nová železná hranice?
Hranice už tu vznikla, jsem ale přesvědčen, že železná nikdy nebude. Dnešek mě o tom ujistil dokonce více než cokoli jiného. Lidé sami cítí, že k sobě patří. Je úplně jedno, jestli tady někdo postaví ocelový plot, prostě lidé ví, že k sobě patří. Věděli to již v době, kdy žili naši pradědečkové, a jsem přesvědčen, že to budou vědět i naši pravnukové. To je pro mě něco velmi uspokojivého. Já jsem byl poslední Čechoslovák v Československu, protože jsem založil politickou stranu na záchranu Československa a prohrál jsem. Zdánlivě. Ale těší mě, když dnes po pěti letech vidím, že jsem vlastně neprohrál a že vůbec nezáleželo na vůli nějakých politických představitelů, kteří se rozhodli v zájmu svých mocenských ambicí si rozdělit stát, který nikdo neohrožoval. V tom byl rozpad Československa unikátní. Bylo to absurdní především proto, že v historii lidstva neexistuje paralela k tomu, že se dobrovolně rozpadl stát, který nebyl nikým ohrožen. To, že to byla vůle především jen představitelů mě nedemonstruje nic víc, ja
ko dnešní setkání. Dnes to nebyla ani manifestace lidí ani zábavná slavnost. Starostové obcí na obou stranách hranice si najednou uvědomili, že mají vůči sobě a vůči lidem nějakou zodpovědnost, přestože žijí v různých státech.
Nemáte přece jenom pocit, že se naše národy od sebe vzdalují i tím, že se politické špičky obou států od sebe vzdalují a jejich vztahy se minimalizovaly?
Mám tento pocit, mám ho intenzivní. Zdá se mi, že někteří političtí představitelé si to vypočítali velice dobře. Naše dva národy jsou dnes od sebe dál, než co si dokážu pozpátku upamatovat já, i co vím z vyprávění od otce. Já si ale myslím, že je to pomíjivé. Když přijde něco, co nás opravdu těžce postihne, tak samozřejmý pud sebezáchovy nás přivede zpátky. Proto já říkám, že se nepotřebujeme setkávat znovu v Evropě, my jsme se nikdy nerozešli.
Děkuji za rozhovor.
B. Smržová |
|
| |
