Číslo: 41 13.10.1997 Článků: 45 REDAKCE ARCHIV minulých čísel Rok 1996 Rok 1997 Rok 1998 Rok 1999 Rok 2000

 ATELIÉR MUZEA V UHERSKÉM BRODĚ DÁREK K DESÁTÝM NAROZENINÁM UH SENIOR BAND zahajuje POZVÁNÍ K VÍNU Dnes místo Rozhovoru týdne Reportáž z kanoistického mistrovstí Evropy v maratonu.  ATELIÉR MUZEA V UHERSKÉM BRODĚ 3. října 1997 - 11. ledna 1998 : Guido BOGGIANI - fotograf. Putovní výstava z mála známého fotografického díla italského cestovatele, malíře Guida Bogganiho (1861-1901). Unikátní snímky jihoamerických indiánů představují kromě neocenitelné dokumentární a vědecko-historické hodnoty především vrchol portrétní umělecké fotografie v závěru 19. století. Sbírku Boggianiho negativů zachránil a v roce 1904 přivezl do Čech známý český cestovatel A. V. Frič. Výstava se koná z iniciativy Pavla a Yvonny Fričových, za podpory Ministerstva kultury ČR a ve spolupráci s italským kulturním institutem v Praze. GUIDO BOGGIANI (1861-1901) V letech 1903-1905 pobýval na své druhé výpravě do jihoamerického vnitrozemí český cestovatel Alberto Vojtěch Frič (1882-1944). Během pobytu mezi domorodci se mu mimo jiné podařilo poněkud přispět k osvětlení záhadného úmrtí jeho předchůdce Boggianiho, který byl roku 1901 v Gran Chacu zavražděn indiány, přestože s nimi dlouho žil a dobře je znal. Guido Boggiani byl Ital, ve své době poměrně známý malíř - krajinář, cestovatel a renomovaný etnografický badatel. Po úspěšném začátku malířské kariéry odjel roku 1887 do Jižní Ameriky, kde podnikal cesty k domorodým obyvatelům (zajímal se hlavně o indiánské kmeny na hranici Paraguaye a Brazílie). Od roku 1896 používal ke svým etnografickým výzkumům i k malířské činnosti fotoaparát. Technický přístroj se záhy stal v rukou umělce nejen prostředkem k dokumentačnímu záznamu, ale objevil v něm i možnost nového tvůrčího vyjádření. Během krátkých pěti let do své smrti dokázal vytvořit pozoruhodné fotografické dílo, v němž nám dává s nevídanou uměleckou silou a technickou brilancí nahlédnout do autentického lidství. Cestovatel Frič vedl z pověření rodiny Boggiani dědické řízení u amerických úřadů. Pozůstalí mu za odměnu dali k dispozici na doplnění jeho vlastních etnografických studií některé odborné materiály, včetně fotografických. A.V.Frič je využil pouze částečně a po jeho smrti zůstaly pro nezájem odborníků ležet v rodinném archivu. Z dochovaných asi 300 Boggianiho negativů nyní vybral cestovatelův vnuk Pavel Frič soubor 90 fotografií a rozdělil je do čtyř oddílů: krajiny, ukázky dokumentace pro etnografické potřeby, pokusy o reportáž a portréty - tento oddíl je nejobsáhlejší a nejzávažnější. V této fotografické disciplině byl Boggiani ve své době na světové úrovni, avšak nebyl dosud jako umělecký fotograf dostatečně oceněn a prezentován veřejnosti (omezený výběr z jeho fotografií byl publikován většinou v antropologických a etnických souvislostech). Pravý význam a síla Boggianiho fotografického odkazu však spočívá v jeho nadčasovém humanistickém poslání, které překonává bariéry rasové i obecně lidské netolerance. Toto opomenuté ojedinělé umělecké dílo má bezpochyby své důstojné místo v dějinách výtvarné fotografie. Vystavené exponáty - v paspartách a kovových rámech adjustované černobílé fotografie jsou nově zhotovené z originálních Boggianiho velkoformátových skleněných negativů bez jakýchkoliv zásahů (retuš, poničených míst, výřezy apod.), aby byl patrný jejich současný stav i původní autorský záměr. Výstavu doplňuje hudba severoamerického indiána R. Carlose Nakaie. Autoři celého projektu (manželé Pavel a Yvonna Fričovi) usilují o to, aby unikátní archivní materiál, známý doposud pouze ve vědeckých kruzích,právě v dnešní době promluvil svým nadčasovým a univerzálně srozumitelným jazykem k co největšímu počtu lidí. G. Boggiani ani A.V.Frič nehromadili své sbírky pro muzejní depozitáře nebo jako doklady pro kandidátské práce jednotlivých vědátorů. S nezměrným entuziasmem a bez nadsázky za cenu vlastního života se snažili zachytit a předat budoucím pokolením poselství původního světa, mizejícího pod tlakem neúprosně postupující civilizace. Právě nyní je tento odkaz velmi aktuální.  DÁREK K DESÁTÝM NAROZENINÁM Dechová hudba Svárovanka ze Strážnice vznikla na sklonku roku 1986 z bývalých členů LŠU ve Strážnici. Jejím zřizovatelem bylo JZD ve Strážnici. Od počátku svého vzniku se Svárovanka snažila hrát kvalitní hudbu a postupně si získávala stále větší publikum. Jelikož v okolí Strážnicka byl a stále je nedostatek kvalitních hráčů na žesťové nástroje, musela Svárovanka shánět muzikanty i v sousední Slovenské republice, takže se dá říct, že od počátku svého vzniku šlo o dechovku federativní a tak je tomu i doposud. V minulosti se Svárovanka účastnila různých přehlídek, dechovkových festivalů, a byla též zakladatelkou přehlídky dechovek s názvem Sudoměřský starý potok. Jako každá muzika tak i Svárovanka prošla nelehkým vývojem. Muzikanti přicházeli a odcházeli a zase odcházeli. Teprve před dvěma lety se podařilo sestavit kvalitní kolektiv, který nechtěl hrát jen pro vlastní potěšení, ale měl zájem taky něco dokázat. A tak si Svárovanka přizvala ke spolupráci uměleckého vedoucího Jaroslava Vinklárka z Veselí nad Moravou a začalo se zkoušet. Pravidelné zkoušky a poctivá práce se nakonec vyplatily a odměnou je první kazeta, kterou dechovka nahrála letos na jaře. Pravidelně Svárovanka vystupuje na strážnických národopisných slavnostech a taky ve Veselí nad Moravou na přehlídce dechovek s názvem Na Veselském rynečku. Během svého trvání podnikla dechovka i několik cest do zahraničí, např. Holandska, Německa a Belgie. Kazeta má název Ty strážnické vinohrady a svou pomoc nabídli i hudební skladatelé Blahoslav Smišovský, Vladimír Salčák a Antonín Koníček, kteří Svárovance věnovali na kazetu své skladby. Křest kazety se uskutečnil v sobotu 4. října v DK Strážničan. Pořadem provázel PaedDr. Oto Prát a kmotrem kazety byl Blahoslav Smišovský.  UH SENIOR BAND zahajuje Po delší přestávce začíná opět zkoušet velký taneční orchestr UH-SENIOR BAND. Veřejnosti se orchestr představí benefičním koncertem, které se koná v pondělí 20. října 1997 ve velkém sále Klubu kultury v Uherském Hradišti. Začátek koncertu je v 19.30 hodin a vstupné dobrovolné. S UH-Senior Bandem vystoupí i populární hradišťská beatová skupina. Pro návštěvníky oblíbených nedělních odpoledních čajů oznamujeme, že první podzimní taneční odpoledne bude 26. října ve velkém sále KK. Začátek tradičně 16 hodin. Další odpoledne plánujeme na 9. listopadu.  POZVÁNÍ K VÍNU Moravské Slovácko proslulo vinařskou tradicí. V jeho centru, Uh. Hradišti se dochovalo množství původních vinných sklepů. Několik můžete navštívit v Mařaticích ve Vinohradské ulici. Pozornost zasluhuje především barokní sklep, který je jedním z nejhodnotnějších a nejstarších mezi měšťanskými sklepy. Konstrukce sklepa je klenbená, vyztužená obloukovými ramenáty, sklep byl vytvořen tunelováním do svahu dolní hory. Stolové zařízení sklepa pojme 84 návštěvníků. Vedle kvalitních vín z místní oblasti a studené kuchyně si můžete objednat i teplá jídla, pro uzavřené společnosti lze připravit tradiční živáňskou nebo opékání selete na dřevěném uhlí. Často se zde setkáte s cimbálovou muzikou a to každou sobotu nebo s významou osobností, která přijme pozvání. V sobotu 4. října přijal pozvání do vinného sklepa i jeden ze slavných bratrů Nedvědových - Jan. Aktivně se zúčastnil besedy s cimbálovou muzikou Viléma Zahradníka a zazpíval si s jejím primášem Jožkou Kučerou a asi se sedmdesáti návštěvníky. V komorním prostředí to bylo první mistrovo vystoupení po Strahově. Asi šest hodin hrál a zpíval své písničky, lidové skladby ze Slovácka a Horňácka, které prokládal mluveným slovem. Lidovou náladu dotvářelo opékání selátka a krojovaný taneční pár manželů Jiřího a Lenky Buráňových. Zajímavostí bylo, že mistra v průběhu večera chytla múza a některé z jeho nových písniček se začaly objevovat na místních účtenkách. Připravil: Pavel Paška  Dnes místo Rozhovoru týdne Reportáž z kanoistického mistrovstí Evropy v maratonu. O tom, jak to vypadalo při mistrovství Evropy v táboře Novovešťanů, píše Vít Pjajčík... Start závodu singlkánoí (Zbyněk Ondračka s číslem 41) - Foto: VP Reportáž z kanoistického ME v maratonu. V pátek 12. září moje ranní vstávání urychlilo vyzvánění telefonu. Tak máte připravené auto, můžete si pro něj přijet ... ozval se ve sluchátku hlas pana Dubovského, autodopravce ze Starého Města. Spadl mně kámen ze srdce. Ještě předcházející večer jsme sestavovali krizový plán. Tisícikilemetrovovu vzdálenost mezi Ostrožskou Novou Vsí a italskou Pavií, dějištěm druhého ME v kanoistickém maratonu, jsme chtěli zdolat vlastními vozy. V devíti dost nepohodlné cestování Favoritem a zejména Žigulíkem. O tom, že by se do Itálie nejelo, nikdo neuvažoval. Novoveský kanoista Zbyněk Ondračka, který odjel na šampionát den před námi spolu s výpravou reprezentovat Českou republiku, měl pro start vzhledem k předcházejícím výsledkům velmi dobré vyhlídky. Nejlepší z našich. V úvodu sezóny dojel dvakrát druhý v maratonech Grand Prix, suverénně se stal mistrem republiky a i na olympijské kilometrové trati získal na republice bronz. Svoji maratonskou kariéru zahájil dvojnásobný sportovec Uherskohradišťska světovým pohárem v Piešťanech. Coby člen Dukly Praha jel na deblkanoi s pražským Hájkem. Ze světové soutěže se ale díky pořadateli stala doslova fraška. Většina lodí byla diskvalifikována za nesprávné projetí trati! Po tříleté odmlce, v roku 1994, se Zbyněk vrátil na světovou scénu. Deblkanoe Ondračka - Pojezný byla nominována na mistrovství světa maratonců. V Amsterodamu zajeli Novovešťané velmi slušné sedmé místo. O rok později přišla senzační bronzová medaile na prvním šampionátu starého kontinentu ve Španělsku. V roce 1996 nevyšlo MS ve švédském Vaxholmu podle představ. Ani nejlepší výsledek z českých reprezentantů - 7. místo Zbyňka Ondračku a Petra Pojezného, toho času člena USK Praha, netěšilo. Petr se rozhodl zaměřit následující sezónu na krátké tratě, což mu dokonale vyšlo. Na ME v Plovdivu obsadil spolu se svými kolegy na čtyřkánoi čtvrté místo, na MS v Kanadě místo sedmé. Zbyněk vyměnil maratonské pádlování v deblkanoi za individuální kategorii C1, tzv. královskou... Devítimístný Ford Tranzit obsazený žákovským trenérem Luďkem Ondračkou, jeho otcem Ludvíkem, zástupcem Českého svazu kanoistů, Zbyňkovou přítelkyní Silvou, sparingpartnerem kajakářem Lubošem Pojezným, kanoistickými rozhodčími Antonínem Pjajčíkem a Romanem Botkem, bývalým kajakářem Antonínem Simerským a mojí osobou, co by pozorovatelem a zástupcem některých médií, uháněl přes Rakousko, italské Udine, Benátky směrem na Miláno. Odtud ot bylo do dějiště šampionátu, ležícího 40 km jižně od centra Lombardie, kousek. Menší problémy nám přineslo placení na dálnici, zapůjčená karta totiž jaksi nechtěla spolupracovat, což typicky temperamentního výběrčího, který jinak než italsky nemluvil, nakonec dost namíchlo. Na dalším úseku prošla karta bez problémů. I přes celkem vysoké mýtné udělaly na nás italské autostrády s perfektním značením velký dojem. Určitě patří k nejlepším v Evropě. Do Pavie, historického města z dob starého Říma, jsme dorazili po 14 hodinách cestování před třetí hodinou noční. Mikrobusem jsme zajeli za město a uložili se do spacáků na přilehlém poli u lánu s kukuřicí jen tak pod širák. Domorodce naše počínání asi překvapilo. Nešťastně zapnutý autoalarm vyhnal některé z nich již v sedm ráno na balkóny, zatímco my jsme se soukali ze spacích pytlů. Pojďte si vyčistit zuby! Vyzývala nás nejstarší generalita k autu a podávala láhev slováckého drinku. Po nezbytné hygieně a snídani v trávě jsme se vydali pátrat do centra, kde se skrývají kanoisté. Nebylo to až tak složité. Jeden z kolemjdoucích nás slušnou angličtinou vyslal k řece. V kanoistickém areálu s restaurací a bazénem se český tým zrovna chystal na velmi skromnou snídani. Až nám bylo našich závodníků líto. Tak jak to vypadá? položili jsme otázku Zbyňkovi. Hrozné, viděli jste ten proud u mostu? V takových peřejích závodit? Neviděli. Do poledního startu zbývalo ještě dost času. Ten jsme využili k prohlídce města a také trati. Avizovaný proud nás také dost překvapil. Co naplat. Uvidíme. Na start jsem odjeli spolu s realizačním týmem. Dvacítka kanoistů kategorie C1 se opřela do pádel a absolvovala první kilometry. Viděls to? Zbyňa jede sedmý . Zatímco na druhém místě bojoval další český reprezentant, juniorský mistr světa na deblkanoi Viktor Jiráský, Zbyněk Ondračka dřel o více jak sto metrů vzadu a jen pomalu stahoval soupeře. Příliš vesele to nevypadalo. Mezi sebou jsme konstatovali, že přeci jen Jiráský asi medailovou pozici neudrží. Většinu roku se připravoval na krátké tratě. Průběh závodu nám dal za pravdu. Zbyněk se posunoval k předním pozicím , naopak Viktor odpadával. Možná by bylo lepší, kdyby to vzdal a šetřil se na zítřejšího debla, usuzovali jsme o Jiráského jízdě. !Ten se totiž původně nominoval s Machačem do závodu C2. Jeho parťák onemocněl, a tak chtěl Viktor zkusit debla se Zbyňkem. Ale nedalo mu to a přihlásil se i na singlkanoi. Před posledním kolem jsme náhle spatřili našeho novoveského reprezentanta na medailové pozici. Spolu s Maďarem Koloszvárim, zkušeným harcovníkem jeli ve dvojici a střídali se na vlně. Teda spíš jel na vlně Maďar než Zbyněk. Poď, zaběhneme k mostu a zkusíme Zbyňka správně navést do peřejí, vzrušeně prohlašoval Luďa Ondračka starší. Doběhli jsme k inkrinovanému místu a sledovali prijíždějící závodníky. Zbyňkův otec zkoušel navést svého syna do správných míst, ten nám oznamoval, abychom mu připravili na přeběhu pití. Klusem tedy opět dva kilometry zpět na vyznačený přeběh. O prvních dvou místech se zdálo být rozhodnuto . Vepředu jel Maďar Petervári a Portugalec Soužřa. Mistrovi světa Koloszvárimu se podařilo našemu závodníkovi ujet. Také francouzský kanoista Maigrot stahoval svoji ztrátu. V závěru bezmála čtyřhodinové jízdy se už nedostávalo sil. Cílem projel za potlesku a italského komentáře Zbyněk Ondračka z České republiky na pěkném pátém místě. Jsem spokojený. Příště to bude lepší. Lakonicky komentoval svůj výkon pětadvacetiletý Chyličan, jeho otec dodal: Kdyby mně někdo říkal, že Zbyněk bude pátý, moc bych tomu po startu nevěřil. Teď si ale říkám, škoda, že to na tu medailu nevyšlo... a vzápětí dodává ... proti těm, co na tekoucích řekách trénují, moc šancí neměl, je to přece jenom něco jiného než klidná voda. Mezitím projel cílem na jedenácté pozici dvacetiletý Viktor Jiráský z USk Praha. To už jsme přemýšleli o šancích v nedělním závodě deblkanoí. Vzápětí pětatřicetikilometrovou tratí zničený Viktor oznámil, že na deblu není schopen zítra startovat. Škoda . Šance tu na dobrý výsledek byly. Ned á se nic dělat. Příští rok je mistrovství světa v Jihoafrické republice, vyrazíme, co vy na to? zaznělo v hloučku Novovešťanů.Aspoň se někam podíváme a budeme to mít zároveň jako dovolenou! Ihned na to se ozvalo: Co kdyby sme si v Letu objednali čtyřistadesítku ...? Nápad dobrý, leč pro novoveské funkcionáře nedostupný. Leda že by letecký producent nabídl nějakou slevu. A letadlo si klidně odřídíme sami, Mrk by to zvládl (pozn. Marek Mazur, člen oddílu a letecký mechanik). Mistrem Evropy na singlkanoi se stal 42 letý Petervári před Souzou a dalším Maďarem Koloszvárim. Večer jsme zamířili opět do centra Pavie, abychom vychutnali prostředí nějaké typické italské hospůdky a zároveň oznámili výsledek České tiskové kanceláři. Telefonické spojení se vydařilo a my se vydali svlažit vyprahlé organismy pěnivým mokem. Narazili jsme na několik barů, ale stále to nebylo ono. Nakonec jsem skončili v nejbližším podniku - irském pubu. Pivo lahodné, cena už tolik ne. Skoro 150,# korun za půllitr Guinessu. Žízeň byla větší než naše finanční možnosti. Roman se rozhodl: Tak zkusím otestovat kreditní kartu a vyrazil hledat nejbližší bankomat. Vrátil se asi za půl hodiny velmi rozhořčen. Je to v p....., karta prý není uzpůsobena k výběru peněz! Další snůška nadávek patřila UNIONBANCE. Já si to s něma vyřídím! Darebáci! Hlavně, že jim tam člověk nechává peníze! Po půlnoci zalehli i ostatní do oficiálního stanu české výpravy, aby byli fit na zítřejší cestu. V nedělním programu se představil debl kajak Ježek-Vaníček a pátým místem mile překvapil. Stejně jako umístnění Zbyňka Ondračky také toto patřilo k nejlepším výsledkům České republiky na mistrovství Evropy v kanoistickém maratonu, jehož dějištěm byla řeka Ticino (Francouz Maigrot, 4. v závodě C1 získal na deblkanoi v neděli bronz!). Zpáteční trasu jsme zvolili kolem obrovského jezera Lago di Garda. A udělali jsme dobře. Jednak cesta vedla většinou mimo dálnici a především všechny okouzlila nevídaná scenérie Alp s neskutečným množstvím tunelů podél tohoto krásného přírodního výtvoru. Před sedmou hodinouraní skončilo naše krátkodobé putování, které každého vyšlo na dvě tisícovky. Po probdělé noci někteří spěchali do pracovního procesu a opět nastala každodenní realita. Také Zbyněk nastoupil ke svému zaměstnavateli. Na jaře dal kvůli trénování společnosti Ostroh výpověď, ta mu vyšla vstříc, stejně jako novoveský obecní úřad a rýmařovská firma EKOMETAL RECYCLING, jež ho v náročné přípravě podpořili. Nedávno jsme se dali s bývalým výb orným fotbalistou do diskuze. Nejen o fotbale, ale i o finanční náročnosti kanoistů. Když dotyčný zjistil, jaký má náš oddíl rozpočet, neskrýval rozčarování s porovnáním poměrů ve fotbale. Vy byste jen za zlomek finančních prostředků, které firmy vrazí do fotbalu, udělali takovou reklamu jako nikdo jiný! Kam to vůbec spěje?! Vít Pjajčík, Pavia, Itálie



---

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund