Iviny zpěvy v rouše Václavkově
aneb Inferno bílé jako sníh
Ve středu 15. října předvedli přelidněnému Míru svůj nový projekt Vladimír Václavek a Iva Bittová. Pořad se jmenoval Bílé Inferno, a to nikoliv podle bílého oblečení Ivy Bittové. Šlo o hudbu křehkou i jiskrnou, jemnou i dravou, trochu drzou, trochu veselou, ale čistou. Jejich hudba nechce roztleskávat stadiony (ačkoliv i to už mají za sebou), rodí se jakoby v zadumaném tichu a tichem doznívá:
Sníh padal,plachým k pokoji
a mocným k pokoře
Slétli se vrabci do chvojí
a chrastí na dvoře.
Bohuslav Reynek
Na základech dané kompozice skladeb se pouštěli i do improvizace (především I. B.). Václavek i Bittová jsou na alternativní hudební scéně už dlouho dobře známí jako skvělí hudebníci. Poté co Bittová opustila zajištěnou existenci herečky Hadivadla, se začátkem osmdesátých let sešli v Dunaji. Václavek zůstal vedoucí postavou Dunaje a věnoval se ještě řadě dalších projektů (E, duo Václavek - Ostřanský, Domácí lékař, Rale aj.) Bittová vystupovala sólově i v duu s Pavlem Fajtem i s dalšími hudebníky. Zkušeností měli tedy oba dost a tak nepřekvapil jejich vynikající výkon. Vlastně nic v jejich produkci nepřekvapilo - všechno bylo tak, jak jsem to čekal. Každý tón seděl na svém místě jako přesně otesaný kámen. Všechno bylo v pořádku...
Po koncertě jsme ty dva požádali o rozhovor. Ačkoliv jim únava hovornosti nepřidala (dostali jsme šibeničních 15 minut) a do Brna bylo daleko, přece nám řekli pár vět. Všechno ostatní už řekli v tónech a verších.
Váš program, který jste dneska předvedli, se jmenuje Bílé Inferno. Odpusťte nevzdělanému, ale co to vlastně znamená a především co si pod tím představejete Vy?
I.B: Já vůbec nevím...
V.V: Znamená to bílé peklo... a každý si pod tím asi představuje něco jiného.
Mám pocit, že vzrůstá zájem o etnickou hudbu, myslíte že je to sociologický vývoj nebo snad móda? Co si o tom myslíte?
I.B: Asi to je otázka doby, že je spousta hudby elekronické a počítačové, a tím spíš si myslím, že ta přírodní, autentická a etnická hudba začíná být vzácná.
Máte pocit, že té kvalitní je málo?
I.B: No, málo... Hlavně pořád vítězí peníze a všechno je to vlastně obchod. I ta hudba je obchod. A je bohužel pravda, že i v té etnické hudbě bohužel člověk nalézá většinu těch desek takových, že se do studia nasáčkují nějací lidé, kteří tam dělají nějaké zvuky. K tomu pak pozvou nějakého Araba nebo nějakou Pakistánku, která tam úžasným hlasem něco zpívá a oni z toho těží balíky peněz. Tohle je právě to, co já zrovna moc nepodporuju, ale je pravda, že lidé to dost vyhledávají, protože to vytváří takovou tu náladu.
Vy jste se zúčastnila projektu Ida Kelarová a hosté, což byla právě etnická hudb, a a také projektu Na koštěti do nebe. Mohla byste k tomu něco říct ?
I.B: Tak Ida je moje sestra a vlastně vyrůstáme ve stejné hudbě, takže jsme jedna krev - jedno tělo. Ona hodně čerpá z lidové hudby. Právě v tom projektu Na koštěti do nebe, kdy šla vyloženě po osobitých zpěvačkách, se jí podařilo uvést na scénu ženské, které něco umí. Teda hlavně zacházet s hlasem. A u Šimona a Judy (myšlen projekt Ida Kelarová a hosté pozn. red.) byl teď nedávno velký koncert, kde pozvala hosty z mnoha zemí, zase zpěvačky. A bylo to zase postavené na lidových písničkách. A Navíc tam pracovala se sborem, který učí zpívat. Ida totiž vychází z toho, že je možné každého naučit zpívat. To že si někdo myslí, že zpívat neumí, je záležitost pocitu, který v něm vzbudila nějaká učitelka v první třídě, která řekla tobě to nejde, ty radši buď potichu. Ten člověk si to pak s sebou nese celý život a Ida z nich pak chce právě dostat ten pocit, že zpívat umí a že si rádi zazpívají.
Mluvíme-li o etnické hudbě, rád bych se zeptal, jestli u nás existuje hudba etnik v čisté podobě? Ať už jde o cikánskou hudbu nebo cokoli jiného.
V.V: Určitě existuje, ale na deskách moc nevychází.
I.B: Já si myslím, že čistá hudba může být i bigbít. Tady jde spíš o to, co člověk předává a jak to předává. A kolikrát i v tom bigbítu se často vychází z lidovosti.
To je samozřejmé, já jsem měl na mysli ale spíše etnickou hudbu...
I.B: Ono pojem čistota je velice relativní. Já sama za sebe mám pocit, že právě v Bílém Infernu kousek té čistoty je, že to tak cítíme a že to vznikalo bez jakýchkoliv machinací nebo vymýšlení. Byla to prostě vyloženě pocitová záležitost, která z nás vyšla v určitý moment.
S Vámi teď nedávno koncertoval Tom Cora, jak jste se dostali ke spolupráci s ním ?
I.B: Já osobně už ho znám několik mnoho let. Hráli jsme spolu už na několika koncertech a vlastně díky němu jsem se naučila improvizovat. Setkávali jsme se spíš na těch pódiích alterntivní hudby a čímsi jakoby souzníme. A právě když jsme chystali natáčení této desky, tak jsme přemýšleli o tom pozvat tam různé známé přátele a hudebníky a Tom Cora je zrovna člověk, který se k nám může kdykoliv přidat a vždycky nás to obohatí.
Jednou z Vašich inspirací je tedy etnická hudba, co ještě Vás ovlivňuje ? Snad nějaké východní vlivy, pane Václavek... nebo snad bigbít ?
V.V: Né né, já po tom nebádám, co je moje inspirace... Život je ta moje inspirace, moje vnímání a prožívání...
I.B: Když se dělá hudba, tak právě to pojmenovávání a takové to škatulkování, to je všecko špatně.
Jenže o něčem ty noviny psát musí...
I.B: To je furt, při každém rozhovoru se na to naráží.
Já bych teď odbočil od hudby. Vím, že máte zahrádku, a tak bych se zeptal, čím je pro Vás zahrádka?
Zrovna tím, že kdykoliv, když je člověk unavený a hodně vyčerpaný a nemá energii, tak právě ta zahrada tu energii hodně dává. Už jenom to, že tam jsem, že jsem na vzduchu a že tam zpívají ptáčci a že třeba zametám suchý listí a nebo dělám jakoukoliv práci, tak se člověk znovu nabíjí. Navíc si vyčistí hlavu od všech jiných starostí. Někdo se chodí třeba procházet do lesa, jako tady Venca.
Z té přírody naštěstí pořád můžeme tu energii čerpat. Pokud se příroda zničí, tak si myslím, že už nemáme nárok tu energii nikde získat.
Nedochází k nějakému zlomu? Když se vracíme k té etnické hudbě, tak na to se navážou samozřejmě ostatní věci...
I.B: Tak to i v tom House i v Jungle a tady v těchle směrech se do toho zapojují nějaké hlasy těch východních kultur a zase to je v podstatě pořád takový koloběh. Podobně jako v módě. Všechno se vrací, akorát k tomu přijdou další barvy, další zvuky.
Takže je to jako móda?
I.B: Ne jako móda, já říkám jako třeba v módě, nebo v hudbě... v životě.
V.V: ...V kolektivních tendencích.
Otázku asi na závěr: Co vás v poslední době zaujalo v muzice a v kulturním dění vůbec?
V.V: Co mě zaujalo... Mně se líbí poslední dobou hodně Deep Sweeden, to je taková česká kapela, dobrá, tu mám rád... Já nevím, tak občas slyším něco dobrého, ale teď mě nic nenapadá. A určitě bych někoho opomenul...
Žijete pořád v Lelekovicích paní Bittová?
I.B: Tam už jsem napořád. Leda, že by mi to potopa spláchla.
Čtrvt hodiny minulo, takže Vám, paní Bittová, děkuju za rozhovor a na Vás, pane Václavku, bych měl jěště otázku. Slyšel jsem, že Dunaj končí. Je to pravda?
V.V: Jo.
Děkujeme za vystoupení i rozhovor.
Otištěno s laskavým svolením literárního obšťastníku Mysch+Macsh. (Za M+M se ptali Ajša, ZDŠ a Pavlík)
