Číslo: 43
27.10.1997
Článků: 43

Titulní
Uherskohradišťsko
Ze
Kultura
Pro
Pošta
Horoskop
Humor
Sport

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000


DOBRÝ DEN SLOVÁCKO


Uctění památky zesnulých a hudba
Iviny zpěvy v rouše Václavkově
Rozhovor týdne: Irena Pilařová





Uctění památky zesnulých a hudba
Již potřetí je věnován památce zesnulých duchovní koncert ve farním chrámu sv. Františka Xaverského v Uh. Hradišti v sobotu 1. listopadu 1997 v 19.30 hodin. Pokračování tradice připomenout si hudbou památku zesnulých občanů města Uh. Hradiště přináší výzvu a nabídku osobní meditace nad otázkami života a smrti. A právě hudba, zaznívající v krásném prostoru barokního chrámu, velmi účinně navodí atmosféru uklidnění, útěchy a povzbuzení. I letošní program skladeb nás chce takto oslovit. Smíšený pěvecký sbor Svatopluk uvede dvě vokální díla s doprovodem varhan: mši P. Ebena Missa Adventus et Quadragesimae a Requiem francouzského skladatele G. Fauré.
Ebenova mše je napsána pro jednohlasý sbor a koncertantní varhany. Zvuková inspirace vychází z ideálu gregoriánského chorálu a jeho jednohlasu. Skladba je přísně formálně členěna i tématicky propojena. Ebenovo pojetí mše se v řadě ohledů liší od tradičních zhudebnění. Sanctus bývá například pojímán většinou slavnostně a radostně, zatímco Eben cítí tuto část spíše starozákonně, jako obraz tajemného, nepřístupného Boha.
Faurého Requiem bylo v Uh. Hradišti již provedeno v roce 1995 ve spolupráci s Filharmonií B. Martinů Zlín. Toto nádherné dílo zdůrazňuje především klid a radostnou cestu duše do ráje věčné radosti. Hudební kvalita, podmanivá melodika i harmonie činí z této skladby velmi vděčné a přitažlivé dílo. Obě vokální kompozice doprovází na varhany brněnský varhaník Zdeněk Špatka. Mezi jednotlivými sborovými díly zaznějí i sólové varhany. Významná brněnská varhanice Věra Heřmanová zahraje Chorální fantazii na motovy chorálu Svatý Václave od P. Ebena. Její koncertantní a virtuózní ráz klade značné nároky na interpreta. Základem této fantazie je druhý nejstarší nápěv, původní gotická verze chorálu Svatý Václave. Eben na ni improvizoval při nahrávání gramofonové desky na paměť Jana Palacha a jeho tragické smrti. Druhou varhanní skladbou je Chorál - a moll francouzského skladatele Césara Francka. Téma skladby je vlastní, nikoliv přejatý nápěv, a skladatel je bohatě zvukově barevně prokomponovává.
Zvláště střední část účinně zaujme svou nádhernou melodikou, jakoby přímo určenou k tiché meditaci. Brněnská varhanice Věra Heřmanová je známa jako vynikající umělkyně v celé Evropě. Její výrazné koncertní úspěchy otevřely umělkyni poměrně záhy cestu do rozhlasových a gramofonových nahrávacích studií a dnes již má na svém kontě četné rozhlasové nahrávky a šest gramofonových desek. Kritika o ní píše: Věra Heřmanová má zvláštní osobní smysl pro správné frázování a odstínění dynamiky. Uplatňuje vždy přizpůsobenou barvitost - opravdu vzorné rejstříkování. Její plastická hra zaujme vysokou muzikálností a její výkon má strhující účinky. Na tuto významnou hudebně kulturní událost v našem městě zve smíšený pěvecký sbor Svatopluk a jeho sbormistr.
V neděli 2. listopadu odjíždí smíšený pěvecký sbor Svatopluk do Prahy, kde v sále B. Martinů v Lichtenštejnském paláci zazpívá Requiem G. Fauré. Bude to další spolupráce našeho sboru s Pražským studenským orchestrem a jeho dirigentem Stanislavem Vavříkem, rodákem z Hluku. Kromě nádherného Faurého Requiem jsou na programu písně G. Mahlera s doprovodem tohoto orchestru. Pro sbor SVATOPLUK je vystoupení v Praze prestižní záležitostí a velkou ctí. Upřímně si vážíme pěkné nabídky ke spolupráci ze strany Pražského studenského orchestru. Tato spolupráce začala letos v únoru, kdy jsme třikrát vystupovali s Faurého Requiemem v kostelích v Hluku, ve Strání a v Domě kultury v Uh. Brodě. Všechny tři koncerty měly velmi příznivý ohlas u posluchačů.
Karel Dýnka







Iviny zpěvy v rouše Václavkově
aneb Inferno bílé jako sníh
Ve středu 15. října předvedli přelidněnému Míru svůj nový projekt Vladimír Václavek a Iva Bittová. Pořad se jmenoval Bílé Inferno, a to nikoliv podle bílého oblečení Ivy Bittové. Šlo o hudbu křehkou i jiskrnou, jemnou i dravou, trochu drzou, trochu veselou, ale čistou. Jejich hudba nechce roztleskávat stadiony (ačkoliv i to už mají za sebou), rodí se jakoby v zadumaném tichu a tichem doznívá:

	Sníh padal,plachým k pokoji
	a mocným k pokoře
	Slétli se vrabci do chvojí
	a chrastí na dvoře.
			Bohuslav Reynek
Na základech dané kompozice skladeb se pouštěli i do improvizace (především I. B.). Václavek i Bittová jsou na alternativní hudební scéně už dlouho dobře známí jako skvělí hudebníci. Poté co Bittová opustila zajištěnou existenci herečky Hadivadla, se začátkem osmdesátých let sešli v Dunaji. Václavek zůstal vedoucí postavou Dunaje a věnoval se ještě řadě dalších projektů (E, duo Václavek - Ostřanský, Domácí lékař, Rale aj.) Bittová vystupovala sólově i v duu s Pavlem Fajtem i s dalšími hudebníky. Zkušeností měli tedy oba dost a tak nepřekvapil jejich vynikající výkon. Vlastně nic v jejich produkci nepřekvapilo - všechno bylo tak, jak jsem to čekal. Každý tón seděl na svém místě jako přesně otesaný kámen. Všechno bylo v pořádku...
Po koncertě jsme ty dva požádali o rozhovor. Ačkoliv jim únava hovornosti nepřidala (dostali jsme šibeničních 15 minut) a do Brna bylo daleko, přece nám řekli pár vět. Všechno ostatní už řekli v tónech a verších.

Váš program, který jste dneska předvedli, se jmenuje Bílé Inferno. Odpusťte nevzdělanému, ale co to vlastně znamená a především co si pod tím představejete Vy?
I.B: Já vůbec nevím...
V.V: Znamená to bílé peklo... a každý si pod tím asi představuje něco jiného.

Mám pocit, že vzrůstá zájem o etnickou hudbu, myslíte že je to sociologický vývoj nebo snad móda? Co si o tom myslíte?
I.B: Asi to je otázka doby, že je spousta hudby elekronické a počítačové, a tím spíš si myslím, že ta přírodní, autentická a etnická hudba začíná být vzácná.

Máte pocit, že té kvalitní je málo?
I.B: No, málo... Hlavně pořád vítězí peníze a všechno je to vlastně obchod. I ta hudba je obchod. A je bohužel pravda, že i v té etnické hudbě bohužel člověk nalézá většinu těch desek takových, že se do studia nasáčkují nějací lidé, kteří tam dělají nějaké zvuky. K tomu pak pozvou nějakého Araba nebo nějakou Pakistánku, která tam úžasným hlasem něco zpívá a oni z toho těží balíky peněz. Tohle je právě to, co já zrovna moc nepodporuju, ale je pravda, že lidé to dost vyhledávají, protože to vytváří takovou tu náladu.

Vy jste se zúčastnila projektu Ida Kelarová a hosté, což byla právě etnická hudb, a a také projektu Na koštěti do nebe. Mohla byste k tomu něco říct ?
I.B: Tak Ida je moje sestra a vlastně vyrůstáme ve stejné hudbě, takže jsme jedna krev - jedno tělo. Ona hodně čerpá z lidové hudby. Právě v tom projektu Na koštěti do nebe, kdy šla vyloženě po osobitých zpěvačkách, se jí podařilo uvést na scénu ženské, které něco umí. Teda hlavně zacházet s hlasem. A u Šimona a Judy (myšlen projekt Ida Kelarová a hosté pozn. red.) byl teď nedávno velký koncert, kde pozvala hosty z mnoha zemí, zase zpěvačky. A bylo to zase postavené na lidových písničkách. A Navíc tam pracovala se sborem, který učí zpívat. Ida totiž vychází z toho, že je možné každého naučit zpívat. To že si někdo myslí, že zpívat neumí, je záležitost pocitu, který v něm vzbudila nějaká učitelka v první třídě, která řekla tobě to nejde, ty radši buď potichu. Ten člověk si to pak s sebou nese celý život a Ida z nich pak chce právě dostat ten pocit, že zpívat umí a že si rádi zazpívají.

Mluvíme-li o etnické hudbě, rád bych se zeptal, jestli u nás existuje hudba etnik v čisté podobě? Ať už jde o cikánskou hudbu nebo cokoli jiného.
V.V: Určitě existuje, ale na deskách moc nevychází.
I.B: Já si myslím, že čistá hudba může být i bigbít. Tady jde spíš o to, co člověk předává a jak to předává. A kolikrát i v tom bigbítu se často vychází z lidovosti.

To je samozřejmé, já jsem měl na mysli ale spíše etnickou hudbu...
I.B: Ono pojem čistota je velice relativní. Já sama za sebe mám pocit, že právě v Bílém Infernu kousek té čistoty je, že to tak cítíme a že to vznikalo bez jakýchkoliv machinací nebo vymýšlení. Byla to prostě vyloženě pocitová záležitost, která z nás vyšla v určitý moment.

S Vámi teď nedávno koncertoval Tom Cora, jak jste se dostali ke spolupráci s ním ?
I.B: Já osobně už ho znám několik mnoho let. Hráli jsme spolu už na několika koncertech a vlastně díky němu jsem se naučila improvizovat. Setkávali jsme se spíš na těch pódiích alterntivní hudby a čímsi jakoby souzníme. A právě když jsme chystali natáčení této desky, tak jsme přemýšleli o tom pozvat tam různé známé přátele a hudebníky a Tom Cora je zrovna člověk, který se k nám může kdykoliv přidat a vždycky nás to obohatí.

Jednou z Vašich inspirací je tedy etnická hudba, co ještě Vás ovlivňuje ? Snad nějaké východní vlivy, pane Václavek... nebo snad bigbít ?
V.V: Né né, já po tom nebádám, co je moje inspirace... Život je ta moje inspirace, moje vnímání a prožívání...
I.B: Když se dělá hudba, tak právě to pojmenovávání a takové to škatulkování, to je všecko špatně.

Jenže o něčem ty noviny psát musí...
I.B: To je furt, při každém rozhovoru se na to naráží.

Já bych teď odbočil od hudby. Vím, že máte zahrádku, a tak bych se zeptal, čím je pro Vás zahrádka?
Zrovna tím, že kdykoliv, když je člověk unavený a hodně vyčerpaný a nemá energii, tak právě ta zahrada tu energii hodně dává. Už jenom to, že tam jsem, že jsem na vzduchu a že tam zpívají ptáčci a že třeba zametám suchý listí a nebo dělám jakoukoliv práci, tak se člověk znovu nabíjí. Navíc si vyčistí hlavu od všech jiných starostí. Někdo se chodí třeba procházet do lesa, jako tady Venca.
Z té přírody naštěstí pořád můžeme tu energii čerpat. Pokud se příroda zničí, tak si myslím, že už nemáme nárok tu energii nikde získat.

Nedochází k nějakému zlomu? Když se vracíme k té etnické hudbě, tak na to se navážou samozřejmě ostatní věci...
I.B: Tak to i v tom House i v Jungle a tady v těchle směrech se do toho zapojují nějaké hlasy těch východních kultur a zase to je v podstatě pořád takový koloběh. Podobně jako v módě. Všechno se vrací, akorát k tomu přijdou další barvy, další zvuky.

Takže je to jako móda?
I.B: Ne jako móda, já říkám jako třeba v módě, nebo v hudbě... v životě.
V.V: ...V kolektivních tendencích.

Otázku asi na závěr: Co vás v poslední době zaujalo v muzice a v kulturním dění vůbec?
V.V: Co mě zaujalo... Mně se líbí poslední dobou hodně Deep Sweeden, to je taková česká kapela, dobrá, tu mám rád... Já nevím, tak občas slyším něco dobrého, ale teď mě nic nenapadá. A určitě bych někoho opomenul...

Žijete pořád v Lelekovicích paní Bittová?
I.B: Tam už jsem napořád. Leda, že by mi to potopa spláchla.

Čtrvt hodiny minulo, takže Vám, paní Bittová, děkuju za rozhovor a na Vás, pane Václavku, bych měl jěště otázku. Slyšel jsem, že Dunaj končí. Je to pravda?
V.V: Jo.

Děkujeme za vystoupení i rozhovor.
Otištěno s laskavým svolením literárního obšťastníku Mysch+Macsh. (Za M+M se ptali Ajša, ZDŠ a Pavlík)







Rozhovor týdne: Irena Pilařová
Psycholožka, vedoucí Střediska výchovné péče Help

Mgr. Irena Pilařová (25 let) pochází z Chrastavy na Liberecku. Už během studia na Střední pedagogické škole v Kroměříži věděla, že ji chytla psychologie. Následovalo studium psychologie na Filozofické fakultě v Olomouci a získávání cenných zkušeností na odborných školeních, ale zejména v praxi. Dnes našla uplatnění v Uherském Hradišti...

Za dobu své existence, která čítá pouhé tři měsíce, si do Střediska výchovné péče Help mládeže našlo cestu sto padesát klientů. Toto číslo je asi dostatečným ukazatelem, že podobné zařízení má své opodstatnění...
Určitě ano. Tito lidé jsou s námi v kontaktu buď proto, že nevědí jak účelně trávit svůj volný čas, nebo mají skutečný problém. Je to dostatečné číslo i proto, že jsme se vlastně zatím nikde neprezentovali žádnou reklamní kampaní.

Kde a jak se o vaší práci může mládež dovědět?
Během školního roku se snažíme především na základních školách provádět preventivní programy. Vlastně každou chvíli přicházíme s novými aktivitami, které spadají do oblasti primární prevence.

Kdy je podle vás nejkrizovější situace v krizovém centru?
Vzhledem k tomu, že jako středisko výchovné péče fungujeme od července, je těžké říkat, které období je náročnější, že třeba v prosinci nám nastanou největší problémy atd.

Dokážete to tedy odhadnout?
Každé období je něčím specifické. Prázdniny třeba tím, že je svoboda, volnost, nejsou povinnosti. A tím, že člověk není v takovém tom zaběhnutém systému, má možnost a čas přemýšlet o svých problémech. Přemýšlí o sobě, o životě, o světě... Přijde ale, i když má příliš mnoho volného času a neví co s ním... K tomu se může nabalit první ochutnávání drogy, kterému právě období prázdnin nahrává. Člověk se dostane do kontatktu s novými lidmi, je menší dohled dospělých, jako by byla dvířka více otevřená. Prázdniny jsou určitě specifické tím, že narůstá množství experimentátorů.

A co nový školní rok?
S ním jsou tady pochopitelně nové problémy. Přichází nový systém, povinnosti, nové autority, větší požadavky ve škole či v rodině, vyhrocují se vrstevnické problémy, zvykáme si na nové prostředí... Během školního roku se pak střídavě problémy zvětšují, zmenšují a nakonec jsou tu Vánoce. A to je zase otázka pocitů osamění, nebo jakési bilance, kde se může projevit činnost rodiny, protože Vánoce a rodina k sobě nerozlučně patří.

A pak je leden, čili další kritické období...
Především z důvodů zvýšených nároků ze strany školy a rodičů, protože je tu pololetní vysvědčení. K tomu se přidává nespokojenost dětí, rodičů, školy. Typickým problémem je: bojím se jít domů. A zase vyvstávají mezilidské vztahy apod; aby se poté všechno vrátilo do zaběhnutých kolejí, kdy se problémy objeví tu a tam.

Existuje mezi problémy, se kterými jste se mohla za dobu své praxe seznámit, nějaký unikátní?
Každý člověk je svým způsobem unikátní, čili každý ten jeho problém je pro něj unikátní, jedinečný. Buď jsou problémy s rodiči, s partnerem, ať už je to otázka sebevraždy, drog, čehokoli. V daném okamžiku je daný problém pro každého jedinečný. A tak je třeba k němu přistupovat.

Problémů je mnoho, spolupracujete proto i s odborníky?
Samozřejmě, že nemůžeme zvládnout všechno sami. Potřebujeme spolupráci různých institucí, specialistů. Nejčastěji je to oddělení péče o dítě okresního úřadu, úřad práce, ale i školy jako takové. Otevřená komunikace mezi námi a školami je velice důležitá, školy jsou pro nás velmi důležitým partnerem. Samozřejmě ještě další odborníci, psychiatři, psychiatrické léčebny.

Spolupracujete i s celonárodní telefonní linkou bezpečí?
Celonárodní linka má svoji výhodu, která ovšem může být v některých aspektech nevýhodou: je bezplatná. Čili na ni volají lidé, kteří třeba mají, ale i nemají nějaký problém. Je velice snadno zneužitelná. Samozřejmě každá krizová linka, tedy i ta naše, si musela vytvořit síť spolupracovníků. Celonárodní linka má svoje sídlo v Praze. Oni tam vědí, že existujeme a jaké služby na okrese poskytujeme. Některé problémy se pochopitelně mohou řešit telefonicky, ale když je potřeba intenzívnější péče, pak se mohou obrátit na naši krizovou linku.

Přejděme teď k vaší osobě. Jak jste se dostala k této práci? Co člověk musí umět, musí obětovat?
Obětovat veškerý svůj volný čas. Myslím si, že něco jako soukromý život je téměř pojmem neznámým, alespoň v poslední době. K začátkům bych musela až do středoškolských studií. Díky skvělé profesorce na pedagogické škole v Kroměříži jsem věděla, že psychologie je to pravé, co chci dělat. Psychologie se pro mě stala skutečnou vědou, která dokáže odpovědět na různé otázky. A tak jsem se rozhodla pro studium psychologie. Když jsem se pak dostala na vysokou školu se studiem psychologie, tak jsem zjistila, že už v prvním ročníku nemám co dělat. Jednoduše proto, že čtyři roky studia na střední škole už mi poskytly obrovské množství informací. Získala jsem prostor a čas, který jsem mohla ještě jinak využít. Začala jsem jezdit po různých stážích, kontaktovat se s odborníky a zabývat se více praxí. Vlastně jsem si mapovala různé formy psychologické práce od reklamy, přes práci s dětmi, v psychiatrických léčebnách atd.

V té době jste se už seznámila s drogovou problematikou?
Ano. Dá se říci, že v drogové problematice jsem se v tu dobu, v roce 1991-92 nejvíce usadila. O drogách se do té doby příliš nemluvilo, chyběla odborná literatura. Informace se daly získat především z anglicky psaných knih a z internetu. Do té doby zde byly v provozu psychiatrické léčebny klasického typu a psychiatrické ambulance zaměřené především na problematiku alkoholismu. První hvězdičkou bylo speciální oddělení pro toxikomany na psychiatrické léčebně v Opavě. Svým způsobem originální byl i primář Nešpor v pražských Bohnicích, který s toxikomany pracoval, doktor Presl zase zřídil organizaci Drop In a mnohé další věci mě lákaly dále zkoumat a vidět, jak co funguje. Tehdy jsem začala spolupracovat s nadací Podané ruce, kde jsem si zřídila poradnu pro uživatele drog v Olomouci.

Po studiu, kdy jste už samostatně pracovala na psychiatrickém oddělení u profesora Nešpora, jste ale odjela pryč...
Někam jsem se odstěhovala, abych se zase vrátila zpět do České republiky. Vrátila jsem se do Uherského Hradiště, protože místo v Praze bylo obsazeno a já se neměla kam vrátit.

Vy ale nejste Hradišťanka.
Trvalý pobyt zde mám nahlášen už několik let, ale Hradišťanka opravdu nejsem. Až po svém návratu z Prahy jsem se zde usadila, vrátila se k rodičům. Ti ale taky odtud nejsou. V mých deseti letech se sem rodiče přistěhovali, protože tatínek zbožňoval folklór a chtěl být v jeho centru. Nejdříve jsme bydleli ve Vlčnově, pak ve Starém Městě. Samozřejmě jsem to velice těžce nesla a snažila jsme se odtud všemožně utéci.

Takže jste se vracela do naprosto neznámého prostředí.
To ano, vždyť jsem tady kromě rodičů nikoho neznala. Nezbylo mi nic jiného než si najít práci a zůstat tu. A protože drogy jsou věc, která mě po odborné stránce pořád přitahovala a kvůli které jsem se vlastně do České republiky vrátila, rozhodla jsem se ve své práci pokračovat.

A přihlásila jste se do vyhlášeného konkurzu.
V roce 1995 se právě obsazovalo místo sociálního protidrogového asistenta. Vyhrála jsem a nastoupila. Nejdříve jsem si pochopitelně musela zmapovat prostředí, ve kterém budu pracovat. Když jsem zjistila, že oficiální počet narkomanů na tomto okrese je jeden, cítila jsem, že něco není v pořádku. Dali jsme to dohromady s Charitou, která mi poskytla prostory, já jsem vytvořila projekt, sehnala lidi a dál už to znáte. Potřeba krizové linky, systematičnosti, prevence v terénu, aby vše bylo pod jednou střechou, vedlo ke vzniku Střediska výchovné péče Help. A tady nejdůležitější roli sehrál Školský úřad v Uherském Hradišti, jeho ředitel Jiří Vařecha, který byl velmi vstřícný mým požadavkům. Díky tomu mohlo středisko v červenci 1997 zahájit svoji činnost.

Určitě to není to poslední, co byste chtěla.
Díky spolupráci s městem nám byla poskytnuta budova bývalé vývařovny na Štěpnicích. Prostory na Velehradské třídě nám už začaly být malé a pro naše potřeby již nevyhovující. Tak jsme se mohli 22. října 1997 odstěhovat, rozšířit se. Chceme ještě více zapojit další externě pracující odborníky. A samozřejmě směřujeme k tomu, abychom jednou byli kompletním zařízením i s lůžkovou částí, které se bude lišit od psychiatrických zařízení a různých ústavů.

Máte recept na to, aby člověk podobná psychistrická zařízení, jako je to vaše, nepotřeboval?
Kdyby takový recept byl, tak by si ho každý přečetl, sotva by uměl číst a začne se jím řídit. Každý si ten svůj recept na život musí hledat sám, a hledá si ho celý život. Ale určitě je pro každého člověka důležité vědět, na koho se v případě problémů obrátit.

Přeji vám hodně sil, štěstí a dalších úspěchů. A nám a našim dětem, abychom vaši pomoc co nejméně potřebovali, M. Miškeříková







www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund